středa 30. srpna 2017

Thug Kitchen - Fuck(t) drsná veganská kuchařka

AUTOR: Matt Holloway, Michelle Davis
ORIGINÁL: Thug Kitchen (Rodale, 2014, New York)
PŘEKLAD: Vanda Senko Ohnisková
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2017
POČET STRAN: 240
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Pod jménem Thug Kitchen se skrývá tak trochu záhadná losangeleská dvojice, která se jednoho dne rozhodla, že se nebude cpát zdravým jídlem sama, ale že k tomu, pokud možno nenásilně, přinutí i své okolí, a posléze i úplně cizí lidi. Však zelenina a vůbec všechno, co se dá nacpat pod pojem „veganská strava“, je skvělý a taky zdravý žrádlo pro všechny lidi, co jim není šumák, co do sebe cpou. Dnes má Thug Kitchen milion přátel na Facebooku a třeba taková Gwyneth Paltrow je z jejich receptů úplně vedle.

Hodnocení
Milujete kuchařky? Já rozhodně ano, ale v poslední době vyhledávám recepty spíše na internetových stránkách než v knihách. Přesto mám doma poklady, ke kterým se čas od času vždycky vrátím. K nezaplacení je ovšem kuchařka, která je napsaná z vašich vyzkoušených rodinných receptů.

Mám sice raději kuchařky z našich luhů a hájů, ale občas je potřeba zabrousit i za kopečky. A právě jedna zahraniční kuchařská kniha se mi dostala do rukou. Vlastně jsem do poslední chvíli netušila, co mi v balíčku přijde. Když jsem pak poštu otevřela, vykoukl na mě název, který je poněkud zvláštní. Fuck(t).

Už na první pohled je vám jasné, že to nebude jen tak obyčejná kuchařka. Kromě receptů se to tady hemží nespisovnými a vulgárními slovy. Ale víte co? Ono to bylo nakonec fajn si ty vulgarismy číst. Rozhodně jsem od textu neodbíhala a četla jsem úvod až do konce.
banánový lívance

V této kuchařce nehledejte žádné maso ani žádné živočišné výrobky. Je to čistě kuchařka pro vegetariány. Ale i ti, co maso jedí, si přijdou na své. Někdy zkrátka není na škodu si uvařit něco nemasového.

Kniha je rozdělená do šesti kategorií od snídaně, salátů až po hlavní jídla a sladkou tečku na konec. Celkem 115 receptů. Vyzkoušela jsem několik receptů a kromě jednoho vše dopadlo dobře.

bramborovo-pórková polívka (s přidáním květáku)

Kromě receptů jsou zde také různé tipy a vychytávky (basic shit) třeba jak si upéct papriky nebo jak nakrájet mango a podobně.

Takže ano, myslím si, že kuchařka má něco do sebe a určitě brzy vyzkouším něco dalšího. Pokaždé totiž, když listuji, najdu něco, co bych chtěla vyzkoušet.

Napsáno pro Jotu.

neděle 20. srpna 2017

Čarodějka z Portobella

AUTOR: Paolo Coelho
ORIGINÁL:A bruxa de Portobello (Editora Planeta do Brasil, 2006, Sao Paulo)
PŘEKLAD: Pavla Lidmilová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2007
POČET STRAN: 264
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Paulo Coelho přináší v tomto románu fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici založenou na ženské síle a lásce. Je to román pro dnešní dobu naprosto nepostradatelný. Athéna má přirozený dar. Tato adoptivní dcera zámožného libanonského podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta nás však nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Hodnocení
Mé první setkání s Paolem Coelhem dopadlo tak nějak neutrálně. Coelho není můj šálek kávy, jak se říká. Ale také se říká, že vyzkoušet se má všechno. Tento autor je mimo moji komfortní zónu, ale díky čtenářské výzvě jsem svého prvního Coelha chtěla přečíst.

Hned na začátku se dozvíme, co se stane na konci. Už toto oznámení bylo pro mě špatným znamením, když vím, co se stane na konci. A tak nějak podvědomě jsem se bránila do příběhu ponořit více, než obvykle dělávám.

Hlavní ženskou postavou je Athéna. Její skutečné jméno je Sherine Khalil. Narodila se někde v Rumunsku v Transylvánii, místě, které je opředené tajemstvím v podobě Drákuly. Její biologická matka je Cikánka a otec je běloch. Dítě zplozené z lásky by ovšem bylo terčem posměchu a to její matka rozhodně nechce dopustit. Odevzdá dítě v adopčním středisku, odkud si ji vzali libanonští manželé. Jejich cesta pak vedla do Londýna, kde se usadili. Tady Athéna, jak si nechává říkat, vyrůstá, vdá se, má dítě. 

Dalo by se říci, že je to obyčejný životopis obyčejné ženy. Sice ano, ale Athéna je trochu jiná. Díky tanci se dostává do stavu, který ji nabije energií, do stavu, kdy není sama sebou. Má v sobě něco přirozeného, čím k sobě přitahuje své okolí, učí, přednáší, radí. Začínají se o ní šířit zkazky, že je čarodějka...

Čarodějka...No spíš si myslím, že než čarodějkou, je Athéna přirozenou vůdkyní a čarodějné schopnosti nejsou nic jiného než její aura a ženská síla a energie, která jde v ruku v ruce s vůdkyní. Dřív by možná byla upálená jako čarodějnice, ale dnes? Dnes by byla v novinách senzací dne.

Athéna mi byla sympatická. Díky svým schopnostem si získala i mě, ale byly chvíle, kdy jsem jí nevěřila, třeba stavy, kdy nebyla sama sebou. Já prostě takovým věcem nevěřím, takže pro mě byla v tomto ohledu lhářkou. Ale na druhou stranu...má v sobě cikánskou krev a jak víme, o Cikánech se vypráví různé čarodějné pohádky...

O Athénině životě se dovídáme prostřednictvím různých osob, např. skrze novináře, matky, herečky či lékařky. Vše jde krásně chronologicky za sebou, takže si o Athéně každý utvoří obrázek.

Do příběhu jsou zakomponovány filozofické otázky, které nutí čtenáře k zamyšlení. Přiznám se, že tohle šlo trochu mimo mě. Nejsem ten typ, který by chtěl u knížek moc přemýšlet a zamýšlet se nad existencí Lásky, Matky, Energie a podobných otázek. Ale jak je vidno, autor v každé své knize filozofuje na určité téma. 

Dle komentářů, které jsem si mohla přečíst, je Čarodějka buď propadák nebo skvost. Já to mám tak napůl, protože nemám žádné srovnání s jinou autorovou knihou. Myslím si, že autorovi dám ještě šanci, aby mi ukázal, že umí zaujmout.

Obálky
Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co znamená prst v blízkosti ženské bradavky? Nejvíce se mi líbí obálka v modrém a oranžovo-hnědém provedení. Připadají mi něžné, kdežto ta prostřední hodně provokující.
    

O autorovi
Paulo Coelho je brazilský spisovatel. Paulo Coelho se uvedl v literárním světě jako dramatik. Pracoval také jako textař pro populární brazilské zpěváky, věnoval se novinářství a psal scénáře pro televizi. Po vydání svých prvních knih Poutník (Mágův deník) (1987) a Alchymista (1988) pokračoval v cestě plné úspěchů a proslavil se jako jeden z velkých spisovatelů naší doby. V češtině vyšly ještě další jeho romány: U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994), Pátá hora (1996), Veronika se rozhodla zemřít (1998) a Ďábel a slečna Chantal (2000). Zdroj: Osobnosti.cz

pátek 18. srpna 2017

Vzpomínky, co neuletí

AUTOR: Hana Adronikova
NAKLADATELSTVÍ: Odeon
ROK: 2014
POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:



Anotace
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hodnocení
O spisovatelce Haně Andronikově jsem toho moc neslyšela. Podle názvu mi však něco říká román Zvuk slunečních hodin, ale jinak je pro mě tato zlínská rodačka velká neznámá. Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je soubor povídek. Prvních osm vyšlo poprvé v roce 2002 v knize Srdce na udici, posledních pět časopisecky v letech 2002 - 2009.

Přiznám se, že tuto knihu jsem si z knihovny brala ve spěchu, ani jsem pořádně nečetla anotaci. Když jsem doma zjistila, že jsou to "jenom" povídky, trochu mé nadšení pohaslo. Vždyť přece povídky nečtu, jsou o ničem, krátké, nemají mi co říct. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem první povídku přečetla tak rychle, že jsem o tom ani nevěděla. A než jsem se nadála, byla kniha u konce a já měla o čem chvíli přemýšlet.

Jak už jsem se zmiňovala, prvních osm povídek vyšlo knižně. Každá povídka z této série na sebe navazuje postavou z předchozí povídky. V momentě, kdy jsem tuto souvislost zjistila, jsem se pokoušela uhodnout, o kom bude další příběh. Myslím si, že tohle byl opravdu skvělý nápad.

Většina povídek je o spletitých rodinných vztazích, o tajemstvích, o lásce. Ač vlastně většina z nich není smutná, vyznívají často melancholicky. Jsou k zamyšlení a je tu znát i psychologie chování člověka v různých situacích.

Když bych měla označit, která povídka se mi nejvíce líbila, asi povídka, která se jmenovala Rovnice o jedné neznámé. Je o muži, kterého zajímá astronomie, superstruny a vše, co se děje ve vesmíru. Na víkend odjíždí na chalupu, kde je klid a on má dostatek času na přemýšlení. Jednoho dne však neobjeví tajemství vesmíru, ale tajemství jeho matky, které mě změní celý život.

Nejméně líbivá povídka se jmenuje Volání kostí. Nejspíš jsem ji úplně nepochopila. Hlavní hrdinkou je žena, která se postupně mění z ženy na vlka a z vlka na sokola. Tuhle rovinu jsem ještě chápala, ale ty věci okolo už moc ne.

Po přečtení souboru povídek jsem rozhodnutá si přečíst i zbývající dva romány. Již jednou zmiňovaný Zvuk slunečních hodin a druhý, pro autorku osudový příběh, Nebe nemá dno.

Za mě tyto povídky doporučuji. Můžu jen smutně konstatovat, že je velká škoda autorčiny smrti. Už nikdy se nedočkáme žádného jejího literárního skvostu.

O autorce
Hana Andronikova se narodila ve Zlíně (1967), vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Hana Andronikova prohrála svůj boj s rakovinou 20. 12. 2011, ten popsala ve své poslední knize vydané v roce 2010.

úterý 15. srpna 2017

O Kuliferdovi

AUTOR:  Luboš Pavel
ILUSTRÁTOR: Jaroslav Soumar
NAKLADATELSTVÍ: Creatio
ROK: 2016
POČET STRAN: 109
ZDROJ: vlastní e-kniha



HODNOCENÍ:


Anotace
Pohádka O Kuliferdovi sleduje osud malého hrdiny - hráška, který se nechtěl nechat uvařit v hrachové polívce, a tak udělal ve vzduchu salto a spadl pod kuchyňskou linku, kde mu v té tmě a vlhku vyklíčily ručičky a nožičky. Z kuchyně se vydává prozkoumat celý byt a při té průzkumné cestě poznává nové kamarády ze zvířecí říše. Na cestě bytem potká Ježka, kterého si děvčátko Anetka, i přes zákaz rodičů, přinesla domů z lesa. Kuliferda se rozhodne Ježkovi pomoci utéci zpátky domů a za přispění Mola, který ví, co je psáno v knihách a také se vyzná v mapách, se mu to podaří.

Hodnocení
Celé hodnocení ke knize si můžete přečíst na stránkách  Podporujeme české autory.


Děkuji Luboši Pavlovi za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 11. srpna 2017

Čekání na Bojanglese

AUTOR: Olivier Bourdeaut
ORIGINÁL: En attendant Bojangles (Gallimard, 2016)
PŘEKLAD: Jovanka Šotolová
NAKLADATELSTVÍ: Plus
ROK: 2017
POČET STRAN: 168
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá jména omrzela dříve a jiná později, tenhle zvyk měla ráda.“ Příběh poněkud extravagantní rodiny vypráví chlapec, který objevil otcův deník, v němž zaznamenal, jak se bláznivě zamiloval do jeho matky. Do ženy milující tanec a zábavu, ale se sklony k šílenství. Humorný i dojemný příběh uchvátil nejprve Francii a nyní dobývá svět.

Hodnocení
Po dlouhé době se mi do rukou dostala knížka, která nemá víc jak 200 stran. Zjišťuji, že čím méně, tím lépe a (logicky) rychleji se čte. Tato útlounká kniha nebyla výjimkou.

Jsou tři plus jeden. Tedy maminka, tatínek, syn a rodinný přítel Špinavec (povolání politik). Celá rodinka je tak trochu šílená. Tatínek se synem si rádi vymýšlí a lžou. Lidé jim většinou lež spolknou, protože lež je tak věrohodná, že opravdu do poslední chvíle netušíte, že vám Georges (otec) věší bulíky na nos. Svou ženu oslovuje pokaždé jinak. Někdy je z ní Constance, podruhé zase Pauline.

"Dejte mi jakékoli jméno! Ale snažně vás prosím, pobavte mě, rozesmějte mě, lidi jsou tu všichni navonění nudou!" prohlásila a sáhla na prostřený stůl po dvou číších šampaňského.

Maminka je hodně, ale opravdu hodně výstřední. Ne svým oblečením, ale tím, jak se chová a pohlíží na svět. Má neutuchající energii, ráda by stále tančila na svou oblíbenou píseň Mr Bojangles od Niny Simone. Všem v okolí vyká. I svému manželovi a synovi. Její výstřednost jí však přináší řadu nepříjemností a problémů, která ji převede do psychiatrické léčebny...

Čekání na Bojanglese je jednohubka, kterou přečtete za jeden večer. Je lehká, vtipná, svérázná. Od půlky příběhu však očekávejte vážnější téma protknuté sice smutkem, ale namíchané s přesně vyváženou špetkou humoru a ironie.

Všechny postavy si zamilujete. Od tatínka, který se mamince přizpůsobuje, ale někde uvnitř své duše ví, že to není normální. Maminku, která miluje svou rodinu, tanec, je schopná udělat vše, aby se svou rodinou zůstala. Chlapce, který tím vším proplouvá a raduje se ze života stejně jako jeho rodiče.

Oblíbíte si i Slečnou Nadpočetnou, rodinného mazlíčka (ptáka), která je v každém řádku, a politika Špinavce, rodinného přítele. 

Kniha vás dostane svou jemností, ale také svým silným příběhem. Rozhodně doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku a pohlaví. Je vhodná pro všechny, kteří mají rádi romány s příběhem, který chytne za srdce.




Obálky
Naše česká obálka je sice líbivá, ale na Goodreads jsem našla mnohem hezčí. Napríklad hned tu první. Slečna Nadpočetná je tu velice krásná. 
  


O autorovi
Olivier Bourdeaut vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací. (Zdroj: přebal knihy)

Napsáno pro Databázi knih

pondělí 7. srpna 2017

Nebudete se bát ničeho zlého

AUTOR: John Searles
ORIGINÁL: Help for the Haunted (William Morrow, 2013)
PŘEKLAD: Dominika Moulíková
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 432
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.

Hodnocení
Knihu jsem četla neskonale dlouho. Nebylo to tím, že by mě nebavila, ale tím, že příběh inklinoval k duchařině a já se nechtěla bát ničeho zlého.

Hlavní postavou je především Sylvie. Právě s ní prožíváme vše, co se kolem děje. Ať to zlé nebo to dobré. O Sylvii pečuje starší sestra Rose, protože jejich rodiče byli zastřeleni v místním kostele. Jediným svědkem události byla Sylvie, která viděla vraha. Obviněný je zatčen a brzy bude vynesen rozsudek. Sylvie však náhle obrátí a vůbec si není jistá, zda viděla opravdu obviněného. Na vypátrání pravdy má 66 hodin.

Thriller s příchutí duchů nebo rodinné drama? Nejspíš obojí trochu, přesto se však přikláním k názoru, že se jedná spíše o rodinné drama s dobře prokreslenými postavami.

Na první pohled je rodina Masonova úplně obyčejná. Rose je v pubertě, odmítá se řídit rodinnými pravidly. Sylvie je chytrá, ve škole patří k premiantům. Oba rodiče mají zajímavé zaměstnání...No, jak pro koho zajímavé. Sylvester a Rose pomáhají posedlým. Na svých cestách sbírají různé artefakty a ty pak skladují doma ve sklepě. Z domu se tak stává dům strašidelný. A to je trnem v oku místních obyvatel. Lidé na ně zírají, když se objeví ve městě a ukazují si na ně prstem.

Kniha má dvě časové roviny. Ta, která se stala v minulosti až do dne, kdy se stala vražda, a ta, která popisuje současnost. Obě části jsou zajímavé, mně se však líbila ta část z minulosti, kdy se dozvídáme řadu informací o rodině Masonových. Čtenář se dozví, jak Masonovi začali využívat svého daru ke svému prospěchu, jak začali být známými osobnostmi.

I když mě kniha bavila a četla se velice dobře, čekala jsem trochu něco jiného. Nějaké ještě větší tajemství, než to, které vyšlo na světlo. Trochu mi vysvětlení, kdo je vrah, připadalo přitažené za vlasy a lehce šílené.

Napínavé místo se odehrálo v předposlední kapitole a to je, upřímně, hodně málo, ať už je to thriller nebo drama. Po přečtení jsem došla k závěru, že je to román, který mě neurazil ani nenadchnul. 

Přesto však si myslím, že kniha byla dobře promyšlená, postavy byly víceméně sympatické. Pro mě osobně byla nejvíce sympatická Sylviina sestra Rose - rebelka, která si nenechá nic diktovat, ani od vlastních rodičů. Prostě a zkrátka typická puberťačka.

Knihu můžu doporučit dál, cílovou skupinou budou nejspíše příznivci lehké duchařiny, rodinných dramat a tajemství.


Obálky
  ¨

Trailer
Trailer ke knize je moc povedený. Navíc jsem zjistila, že autor je moc sympatický, tak snad mi odpustí, že moje hodnocení ke knize není až tak moc pozitivní, jak bych si přála.



O autorovi
John Searles je americký spisovatel a literární kritik. Je autorem tří románů - Chlapec stále nezvěstný, Strange But True a Nebudete se bát ničeho zlého. Jeho eseje se objevily v národních časopisech a novinách.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství

čtvrtek 3. srpna 2017

Jáchymov

AUTOR: Josef Haslinger
ORIGINÁL: Jáchymov (S. Fisher Verlag, 2011, Frankfurt nad Mohanem)
PŘEKLAD: Libuše Čižmárová
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2012
POČET STRAN: 228
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Potkají se náhodou: nakladatel a bývalá tanečnice. Majitel malého vídeňského nakladatelství Anselm Findeisen si přijede léčit těžkou chorobu pohybového ústrojí do starého lázeňského hotelu v Jáchymově, kde potká bývalou tanečnici. Ta mu začíná vyprávět příběh, který ji celý život doprovází. Je to tragédie jejího otce. Byl jím slavný brankář československé hokejové reprezentace Bohumil „Bóža“ Modrý. Přestože byl od třicátých let hvězdou týmu, nemohly ho jeho úspěchy ochránit před svévolí komunistického režimu. Byl zatčen. Deportovali ho do různých vězení a pracovních táborů v Jáchymově, městečku s uranovými doly v Krušných horách. Až po pěti letech byl amnestován, avšak se zničeným zdravím, a jako na smrt nemocný propuštěn. Rodině zbývá jen přihlížet jeho pomalému umírání. Jeho dcera se stává kronikářkou neurčitých vzpomínek, jimž nedokáže uniknout.

Hodnocení
Zdroj: Lidovky
O knize Jáchymov jsem vůbec neslyšela a přiznám se, že bych sama po ní dobrovolně nesáhla. Přesto však se mi do rukou dostala a můžu říct, že se mi kniha dobře četla. Na druhou stranu jsem však z knihy zklamaná. Čekala jsem trochu jiný příběh.

Jáchymov je z větší části životopisný román o hokejovém brankáři Bohumilu Modrém. Pokud jste hokejoví fanoušci, jistě víte, kdo to byl. Těm, co hokej nic moc neříká, vysvětlím, že Bohumil Modrý hrál hokej v letech 1936 - 1949. Celou hokejovou kariéru hrál za LTC Praha. V soutěžích jeho tým vyhrával zlaté medaile, na mistrovstvích světa (1947 a 1949) získali nejvyšší titul a na Olympijských hrách v roce 1948 ve Sv. Mořici vybojovali stříbrnou medaili. Bohumil Modrý patřil k nejlepším hokejovým brankářům v Evropě. Měli o něj zájem v zahraničí, především v Kanadě. Od ministra kultury Václava Kopeckého dostal svolení odcestovat, přesto však došlo k velké změně a Modrý nikam neodjel.

V roce 1950 jsou všichni členové hokejového týmu zatčeni za vlastizradu a protisovětské chování. Ve vykonstruovaném soudním procesu byli hokejisté odsouzeni na několik let do vězení. Bohumil Modrý dostal nejvyšší sazbu - 15 let. Byl uvězněn nejprve ve věznici v Praze, v Plzni a nakonec v uranových dolech v Jáchymově, které mu doživotně zničilo zdraví.

To, co vám popisuji, není žádný spoiler ani vyzrazení děje. Tyto informace najdete na různých internetových stránkách. Stačí zadat heslo Bohumil Modrý a po přečtení budete v obraze.

Kniha je však trochu jiná. Bohumil Modrý je zde popisován z pohledu jeho dcery Blanky (v příběhu se o ní mluví jako o Kudrnce). Byl to milující otec, který měl své dvě dcery opravdu rád. Nejhorší doba byla, když byl Modrý ve vězení, kdy ho blízcí nemohli vůbec vidět. Bylo to těžké období, na které určitě nikdo nerad vzpomíná.

Kudrnka své vyprávění svěřuje rakouskému vydavateli Anselmu Findeisenovi. Findeisen se s ní setkává v osudovém Jáchymově - on se tam jede léčit s Bechtěrevovou nemocí, ona se jede podívat do jednoho z dolů, které Jáchymovští otevřeli pro veřejnost. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh, který je pro čtenáře poutavý, byť jsou to příběhy vedlejší. Hlavní dějovou linku tvoří tragický příběh Bohumila Modrého. 

Je tu ovšem jedno velké ALE.  Nějak nerozumím tomu, proč se kniha jmenuje Jáchymov. Ano, jistě, Jáchymov je místo, kde se vydavatel setkává s Kudrnkou, je to místo, kde byl vězněn Modrý, ale nechápu, proč byl popis pobytu v tomto vězení zhuštěn na maximálně dvě strany? Celá kniha je věnována hokejové kariéře Modrého i vykonstruovanému procesu, ale to, co prožíval v různých vězeních, se čtenář nedoví. Abych zase knize moc nekřivdila, byl zde lehký nástin toho, jak se s vězni zacházelo, z toho si čtenář může nějakou představu udělat.

Je to, pro mě, velká škoda, protože trestanecký osud československých hokejistů byl opravdu krutý a nelehký a zasloužil by si více prostoru. Chápu, že někoho více zajímají hokejové statistiky, někoho zase soudní proces. Ale když už se kniha jmenuje Jáchymov, mělo by být z jáchymovského pobytu napsáno mnohem víc. 

Možná to bude znít nelogicky, ale pokud by v knize bylo popsáno takové utrpení, nevím, zda bych byla schopná knihu dočíst. Nerada čtu o lidském utrpení, které se zakládá na skutečných událostech a po knize jsem sáhla z tohoto důvodu - že v něm takové popisy nejsou.

Přesto číst tuto knihu nebylo až tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pocit, že se nemůžete bránit komunistickému režimu a že obvinění jsou falešná, je hrozný. Horší je, že historii změnit nemůžete a vy jenom bezmocně sledujete, co se s obviněnými hokejisty děje. Občas jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby existovala taková nespravedlnost.

V knize se mi líbil Anselmův příběh a jeho boj se zákeřnou nemocí. Byl o tom, co všechnu musí Anselm dělat, aby neskončil na vozíku. Dcera Bohumila Modrého vypráví o svém otci s citem a láskou. O osudech hokejistů však mluví věcně a s odstupem.

Až na nepříliš vyhovující název je Jáchymov román, který se čte poměrně rychle. Čtenář se zde dozví informace, které neznal o československých hokejistech či si je chce prohloubit a udělat si tak ucelený obraz tehdejší doby.

O autorovi
Josef Haslinger žije ve Vídni a v Lipsku. Od roku 1996 působí jako profesor literární estetiky na Německém literárním institutu v Lipsku. Dosud vydal román Ples v Opeře (Opernball, 1995), Otcovská hra (Das Vaterspiel, 2000), Tažní ptáci (Zugvögel, 2006),  Ostrov Phi Phi (Phi Phi Island, 2007) a Jáchymov (Jáchymov, 2011). Haslinger získal četná ocenění, Cenu města Vídně a Čestnou cenu Rakouského knižního obchodu, naposledy Rheingau Literatur Preis za Jáchymov. V roce 2010 byl jmenován spisovatelem města Mohuče. (Zdroj Jota)