Autorské čtení s Markétou Pilátovou a Tsunami blues

Další lednová beseda v konferenčním sále Knihovny Kroměřížska se uskutečnila 27. 1. Tentokrát se před posluchače postavila kroměřížská rodačka, spisovatelka, novinářka a hispanistka Markéta Pilátová. Na svém autorském kontě má řadu knih pro děti i dospělé čtenáře. Za ty dětské zmiňuji např. příběhy o Víle Vivivíle, příběh o Jurovi či o holčičce Kiko. Pro dospělé čtenáře napsala knihy Má nejmilejší kniha, Žluté oči vedou domů a Tsunami blues.

V současné době žije v Bataypora (Baťova dobrá voda) v Brazílii, kde učí nejen češtinu, ale také naslouchá příběhům krajanů, pořádá kuchařské workshopy, chodí na tréninky folklorního kroužku a píše o krajanech v reportážích pro týdeník Respekt. Také začala učit na třech brazilských základních školách češtinu a protože je teď v Brazílii léto a děti mají prázdniny, tráví dva měsíce volna v České republice.

Většina z nás má svoji vlastní vlnu tsunami

Kniha Tsunami blues, která vyšla v roce 2014, byla věnována celé besedě. Napsat tuto knihu nebylo zrovna jednoduché, Markéta Pilátová ji psala dlouhé čtyři roky. Nechala se inspirovat smutnou událostí, která se stala v roce 2004 v Thajsku, kdy tuto zemi postihla ničivá vlna tsunami. Děj se neodehrává jenom v Thajsku, ale i v České republice a také na daleké Kubě.

Tsunami blues není jen o ničivé vlně, ale také o pocitu, který by mohl každý z nás zažít, jeho taková vlastní vlna tsunami, která smete všechno a i každá postava z knihy si nějakou tsunami prožívá. 

Trumpetistka Karla Klimentová je se svými rodiči v roce 2004 v Thajsku. Při vlně tsunami však rodiče zahynou a spolu s nimi Karla ztratí i chuť hrát na trumpetu a psát hudbu. Tento posttraumatický šok ji však dal něco jiného. Po návratu do Čech se přihlásí na hispanistiku v Olomouci, kde se seznámí se svéráznou profesorkou Jenůfou Topinkovou. Spolu pak zažijí netradiční road trip na Kubu. Navštěvují ženy zavřených disidentů, ale Jenůfa je zatčená a Karla se ocitá v neznámém prostředí sama. Tento šok ji "pomůže" zapomenout na prožité události v Thajsku a Karla se musí postarat sama o sebe a také o to, jak se z Kuby dostat.

Zážitky na vlastní kůži

Markéta Pilátová pro svou knihu čerpala ze svých osobních zkušeností. V roce 2004 odjela s americkou organizací Freedom House na pololegální misi na Kubu, kde navštěvovali ženy zavřených disidentů a zásobovali je materiálními věcmi a léky. Místní policie o nich věděla, ale záleželo na nich, zda je zatknou nebo ne.

Tato třítýdenní cesta po Kubě byla pro Markétu Pilátovou silný zážitek. Komunismus, který panoval v Československu, byl na Kubě jako přes kopírák, ale na Kubě to bylo mnohem horší. Na venkově byla chudoba, nedostatek základních potřeb jako je toaletní papír či mýdlo. Věděla, že ona se vrátí do svobody, ale ti lidé tam zůstanou a budou muset v tomto režimu vychovávat své děti.

Co se chystá dál
Markéta Pilátová má pro své čtenáře rozepsané knihy. Jedna je pro děti a druhá pro dospělé. Momentálně připravuje životopis o Janu Antonínu Baťovi a jeho dcerách. Téma není náhodné - v Brazílii bydlí u jeho vnučky Dolores Baťové a chystaná kniha bude román, který se opírá o fakta.

Během besedy Markéta Pilátová předčítala z knihy Tsunami blues a ukázky musely rozhodně nalákat všechny, aby si knihu přečetli. Ukázky byly velmi zajímavé a emotivní.

Minirozhovor

Markéty Pilátové jsem se zeptala na několik otázek, které se týkají jejího života v Brazílii a jak se dostala ke psaní románů. Na podobné otázky však Markéta Pilátová odpovídala v Čajovně, odpovědi, které mě zajímaly, jsem upravila a přináším je v tomto krátkém rozhovoru.

Jak se stalo, že jste se z Moravy dostala až do vzdálené Brazílie? 
Můj manžel Jiří Sobota, redaktor Respektu, našel na stránkách ministerstva zahraničí inzerát, že hledají někoho, kdo umí dobře portugalsky, kdo zná Latinskou Ameriku a kdo už někdy dřív učil češtinu cizince. Já jsem dva roky učila na univerzitě v Granadě španělské studenty česky, uměla jsem portugalsky a Latinskou Ameriku jsem také znala. Na konkurz jsem se přihlásila, který jsem vyhrála a já jsem odjela do Brazílie jak první krajanská učitelka.

Na besedě jste odpovídala, že jste nepomyslela na dráhu spisovatelky. Kdy ale nastala ta chvíle, že jste se rozhodla napsat svou první knihu?
Těch impulsů bylo hodně, jedním z nich bylo to, že krajani mě zahrnovali svými příběhy, ale tím velkým impulsem byl příběh mé studentky, která přišla za mnou do kurzu. V pozůstalosti svého manžela našla dopisy, které psal své milence do Československa a ona by ráda věděla, o čem si mohli psát. A tato zápletka tak dala základ románu Žluté oči vedou domů.

Co bylo při psaní knihy Tsunami blues pro vás nejtěžší? A naopak: je v knize nějaká postava či situace, která se vám psala velmi dobře?
Nejlépe se mi psala postava Lázara, učitele hudby na trumpetu, jehož žena básnířka byla uvězněná na Kubě, a nejhůře asi Karla. Možná to bylo proto, že Karla byla původně chlapec a já si musela přiznat, že do hlavy šestnáctiletého puberťáka prostě nevidím.

Máte rozepsanou knihu o Janu Antonínu Baťovi. Máte představu, kdy by se mohla kniha dostat do našich knihkupectví?
Román o Janu Antonínu Baťovi bych chtěla vydat do roka, ale nikdy nevím, jak přesně dlouho mi psaní bude trvat.

Románek pro baculku

AUTOR: Monika Mešková

NAKLADATELSTVÍ: Tribun EU

ROK: 2013

POČET STRAN: 178
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:

Anotace

Románek pro Baculku je otevřené vyprávění čtyřicetileté Báry, která zůstává po dvou rozvodech sama se svým dospívajícím synem Petrem. Zklamaná, z nevydařených manželství, se rozhodne změnit svůj život. Uchází se o nové zaměstnání, mění svou vizáž a hledá nové vztahy. Přestává bojovat se svou nadváhou, zanevře na lásku a pouští se bezhlavě do nezávazných milostných dobrodružství s touhou si užívat. Netuší, kolik nečekaných zážitků ji čeká doma, i na první zahraniční dovolené. Vyzkouší si spoustu „poprvé“ , aby nakonec došla k poznání, že utéct před láskou není tak snadné, jak se zdálo...

Něco málo o ději

Bára se po mnoha letech s Borkem rozvedla, protože se Borkovi splašily hormony a Bára zůstala se svým šestnáctiletým synem Petrem sama. Mění svoje priority, nachází si novou práci, zkouší nové věci jako první dovolená u moře ve čtyřiceti letech, nové tetování, zkouší poprvé seznamku, hledá nové vztahy a novou lásku.

Hodnocení

O knize jsem poprvé slyšela minulý rok, ale tak nějak upadla v zapomnění, až do ledna 2015, kdy jsem byla na křtu třetí knihy spisovatelky. A já si slíbila, že si knihu přečtu, nejen proto, že Monika Mešková je regionální autorka, ale také proto, že kniha má vysoké hodnocení. O pár dní později jsem ji držela v ruce a hned jsem se do ní začetla a nepřestala jsem, dokud jsem ji nepřečetla. Stačily mi k tomu necelé čtyři hodiny čistého času.

Báře je čtyřicet. Po šestnácti letech ji opustil manžel, který se zamiloval do několik žen najednou. Bára tak zůstala se svým šestnáctiletým synem sama. A pro Báru se otevírají nové možnosti. S Borkem nikam nechodila a nejezdila, tak teď si to plně vynahradila - jela na úžasnou dovolenou do Egypta, udělala si kondiční jízdy, aby mohla jezdit za svou kamarádkou Valérií do Prahy. Všechna svoje poprvé si dosyta vychutnává a provádí je s grácií sobě vlastní.

Příběh je vyprávěn s nadhledem, vtipně a s pocitem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Bára je věčná optimistka se smyslem pro humor, má krásný vztah se synem, ale na muže má většinou smůlu, ale svou šanci na lásku nevzdává.

Kniha se četla skoro sama, děj plynul s lehkostí, dost často jsem se smála při různých příhodách, které Bára prožívala. Navíc Bára bydlela v Kroměříži, takže když se po ní pohybovala, živě jsem si představovala, kudy chodila, kde bydlela a podobně. Není nad to číst o místech, která důvěrně znáte.

Po přečtení knihy jsem měla skvělý uvolněný pocit a doufám, že se autorka k Báře někdy vrátí a napíše o ní pokračování, protože Bára, bojovnice s váhou a láskou, opravdu existuje a od té doby, co kniha vyšla, zažila Bára další příhody.

Knihu doporučuji dál, je to příjemná oddechová četba, při které si odpočinete a naberete energii do dalších dní.

O autorce

Monika Kopčilová Mešková se narodila v Uherském Hradišti. V současné době žije s manželem a dcerami v Hulíně na Kroměřížsku. Románek pro baculku je její první vydaná kniha, Slzy mi nesluší vyšla o rok později stejně jako její poslední kniha Tajemství muchomůrky. Mimo psaní se věnuje kreslení portrétů, malbě na trička a spolupracuje s regionálními novinami. Zdroj: autorka

Plástev jedu

AUTOR: Josef Pecinovský

NAKLADATELSTVÍ: Epocha

ROK: 2014

POČET STRAN: 328
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:

Anotace

Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, představte si svět, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, představte si svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, představte si svět, který tak připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna… Jaký může být osud jedince, který se omylem dostane do soukolí nestvůrného systému, ale také jaký může být osud vyvoleného, který se vzepře zavedeným pořádkům. Podaří se uniknout z nestvůrného bahna plástve? Podaří se prorazit tím nestvůrným systémem násilí, byrokracie a zvůle, kde není místa pro soucit a lásku?

Něco málo o ději

Blíže neurčená budoucnost. Svět, jak ho známe doposud, už neexistuje. Lidstvo zaplnilo celou planetu, zvířata jsou téměř vyhubená, a aby se všichni lidé na Zemi vešli, staví se nepředstavitelně obrovské budovy vysoké i dva kilometry.

A to není vše - tyto budovy jsou jako úly, spousty trubců, dělnic, královen, které plodí miliardy dalších trubců a dělnic jen proto, aby byli upraveni na činnost, kterou budou později vykonávat a aby uživili vyvolené, kteří jsou obyčejní lidé žijící ve výšinách. A to doslova.

Ještě je vám to málo? Přečtěte si klasickou sci-fi od českého spisovatele Josefa Pecinovského a dozvíte se, jaký je život v plástvi i na výslunní.

Hodnocení

Mnozí z vás ví, že sci-fi žánr moc nečtu, ani skoro žádné dystopie, ale když vím, že sci-fi či dystopie za to stojí, jdu do toho, A tohle, vážení, byla pecka. Kam se na klasickou sci-fi hrabou Y/A sci-fi (zainteresovaní prominou)?

Příběh se odehrává přibližně o sto let dopředu a na Zemi se nežije tak, jak nyní v normálních domech, ale v obrovských gigantech, které se staví do neuvěřitelných výšek. A lidé jsou také rozdělení - na pracující a vyvolené. Každý z pracujících má svůj úkol - každý trubec, každá dělnice i všechny královny jsou pečlivě vybíráni a zmutováni tak, aby svůj úkol plnili. A jestli přijde nějaký trubec o život? No co, tak je nahrazen dalším, žádná škoda.

"Copak vy nechápete, že nemocná není plástev, že nemocná je společnost? Copak může žít milion vyvolených na úkor miliard?"

Kniha má něco přes tři sta stran. První polovinu bych označila za takovou seznamovací, která má za úkol čtenáře provést celou pláství od obytné části vyvolených až po samé dno, do hrůzných podmínek trubců a dělnic, kteří jsou neustále pod krutým dohledem organizátorů, trápí je nemoci, špatná hygiena, hlad. Druhá polovina příběhu má větší akci, napětí, spád a dějově byla zajímavější a plástev ještě více temnější a občas jsem se v ní ztratila.

V příběhu moc postav není, vše se točí kolem hlavního inspektora Mon Lestera a nejvyššího vyvoleného Cornelia Zwady. Sympatičtější mi byl Mon Lester, který se chtěl zavedenému systému vzepřít a nebyl mu lhostejný život trubců, přesto i on narážel na překážky, které mu kladl nejen Ctihodný Zwada, ale i umělá inteligence Mocný Durham.

Konec mi přišel lehce utopický a k celé knize mi moc neseděl. Přesto oceňuji, že kniha skončila tak, jak skončila, to znamená, že konec byl jasný a nezůstal otevřený, jak to bývá obvyklé u jiných sérií.

Některé věci v knize nebyly dořešeny, takže se vlastně nedozvíme, jak vše dopadne. Vznikající problém byl opuštěn dřív, než vlastně pořádně začal, což je docela škoda. Nicméně pokud máte rádi pořádné sci-fi, určitě si Plástev jedu přečtěte.

O autorovi

Josef Pecinovský je český spisovatel science fiction a westernů a také autor počítačových příruček. 

Od roku 1965 pracoval jako dělník v SEPAP Štětí, byl provozním mistrem, mistrem odborné výchovy, referentem na GŘ PPC Praha a učitelem odborných předmětů v oboru informatika na SOU Štětí. V roce 2007 odešel do důchodu.

Spisovatelské činnosti se věnuje pravidelně od roku 1973. Získal Cenu Karla Čapka (Mlok) v letech 1986 a 1987. Od roku 1984 publikuje v časopisech a ve fanzinech, od 1990 publikuje knižně. Řadu děl vydal pod pseudonymem, použil jich několik: Bernard Ant, Bruce Newman, Joe Townway, Mike Williamson.

Děkuji nakladatelství Epocha za poskytnutí recenzního výtisku.

Taková medvědí rodinka

AUTOR: Zbyněk Černík

ILUSTRÁTOR: Eva Sýkorová-Pekárková

NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2014

POČET STRAN: 72

ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:

Anotace

Malajský medvěd Lumpur se nastěhoval s medvědicí Kualou do mezonetu v korunách stromů. Kuala však nepočítala s mimořádně vypečeným kamarádíčkem Tygrem, který jejího mlsného mužíčka pořád svádí na scestí, takže některé scény z medvědího manželského života jsou skutečně vydařené.

Něco málo o o ději

Lumpur je malajský medvídek, který žije s medvědicí Kualou na stromě v jednom mezonetovém hnízdě. Kromě Kualy má také velkého kamarádka Tygra, který ho pokouší, kde může. Vyvádí spolu samé lumpárny a není se co divit, že se to Kuale vůbec pranic nelíbí a Lumpurovi zakazuje se s Tygrem přátelit.

Že vám to něco říká? Že je to skoro stejné jako u lidí? Ano, je to tak. 

Hodnocení

Tuhle útlou knížku jsem měla přečtenou během volné půlhodinky. Je to veselá a humorná knížka pro děti s dvojsmyslnými vtípky, které pochopí spíše dospělý. Proto dávám o jednu hvězdičku méně. Ale nic na tom nemění to, že se mi kniha líbila a četla se velmi snadno.

Autor medvědům přidělil lidské vlastnosti - Kuala je svědomitá, pořádkumilovná, žárlivá a má Lumpura omotaného kolem prstu, takže ten ji poslouchá na slovo. Lumpur je takový dobromyslný člověk medvěd, miluje med (jako každý jiný medvěd), do dobrodružství jde jen na základě Tygrovy výzvy, jinak by to nikdy neudělal, byl tak trošku lajdák, flink, flákač a povaleč. Rád mlsal, rád si hrál, rád se toulal po džungli a rád se opaloval ve větvích stromů, zkrátka a dobře si užíval života a s ničím si nedělal moc těžkou hlavu. Tygr by si s Lumpurem rád hrál, ale protože je Lumpur dost silně pod pantoflem, zas tak snadné to není.

A tak si tam tak žijí, zažívají spoustu příhod jako je pití piva s mírou nebo jak Lumpur pořádal jazykový kurz nebo to, jak s Kualou pořádali velký medvědí sraz. 

Kniha má příjemnou velikost písma, takže ji zvládne přečíst každý malý čtenář, jednotlivé kapitoly nejsou dlouhé a každou z nich doprovází ilustrace od paní Pekárkové. Nejvíc se mi asi líbil řvoucí tygr, když zjistil, že jeho kamarád Lumpur je pod pantoflem.

Příběhy jsou to milé a vtipné. Autor určitě při psaní myslel na to, že rodiče svým dětem budou knihu předčítat a vsunul tam i dospělácké věci. Řekla bych ale, že tam vůbec nemusely být.

O autorovi

Zbyněk Černík je jedním z nejvýznamnějších českých překladatelů ze švédštiny a podílel se mj. na zdomácnění tvorby Ingmara Bergmana také jako autor filmových titulků a překladů pro dabing. Od roku 1975 píše sci-fi, povídky publikuje v časopisech. Je autorem povídkové sbírky Louh na báby  a pro děti napsal Malou medvědí knížku a Takovou medvědí rodinku.

Zdroj: Portál české literatury

Děkuji portálu Databáze knih za poskytnutí recenzního výtisku.

Žítkovské bohyně - Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech

22. ledna 2015 se v konferenčním sále kroměřížské knihovny konala beseda se spisovatelem Jiřím Jilíkem. Jiří Jilík je novinář a publicista a také se zabývá folkloristikou Slovácka. Je spoluautorem nejen řady knih o Chřibech, o zvycích a tradicích slováckého kraje, ale také autorem knih o žítkovských bohyních.

Beseda o žítkovských bohyních přilákala velké množství zájemců, kteří se chtěli něco dozvědět o těchto ženách, jež žily v Kopanicích. Přednáška trvala něco přes hodinu, ale za celou dobu nebylo slyšet vůbec nic, jen zajímavé povídání o historii žítkovských bohyň, jaké to byly ženy a jak čarovaly.

Historie

Kniha Žítkovské bohyně od Jiřího Jilíka vznikla v roce 2005 ještě dávno předtím, než Kateřina Tučková napsala svoje Žítkovské bohyně a kdy se o těchto ženách moc nevědělo. Kateřina Tučková svůj příběh vystavěla na faktech a fabulaci, kdežto Bohyně od Jiřího Jilíka se opírají jen o historická fakta.

V 90. letech se mu do rukou dostala kniha od kněze Josefa Hofera Bohyně na Žítkové z roku 1912. Tento kněz tvrdě vystupoval proti bohyním, Hofer nebyl kvůli svému postoji k bohyním mezi lidmi oblíben a lidé se mu po jeho smrti pomstili - přestože pocházel ze Starého Hrozenkova, byl pochován v Luhačovicích.

Josef Hofer však nebyl jediný, kdo psal o bohyních, byli to také různí národopisci jako František Bartoš, Martin  Zeman, Antonín Václavík či Karel Kulich, jezuitský misionář, který si psal deník a zmiňuje se tam o božci - muži, který se zabýval bylinami a léčitelstvím. To se píše rok 1750. Jsou také k dispozici soudní záznamy ze 17. století, ve kterých se můžeme dočíst o procesech, při kterých byly obviněné ženy, jež se zajímaly o bílou magii.

Současnost

Na základě knihy od Josefa Hofera se Jiří Jilík vydal se svým týmem do Kopanic, aby se poptal po bohyních a  byl odkázán na Irmu Gabrhelovou, která je označována z poslední žítkovskou bohyni. Zpočátku s nimi nechtěla vůbec mluvit, protože to byli novináři, ale poté, co se spřátelila s Olgou Vlasákovou (ilustrátorka, publicistka a národopisná sběratelka), prozradila některé své rituály a kouzla.

Jiří Jilík se na Kopanice ještě několikrát vrátil a poté psal reportáže na pokračování do novin. V roce 2005 byla vydána kniha Žítkovské bohyně. Román od Kateřiny Tučkové v roce 2012 vyvolal velkou vlnu zájmu a na základě této vlny byla roku 2013 znovu vydána jeho kniha, tentokrát však rozšířená o archivní fotografie.

Dlouhý potlesk
Na závěr besedy Jiří Jilík pustil posluchačům velmi zajímavý a emotivní film z roku 1988 Horenka Chabová, jenž pojednává o životě v Kopanicích. Je to nádherný kraj, kopce, lesy, klid. Lidé zde ale neměli lehký život, byl plný dřiny, mladí lidé se odstěhovali do měst, a tak tu zůstali jen stařečkové, kteří tu tvrdě pracovali.

Po skončení besedy lidé dlouho tleskali. Není divu, byla to příjemná beseda a pan Jilík je skvělý vypravěč a v jeho podání žítkovské bohyně znovu ožily.

Autorské setkání s Monikou Meškovou

20. ledna 2015 se v hulínské knihovně čtenáři setkali s regionální spisovatelkou Monikou Meškovou. Monika Mešková pochází z Uherského Hradiště, ale v současné době žije se svou rodinou v Hulíně u Kroměříže. Píše od roku 2013 a od té doby jí vyšly tři knihy a nyní má rozepsanou již knihu čtvrtou.

Monika Mešková posluchačům vyprávěla o své cestě k vydání knih a rozhodně to nebyla snadná cesta. Své knihy vydává u Knihovničky.cz a není tak omezována žádnými podmínkami velkých nakladatelství. Může si sama zvolit obálku, jakou chce, nikdo jí nezasahuje do obsahu. Největším problémem velkých nakladatelství je ediční plán, kde čekací doba je dva roky, kdežto v malém nakladatelství je svou vlastní paní.

Velkým pohonem jsou pro ni emaily a zprávy, které chodí od čtenářů. Dělají ji velkou radost a povzbuzují ji k tomu, aby psala dál.

Autorka krátce představila i své knihy. První kniha s názvem Románek pro baculku je podle skutečného příběhu. Bára po dvou rozvodech zůstala sama jen s dospívajícím synem, od základu mění celý svůj život a vyzkouší si spoustu věcí, které jsou pro ni poprvé. Lidé se autorky stále ptají, zda neuvažuje o pokračování Bářina románu. Otázka padla i na besedě a Monika se jen tak potutelně usmála a řekla, že možná ano. 

foto: Knihovna Hulín

Druhým románem v pořadí je kniha, která se jmenuje Slzy mi nesluší. Na rozdíl od první knihy je celá fiktivní a je o tom, jak málo známe své partnery a rodinu. 

Poslední vydanou knihou je Tajemství muchomůrky s tak trochu tajuplnou obálkou. Příběh vypráví o ženě, která dětství prožila v dětském domově a na základě tohoto zážitku si vysnila budoucnost o skvělém manželovi a hodných dětech. Vše ale není tak růžové, jak se zdá.

Poslední dvě jmenované knihy se v knihovně slavnostně pokřtily. Kdo měl zájem, mohl si Tajemství muchomůrky také zakoupit. Beseda proběhla v uvolněné atmosféře, bylo to příjemné podvečerní setkání a snad se čtenáři brzy dočkají dalšího křtu.

Láskobraní

AUTOR: Blanka Hošková

NAKLADATELSTVÍ: Jota

ROK: 2014

POČET STRAN: 256
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:

Anotace

Román Láskobraní je výsostně ženskou četbou. Je příběhem ženy ve středním věku, na kterou doléhá syndrom prázdného hnízda a zároveň velmi těžce nese chování svého manžela, který ji nechává v prázdném domě i na vinici samotnou a plní si své obchodní (a jak se později ukáže i citové) sny a potřeby jinde. Nejprve bojuje, pak rezignuje, a když se blíží k samému dnu svých sil, vstoupí jí do života nový muž. Happy end? Ani v nejmenším.

Něco málo o ději

Hedvičina dcera Lenka právě vyletěla z hnízda a Hedvičin manžel Luboš se rozhodl, že jejich vinařství je potřeba rozšířit a v Brně tak vybuduje kamennou prodejnu s jejich kvalitním vínem.

Hedvika osaměla a na všechny práce s vinohradem zůstala sama, Lenka je s přítelem šťastná a Lubošovi se v Brně také zalíbilo a do Pavlovic se mu vracet nechce. Navíc tam potkává krásnou Šárku, která ho okouzlila. Hedvice se tak začne hroutit doposud klidný život. A najednou se jí začne dvořit Honza, Lenčin kamarád, který kdysi býval její velký ctitel. Hedvika poznává, že znovu cítí to, co jí chybělo - pozornost, něhu, smích. Jak to vše dopadne? Překonají manželé svou krizi nebo Luboš zůstane v Brně a Hedvika začne nový život s Honzou?

Hodnocení

Láskobraní Blanky Hoškové nás zavádí na Jižní Moravu do Pavlovic, do kraje, kde víno zraje a dech se tají nad vůní a chutí dobrého vína. Ale není to jen radost, ale i starost. O tom ví své i Hedvika a její manžel Luboš, kteří se o svou vinici starají. Jejich vinice však plodí skvělé víno, tak proč toho nevyužít a zkusit ho neprodat? 

Tento úkol vzal na svá bedra Luboš a do Brna, kde je jejich obchod, se prakticky odstěhoval a Hedviku nechal v Pavlovicích samotnou. V Brně se mu zalíbilo - spoustu nových možností jako jsou fitnesscentra, moře volného času a také krásných žen, zvlášť jedna, která mu padla do oka - je mladá, vyzývavá a chytrá a Luboš pro ni zahořel. Není jak Hedvika, která má na něj spoustu požadavků, aby si rovnal boty, uklízel kabát, aby se jí věnoval. Kdepak. Šárka je prostě mladá krev.

Hedvika je na venkově sama. Dcera Lenka se odstěhovala za přítelem a syndrom prázdného hnízda na Hedviku těžce dolehne, navíc s Lubošem není žádná řeč, vůbec spolu nekomunikují, v ničem se neshodnou, jejich světy se rozdělily. A pak se tu objevil Honza, je jen o pár let starší než dcera Lenka, ale je pozorný a milý, umí naslouchat a Hedvice se znovu rozbuší srdce.

Při čtení jsem si myslela, jak mi bude Luboš nesympatický - zavrhl manželku a našel si mladší, jenže se stalo to, že jsem ho vlastně chápala a taky mi ho bylo líto. Ale ten samý pocit jsem měla i u Hedviky a přála jsem jí nový vztah, protože co s takovým chlapem, který si neumí ani srovnat boty? Lubošovi jsem se zase ani tak moc nedivila, že zahořel pro Brno a nový život - být pod neustálým manželčiným dohledem, poslouchat ji, co by měl dělat, to asi vydrží málo mužů. A pak se tu objevil Honza, mladík, který mi byl hodně sympatický a Hedvice jsem ho přála a doufala, že s ním bude šťastná. Která z nás by si nepřála mít vtipného a pozorného přítele, který má vždy po ruce nějaké to pěkné slovo?

Postavy jsou zde skvěle vykresleny, nejsou ani černé ani bílé, každá z nich má svoje chyby i svoje přednosti, takže těžko můžete o někom říct, že je špatný a ten dotyčný může za situaci, která vznikla.

Na konci příběhu jsem očekávala závěr, na který jsem byla nachystaná. Autorka mě však vyvedla z omylu a připravila mi velké překvapení a já si říkala, že takhle to skončit opravdu nemělo. Ale tento román není pohádka, ale příběh vystřižený jako ze života. A vlastně to tím happyendem skončilo, ale ne tak, jak by si některé/někteří z nás v duchu představovali. Avšak nechte se překvapit, jak se autorka s koncem vypořádala.

O autorce

Blanka Hošková se narodila v Brně, kde dodnes bydlí i pracuje. V raném mládí se věnovala psaní poezie a přispívala svými články do ženských časopisů, ale po narození dcery se na jedenáct let odmlčela. Za poslední tři roky vydala vlastním nákladem romány, v nichž se dotýká ožehavých témat současnosti - problémů s otěhotněním (Prohrané  výhry), domácího násilí (Horko domácího krbu), alkoholismus (Dietnikum) nebo šikany na pracovišti (Kdo s koho). Zdroj: Jota

Děkuji portálu Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví.

Vražedné chardonnay

AUTOR: Věra Fojtová

NAKLADATELSTVÍ: Moba
SÉRIE: Vinařská krimi

ROK: 2014

POČET STRAN: 240

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Kapitán Otakar Kuba přijíždí do malebného kraje pod Pálavou, aby tu strávil svoji poslední řádnou dovolenou. Vzhledem ke známosti se starostkou je přítomen na VIP akci Tvář pro chardonnay. Krátce před zahájením slavnosti však dívka záhadně zmizí. Nikdo netuší proč - utekla sama, unesl ji někdo proti její vůli, nestala se obětí násilného činu? Kapitán Kuba se v průběhu pátrání dostává do středu vybrané společnosti podnikatelů a vlivných lidí, z nichž mnozí jsou plní falše, závisti a připraveni k těm nejpodlejším intrikám. Najde krásnou Terezu, dívku, která se záhadně ztratila, ještě živou?

Něco málo o ději

Je horké léto a kapitán Kuba tráví svou poslední dovolenou v rodné vesnici. Po této dovolené odejde do důchodu a bude si užívat klidu a pohody. Jen ještě musí absolvovat se svou přítelkyní Lenkou a starostkou v jedné osobě povinný VIP večírek na podporu prodeje kvalitního vína chardonnay, který pořádá místní vinař Leoš Vinařický. 

Tváří této propagace je mladá dívka Tereza, krásná jako obrázek. Měla být hřebem večera, jenže Tereza nepřišla. Druhý den byla Tereza nalezená mrtvá. Kdo mohl chtít zavraždit dívku, která nedělala nikomu žádné problémy? Jaký byl motiv? 

Hodnocení

Vražedné chardonnay je čtvrtým dílem ze série se sympatickým kapitánem Otakarem Kubou. Tentokrát se ocitáme v horkém létě a kapitán ve své rodné vesnici tráví poslední dovolenou před odchodem do důchodu. Avšak mnoho klidu zatím nemá - po důležitém VIP večírku je v rybníku Kačinec nalezená mrtvá dívka.

Do Staré Hory přijíždí již známá mordparta, tentokrát pod vedením nadporučíka Lukáše Vrby, který po kapitánovi převzal funkci. Dalo by se říci, že se ze sokolíka (jak mu důvěrně říká Kuba) stal sokol, své funkce se ujal zodpovědně a stal se z něj správný velitel. Přesto mezi ním a kapitánem stále zůstává stejný humor, stejné špičkování, stejně tak i u mrtvoly vtipkují.

Kromě starých známých se seznamujeme s rozličnými postavami s různými povahami. Postavy jsou věhorohodně popsány tak, že jim věříte každé slovo, které řeknou a nenajdete zde postavy, které by byly stejné - je tady snobská panička, bodrá zaměstnankyně vinařství nebo taková ta klasická babička z Jižní Moravy. Protože jsme zrovna na Pálavě, v oblasti vín, určitě poznáte chuť chardonnay, které knihu doprovází v každém slově.

A vrah? Zase jsem ho nevypátrala, prostě detektivem nikdy nebudu, ale jiný nebo bystřejší čtenář na to určitě přijde. Mimo vraždu musí kapitán řešit i své osobní problémy, které se mu nečekaně postavily do cesty a že to zrovna nejsou jednoduché problémy.

Vtipné dialogy, lyrické až poetické popisy míst, které čtenáři přibližují krásný kraj pod Pálavou. K tomu sklenička chardonnay a příjemná krimi oddechovka bez krváků a brutalit. Vřele doporučuji.

O autorce

Věra Fojtová se narodila v roce 1947. Psala básně, ale především se věnuje románům. V její tvorbě najdete jak detektivní žánr, tak i historický a píše i o lidských vztazích. 

Děkuji nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.

Pustina

AUTOR: Moira Young
ORIGINÁL: Rebel Heart (2012, Marion Lloyd Books, Londýn)
PŘEKLAD: Zdeněk Uherčík
NAKLADATELSTVÍ: CooBoo
ROK: 2013
POČET STRAN: 328
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace

Saba doufala, že se její svět vrátí do normálu poté, co porazila Tontony a zachránila svého bratra Lugha. Všichni teď míří na západ za lepším životem a toužebně očekávaným setkáním s Jackem. Avšak nový, mnohem nebezpečnější nepřítel je na vzestupu a postupně buduje svou vizi nového světa, kde jeho odpůrci nemají co dělat. A jaká je vlastně pravda o Jackovi? Opravdu je tím, za koho se celou dobu vydával? A kam až je Saba ochotna zajít, aby dostala to, co chce?

Něco málo o ději

Saba s bratrem Lughem, sestrou Emmi a Tommem putují k Veliké vodě, aby zde začali nový život. Mají se tam setkat s Jackem, který odešel oznámit Molly ke Ztracenému případu, že její milovaný Ike statečně zemřel. Jejich cesty se tak nakrátko rozešli, ale než se Saba a její milovaný Jack znovu setkají, stane se řada událostí, které zamíchají jejich životem.

Hodnocení
Na druhý díl série Dustlands jsem si musela hodně dlouho počkat, než se mi dostal do rukou. Moc jsem se na něj těšila, protože první díl se skvěle četl, Saba s Jackem mi byli velice sympatičtí a neuvěřitelné bylo, co se do knihy vešlo dějových akcí a zvratů. Pustina navazuje tam, kde Krvavá cesta skončila. Saba se rozloučila s Jackem a se sourozenci se vydala přes nehostinnou Pustinu k úrodnému Západu. Trápí ji vidiny mrtvých a zlé sny a ostatní mají o ni strach. Přesto všechny nesnáze překoná, aby se vydala na pomoc Jackovi, který se dostal do nebezpečí. Ale je skutečně v nebezpečí? Co zvěsti o tom, že se Jack stal jedním z Tontonů a dostal se tak na špatnou stranu? 

Saba je statečná stejně jako v prvním díle, ale v Pustině poznáváme i jinou Sabinu stránku, už to není ta drsná bojovnice, která se ničeho nezalekne, ale je to především dívka, která si neví rady se svými city, protože v jejím životě se objeví další muž - DeMalo, nový vůdce po bývalém vládci Vicaru Pinchovi. Tak jako v první díle se Sabě podlamovala kolena u Jacka, v tomto díle ji zcela ovládl Hledač, jak si teď DeMalo říká. Přitažlivý mladý muž, který v tomto dílu dostal více prostoru než samotný Jack a čtenáři tak mohli nahlédnout do Hledačovy povahy. A bez mučení se přiznávám, že mě DeMalo dostal. Rozhodně víc než Jack. Jak dopadne tento milostný trojúhelník? Sama nevím, jaké rozuzlení si pro nás autorka připraví v posledním díle.

Také další postavy prošly velkým vývojem, i Lugh, který už není ten velký bratr, pro něhož by Saba obětovala celý svůj život. I on se změnil, pořád byl ten, kdo věřil v život bez násilí a vražd, přesto i on musel odložit růžové brýle, aby pochopil, že bez boje to prostě nejde.

Jediný, kdo zůstal stejný, byl Nero. Ochočená a chytrá vrána, trochu škodolibá, ale věrná své paničce. K němu přibyl další věrný druh - vlčák Stopař, se kterým jsme měli možnost se setkat již v Krvavé cestě.

"Žil s naší přítelkyní Mercy. Daleko odsud. Je to zvláštní, ale najednou se objevil. Odvedl mě rovnou za tebou."

Mluvíme potichu, abychom nevzbudily ostatní.

"Už nějaký čas se potlouká kolem tábora. Bylo mi to divné."

"Myslela jsem si, že tu asi bude Mercy."

"Ten pes přichází a zase odchází. Nikdo se k němu nehlásí. Ale vybral si tebe. Teď bude s tebou. Vlčák a vrána. Dobří společníci pro bojovnici."

Zpestřením bylo další zvíře, tuze exotické, ale jaké, to vám neprozradím. Je to jedno z mnoha překvapení, které na čtenáře čeká, když si knihu vezme do ruky a začte se.

Stejně jako v Krvavé cestě je vypravěčkou Saba a příběh vypráví v přítomném čase. Věty jsou krátké a úsečné a při napínavém ději slova rychle plynou, takže se od knihy nemůžete odtrhnout. Přesto je jiná, postrádala jsem ten přitažlivý náboj mezi Sabou a Jackem a taky jemný humor. 

I když kniha byla slabší než předchozí díl, pořád se velmi dobře čte a kniha se nedá odložit, dokud není přečtená do konce. A já už se těším na další pokračování.

O autorce

Moira Young byla herečkou, tanečnicí a operní pěvkyní, ale její velkou láskou jsou knihy a psaní. Přesto, že je kanadské národnosti, nyní žije ve Velké Británii. Krvavá cesta je její první román. 

Zdroj: Goodreads

Obálky

Ze stránek Goodreads jsem vybrala čtyři různé obálky. Nejvíce se mi líbí ruská obálka, ten srdcekámen je prostě nádherný. Co mi však trochu vadí je to, že obálka připomíná trochu jinou sérii.

      
anglická                          německá                          ruská                              švédská

Stydlivost...a co s ní?

AUTOR: Catherine Dolto, ve spolupráci s Colline Faure- Poirée
ORIGINÁL: La timidité (2011, Gallimard Jeunesse, Paris)
PŘEKLADATEL: Pavla Le Roch, Simona Filová

ILUSTRÁTOR: Fréderick Mansot

NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2013

POČET STRAN: 24

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Některé děti se stydí více než jiné. V předškolním období ale není ostych nic neobvyklého, ať už ve vztahu k cizím lidem nebo dokonce i k některým členům rodiny. Knížka určená ke společnému čtení dětí s rodiči, případně s učitelkami v MŠ, otevírá cestu k tomu, aby si děti uměly stydlivost pojmenovat a naučily se ji překonat. Pro rodiče je cennou pomůckou k navázání hovoru s dětmi o jejich i vlastních emocích, jejich výhodách a úskalích.

Stydlivost není nic příjemného. Naštěstí však netrvá celý život a lze ji překonat: budováním důvěry v okolí, které nám pomáhá, i v sebe sama.

Hodnocení

Když potkáte stydlivé dítě, říkáte si, jak je to možné a nevěřícně kroutíte hlavou a nechápete, proč se stydí, proč neodpovídá na vaše otázky, stydlivě se usměje či klopí oči. A nemusíte být zrovna cizí člověk, u kterého by se snáze dalo pochopit, že je dítě k vám nesmělé. Může to být i někdo blízký, se kterým dítě nechce komunikovat.

Rodiče dělají chybu v tom, že za děti odpovídají a o problému vykládají každému na potkání. Uvažovali jste někdy nad tím, jak se dítě může v takové situaci cítit? Že by také rádo řeklo všechno, co má na jazyku, ale neví jak na to? Že doma je jak tygr a ve škole či školce o něm není slyšet?

V této velmi útlé knížce autorka shrnula několik zásadních situací, které stydlivé dítě prožívá. Doprovodné obrázky tyto situace dotvářejí a vybízí k zamyšlení. Kniha je určená jak pro rodiče, tak i pro paní učitelky v mateřských a základních školách a pro vzájemné čtení. Musíte mít ale přístupné a ochotné dítě, které si s vámi knihu prohlídne a rádo si s vámi o ni popovídá. Možná tak otevřete nejen srdce dítěte, ale i možnosti, které se mu po překonání stydlivosti otevřou - vyniká v něčem a je v tom dobrý? Maximálně dítko podpořte, ať si více věří. Stydlivost časem zmizí, ale chce to trpělivost a ochotu z obou stran ji odstranit. 

I když je kniha velmi útlá, často v ní listuji a pročítám informace, které jsou více než pravdivé a je vidět, že autorka, dětská psychoanalytička, zná dobře stydlivou dětskou duši. O tomto tématu je napsána řada knih, ale pro seznámení s problémem je tato kniha vhodným pomocníkem.

O autorce

Catherine Dolto je vystudovaná lékařka, v roce 1980 se setkala s Fransem Veldmanem, zakladatelem haptonomie (komunikace dotykem) a od té doby vyučuje haptopsychoterapii a setkává se s rodiči během těhotenství a s dětmi během jejich prvního roku. Zdroj: Gallimard Jeunesse

Rajská zahrada

AUTOR: Ernest Hemingway
ORIGINÁL: The Garden of Eden (Colier Books, 1987, New York)
PŘEKLAD: Jitka Beránková
NAKLADATELSTVÍ: Odeon
ROK: 2014
POČET STRAN: 240
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Posmrtně vydané autorovo dílo, které vyšlo česky zatím pouze jednou. Román je do jisté míry autobiografický – portrét mladého spisovatele Davida Bournea, jeho manželky a jejich společné přítelkyně… Poněkud netradiční manželství ve třech.

Něco málo o ději

Mladý manželský pár tráví své líbánky v Evropě. Mají se rádi, ale hned od začátku je zmohl stereotyp, chodí plavat do moře, stravují se v restauraci, milují se. David je spisovatel, takže i na líbánkách pracuje na svých povídkách. Kateřina se nudí a vymýšlí bláznivé věci. Nejbláznivější věcí, kterou udělala, bylo to, že do jejich zdánlivě hezkého vztahu přivedla Maritu, dívku, která je úplný Kateřinin opak. Vznikl tak neuvěřitelný partnerský trojúhelník, nad kterým zůstává rozum stát.

Hodnocení

Ernest Hemingway je spisovatel, kterého jsem četla na střední v rámci doporučené četby k maturitě. Tou knihou byl Stařec a moře a už je to tak dávno, že si nepamatuji, jestli se mi novela líbila nebo ne. Z toho důvodu jsem se rozhodla, že je načase oprášit klasiky. Nakladatelství Odeon mi tuto volbu usnadnilo tím, že během následujících tří let vydá deset Hemingwayových knih.

Jako první je právě Rajská zahrada, která vyšla dvacet pět let po jeho smrti. Zajímavostí je také to, že Hemingway tuto knihu psal patnáct let a toto velké časové rozpětí je patrné na jeho stylu. Začátek knihy byl pro mě nudný. Nechápala jsem dialogy mezi Kateřinou a Davidem, které nedávaly smysl, bylo zde spoustu náznaků, ale žádné vysvětlení, řadu věcí jsem si musela domýšlet, jak to autor vlastně myslel.

Zlom nastává příchodem Marity, text je mnohem zajímavější, už není tak zkratkovitý a v ději se dá číst. Hemingway je touto strohostí pověstný, soustředí se jen na přímou linku, v textu převládají dialogy. 

V ději se objevují tři hlavní postavy - David, Kateřina a Marita. David a Kateřina jsou mladí manželé, jsou svoji teprve krátce, ale Kateřina z nedostatku Davidovy péče vymýšlí, čím by si ukrátila dlouhou chvíli, např. si nechá hodně ostříhat vlasy, začíná se chovat jako muž. Nejhorší věcí, kterou mohla udělat, bylo to, že k nim přivedla Maritu. David se tomuto trojúhelníku vůbec nebrání a miluje obě dvě stejně. 

Žádná z postav mi nepřirostla k srdce, kdo by se také mohl vcítit do šílené Kateřiny, plaché Marity a nezajímavého Davida? Jediný, kdo ve mně vyvolal nějakou reakci byla Kateřina, mockrát jsem si říkala, jak je možné, že s ní David mohl vydržet? Nevím, jestli byla nemocná už dřív, nebo se zbláznila až ve vztahu s Davidem, ale prostě mi byla hodně nesympatická a měla jsem chuť ji poslat do nějakého psychiatrického ústavu.

I když se mi kniha zpočátku moc nezamlouvala, druhá polovina knihy to všechno změnila a já už se těším na jeho další knihu, kterou už mám nachystanou.

O autorovi

Je považován za čelního představitele tzv. ztracené generace.

Po získání základního vzdělání se stal reportérem v Kansas City Star. V první světové válce se stal dobrovolníkem italské armády. Jako reportér se zúčastnil španělské občanské války.

Po válce působil jako dopisovatel, poslední roky života strávil na Kubě.

V roce 1961 pravděpodobně spáchal sebevraždu (zastřelil se), nezanechal po sobě žádný vysvětlující dopis, jeho smrt bývá také vysvětlována jako nehoda při čištění hlavně.

Zdroj: databáze knih

Obálky

To by člověk nevěřil, kolik obálek patří jedné knize. Na Goodreads jsem strávila hodně dlouhou dobu a ještě delší, abych vybrala ty nejlepší. Jaká se vám líbí nejvíc? Mně osobně se líbí italská.

          
anglická                           italská                          portugalská                  ruská

Děkuji portálu Databáze knih za poskytnutí recenzního výtisku.

Suma sumárum aneb druhý rok knižního blogování je za mnou

Mí milí pravidelní i nepravidelní čtenáři! Co bych si bez vás počala?  Jste to vy, kdo tento blog drží při životě, vaše občasné komentáře a počet zobrazení dávají tušit, že o mém blogu víte.

Co se za ten celý rok změnilo? Mám pocit, že všechno a nic. Mé předsevzetí dodávat recenze včas se v poslední třetině roku totálně zhoršilo, ale bylo to z důvodu velké krize, která se bohužel dotkla nejen čtení, ale i psaní. To vše je ale pryč a budu číst a psát o sto šest. (anebo ne, budu číst a psát v normálním tempu).

Roční zúčtování

A jak to tedy dopadlo? Celkově jsem za rok 2014 přečetla 94 knih (tato cifra se dělí jak o zrecenzované knihy, tak i ty nezrecenzované). Do tohoto množství jsem ale nezapočítala knihy, které jsem četla s dcerami, číslo by tak bylo mnohem vyšší. Co se týče celkového počtu stránek, jedná se jen o přibližné číslo, protože některé knihy nebyly číslované. To číslo je 19 400. Není to moc, někteří blogeři toho zvládnou mnohem víc, ale předpokládám, že většina z nich nemá děti.

Nejlepší zahraniční knihy

I tentokrát bylo těžké vybrat ty nejlepší knihy, které se staly mým bestsellerem. Přesto pro vás vybírám tři, které mi utkvěly v paměti a stále tam jsou.

Deset žen - Marcela Serrano
Pro mě velké překvapení a knihu stále beru do ruky a kochám se nádhernou obálkou. Jedná se o příběhy deseti žen, které chodí do terapeutické skupiny, každá z nich má svůj vlastní problém, svůj smutek. Je moc nádherná a každá květinka na obálce knihy symbolizuje křehkost ženské duše.
K přečtení zde.






Vypravěčka - Jodi Picoult
Já ji prostě zbožňuji. Každá její kniha má svůj styl, který se skvěle čte. Poslední kniha, která u nás vyšla v češtině, se jmenuje Vypravěčka. Příběh je v několika rovinách, kdy se o vyprávění dělí několik postav, hlavní část děje je však věnována Sage a její babičce Mince, která vzpomíná na dobu, kterou strávila v koncentračním táboře v Osvětimi. K přečtení zde.

Paní Hemingwayová - Naomi Wood

O téhle knize bych mohla říkat jen samá nej. Životopisný příběh o čtyřech ženách Ernesta Hemingwaye se skvěle četl a já tak mohla poznat slavného spisovatele z pohledu jeho čtyř manželek. Ne nadarmo je kniha ověnčená řadou cen. K přečtení zde.

Nejhorší zahraniční kniha
Název je trochu nadnesený.

Jarní vody -  Ivan Sergejevič Turgeněv

Určitě není až tak zaručeně nejhorší kniha, kterou jsem v roce 2014 četla, jen pro mě byla trochu hůře stravitelná. Klasika je prostě klasika. Téma příběhu bylo zajímavé, ale postavy mi přišly trochu nudné a bez života. K přečtení zde.

Nejlepší české knihy

Tady jsem o výběru dlouho nepřemýšlela. Líbily se mi téměř všechny, přesto jsem vybrala tři, které ve mně zanechaly velký dojem.

Tma - Ondřej Neff

Kniha byla napsána už v roce 1998, takže patří mezi pokladnice české tvorby. Jedná se o postapokalyptickou scifi, kdy přestane fungovat elektřina a následuje celosvětový blackout. Jak si s tím poradí postavy, které autor zasadil do českých luhů a hájů? Docela obtížně, přesto musí přežít. K přečtení zde.

Sametová kůže - Markéta Harasimová

Romantická kniha s kriminální zápletkou je příběhem o ženě, která je podezřelá z vraždy svého bývalého manžela a aby toho nebylo málo, unesou jí dítě. Přesto však zůstane prostor i na romantiku a na své si tak přijdou příznivci i příběhů o lásce. K přečtení zde.

Kočka na plotě - Jarmila Pospíšilová

Ač tloušťkou tenká, obsahem velká. Tento nejnovější román jsem četla na sklonku roku. Psychologických románů moc nemám, ale tento je psán tak jemně, přesto ve vás zůstane ještě dlouhou dobu po přečtení. K přečtení zde.

Nejhorší česká kniha

Opět trochu nadnesený název.

Celý den se nic nestane - Bianca Bellová

V téhle knize se opravdu nic nestalo, čekalo se jen na Esterházyho, jestli se vůbec vrátí domů. Je také o vztahu mezi matkou a dcerou, který není zrovna jednoduchý. K přečtení zde.

Nejzajímavější dětské knihy

Za rok 2014 jsem také přečetla řadu dětských knih. Některé stály za pozornost, jiné prostě upadly v zapomnění.

Dítě s hvězdičkou - Loïc Dauvilier

Tato kniha je komiks. Ale ne žádná legrace, ale vážná věc. Příběh o osudu malé židovské holčičky vypráví babička své vnučce a je velmi smutný, Na tuto knihu budu vzpomínat ještě velmi dlouho. K přečtení zde.









Muž z hodin - Vratislav Maňák
Steampunkový příběh pro děti, který se odehrává v 19. století v Makovíně na nádraží, kde se rozvíjí pátrání po tom, kam zmizela hodinová ručička a také se dozvíte, co to je lůžkovadlo. Je to příběh plný dobrodružství, intrik a záhad. K přečtení zde.








Můj skřítek Šalvěj - Markéta Vydrová
Markéta Vydrová je známá spíše svými ilustracemi. Její knížka pro děti o malém skřítkovi Šalvějovi je plný láskyplného snění a dobrodružství. Navíc je kniha psána na krásném papíru a ilustrace, no já nevím, takovou krásnou knížku jsem už dlouho nedržela v ruce. K přečtení zde.







Lentilka pro dědu Edu - Ivona Březinová
Pro mě asi nejemotivnější kniha pro děti, kterou jsem minulý rok četla. Měla vážné téma a týkala se Alzheimerovy choroby. Protože je však psána pro děti, je psána s citem a porozuměním. K přečtení zde.









Na závěr bych vám všem chtěla do toho nového roku 2015 popřát hromady krásných knih, moře zdraví a pohody a ať se máte rádi.