V šedých tónech

AUTOR: Ruta Sepetys
ORIGINÁL: Between Shades of Grey (Philomel Books, New York, 2011)
PŘEKLAD: Petr Eliáš
NAKLADATELSTVÍ: Cooboo
ROK: 2013
POČET STRAN: 288
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ

Anotace

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.

Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Hodnocení

Moje první kniha od Ruty Sepetys byla Potrhaná křídla, která se mi až tak moc nelíbila. Ano, četla se sice dobře, ale čekala jsem od příběhu mnohem víc. Této autorce jsem dala ještě šanci, protože hodně lidí tvrdí, že další její knihy jsou lepší. A tak jsem se vrhla na knihu, která moje očekávání předčila.

Příběh se odehrává v neradostném období, v roce 1941, kdy je svět pohlcen druhou světovou válkou. Hlavní hrdinka se jmenuje Lina a žije v Litvě, tedy v zemi, kde proběhla likvidace obyvatel. Stejně jako Židy měl na svědomí Hitler, pobaltské obyvatele zlikvidoval Stalin. Všechny, kteří odporovali tehdejšímu režimu nebo je někdo udal, deportovali do pracovních táborů na Sibiři.

A právě Linina rodina patřila k těm, které tento neveselý osud čekal. V březnu roku 1941 byli Lina, její bratr Jonas a maminka násilně vystěhováni z bytu, převezeni na nádraží a odtud je čekala dlouhá cesta do pracovního tábora na Altaji, o několik měsíců později je převezli až za polární kruh.

Transport nebylo místo, kde by lidé měli pohodlí. Ve vagonech se tísnilo mnoho lidí a než dojeli na místo, řada z nich umřela. V pracovních táborech to také nebylo jednoduché - na lidi čekala tvrdá práce s malými příděly jídla, kruté a nelidské zacházení bylo na denním pořádku. 

Linu udržují při životě vzpomínky na dobu, kdy byla doma, šťastná, v milovaném rodinném kruhu, a také malování a psaní každodenního trápení v táborech.

Příběh byl smutný, drsný, ale reálný a založený na skutečných událostech. Autorka si v knize nebrala servítky a neváhala popsat zabíjení nevinných lidí. Věřím však, že kdyby tato kniha nebyla pro mladé čtenáře, byl by příběh drsnější a krutější a čtenáři by nebyli ničeho ušetření. Jenže to už si nejsem jistá, jestli bych knihu dokázala přečíst. O hrůzách války nerada čtu, ale díky příběhům, které jsou určeny mládeži, se snažím o těchto dějinách něco přečíst.

Kniha se četla velice dobře a autorka mě přesvědčila, že umí napsat příběh, který vezme za srdce. Sice jsem na konci příběhu nebrečela, ani nežmoulala v ruce kapesník, ale příběh mi měl co říct. Nutí čtenáře, aby se nad příběhem zamyslel.

V šedých tónech se četlo také rychle. Kapitoly byly tak krátké, že za jeden večer jsem měla přečtenou třetinu knihy.

Knihu můžu s klidným srdcem doporučit úplně všem. Není to knížka určená jenom pro určitý okruh čtenářů, ale je určená všem, kdo si chce přečíst skutečný příběh napsaný životem.

Obálky

Skoro všechny obálky mají malý zelený lísteček ve sněhu. Přesto některé jsou také velmi působivé. Posuďte sami.

     

O autorce

Ruta Sepetys se narodila v Michiganu a dnes žije se svou rodinou v Tennessee. Svou první knihu V šedých tónech se rozhodla napsat na počest statisíců lidí, kteří přišli o život za stalinské éry. V Potrhaných křídlech barvitě líčí atmosféru padesátých let New Orleans. Svou druhou knihou dokázala Ruta Sepetys spisovatelsky vyspět a právem se zařadila mezi významné autory současnosti.

Vzpomínky na Baťu

Plný konferenční sál kroměřížské knihovny mě krásně překvapil. A to jsem přišla asi dvacet minut před tím, než začalo autorské čtení rodačky z Kroměříže Markéty Pilátové. Tato autorská čtení, to letošní se konalo 22. 2. 2017, si nikdy nenechám ujít, protože autorčiny knihy se velice dobře čtou. 

V loňském roce představila svoji povídkovou knihu Kulaté rámy slov a drobnou novelu Hrdina od Madridu. Slíbila také, že dokončí knihu o Janu Antonínu Baťovi a jeho životě v Brazílii. Kniha je na světě a jmenuje se S Baťou v džungli. 

Markéta o knize začala uvažovat před deseti lety, psát ji však začala čtyři roky zpátky. Velmi jí pomohla Dolores Baťa Arambašič, vnučka Jana Antonína Bati. Nechala autorku nahlédnout do rodinného archivu. Díky těmto dokumentům mohla napsat knihu o člověku, o kterém se sice moc nemluví a tady je málo znám, ale v Brazílii je po něm pojmenována řada měst.

S Baťou v džungli

Román vypráví o životě v exilu a o hledání spravedlnosti. Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost. Ale o starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním žily exilový život v Brazílii — dcery Ludmila a Edita i vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a další jeho souputníci. Suverénní vypravěčka Markéta Pilátová vystavěla na základě rodinných vzpomínek, deníků, dokumentů, Baťových prozaických i básnických pokusů neobyčejně čtivý román dvacátého století, v němž tolik jednoznačných činů lze interpretovat tolika protikladnými způsoby.

Jan Antonín Baťa

Zdroj: BataStory.net

Tomáš Baťa sice založil nejznámější českou obuvnickou firmu, ale Jan Antonín ji přivedl k celosvětovosti. Před válkou utekl do USA, pak do Brazílie, kde založil několik měst, např. Batatuba, Bataguassu či Bataypora.

Po smrti nevlastního bratra Tomáše připadl Baťův podnik překvapivě Janu Antonínovi. Musel vyplatit svého synovce Tomíka, ale později po něm rodina chtěla, aby vyplatil i je. Komunisté v roce 1945 Baťovy podniky znárodnili, pošpinili jeho jméno a jeho zostuzení trvalo až do roku 2007, kdy jeho vnučka Dolores dosáhla očištění jeho jména. Vše, co komunisté o Janu Antonínovi vykládali, bylo vykonstruované. Říkalo se například, že se J. A. Baťa domluvil s Hitlerem na odsunutí Slovanů do Patagonie. J. A. Baťa sice v Patagonii nakoupil velké pozemky, ale jen proto, aby zachránil Slovany. Nechtěl, aby dopadli jako Židé. Co kdyby se Slované Hitlerovi znelíbili? Založil dokonce firmu Kotva, která zaměstnávala židovské pracovníky. Vysílal je na služební cesty do zahraničí a tím tak zachránil několik židovských rodin. Neexistuje však žádná dokumentace o tom, kolik takových rodin bylo, všechno se zničilo na příkaz Jana Antonína.

Byl také nominován na Nobelovu cenu míru za kolonizaci brazilského venkova, ale dobrovolně od kandidatury odstoupil.

Tak zase příště, už se moc těšíme!

Markéta Pilátová o Janu Antonínovi mluvila velmi hezky. Přichystané ukázky z knihy byly více než zajímavé, byly humorné a milé na poslech. Po skončení besedy následovala autogramiáda autorčiných knih. Přesto, že jich napsala hodně, její novinka převážila nad ostatními.

I když tvrdila, že má trému, nebylo to poznat, bylo to moc příjemné odpoledne a já jsem ráda, že jsem mohla přijít. Pokaždé, když Markéta Pilátová přijede do Kroměříže, je to velké těšení se na její autorské čtení.

Na dotaz, co dalšího Markéta Pilátová chystá pro české čtenáře, odpověděla, že detektivku z českého prostředí. Na děti také nezapomněla - na jaře má vyjít kniha o gorilím klukovi a také kniha o origami.

Knihu jsem si na základě čtení objednala a udělala jsem dobře, protože tato kniha začíná být pomalu a jistě nedostatková - je o ni zájem a to je moc dobře.

Knižní trailer

Kluk z kostek

AUTOR: Keith Stuart

ORIGINÁL: A Boy Made of Blocks (Sphere, Londýn, 2016)

PŘEKLAD: Johana Eliášová

NAKLADATELSTVÍ: Plus

ROK: 2017

POČET STRAN: 352

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ

Anotace

Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého autistického syna, ale ani za mák mu nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadlá rodina kousek po kousku, kostku po kostce dát znovu dohromady?

Hodnocení

Kniha mě zaujala svou anotací a také tím, že jsem dosud ještě nečetla žádnou knihu, která by se týkala autismu. Rozhodně jsem po přečtení nebyla zklamaná.

Hlavní hrdina Alex je ženatý a má syna. Trochu kusá a obyčejná informace, která by se mohla vztahovat na většinu mužů. Jenže tento muž Alex má problémy, které se týkají nejen vztahu k Jody, ale také k synovi Samovi.

Sam je autista, má svůj vlastní svět, kterému rozumí jen on sám. Všechno musí být tak, jak on chce, jeho každodenní rituály musí být přesně naplánované, nemá rád změny a nečekané situace. Má strach z velkého množství lidí a z hluku. Vyžaduje stoprocentní péči od svých nejbližších. Tato péče připadla na Jody, která se o něj stará čtyřiadvacet hodin denně. Na výchovu a na zvládnutí Samových záchvatů je naprosto sama. Alex se raději věnuje práci a často nebývá doma. Co kdyby se musel o Sama postarat a být s ním sám? Není divu, že Jody došla trpělivost a Alexovi navrhla pauzu. Má se dát dohromady, vyřešit si svou minulost a zjistit, jaké jsou jeho priority. Pak se může vrátit.

Alex mě zpočátku děsně štval tím, že se synovi vyhýbal. Můžu říct, že se ho bál. Bál se, že cokoliv řekne nebo udělá, u něj vyvolá záchvat, který Alex nezvládne. Hledal výmluvy, jak s ním nebýt. Sice Sama evidentně rád má, ale neví, jak se k němu přiblížit, aby mu neublížil. Svou ženu Jody má rád taky, ale během osmi let, kdy se tak nějak společně starali o Sama, jí zapomněl říct, že ji rád má. Mají se rádi oba, pořád je mezi nimi láska, ale už neví, jak se k sobě přiblížit.

Navíc Alexe trápí pocit, že zavinil smrt staršího bratra. Tento pocit ho doprovází celý život a odráží se i na vztahu k Samovi. Je na Alexovi, aby trauma z dětství překonal a konečně se začal Samovi věnovat dřív, než bude úplně pozdě. Díky počítačové hře Minecraft se krůček po krůčku bude otec se synem sbližovat, ale rozhodně to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Nevím, jak bych se zachovala já, kdybych měla autistické dítě. Určitě to není jednoduché a člověk musí být neustále ve střehu, snažit se více své dítě vnímat a naslouchat mu, být mu nápomocný opravdu celý den. Nikoho ve svém okolí neznám, kdo by trpěl autismem, takže těžko říct.

Alex byl ve své podstatě dobrý táta, musel na to ovšem postupně přijít. Musel zjistit, že problém nemá Sam, ale on sám.

Autor čerpal ze své zkušenosti. Sám má autistického syna a díky hře Minecraftu se oběma otevřel nový svět. Keith Stuart je totiž novinář, který píše o počítačových hrách. I když poznamenává, že Zac (jeho syn) není Sam, některé zkušenosti do knihy vpasoval. Kniha působí velmi reálně, nepřišlo mi zde nic nepřirozeného (kromě toho, jak se Alex zpočátku choval). Moc se mi čtení líbilo, především to, jak se Alex i Sam postupem děje změnili, jak vyzráli, i když časová linka nebyla moc velká.

Minecraft. Svět, kde platí řád. To Samovi naprosto vyhovovalo. Díky hře se naučil hodně věcí, například nebát se a bojovat. Tuto hru jsem nikdy nehrála a nejspíš ani nebudu, ale díky autorovu barvitému popisu jsem pochopila princip hry. I Alex se hru naučil a spolu se Samem tak vytvořili skvělý tým.

Kniha je vážně dobrá. Tak dobrá, že vlastně na ní nevidím v podstatě nic negativního (už jsem zmiňovala, jak mě Alex štval?). Kniha bude na čestném místě v mé knihovně, protože si to místo zaslouží. Je to citlivě napsaný příběh o hledání sebe sama, o vztazích mezi rodiči a dětmi, ale také o přátelství.

Obálky

    

O autorovi
Keith Stuart pracuje jako novinář pro deník The Guardian, kde píše hlavně o počítačových hrách. V Guardianu se věnuje také hudbě, filmu a médiím a podílí se na tvorbě podcastu Tech Weekly. Žije v anglickém Sommersetu, je ženatý a má dva syny, kterým byla oběma diagnostikována porucha autistického spektra. Kluk z kostek je jeho první román. Překládá se do více než dvaceti jazyků a Keith Stuart v současné době pracuje na své druhé knize.

Napsáno pro Databázi knih

Kiko a tulipán

AUTOR: Markéta Pilátová

ILUSTRÁTOR: Daniel Michalík

NAKLADATELSTVÍ: Meander
ROK: 2016

POČET STRAN: 72

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ



Anotace

Desetiletá Kiko pochází z Japonska, ale žije na Moravě a ještě k tomu na zámku. Jenže – už se zase musí stěhovat! Tentokrát z Kroměřížského zámku na zámek ve Velkých Losinách, kde její tatínek restauruje další tajemnou knihu. Kiko má ale něco jako nemoc – působí na ni měsíc a ona v noci putuje zámkem… Náměsíčná Kiko se v zámecké zahradě setkává s oživlými kamennými trpaslíky, moudrou Archivářkou, ale svými mimořádnými schopnostmi zaujme také zlého kouzelníka

Hodnocení

Markéta Pilátová je nejen autorkou pro dospělé čtenáře, ale i pro děti. Jednou z knih pro malé čtenáře je i japonská holčička Kiko, se kterou jsme se mohli seznámit již v příběhu Kiko a tajemství papírového motýla. Děj se odehrává na kroměřížském zámku a byl opravdu skvěle napsaný. Nejnovější kniha pro děti kroměřížské rodačky se tentokrát odehrává ve Velkých Losinách, taktéž na zámku, který je opředený velkým tajemstvím a strašidelným příběhem.

Tentokrát Kiko na zámku při svém bloudění potkává oživlé trpaslíky z kamene a hlavně se seznamuje s krásnou a smutnou Archivářkou, kterou ve věži zamkl zlý kouzelník. Zlý kouzelník touží po všech kouzlech světa, aby se stal nejmocnějším ze všech kouzelníků. Zuby si brousí i na naši malou Kiko, která umí kouzlit s origami. Když skládá, čas se zastavuje. A to přesně kouzelník potřebuje. Najde Kiko dost odvahy k tomu, aby se kouzelníkovi postavila?

Na rozdíl od předchozí knihy je tento díl mnohem temnější a strašidelnější. Je určen pro starší děti, autorka se tak mohla uchýlit k tomu, aby popsala zlé praktiky kouzelníka. 

Kapitoly jsou hodně dlouhé, obrázků také ubylo. Za to jsou ale krásně ilustrované. Daniel Michalík již ilustroval první knihu o Kiko a už tehdy se mi jeho obrázky moc líbily. Ilustrace jsou opravdu povedené.

Příběh zlého kouzelníka a Archivářky se mi moc líbil, byl o moci, chamtivosti, byl však také o lásce k bylinkám a k lidem. 

Druhý díl o holčičce Kiko můžu opět doporučit všem čtenářům. 

O autorce

Markéta Pilátová žije v Bataypora (Baťova dobrá voda) v Brazílii, kde učí nejen češtinu, ale také naslouchá příběhům krajanů, pořádá kuchařské workshopy, chodí na tréninky folklorního kroužku a píše o krajanech v reportážích pro týdeník Respekt. Také začala učit na třech brazilských základních školách češtinu a protože je v lednu a únoru v Brazílii léto a děti mají prázdniny, tráví dva měsíce volna v České republice. Na svém autorském kontě má řadu knih pro děti i dospělé čtenáře. Za ty dětské zmiňuji např. příběhy o Víle Vivivíle, příběh o Jurovi či o holčičce Kiko. Pro dospělé čtenáře napsala knihy Má nejmilejší kniha, Žluté oči vedou domů a Tsunami blues.

Klub milovníků knih - Knižní novinky 2016

Zdroj: KFBZ

Knihovnice Petra a Jessica z Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně založily Klub milovníků knih. První setkání se uskutečnilo 8. února 2017 ve studovně KFBZ. Kolem páté hodiny se studovna začala plnit ženami a dívkami, které mají ke knihám blízko. Byly to jak místní knihovnice, tak také i prodavačky v knihkupectví, tak také i ženy, které rády čtou.

A co si nás pro nás holky připravily? Prezentace se týkala knih, které vyšly v roce 2016. Představily knihy, které samy přečetly - ať už to byly detektivky, společenské a historické romány či romány pro ženy. 

Holky pro začátek zvolily široké téma, o kterém se dá hodně povídat. Zaujalo mě několik knih, které bych si ráda přečetla. O některých knihách jsem slyšela poprvé. Například Kulka, Spálená obloha, Její život v očích panenky nebo Kam se poděla Elizabeth a další a další. Zpočátku jsem si knihy zapisovala, ale nakonec jsem přestala.

Líbilo se mi, že se o knihách diskutovalo, do placu se dávaly další a další přečtené knihy. A nebyly to jen knihy z loňského roku, ale i staršího vydání. Já jsem velký introvert a trémista a diskutovat ve velké skupině na nějaké téma je pro mě naprosto nemožné. Ale tady jsem se zapojila. Mluvilo se o knížkách a chtěla jsem taky dát nějaké tipy na čtení. Možná to moje povídání bylo trošku zmatené a možná jsem knihy nepředstavila tak, aby přítomné dámy zaujaly. 

Hodina a půl uplynula šíleným tempem, nestačilo se říct úplně všechno a určitě by se ještě povídalo dál a dál.

Nicméně další setkání proběhne 14. března v 17:00. Téma na příště zní Knižní předlohy k filmům. Mám v zásobě několik knih, které jsem četla a byly zfilmovány, tak doufám, že i příště se do diskuze zapojím.

Deník fejsbukové matky pokračuje...

AUTOR: Lucie Nachtigallová

NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2017

POČET STRAN: 208

ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:




Anotace

Specifický smysl pro humor, sebeironie a další stovky vtipných příběhů mámy od tří dětí, kterou jste mohli poznat už v prvním díle Deníku fejsbukové matky, tlačí na naši bránici snad s ještě větší silou než předtím. Peripetie, které rodiče, dvojčata Viki a Fandu, jejich malou sestru Bětku a domácí zvěřinec denně potkávají, tentokráte zahrnují statusy z let 2012 – 2014. Jak to dopadne, když se přetížená matka rozhodne ještě kromě plození, rození, kojení a výchovy dětí podnikat? Věřte, že se budete smát od první do poslední stránky.

Hodnocení

Že neznáte fejsbukovou matku? To je ale velká chyba, protože byste ji znát měli. Už jen z toho důvodu, že je to žena, která zvládá rodinu a práci. Že podobnou mámu znáte ve svém okolí? I to je možné, většina žen toho zvládá opravdu hodně - děti, manžela, domácnost, práci a další nečekané věci.

Tato matka vám však ukáže, že se dají každodenní záležitosti popsat humorně a s nadhledem. Je jasné, že vždycky všechno není tak růžové a příjemné, jak Lucie popisuje, někdy člověk skončí i v nemocnici na kapačkách, když si na sebe vezme spoustu práce a ani si moc neodpočine.

Lucie má můj obdiv. Ale to už jsem psala v předchozím článku na první díl Fejsbukové matky. Ke všemu tomu, co Lucie měla, přibylo i podnikání - výlety s tajenkou a pořádání pohádkových lesů. Kde na to bere tu energii? Kde se dá trocha té energie sehnat? 

Knihu můžete začít číst od prostředka nebo od konce a nic vám neuteče. Statusy na sebe nenavazují, takže buďte bez obav, že něco propásnete. Kniha je doprovázena fotografiemi, ať už dětí, zvířectva či momentek jen tak. S Lucií a její rodinou čtenář stráví tři roky (2012 - 2014), občas ve statusech zmíní události, která se staly nejen ve světě, ale i u nás.

Na závěr knihy pro vás Lucie připravila několik bonusů. Jaké? To už si musíte najít sami.

Když porovnám obě knihy, řekla bych, že jsou stejně vtipné, ironické, ale i vážné. Z většiny statusů, i když se Lucie občas zlobí na děti i manžela, je cítit láska a štěstí, že jsou šťastná rodina a to dělá hodně.

Pokud se chcete zasmát a odpočinout si, jsou statusy Lucie Nachtigallové určené přímo pro vás. A já jsem ráda, že jsem si je mohla přečíst.

O autorce

Lucie Nachtigallová (1977), absolventka Fakulty sociálních věd UK, přispívala do tištěných médií jako novinářka už od šestnácti let. Postupně zastávala post produkční, dramaturgyně a šéfredaktorky pro řadu českých deníků, časopisů a televizí. Mnoho let žila a pracovala ve Velké Británii, Španělsku a Itálii. Mimo jiné natáčela pro americkou televizní společnost CNBC dokumentární sérii The Players o nejbohatších podnikatelích světa. Je spolumajitelkou firmy Velká dobrodružství. Zdroj: nakladatelství Omega

Napsáno pro nakladatelství Omega.

Knihu můžete zakoupit v knihkupectvích Knihy Dobrovský.

Příběhy o Bubáčkovi

  cc

AUTOR:  Daniela Krolupperová

ILUSTRÁTOR: Lucie Dvořáková

NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2011, 2013, 2016

POČET STRAN: 64, 64, 71

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Hodnocení

Lukášek je malý chlapec, kterému maminka před spaním čte pohádky. Jednoho dne však zjistili, že všechny knížky o strašidlech mají přečtené. Co teď? Protože je maminka šikovná, vymyslí si krásnou pohádku o strašidlu jménem Bubáček. Tatínek je taky šikovný a Lukáškovi Bubáčka nakreslí na kousek papíru. Bubáček z papíru však ožije a s Lukáškem se skamarádí. Zažijí spolu velká dobrodružství. V prvním díle se Bubáček ztratí v lese. Ve druhém díle se budou Bubáčkovi ztrácet kola, které krade skřítek Myšošlap na popud zlého čaroděje. Ve třetím díle zůstane Bubáček s Myšošlapem sám doma a budou bojovat proti Bubákovi, který by je chtěl naučit strašit.

Všechny tři knihy najednou jsem si vypůjčila z knihovny a za sebe můžu říct, že to bylo krásné čtení. Napínavé, dobrodružné, svižné a čtivé. Všechny tři příběhy jsou o přátelství, o odvaze a také o dobru, které vítězí nad zlem.

Věty v příbězích jsou jednoduché a krátké, což ocení malí čtenáři, kteří se teprve učí číst. Když zhodnotím, který příběh se mi nejvíce líbil, asi ten druhý o tom, jak se Bubáček skamarádil s Myšošlapem. Bylo to napínavé, až se dech tajil.

Menší výtku mám k poslednímu příběhu. I když byl dobře napsaný, trochu mi nesedl začátek knihy. Kdybych nečetla předchozí dva díly, těžko bych věděla, kdo je Bubáček a kdo Myšošlap a jak se v knize objevili. Přesto však všechny tři knihy jsou krásné a skvěle se mi četly. Co víc dodat? Přečtete si příběhy sami se svými dětmi a povídejte si o nich.

Co se mi líbilo, byla hranice mezi skutečným světem (Lukášek) a světem, kde ožívají kreslené postavičky. Kdo má velkou fantazii, bude nadšený.

O autorce

Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, Sedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!