Žena v polární noci

AUTOR: Christiane Ritter

ORIGINÁL: Eine Frau erlebt die Polarnacht (Propyläen Verlag, 1938, Berlín)
PŘEKLAD: Viola Somogyi
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2020
POČET STRAN: 200
ZDROJ: vlastní

Anotace

„Všeho nech a přijeď za mnou!“

Právě tohle napsal své ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, sedmatřicetiletá vzdělaná umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i dospívající dceru a vydala se na nehostinný Sever.

Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté, co se Christiane podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu.

Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.

Hodnocení

Dokážete si představit, že byste opustili pohodlí svých domovů a odjeli na Špicberky? Přiznám se, že já ne. Možná tak na několik týdnů a to ještě za polárního dne. Christiane Ritter, nadějná mladá umělkyně tam strávila celý rok a navíc to bylo ve třicátých letech dvacátého století.

Její manžel, Hermann Ritter, již na Západním Špicberku několik let působil jako lovec kožešin, když jí napsal, ať za tím hned přijede. A tak si sbalila to nejnutnější a lodí vyplouvající z Hamburku odjela. Chtělo to kus odvahy a dobrodružnou povahu a Christiane jich nejspíš měla na rozdávání.

Spolu s manželem a další lovcem jménem Karl se usadili v chatě na Gråhuku. Ale nepředstavujte si nějakou nóbl chatu s veškerým komfortem. Ne, ta chata je jedna místnost, která slouží jako ložnice, kuchyně a obývák dohromady.

„Chata stojí uprostřed malého poloostrova, jehož břehy strmě spadají do moře. Je to nevelká, holá čtyřhranná krabice, celá potažená černou dehtovou lepenkou. Přes ni je křížem krážem přitlučených několik latí, jediné světlé plochy v černi. Ze střechy trčí do mlhavého vzduchu osamělá roura od kamen. O chatu jsou opřené bedny a kádě, sáňky, vesla a staré lyže...V místnosti, která měří necelé tři čtvereční metry, se válí oblaka kouře a na skromné, primitivní zařízení, které vnímám jen částečně, se snášejí saze. V rohu jsou nad sebou dvě široké dřevěné palandy, u stěny je pryčna, pod oknem stoleček, a pak je tu jedna větší a jedna menší police, na které stojí zaprášené lahvičky, zřejmě obsahují koření.“ (str. 28 a 31)

Christiane deníkovým stylem zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Rozepisuje se o okolí své chaty, o tom, že v rámci přežití si opravdu toho roztomilého tuleně musejí ulovit. Aby si vydělali nějaké peníze, muži se soustředili na lov lišek.

Vzhledem k tomu, že Christiane na Špicberkách pobývala rok, prožila tam obě polární období - polární noc a polární den. Přijela tam na sklonku polárního dne, nezkušená, nejistá, neznalá krutých polárních bouří, skučení větru, podivných zvuků a strachu. Nejdramatičtější okamžiky prožívala, když za jedné takové bouře zůstala na několik týdnů sama. Sama se svými úvahami, strachem nejen o sebe, ale i o oba muže.

Christiane opravdu výborně popsala tmu, co v ní cítila, jak se chovala a co dělala, aby nepodlehla depresi z vědomí, že už slunce nikdy nevyjde. Každý z nás to má nejspíš nastavené stejně - když po dlouhé době vidíme slunce, je nám hned o něco lépe. I tuto část polárního cyklu autorka popsala naprosto skvěle, doslova jste cítili onu radost ze života, popisovala probouzející se faunu a floru a vy jste najednou měli pocit, že Špicberky jsou hotovým rájem na zemi.

„Sedíme na černé střeše naší chaty, která se nyní pomalu začíná vynořovat ze sněhu. Vyhříváme se na sluníčku, navlečení víc nebo míň, a cítíme se jako v pozemském ráji. Kolem nás jásá arktické jaro, je hrdinky nádherné, čisté a krásné jako nic jiného.“ (str. 176)

Zdroj: Spitzbergen/Svalbard

Mnoho románů o dalekem Severu jsem nečetla, ale několik jich bylo. Vše bylo viděno pouze z pohledu muže a ten svět vidí jinak než žena. Ona víc prožívá a vidí krásu tam, kde muž vidí jen skály.

Christiane Ritter své zápisky psala v roce 1934, kdy němčina, ale i čeština, byla jiná než dnes. Překlad má na svědomí Viola Somogyi. Němčinu převedla do současného českého jazyka a díky tomu je příběh čtivý a hodně zajímavý. Kniha je doprovázena fotografiemi Rolfa Stangeho, který provozuje cestovní kancelář specializující se na Špicberky, Island či Grónsko a do tamních míst organizuje pěší túry či plavby po moři.

Žena v polární noci byla zmíněna v jiné knize a to Tma, kterou vydalo stejné nakladatelství. Autorka se na tmu dívala z různých úhlů pohledu. Christiane Ritter však v tomto ohledu vyhrála na plné čáře. A i přesto, že zápisky vznikly před osmdesáti lety, mají v současnosti čtenářovi stále co říct.

Obálky

Na Goodreads najdete další varianty, ale vybrala jsem ty nejzajímavější. Musím však podotknout, že naše česká obálka je nejhezčí.

    

O autorce

Christiane Ritter, rodačka z Karlových Varů a rakouská malířka, se proslavila touto knihou, jež byla přeložena do mnoha světových jazyků. 

Děkuji nakladatelství Portál za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.