ORIGINÁL: Pachinko (Grand Central Publishing, 2017)
PŘEKLAD: Petra Andělová
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2019
POČET STRAN: 472
ZDROJ: vlastní
Anotace
Pačinko je hazardní hra, kterou všichni hrají, ale společnost jí opovrhuje. Pačinko jsou peníze a jakuza. Sundža je negramotná dívka z malé jihokorejské vesnice, která za celý život pozná hodně dřiny a jen málo vlídnosti a pochopení. Těsně před válkou ji osud zavane do Japonska, kde se kromě bídy musí potýkat i s pohrdáním a diskriminací. Rodina je pro ni vším, požehnáním i prokletím. Svým dětem se ze všech sil snaží zajistit lepší život, ale vzdělání samo o sobě nestačí. Podnikat v pačinku je pro Korejce v Japonsku jediný způsob, jak zbohatnout, ale peníze nejsou zárukou štěstí. Strhující příběh korejské rodiny se odehrává na pozadí dramatických událostí, které ve dvacátém století změnily tvář Koreje i Japonska. Kniha, na které se stanete závislí stejně jako na pačinku.
Hodnocení
Kniha Pačinko vyšla v letošním roce v nakladatelství Jota, ale tak nějak mě pořád míjela. Přesto jsem se k ní dostala a jsem ráda, že jsem měla příležitost s ji přečíst.
Každý národ si nese své břímě a svou historii. Korea a Japonsko mají spolu hodně zvláštní vztah, který sahá do roku 1910. A právě v tomto roce začíná i náš příběh. Ocitáme se v Koreji na ostrově Jöngdo u přístavního města Pusan, kde žije rybářská rodina. Manželé mají syna Hunyho, pracovitého mladíka. Má však zdravotní handicap. Přesto mu však dohazovačka domluvila sňatek s dívkou Jungdžin z vedlejší vesnice. Po mnoha potratech se jim narodilo jediné dítě - Sundža. A právě Sundžou pokračuje celý příběh, který končí v roce 1989.
Čtenář sleduje nejdříve její životní osud - svatba, život v Japonsku, snaha o přežití během druhé světové války, ale i po ní. Poté sledujeme dráhu jejích dvou synů Noema a Mozasua (Mojžíše) a nakonec se seznámíme se Šalamounem, Mozasuovým synem.
Nenávist Japonců vůči Korejcům je zjevná a je jedno, jestli se Korejec v Japonsku narodil nebo přistěhoval. Samozřejmě, že ne všichni Japonci jsou nesnášenliví. Nemůžou se házet do jednoho pytle. Korejci to tak po celém Japonsku opravdu neměli moc jednoduché.
Tato čtyřgenerační sága má ukázat nejen život v zemi vycházejícího slunce od první poloviny dvacátého století až do konce osmdesátých let, ale také to, jak se Korejec vypracoval od chudého občana až po majitele herny pačinka.
Na každé z postav je patrný vývoj - Sundža je zpočátku nesmělá dívka, pracovitá a poslušná. Mění se však v čase - dokáže a hlavně musí zaopatřit svou rodinu. Umí smlouvat, vyjednávat, je obětavá, stále je však srdcem Korejka, která žije v Japonsku. Její syn Noe je velmi bystrý chlapec. Chce zapadnout mezi japonské děti, ale bohužel - ať se snaží, jak chce, pro ostatní je stále Korejcem. Nejraději by na svůj původ zapomněl. Jeho bratr Mozasu je jiný. Učení ho nebaví, a protože je hromotluk, rád se pere. Nebýt pana Gora, jistě by skončil ve vězení. Pan Goro mu nabídne zaměstnání v herně pačinko. Mozasuův syn Šalamoun už má jiné možnosti než jeho rodiče a prarodiče. Narodil se v době, kdy bylo už snadnější cestovat. V roce, kdy se s ním (a celou knihou) loučíme, stojí před ním jedno velké rozhodnutí.
Téměř všechny postavy byly pozitivní. Nebyly zlé, i ti, co měli moc a sílu, která se dala snadno zneužít, ji využily ve prospěch ostatních. Jestli si ale myslíte, že všechny příběhy končily happyendem, tak se mýlíte. Život není pohádka s růžovou zahradou, občas se objeví překážka, která se musí překonat. Každý osud se uzavřel tak, jak měl skončit.
Pokud od knihy očekáváte závislost na hazardní hře, nejspíš byste byli zklamáni. Jen se vše kolem pačinka točí. Vždyť to byl téměř jediný zdroj obživy naší knižní rodiny a potažmo také obživa ostatních Korejců. Pokud zapátráte na internetu, zjistíte, že údajně pačinko patří japonské mafii (jakuze). I na ni v příběhu narazíte. Avšak, jestli k nim patří i Mozasu, to vám neprozradím. Přečtěte si příběh sami.
Vyprávění plyne velice snadno. Líbilo se mi, že autorka ukončila kapitolu jedním rokem a druhou začínala o několik let později. Taková plynulost času mi nevadila. Čtenář si může část věcí domyslet, část mu prozradí sama spisovatelka.
Vyprávění o poslední generaci, o Šalamounovi, bylo, dle mého, nejslabší. Nejvíce mě zaujal Sundžin příběh, která musela přežít válku. Další vyrůstající generace už to měla o něco lehčí.
Kniha také obsahuje spoustu chyb, které korektura nevychytala a při čtení to vážně rušilo. Přesto si však troufám říct, že kniha za přečtení stojí. Nebyla sice příliš emočně založená, ale některé z postav si oblíbíte. Za mě tedy ano, ať už znáte či neznáte dějiny Japonska nebo Koreje, tady se o nich něco málo dozvíte. Je nejen o pačinku, ale také o postavení žen ve společnosti a o národní hrdosti
Obálky
Zahraniční obálky se mi líbí, ale tak nějak se s nimi neumím úplně ztotožnit. Nejvíce mě asi zaujala ta první.
O autorce
Min Jin Lee se narodila v jihokorejském Soulu. O sedm let později se s rodinou přestěhovala do Spojených států, kde o té doby trvale žije. Navštěvovala právnickou fakultu na Georgetown University a na Yale College se specializovala na dějiny. Získala Henry Wright Prize za literaturu, Pedenovu cenu za nejlepší povídku, Narrative Prize pro nové a začínající autory a James Ashmun Veech Prize za fikci. Námět pro román Pačinko načerpala během pobytu v japonském Tokiu mezi lety 2007–2011. Je také autorkou bestselleru Free Food for Millionaires a mezi jinými píše do The New York Times, Condé Nast Traveler, The London Times, The Wall Street Journal a Food and Wine.
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat