Rok se s rokem sešel. Událo se v něm spoustu dobrého, i zlého, můj život je jako na houpačce. Ty lepší dny střídají dny horší. Jediné, co zůstává stále konstantní, je chuť na čtení. V loňském roce jsem změnila zaměstnání a tím pádem ubyl i čas na knihy. Snažím se, co můžu, přesto se mi nahromadily knižní novinky ještě z podzimu a dlužím tak několik článků. Ale vše bude, jen to ještě chvíli potrvá...
Oproti loňskému roku je počet přečtených knih menší. Pouze 77, loni to bylo 82. Co se ale navýšilo, byl počet knih od českých spisovatelů. Od ledna do prosince jsem přečetla 50 knih, předloni to bylo jen 34 knih. Na to jsem obzvlášť hrdá.
Následuje žebříček knih, které mě v roce 2018 zaujaly, které se mi nelíbily jak v české, tak i zahraniční tvorbě, zmíním také knihy pro děti, protože je čtu ve velké míře. Knihy jsou uvedeny v pořadí, jak jsem je v průběhu roku přečetla. Je to pouze můj subjektivní názor na dané knihy – co se nelíbí mně, může se líbit jinému.
Co mě zaujalo v zahraniční tvorbě
No co k tomu dodat? Třetí a čtvrtý díl výjimečné série Měsíční kroniky byly hodně epické, mnohovrstvé a dokázaly mě k sobě připoutat. Říká se, že čím více knih v sérii, tím kvalita upadá. V tomto případě si myslím, že kvalita psaní neustále narůstá.
Simona Ahrnstedt plynule navázala na svůj minulý román Nepřátelé a milenci a dokázala, že prostě psát umí. Příběh Isobel a Alexandera patří do žánru červené knihovny, ale není to žádný uhozený románek. Třetí díl snad na sebe nenechá dlouho čekat. Doufám, že si podrží svou čtivost i stejnou dávku lásky.
Na druhý díl s psycholožkou Freyou a policistou Huldarem jsem dlouho a netrpělivě čekala. Ačkoliv titul DNA byl pro mě průměrným thrillerem, Černá díra byla mistrovským kouskem. Yrsa je ve vymýšlení brutálních vražd expertka a navíc velmi kreativní. Čtenář má pak pocit, že by se měl některým věcem a situacím vyhýbat.
Tolik propagované knize jako je Jiskra v popelu jsem se vyhýbala dost dlouho. Když jste ze všech stran masírováni tím, jak je příběh skvělý, víte, že ve výsledku nebude nic moc. Naštěstí nelze do této kategorie házet všechny knihy. Tomuto titulu reklama zkrátka sluší. Jiskra v popelu je určena pro mladé lidi, tak kolem dvaceti let. Plus mínus. Já už jsem dávno za hranicí této věkové skupiny, ale přesto se mi kniha velice dobře četla.
O knize rakouského spisovatele Daniela Glattauera jsem věděla jen velmi málo informací. A nikdy by mě nenapadlo, že by se mi mohla dostat do ruky. Ale dostala a vůbec nelituji, protože se mi navíc dostala i pod kůži. Je to vlastně dialog, kdy pomyslný pingpongový míček létá sem a tam. Dá se z takových emailů poznat, kdo je Emmi a kdo Leo? Možná ano, možná ne. Emminy zprávy jsou drzé, ironické, jsou ostré jako nůž a rýpavé. Leovy odpovědi jsou opakem jejich – jsou klidné, někdy lhostejné až chladné, ale často pohladí po duši. Ale co když to, jak oba píší, je jenom zástěrka? Za klávesnicí může sedět kdokoliv. Ale ten, kdo má rád romány o lásce, jistě bude věřit tomu, že na opačném konci monitoru sedí opravdový Leo a opravdová Emmi.
Co mě zklamalo v zahraniční tvorbě
Ráda bych se připojila ke komentářům, které opěvují tuto knihu, ale příznivce autorky nejspíš zklamu. Mám ráda bohaté romány, které jsou plné emocí, citů, různých maličkostí, které autor rozvine. V této útloučké knize však nic podobného nenajdete. Pokud nemáte rádi příběhy „o ničem“, nečtěte ji, dostane se vám zklamání. Pokud si ovšem rádi přečtěte netradiční vyprávění o běžných věcech, které se můžou stát komukoliv z vás, je tato kniha psaná jen a jen pro vás.
Četla jsem už hodně životopisů, ať už se jednalo o beletristickou fikci nebo pravdivý životopis. Mám tedy s čím srovnávat. Bohužel mě však tato biografie moc nezaujala. I když je kniha krátká, četla jsem ji dlouho. Nemohla jsem se do knihy pořádně začíst, chybělo mi v příběhu více citů a přímé řeči bylo také poskrovnu. Pro mě zkrátka kniha, která neurazí, ale ani nenadchne.
Nikdykde – Neil Gaiman
Je to příběh o pomstě, odvaze i zradě. Pořádné drama, co říkáte? Jenže v Gaimanově podání mi příběh přišel jako lehce komediální. Ano, byly zde vážné chvilky, to zajisté, ale ne tak, abyste se zkrátka báli a brali příběh vážně. S Gaimanem mám problém. Jeho příběhy pro děti jsou naprosto úžasné, plné fantazijního světa, temných příběhů, u kterých se opravdu bojíte (viz Koralina nebo Kniha hřbitova). Ale přijde mi, že v knihách pro dospělé čtenáře se ono kouzlo vytrácí. Jako kdyby to nebyl ani on. Přesto to s ním nevzdávám a budu se těšit na nové knihy.
Co mě zaujalo v české tvorbě
V titulu nečekejte žádné bouřlivé akce. Závěr by mohl rozbušit srdce o něco více. Jak jsem se někde dočetla, jedná se o komorní detektivku. Nelze než souhlasit. Kniha je čtivě napsána a myslím, že příběhu toho moc vytknout ani nemůžu. Možná spíše tu pomalost, ale k té době neodmyslitelně patří. Zbývají však ještě dva roky, než vypukne válečná vřava.... Pokud máte rádi pomalé a oddechové čtení, je detektivka od Viléma Křížka pro vás to pravé čtení. A mně nezbývá než konstatovat, že se už těším na další pokračování.
Jaroslavě Černé se povedl napsat román o hledání sebe sama velice citlivě a s vynikající psychologií postav. Hrdinové nejsou jen černobílí, ale i oni mají dobré a špatné vlastnosti. V příběhu objevíte hodně krásných myšlenek, které jsou více než pravdivé a musíte se nad jednotlivými slovy zamyslet. Těžko se mi na knize hledá něco negativního a ani nic hledat nebudu, protože z mého pohledu je příběh naprosto ideální. Mně maximálně sedla a s klidným svědomím ji budu doporučovat dál. Od Jaroslavy Černé mám vyhlédnuté další knihy. Věřím, že ani příště se ve výběru nespletu.
Kniha je tvořená samostatnými a ucelenými povídkami. Zda jsou všechny napsané na základě slovanských pověstí, netuším. Autorka v doslovu vysvětluje, že uvedené legendy jsou známé především u našich východních sousedů. Kniha Tři bábiny kobyly je označována jako historická fantasy. Fantasy žánr je však v tomto případě přítomen jen minimálně, bude tedy vyhovovat i čtenářům, kteří tuto literaturu běžně nečtou.
Kniha je velmi dobrým příkladem pro mladé lidí, kteří se potýkají s podobnými nebo i odlišnými problémy. Je také vhodná pro rodiče a pedagogy, aby mohli cíleně reagovat, pokud se někdo blízký dostane do podobné situace. Titul určitě můžu doporučit, protože tentokrát mě Ivona Březinová vůbec nezklamala. Dala do příběhu opravdu hodně a ukázala tak, jak závislý člověk reaguje a přemýšlí.
Najdete tu i příběhy, které se zvířat až tak moc nedotýkají – něco o nářečí, o životě na vesnici i zvycích. Nejlepší příběhy jsou však o kozách, s kterými je (mimo jiné) i legrace. Paní Dubská má můj obdiv – vyměnit pohodlné bydlení za bydlení někde na dědině a vrhnout se do hospodaření po hlavě, to neumí každý. Kniha je odpočinkově zaměřená a ten, kdo nemá rád akční záležitosti, bude jistě spokojen. Je to pohodové čtení o životě, přírodě i lidech.
Co mě zklamalo v české tvorbě
Příběh byl spíše smutným a pochmurným vyprávěním. Objevovaly se tu i náboženské otázky, otázky o konci světa i o stvořiteli. Autor chlapci vyloženě popletl hlavu - Čmelák bezměrně uvěřil v existenci upírů. Stvoření je velmi zvláštní kniha, na kterou si musíte udělat čas a věnovat jí více pozornosti. Nejspíš jsem knihu četla v době, kdy jsem neměla náladu na přemýšlení o tom, co chtěl autor sdělit. Nesedla mi a titul se tak zařadí mezi ty, na které velmi brzy zapomenu. I přes mou negativní reakci má kniha kladné ohlasy na různých knižních databázích.
Že mě zklamala kniha od Františka Kožíka? On ne, ale převyprávění jeho dvou knih. V tomto vydání je příběh velmi osekaný. Zahrnuje sice základní údaje, ale občas text působí jen jako rozsáhlejší novinářský článek. Je zde mnoho postav, které se zničehonic objevily. Byla zde asi odstavcová zmínka o Jiřím Wolkerovi, jinde se s jeho jménem nesetkáte, ale zmínka o tom, že zemřel Julius Zeyer, úplně chyběla. Oceňuji, že Alena Kožíková oživila Zdeňku Braunerovu jako důležitou postavu naší umělecké scény. Chtěla, aby se lidé dozvěděli něco o této úžasné ženě, která se nebála podnikat a zanechala po sobě řadu krásných obrazů. To všechno je v naprostém pořádku, ale vecpat obsáhlé díly do jedné útlé knihy?
Setkání po letech, s vraždou – Josef Škvorecký, Zdena Salivarová
Na tuto detektivku jsem se těšila, ale nakonec jsem z ní vcelku zklamaná. V knihách jsem zvyklá na to, že protagonisté mluví spisovně, sem tam se objeví hovorový jazyk. Ale tady jsem se u Kanaďanů setkala s tím, že mluvili nespisovně. Jinak řečeno mluvili tak, jak jim zobák narostKniha vznikla za společného úsilí obou manželů. Z příběhu však nelze poznat, kterou část psala Zdena Salivarová a jakou Josef Škvorecký. Možná ten, kdo je lépe zná, by dokázal rozlišit jednotlivé pasáže. Kniha si své příznivce najde, ale mně se moc do vkusu netrefila. Jako odpočinkovou četbu ji mohu doporučit, ale pokud hledáte něco vážnějšího nebo akčnějšího, asi byste měli sáhnout po jiném autorovi.
Nejzajímavější dětské knihy
Máte rádi pohádky, kde vystupují zvířata, jež prožívají různá dobrodružství? A co pohádky, které jsou navíc vtipné a milé? Pokud na všechny tyto otázky odpovíte ano, jsou pro vás Bordeří povídačky jako stvořené. Bordeří povídačky jsou určené pro děti i jejich rodiče. Je to oddechové a příjemné čtení, které rozveselí každou smutnou chvíli a dá zapomenout na běžné starosti.
Jediný den – Martin Baltscheit
Myslíte si, že se dokážete smířit s myšlenkou, že zemřete v ten samý den, co se narodíte? A dokážete tento den prožít tak, aby byl ten nejhezčí? Díky přenádherným ilustracím Wiebke Rauersové bych knihu mohla doporučit menším čtenářům, ale náročnost a vážnost textu této věkové skupině neodpovídá. Spíše bych ji doporučila dětem desetiletým či jedenáctiletým. Knihu jsem měla přečtenou také za jediný den. Občas se mi stává, že jsem si hlavní postavu z různých příběhů neoblíbila ani po týdnu, ale tady jsem byla, stejně jako lišák s divočákem, malou jepicí okouzlená. Tajně jsem doufala, že autor jepici dopřeje delší život, ale pohádka se setkala s realitou.
Myslíte si, že se dokážete smířit s myšlenkou, že zemřete v ten samý den, co se narodíte? A dokážete tento den prožít tak, aby byl ten nejhezčí? Díky přenádherným ilustracím Wiebke Rauersové bych knihu mohla doporučit menším čtenářům, ale náročnost a vážnost textu této věkové skupině neodpovídá. Spíše bych ji doporučila dětem desetiletým či jedenáctiletým. Knihu jsem měla přečtenou také za jediný den. Občas se mi stává, že jsem si hlavní postavu z různých příběhů neoblíbila ani po týdnu, ale tady jsem byla, stejně jako lišák s divočákem, malou jepicí okouzlená. Tajně jsem doufala, že autor jepici dopřeje delší život, ale pohádka se setkala s realitou.
Další autor, jehož knihy jsou tak skvělé, že nemůžete vybrat jenom jednu knihu do výběru. Proto sem dávám obě. Parta dětí, které tráví prázdniny spolu a zažívají dobrodružství – to byl vždycky můj sen. Ani jsem při čtení nedýchala, jak byly příběhy napínavé.
Už dávno jsem se rozhodla, že si postupně přečtu všechny knihy od Daniely Krolupperové. Mám jich za sebou už pěknou řádku a O'Bluda je jedna z posledních přečtených. Daniela Krolupperová píše většinou pro malé čtenáře, tentokrát však věnovala knihu starším dětem. Daniela Krolupperová prostřednictvím Čendy mluvila tak, jak by mluvili dnešní dvanáctileté děti. Objevovaly se zde výrazy typické pro jejich věk – zemák, stopro či ségra. Můžete namítnout, že tak občas mluvíme i my dospělí, ale tady to přesně sedělo. Díky tomu je příběh veselý a svižný.
A zase Gaiman, tentokrát však na druhé straně škály. Jak to dělá? Styl psaní je takřka pohádkový, něco ve smyslu: bylo nebylo, za devatero horami... Všechno krásně na sebe navazovalo, akce střídala druhou akci. Gaimanovské příběhy pro děti zbožňuji. Jsou pokaždé originální a potěší snad každého čtenáře. Vždy dokáže z příběhu dostat maximum.
O Cyrilu a Metodějovi se poprvé dozvídáme na prvním stupni základní školy. Všichni je známe tak, jak nám je učebnice dějepisu ukazují. Autor této knihy nám je však představuje jako dva obyčejné muže s vhledem do jejich života. Kniha je určená pro děti čtvrtých pátých tříd v rámci výuky k prohloubení znalostí o bratřích ze Soluně. Autor chtěl dětem ukázat jejich život bez nějakých zbytečných odboček a přílišných fabulací. Líbilo se mi, jak autor životopis zpracoval. Může být zajímavý pro ty, kdo historii o slovanských věrozvěstech nezná moc do hloubky.
Nejméně zajímavé dětské knihy
Druhá kniha v sérii „Má to háček” upozorňuje na jeden z problémů dnešní doby – střídavou péči. Ivona Březinová se tématu zhostila svým vlastním stylem. Ač mám její knihy moc ráda, tady autorka hodně přitvrdila. Přišla mi jako odstrašující příklad střídavé péče. Na konci knihy se snad pro všechny hrdiny blýská na lepší časy. Chce to nejspíš nějakou chvíli, než si na situaci všichni zúčastnění zvyknou.
Komentáře, které se točí kolem této knihy, jsou většinou velmi kladné, především od dospělých čtenářů. Pozitivní reakce oceňuji, a tak jsem se do čtení pustila s nadšením. Skončila jsem ale vcelku vyšťaveně. Celý příběh však působil pochmurně až trochu depresivně. Na zadní straně titulu je poznámka, že kniha je vhodná pro děti od devíti let. Myslím si však, že se dějem prokoušou spíše starší děti ve věku dvanáct třináct let. Mám přečteno hodně dětských knih a tato vystupuje z hlavního proudu. Jestli je to dobře nebo špatně, nechám na posouzení někoho jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat