Příběh jednoho manželství

AUTOR: Pearl S. Buck

ORIGINÁL: Portrait of a Marriage (The John Day Comp., 1941, New York)

PŘEKLAD: Jarmila Urbánková

NAKLADATELSTVÍ: Práce

ROK: 1970

POČET STRAN: 176

ZDROJ: zapůjčeno

HODNOCENÍ:

Anotace

Psychologický román americké spisovatelky vypráví příběh zdánlivě nerovného manželství z prvních desetiletí tohoto století, soužití talentovaného malíře z bohaté filadelfské rodiny a půvabné selské dcery, manželství, v němž z nerovnosti vyplývající strach jednoho partnera o druhého způsobuje, že se toto manželství stále omlazuje a stává se pro oba zdrojem štěstí.

Něco málo o ději

Vilém je malíř. Rád maluje venkovskou přírodu. Jednoho dne zavítá na venkov až k jedné farmě, kde pracuje mladá dívka Rút. Je tak krásná, že se rozhodne ji namalovat. Poté, co obraz dokončil, nepřestal Vilém na statek docházet. Mezi ním a Rút vznikne láska, která vyústí v manželství.

Hodnocení

Knihu jsem z knihovničky vzala namátkou a v rychlosti a ani jsem dopředu nevěděla, o čem kniha je. Věděla jsem však, že knihu autorka napsala již v roce 1941.

Celý příběh se odehrává v Pensylvánii začátkem 20. století, kdy se svět neřídil prací, stresem, kdy neexistovala auta, mobily. Jen klid a mír. Takový život se najde spíše na venkově a právě tam nás autorka příběhu zavádí.

Seznamujeme se s mladým malířem Vilémem Bartonem, zhýčkaným synkem bohatých rodičů. Je velice nadaný, jeho obrazy by mohly být v budoucnu vystaveny v bohatých prodejních výstavách. Jeho rodiče však neuznávají jeho talent, soudí, že malovat v Americe je naprosto nemožné, to nejkrásnější se nachází v evropském Holandsku. Vilém chce dokázat, že nemají pravdu. A tak jednoho dne zamířil na venkov. Po celodenní práci vyhladověl a při své cestě narazil na jeden statek, kde ho vřele uvítali. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že v domě žije mladá a krásná dívka jménem Rút. Je to láska na první pohled, vášnivá a s trvalými pouty. Vilém si ji nejprve odvede do New Yorku, ale Rút tam schází jako květina, která se nezalívá, a tak se Vilém vzdá všeho a spolu se vrátí na venkov. Rút pookřívá a je znovu plná života.

Vilém byl hodně zvláštní člověk. Nevěděla jsem si rady, jestli mi je sympatický nebo ne. Na jedné straně obdiv, že se rozhodl zanechat velkoměstského života a zahrabat se někam na venkov jen pro to, aby se jeho žena cítila dobře. Na druhou stranu byl naprostý budižkničemu, nechal Rút, aby na farmě dřela sama a on si chodil po okolí a kreslil si svoje obrazy.

U Rút jsem měla ty samé pocity - na jedné straně jsem ji obdivovala za to, jaká je to silná žena, která se dokázala postarat nejen o statek, ale i o děti, zastala kdejakou mužskou práci. Na druhou stranu jsem se až divila, že tohle manželovo zahálství trpěla a neposlala ho k šípku.

Oba jsou protichůdných povah, možná je pojila opravdu láska a milování, protože netuším, co je tak stmelovalo. Ani ty děti ne. V dnešní době by takové manželství bylo rychle rozvedeno.

Příběh není jen o Vilémovi a Rút, ale je také o jejich dětech - Jill, Mary a Halovi. Stejně jako rodiče, tak i oni jsou rozdílní, každý z nich touží po něčem jiném a každého z nich osud zavál úplně jinam.

Se všemi postavami čtenář prožije jejich celý život. Čtenář s nimi zažije dvě světové války, také pocítí pokrok, který se přenesl i na venkov. A nejen to, každá z postav se vyvíjí a dozrává postupně s věkem.

Kniha nebyla špatná, dobře a rychle se četla, je to taková psychologická sonda do života jednoho manželského páru, kteří sice žijí spolu, ale vedle sebe, nezavazí si, ale vzájemně se tolerují a potřebují.

Obálky

Moc obálek k této knize není. Je to z důvodu, že kniha moc nejnovějších vydání nemá. Ale rozhodně jsou mnohem hezčí než česká obálka. Ani další dvě česká vydání (1948 a 2000) se s obálkou moc nepárala. 

  

O autorce

Pearl Buck byla americká prozaička, nositelka Nobelovy ceny za literaturu. Narodila se v rodině presbyteriánského misionáře. Jako několikaměsíční byla otcem misionářem odvezena do Číny, kde strávila své dětství. Po studiích v Americe se tam opět vrátila a pracovala po vzoru rodičů jako misionářka a učitelka. V Číně strávila Pearl Buck téměř čtyřicet let, získala zde také podklady pro své nejúspěšnější romány. V roce 1938 získala Nobelovu cenu za literaturu. Pearl Bucková získala nejen výbornou znalost čínštiny, ale důvěrně se sžila s prostými čínskými lidmi, které si zamilovala. To jí dalo podnět k literární tvorbě. Zdroj: databáze knih

Životem nekráčím sama

AUTOR: Darina Hamarová

ORIGINÁL: Životom nekráčam sama (Motýľ, 2014)

PŘEKLAD: Anna Novotná

NAKLADATELSTVÍ: Práh

ROK: 2016

POČET STRAN: 164

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace
Skutečný, působivě ztvárněný příběh o vítězství nad zákeřnou nemocí

V románu Životem nekráčím sama se autorka Darina Hamarová inspirovala skutečným příběhem, vlastním životním osudem, který poznamenala nemoc. Zákeřná nemoc, která nemilosrdně zasahuje do mnohých rodin. Nemoc, která přináší bolest a těžké chvíle nejen trpícímu, ale i jeho nejbližším.

Hodnocení

Při prohlížení novinek v Knihcentru mě zaujala kniha Životem nekráčím sama. Už při čtení anotace mě lehce mrazilo, protože číst skutečné dramatické příběhy není tak snadné a jednoduché.

Danica si v prsu nahmatala bulku. Jako každá žena s ní hned šla k lékaři, ale lékař ji utvrzoval v tom, že se jedná pouze o tukovou bulku a že se nemá čeho bát. Po čase jí však postižené místo začalo bolet a na její naléhání se provedlo důkladné vyšetření - výsledek byl bohužel pozitivní. Danica okamžitě podstopila operaci, následovala chemoterapie a ozařování.

Danica je statečná žena a má velkou motivaci, aby rakovinu přežila - stará se nejen o své dvě děti, ale také o děti své sestry. I tato víra pomáhá překonat těžké období, protože samotná léčba není všechno. 

Kniha je především o dodání energie všem, kdo si touto strastiplnou cestou prošel, ať už těm, kdo rakovinou onemocněl, tak těm, kteří se o své blízké starali. Danica na této cestě nebyla sama. Měla kolem sebe nejen milující rodinu, ale také spoustu přátel, kteří jí stáli po boku a poskytovali ji potřebnou sílu. 

Životem nekráčím sama je skutečný příběh, který autorka zažila. Je to velmi silný příběh, při kterém mě občas mrazilo v zádech. Říkala jsem si, jak je ten osud nevybíravý a často i krutý. Příběh je vyprávěn v ich-formě, což na textu dodává ještě více emocí. Knihu nebudete chtít odložit, protože ač je příběh místy smutný, je také velmi čtivý. 

Kniha se mi líbila, málokdy se mi do rukou dostane opravdový příběh, který by mě až tak zaujal. Pokud i vy máte rádi skutečné příběhy a chcete z nich načerpat útěchu či optimismus, je tato knížka psaná přímo pro vás.

O autorce

Darina Hamarová celý život žije v Oravském Veselém. Studovala na gymnáziu v Námestově, VŠDS v Žilině (strojírenská technologie), UKF v Nitře (anglický jazyk a literatura) a v současnosti pracuje jako učitelka.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství

Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Koralina

AUTOR: Neil Gaiman
ORIGINÁL: Coraline (Harper Collins Publ., 2002, New York)

PŘEKLAD: Ladislava Vojtková
ILUSTRÁTOR: Dave McKean
NAKLADATELSTVÍ: Polaris

ROK: 2003

POČET STRAN: 158
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Malá Koralina Jonesová je chytrá a zvědavá holčička, která nenávidí, když si lidé pletou její jméno a oslovují ji Karolíno. Poté, co se rodina přestěhuje do nového domu, musí jej Koralina ihned celý prozkoumat. Objeví dvacet jedna oken a čtrnáct dveří, přičemž jen třináct z nich se dá otevírat a zavírat. Čtrnácté jsou zamčené a zůstávají pro Koralinu záhadou. Když se jí jednoho dne konečně podaří je otevřít, dostane se do jiného bytu v jiném domě, který se tomu jejich náramně podobá. Žije v něm ovšem Druhá matka, s knoflíky místo očí, která Koralinu považuje za své dítě a nehodlá ji pustit zpět...

Něco málo o ději

Koralina se se svými rodiči přestěhovala do nového bytu ve starém domě. Blíží se konec prázdnin a Koralina se děsně nudí. Rodiče příliš pracují a ona neví, co má dělat. Jednoho dne objevila tajemné dveře, za kterými byla cihlová zeď. Ta cihlová zeď tam v jednu chvíli byla, a v druhé ne. Zvědavá Koralina se dostane na druhou stranu. A tam ji čeká druhá maminka. Zvláštností této druhé maminky je, že má místo očí knoflíky.

Když se Koralina vrátí zpátky do svého opravdového světa, zjistí, že její rodiče zmizeli. A ona tuší, kde jsou. Vydá se tedy znovu na druhou stranu dveří zachránit své rodiče stůj co stůj. I za cenu vlastního života.

Hodnocení

Neilu Gaimanovi jsem dala znovu šanci, aby mě přesvědčil, že píše tajemně a skvěle. Nezklamal mě. Po knize Spáčka a vřeteno přišla na řadu kniha pro děti. No pro děti. Tato hororová knížka ani pro děti moc není. Má osmiletá dcera, poté, co jsem jí řekla, co jsem četla, vyhrkla, že v družině viděla animovaný film a že se u toho bála. Nevím, co by pak říkala na knihu.

Hlavní hrdinkou je Koralina, dívenka, která je velmi zvědavá a musí prozkoumat úplně všechno. Tak prozkoumala i své okolí i byt, ve kterém bydleli. Zjistila, že mají v bytě dveře, o kterých nemá tušení, kam vedou. Možná by byla radši, kdyby to nevěděla. Za těmi dveřmi se skrývá paralelní svět světa, ve kterém žije. Těmi dveřmi se prochází do bytu, který je skoro stejný jako ten jejich. Je tam také maminka a tatínek, ale jsou v jedné věci zvláštní - oba mají místo očí černé knoflíky...

Tajemno, fantasy, napětí, hororová atmosféra. To jsou asi nejvíce typické znaky knih Neila Gaimana. V této novele vytvořil svět za tajemnými dveřmi. Svět, kde můžete mít všechno, na co si jenom vzpomenete. Chtěli byste ho?

"Žáby, kachny, nosorožce, chobotnice - co chceš. Každý den dostaneš nový svět, čerstvě stvořený jen pro tebe. Když tady zůstaneš, můžeš mít, co budeš chtít."
Koralina si povzdechla: "Vy to opravdu nechápete, že? Já nechci, cokoliv se mi zachce. Nikdo to nechce. Co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci. Jen tak, jako nic. To by přece byla samozřejmost, vůbec nic by to neznamenalo. Co z toho?"

Možná tak chvíli by to bylo fajn, ale pak by vás to přestalo bavit. Stalo by se to součástí vašeho života a už byste z toho neměli takovou radost.

Ač je kniha pro děti, až tak pro děti není. Řekla bych, že je spíše pro desetileté až dvanáctileté čtenáře. Gaiman čtenáře udržuje v napětí od začátku do konce. Vše je však pozvolné a ke konci příběh graduje. A ani v závěru si nemůžete být jistí, jestli autor příběh ukončí nebo nechá otevřený konec.

Mně se novelka líbila, byla správně strašidelná a napínavá. Koralina byla navíc statečná dívka, sympatická a docela dobře jsem se vžila do její situace, kdy se nudila a chodila od ničeho k ničemu.

Přestože fantasy čtu zřídkakdy, tak dětskou fantasy literaturu si ještě ráda přečtu, protože není tak komplikovaná jako fantasy pro mládež a dospělé.

Neil Gaiman mě přesvědčuje, že číst další jeho knihy pro děti se vyplatí a já v tom budu pokračovat dál.

Obálky
Nemůžu si pomoct, ale česká obálka se mi vůbec nelíbí. 

  

O autorovi

Neil Gaiman byl původním povoláním žurnalista se zaměřením na sci-fi a fantasy. Slávu si získal scénaři ke komiksům Sandman, který vypráví příběhy Morfea, pána říše snů. V roce 1991 napsal scénář k televiznímu seriálu Nikdykde a stejnojmennou knihu vycházející ze seriálu. Dalšími romány jsou Hvězdný prach (úspěšně zfilmovaný), Koralina, Američtí bohové, Anansiho chlapci a Kniha hřbitova. Své povídky a básně shrnul do dvou sbírek – Kouř a zrcadla a Křehké věci. Kromě již zmíněného seriálu Nikdykde napsal scénář k filmu Maska zrcadla, na kterém spolupracoval s režisérem filmu Davem McKeanem. Zdroj: Databáze knih.

Cesta za velkým snem

AUTOR: Lucy Maud Montgomery

ORIGINÁL: Anne of Avonlea (L. C. Page & Company, 1915)

PŘEKLAD: Karla Šmídová

NAKLADATELSTVÍ: Jeva, Papyrus

ROK: 1993

POČET STRAN: 312

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

V Cestě za velkým snem prožijeme se sedmnáctiletou Annou školní rok v Avonlea, kde učí na základní škole. Ve škole prožije Anna s dětmi řadu humorných příhod, její život je díky škole stále plný vzruchu a zasahují do něho i nejrůznější nečekané události v Avonlea.

Něco málo o ději

Anna se stala učitelkou v avonleaské škole. Je šťastná - má kolem sebe své přátele, Marillu a také dvojčata Davyho a Doru. Zažívá spoustu drobných příhod, které rozvíjí její fantazii a splétá jeden příběh za druhým. Její velký sen však zůstává zatím nesplněný, ale krůček po krůčku míří k cíli.

Hodnocení

Druhý díl Anny ze Zeleného domu je stejně dobrý jako ten první. Opět se setkáváme s Annou, která žije v Zeleném domě s Marillou. Začala učit v místní škole, i když je jí teprve sedmnáct let. Má své představy o tom, jak by se měla chovat jako správná učitelka, o tom, jak by měla přistupovat k dětem a jak je učit. Nečeká na ni lehký úkol.

Kromě Anny se znovu setkáváme s její kamarádkou Dianou, paní Lyndovou a Marillou. Trochu mě rozčilovalo, že Marilla už není Marie jako v prvním dílu. Nové postavy, které se objevily, jsou osiřelá dvojčata Davy a Dora. Davy je takový divoký a Anna s Marillou s ním mají často trápení, přesto si získal srdce všech, hlavně Marilly, která si jen tak nepouští někoho ke svému srdci. Zato o Doře toho moc nevíme, protože jako by v knize ani nebyla.

Dalšími postavami je pan Harrison, trochu samorost, bručoun, který platí za starého mládence. Mně osobně nejvíce upoutala postava slečny Levandule ze Sídla ozvěny. Její osud byl pohnutý a smutný, o tom, že kvůli hádce se rozešla se svým snoubencem a neviděla ho více jak čtvrt století, a protože ho stále milovala, zůstala starou pannou.

Anna je dospělejší. V knize je to hodně znát, přesto si Anna zachovala stále svoji bezbřehou fantazii a lásku k přírodě, je stále stejná romantička jako dřív, ale sama na lásku nepomýšlí ani náhodou, i když se kolem ní pohybuje jeden mladý muž...

Kniha se četla velice dobře, jednotlivé příběhy se mi líbily a humorným trapasům jsem se od srdce zasmála. A i když se mi líbila stejně jako první díl, už to nebyla úplně ta samá Anna, přesto je to pořád skvěle napsaná kniha.

Co musím zmínit je obálka. Kdybych o Anně neslyšela, podle obálky bych si ji určitě ke čtení nevybrala. Viděla jsem mnohem vkusnější obálky, například slovenská z roku 2015 i ty, které vydalo nakladatelství Mladé letá v roce 1991.

Obálka sice knihu také dotváří, ale obsahem je příběh velmi kvalitní a já už se těším na další pokračování.

Obálky

    

O autorce

Lucy Maud Montgomery se narodila na Ostrově prince Eduarda v Kanadě. Ačkoli v té době vyšší vzdělání dostalo jen málo žen, Lucy navštěvovala střední školu (Prince of Wales College) v Charlottestownu, pedagogický institut a potom Dalhousovu universitu v Halifaxu. V sedmnácti odešla do Nového Skotska pracovat do novin, v Halifaxu vycházejícího Chronicle a psala pro jeho večerní vydání Echo. Do venkovského prostředí Ostrova prince Eduarda se však Lucy vrátila učit a žila tam se svou babičkou. Právě tato zkušenost ze života sousedů farmářů a rybářů se promítla do knih o Anně,

Dítě školkou povinné

AUTOR: M. M. Cabicar

NAKLADATELSTVÍ: Grada
ROK: 2015

POČET STRAN: 184

ZDROJ: knihovna


HODNOCENÍ:

Anotace

Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."

Hodnocení

O Martinu M. Cabicarovi jsem poprvé slyšela před pár měsíci, když má kamarádka sdílela na facebooku jeho příběh. Už nevím, který to byl, ale pamatuji si, že jsem se u toho tak smála, až mi tekly slzy. Od té doby jsem začala jeho příběhy sledovat a po čase došlo i na to, že jsem si knihu chtěla i přečíst.

Výhodou této knihy je, že ji nemusíte číst v kuse. Stačí jen dva tři příběhy a můžete se vrhnout k jiné knížce. Tak jsem to měla i já. Příběhy jsem četla těsně před spaním a bylo mi u čtení moc hezky.

M. M. Cabicar píše o své tříleté dceři Viki, o jejím nástupu do mateřské školky, o zážitcích z hřiště, banky, z domova. Zkrátka o všem, co se děje v běžných rodinách dnes a denně. Ovšem všechny příběhy jsou psány s nadhledem, vtipně, trochu jsou přehnané a někdy je to vše přitažené za vlasy. Já se u toho z větší části bavila tak, že jsem se smála na celé kolo. Některé příběhy mi však až tak vtipné nepřišly a v tu chvíli jsem se nedivila jeho manželce Káti, že ho chtěla uškrtit a zadupat do země. Proč ten tatínek učí malou Viki co nemá a pak se diví, že nevhodnou básničku zopakuje na úplně nevhodném místě? Nebo barvy?

Čekáme na zastávce tramvaje. Manželka se snaží zabavit tříletou dceru: 

"Pojď, Viki, už dlouho jsme neříkali barvy, tak co to jede kolem za auta?"

"Sejvená. Modjá. Selená. Vyblitej platejz. Bílá. Uschlý hovínko. Modjá. Zlutá. Kydanec leča. Sejvená. Ojanzová. Jozšjápjej bobl. Bílá. Modjá. Shnilý listí. Sedivá. Cejná. Had s plůjmem..."

Celý ostrůvek se ohromně bavil. Má žena mne však nenápadně chytla pod krkem, přitáhla k sobě a zasyčela: "Ty už nikdy nebudeš učit malou barvy!"

No dobrá, ač bych ho taky nejradši chytla pod krkem, v tuto chvíli mi to přišlo hodně vtipný. Podobných příběhů tu najdete opravdu hodně. 

Čtení jsem si užívala, i přesto, že humorným knížkám se tak trochu vyhýbám. Možná je to chyba, kterou je potřeba napravit. Například další knihou od tohoto autora.

O autorovi

M. M. Cabicar se narodil v Praze. Pravděpodobně se narodil. Podle některých pramenů vyšel jako příloha nedělních novin. V úterý.

O jeho dětství se toho mnoho neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct.

Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F. Zdroj: http://mmcabicar.com/