Levandulový pokoj

AUTOR: Nina George

ORIGINÁL: Das Lavendelzimmer (Knaur Verlag, 2013)

PŘEKLAD: Dagmar Hoangová

NAKLADATELSTVÍ: Moba

ROK: 2014

POČET STRAN: 320

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Pařížský knihkupec Jean Perdu ví naprosto přesně, jaká kniha dokáže zmírnit určitou bolest duše. Na své lodi plné knih, kterou nazval Literární lékárna, prodává romány jako medicínu pro život. Jen sám sebe nedokáže vyléčit. Už jednadvacet let se trápí odchodem krásné provensálské dívky Manon, která ho opustila, když v noci spal. Nezůstalo mu po ní nic, jen dopis, který se nikdy neodvážil otevřít a přečíst. Až do letošního léta…

Něco málo o ději

Jean Perdu je lékárník. Literární lékárník. Vlastní loď Lulu, na které prodává svým zákazníkům knihy. Ty knihy odpovídají jejich potřebám a touhám či starostem. Jean Perdu však nedokáže poradit sám sobě od trápení. Před dvaceti lety ho opustila dívka, kterou velmi miloval. Zůstal po ní dopis, který Jean Perdu otevřel až nyní.

Stálo v něm, proč ho opustila a Jean Perdu na nic nečeká, odváže Lulu od břehu a spolu s mladým spisovatelem Maxem Jordabnem se vydá z Paříže do Provence, aby Manon vyhledal.

Hodnocení

Levandulový pokoj mě zaujal na první pohled. Čtu i vizuálně, takže kromě anotace jsem si všimla i krásné obálky. Do knihy jsem se začetla snadno, protože příběh mě uchopil už od prvních stran.

Jean Perdu pochází z Paříže. Je to muž ve středním věku. Bydlí v domě, kde všechny sousedky mají přehled naprosto o všem. Jejich středem zájmu je rozvedená Catherine, která také rozbouří Jeanovi city a poodhalí roušku slz, které skrýval více jak dvacet let. Objevil se totiž polozapomenutý dopis od Manon, kterou Jean miloval a která se vrátila zpět do Provence. Proč to udělala, to se Jean dozvěděl právě v tomto dopise.

Odváže Lulu od pařížského přístavu a bez rozmyslu vyráží na dalekou pouť na jih Francie. Na cestě ho kromě dvou koček Kafky a Lindgrenové doprovází nadějný mladý spisovatel Max Jordan, který před svou slávou a fanynkami zbaběle utekl do bezpečí lodě. A tak začíná jejich water trip.

Oba jsou každý úplně jiný - Jean je vážný, seriózní, knihomol a rozumí lidské duši. Zato Max je velmi osobitý, ale introvert, neunesl psychicky slávu, kterou způsobil vydáním knihy, jež se stala oblíbenou u všech žen. Na lodi však oba mění své hodnoty. Jean převrací vzpomínky nejen na Manon, ale i na Catherine, Max dospívá v opravdu zralého muže. Vzájemně se doplňují a nacházejí mezi sebou přátelství.

Krásný příběh o promarněných šancích, ztrátách a nálezech s vůní Provence, dobrého jídla a knih. V knize najdete nejen milostný příběh, ale také jemný humor, který do příběhu patří stejně jako hluboké myšlenky, jež vás přinutí se nad nimi zamyslet a jednotlivá slova si stále opakovat.

Ano, sice má kniha své mouchy a nepochopitelné věci jako je neotevřený dopis, plavba na lodi s kapitánem Perduem, který kormidloval loď naposledy v mládí. Ale přes tyto záležitosti je to opravdu nádherný příběh, který stojí za vaši pozornost a za to, abyste se na chvíli zastavili a odpočinuli u dobré knihy.

O autorce

Nina George je německá spisovatelka a novinářka. Neabsolvovala ani střední školu, od svých 14 let pracovala v různých restauračních zařízeních a to byla její univerzita. Novinařině se zase vyučila v Penthouse. O tom, že to bylo jako průprava pro psaní dostačující svědčí skutečnost, že se jako novinářka a spisovatelka na volné noze uživila od r.1993. Stačila napsat pod svým jménem sedm románů, pod pseudonymem Anne West publikovala populárně naučné knihy v oblasti lásky, sexuality a erotiky a pod jménem Nina Kramer (po svatbě) byl vydán v roce 2008 dokonce její thriller.  Zdroj: databáze knih, booknode.com

Obálky

Vybrat obrázky z Goodreads byl velmi těžký úkol. Všechny knihy měly nádherné obálky a já se nemohla rozhodnout, kterou zvolit. Posuďte sami, nahlédnout můžete zde a určitě mi dáte za pravdu. Z vybraných obálek se mi líbí německá obálka se snítkou levandule. Přijde mi to hodně jemné a romantické.

   

Napsáno pro nakladatelství Moba.

Večer s Andersenem 27. 3. 2015 - Knihovna Kroměřížska

Rok se s rokem sešel a znovu se přiblížilo výročí narození dánského spisovatele pro děti Hanse Christiana Andersena. Letošní 15. ročník se nesl ve znamení dalšího pohádkáře, a to Jana Drdy, od jehož narození letos uplyne 100 let.

Do Noci či Večera s Andersenem se zapojilo přes 1200 českých knihoven, škol a dalších institucí. Do akce se také přihlásilo např. Slovensko, Španělsko, USA či Nový Zéland.

Kroměřížská knihovna si pro všechny děti připravila pestrý program. Na úvod se děti sešly v konferenčním sále, kde se jim předvedly pohádkové bytosti: babka, vodník, princezna, čertice, selka a loupežník. V krátkosti se děti seznámily s tím, kdo to byl H. Ch. Andersen a Jan Drda, přečetl se pozdrav od režiséra Drdových pohádek Zdeňka Trošky. Nakonec si děti s pohádkovými postavami zatančily na píseň Marthy Issové a Vojty Dyka Ty jsi můj strašnej zloděj času. 

Po tanci se děti rozprchly do oddělení pro dospělé čtenáře, kde už na ně čekal vodník s udicí a zlatými rybičkami. Pokud se dětem podařilo jednu rybičku ulovit, jako odměnu dostaly zlaťáček. O kousek dál čekala opravdová čertice s vidlemi. Děti měly za úkol trefit míčky do makety lucifera a když se trefily, z pekelného hrnce si mohly vzít perník. Další pohádkové zastavení bylo v lese, kde číhal loupežník. Úkolem bylo rozhodnout, která zvířátka patří do lesa a která ne. Byl to velmi těžký úkol, ale po správné odpovědi děti získaly krásnou šišku. Se všemi třemi odměnami se děti vydaly do dětského oddělení, kde na ně pod hradem čekala selka. Aby děti dostaly obrovské Honzovy buchty plněné povidly, musely jí ukázat všechny odměny. 

Hřebem večera bylo scénické čtení Drdovy pohádky Jak princezna hádala, až prohádala, které si pro děti připravili knihovníci. Pohádka je to dlouhá, ale téměř všechny děti ani nedutaly. Čekaly na to, jestli si Honza princeznu Rozmarýnku vyhádá nebo přijde o obě uši a nos, pokud neuhodne Rozmarýnčiny hádanky.

Po pohádce následovala básnička, kterou složily knihovnice z knihovny v Roubanině a pak najednou zazvonil zvonec a Večera s Andersenem byl konec. Na závěr děti dostaly dárečky v podobě pexesa, pohlednice hradu Brada a balónků partnera akce Pleas.  Děti se pak spokojeně rozešly do svých domovů. Snad se jim večer líbil a příští rok přijdou znovu.

Zdroj: Noc a Andersenem, foto: Roman Zikmund

Pralinky pro sousedku

AUTOR:  Dorota Gellnerová
ORIGINÁL: Czekoladki dla sąsiadki (2008, Wilga, Varšava)
PŘEKLADATEL: Michal Černík

ILUSTRÁTOR: Maciej Szymanowicz

NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2009

POČET STRAN: 32

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Hlavní hrdinkou je sousedka a její dva domácí mazlíčci pejsek Pupík a kocour Albert. Sousedce se dvoří soused, jeho snahu však často hatí oba chlupatí přátelé. Knížka velmi krátkých, jednoduchých a vtipných příběhů.

Hodnocení

Anotace slibovala mnoho, bohužel však nesplnila moje očekávání ani požadavky. Pod pojmem vtipné si představuji minimálně to, že po každém příběhu nadzvednu aspoň koutek úst do podoby úsměvu. Ale nestalo se tak. Abych nebyla úplně kritická, tak možná u dvou příběhů jsem se lehce pousmála.

Hlavními postavami jsou všudypřítomní pes Pupík a kocour Albert, kteří svou nešikovností přivádějí paničku k šílenství, např. rozcupovali prachovku na tři díly nebo se poprali mezi maceškami.

Kniha je určená pro malé čtenáře. Těžká slova se zde nevyskytují, písmenka jsou veliká přesně tak, jak je prvák nebo druhák potřebuje. Příběhy jsou vhodné spíše na procvičení čtení, krátké příběhy však bohužel nemají co říct.

Co však musím na této knize vyzdvihnout, jsou nádherné ilustrace, na ty bych se mohla dívat snad pořád. Ale ani krásné obrázky však nezmění můj názor na to, že mě kniha nezaujala.

O autorce
Dorota Gellnerová je básnířka, prozaička, autorka knih pro děti, rozhlasových her a pohádek a textů písní, rodačka z Varšavy.

Proč žiji rád v Evropě - vyhlášení výsledků Kroměřížské litery

Ve čtvrtek 26. března 2015 se uskutečnilo v Knihovně Kroměřížska vyhlášení vítězů literární soutěže Kroměřížská litera. Ve spolupráci s informačním střediskem Europe Direct bylo v loňském roce zadáno téma obtížné téma Proč žiji rád v Evropě. Sešlo se 133 prací z 10 základních škol. Zapojili se žáci nejen z Kroměříže, ale také z menších měst a vesnic (Zborovice, Bystřice pod Hostýnem, Hulín, Zdounky a Pravčice). Práce pečlivě přečetla a ohodnotila pětičlenná porota. Děti soutěžily ve třech kategoriích - próza, poezie a komiks.

I tentokrát mělo vyhlášení své čestné hosty. Z kroměřížské radnice přišel vítěze pozdravit vedoucí odboru kultury Mgr. Pavel Zrna. Dalším hostem byl kroměřížský spisovatel Jan Sviták.

Oba hosté svými projevy motivovali všechny vítěze k tomu, aby psali dál. Protože jak řekl Jan Sviták: „Za 150 let tady nikdo z nás nebude, ale to, co napíšeme, tady zůstane pro další generaci.“ O hudební vystoupení se postarala dvanáctiletá Aneta Měsícová. Dvě členky poroty přečetly namátkou vybrané práce. Jedna byla z kategorie próza, druhá z kategorie poezie.

Mladé autory přišli podpořit jejich spolužáci ze tříd, a tak plným konferenčním sálem zazníval velký potlesk pro všechny oceněné. Dárečky, které přichystala knihovna, Europe Direct a Město Kroměříž, udělaly radost všem vítězům.

Beseda se spisovatelkou Markétou Harasimovou

12. března 2015 pořádala Knihovna Kroměřížska ve spolupráci s hotelem U Zlatého kohouta v Kroměříži autorskou besedu se spisovatelkou Markétou Harasimovou. Markéta Harasimová pochází ze severomoravského Krnova. Vystudovala obchodní akademii a právě v době středoškolského studia začala psát. V roce 1996 jí vyšla první kniha Jsi můj osud. Je určená dívkám, stejně jako její druhá kniha Když svítí hvězdy. Další knihy jsou už určené pro dospělé čtenářky, např. Bolest lásky, Růže a slzy a Sametová kůže.

Ze světa obchodu do světa literatury

Přestože má autorka vystudovanou Obchodní akademii v Opavě, celou dobu ji to táhlo k umění a literatuře. Její druhý román jí nastínil směr, kterým se v budoucnu vydá. A i když stále pracovala jako obchodní manažerka v mezinárodní společnosti, touha po psaní neustávala. 

Nakonec se se svou prací rozloučila a rozhodla se pro kariéru spisovatelky na plný úvazek. Podruhé se vdala a s novým manželstvím přišla i nová inspirace. Tak vznikla kniha Sametová kůže, která je dílem románem pro ženy, dílem detektivkou a obě tyto části se vzájemně prolínají.

Markéta Harasimová si pro všechny posluchače připravila tři krátké ukázky, právě z její poslední knihy. Mezi jednotlivými ukázkami mohli čtenáři pokládat všetečné otázky, na které Markéta vtipně odpovídala a dost často zazníval i smích.

Sametová kůže (celá recenze k přečtení zde)

Sára je šestatřicetiletá matka a právě se rozvádí. Její manžel Kamil byl despota a poté, co ji znásilnil před zraky jejich syna Olivera, od něj odešla. Po dvou letech ho konečně dostala k soudu a když zazněl kladný rozsudek, mohla si Sára oddechnout. Jenže během několika málo dní je Kamil zavražděn a Sára se stává hlavní podezřelou, protože na osudnou chvíli nemá alibi. 

Případ dostává na starosti Alex Jungr a jeho nová kolegyně Ingrid Ziková. Ingrid je vůči Sáře silně zaujatá a jejímu bystrému zraku neujde skutečnost, že mezi Alexem a Sárou to silně jiskří. Vyšetřování nikam nevede a situaci poněkud zkomplikuje další vražda - Kamilova milenka Soňa byla nalezena uškrcená v matčině bytě. A jako by to vůbec nestačilo, Olivera někdo unesl.

Kdo je za vraždami a za únosem? Podaří se policii vypátrat viníka? A je nějaká budoucnost mezi Sárou a Alexem?

Vychází nová kniha, již desátá v pořadí

Během letošního jara má Markétě Harasimové vyjít další kniha s názvem Tvář za zrcadlem. Námět se dotýká stalkingu, takže zde opět nalezneme prvky detektivky smíchaný s románem pro ženy. Markéta Harasimová však nezahálí a připravuje již další román, tentokrát z farmaceutického prostředí.

Mé druhé setkání s autorkou
S Markétou Harasimovou jsem měla možnost se poprvé setkat v Praze na Světě knih 2014. V pořadu Babinec, který pořádalo nakladatelství Jota, se sešlo osm českých spisovatelek, které představily svoji knihu. Kniha Sametová kůže mě hned zaujala, koupila jsem ji a ještě jsem si ji nechala autorkou podepsat. Knihu se mi podařilo také přečíst ve velmi blízké budoucnosti a opravdu se mi moc líbila. O to víc jsem se těšila na druhé setkání s autorkou. Markéta Harasimová působila velmi křehce, ale byla příjemná, usměvavá a vtipkovala.

Doufám, že jsem se s Markétou Harasimovou neviděla naposledy a že opět brzy přijede do Kroměříže, aby představila další nové knihy.

Čtvrtá úroveň

AUTOR: Jitka Prokšová

NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2015

POČET STRAN: 223

ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:

Anotace

Existují náhody? Není náš život jen skládankou, kdy jednotlivé dílky do sebe zapadají s neuvěřitelnou přesností? A co když jeden kousek náhle chybí? Alexe, který pracuje na soukromé psychiatrické klinice, baví kvantová fyzika. Jednoho dne se nachomýtne k zásadnímu zlomu v chování jedné z pacientek. Jedná se o Kláru, která téměř rok nepromluvila a která u něj náhle hledá pomoc. Společně se pokoušejí najít pravdu - ta však není černobílá, jak se zpočátku zdá. A tak spolu mapují jeden úsek Klářina života, na jehož konci najdou odpověď, proč se kdysi uzavřela do sebe... a proč už nikdy nebude nic jako dřív.

Něco málo o ději

Mezi pacienty v psychiatrické léčebně je Klára. Je tam už rok a zatím nepromluvila ani slovo. Nikdo neví, proč mlčí, jaké ji k tomu vedly důvody.  Alexe, ošetřovatele v léčebně, Klára zaujala. Je jiná než ostatní pacienti, dalo by se říci, že ho Klára hodně přitahuje a zdá se, že i on jí také není lhostejný. Ale nenamlouvá si to jenom?

Klářinou oblíbenou činností je skládání puzzlí. Při jednom takovém skládání se Klářino chování najednou změnilo a k Alexovu velkému překvapení Klára promluvila. Toho večera mu Klára vypráví svůj příběh tak, jak si ho pamatovala až do osudného dne, který ji vzal řeč.

Hodnocení

Nejnovější kniha Jitky Prokšové nás zavádí do psychiatrické léčebny, kde se za jejími zdmi odehrává nejeden smutný příběh. Jeden z příběhů patří i Kláře, ženě, která už rok nepromluvila ani slovo. Nezabírá žádná léčba a lékaři si už neví rady. Přišla však změna - při skládání puzzlí, které Klára milovala, zjistila, že jeden dílek chybí, a Kláře se vrátily všechny vzpomínky a také se jí vrátila schopnost mluvit.

Svůj příběh svěřila Alexovi, ošetřovateli v léčebně, který  měl k ní citově hodně blízko. Ten příběh nebyl veselý, spíš smutný. Vypráví o milostném čtyřúhelníku, o nespokojenosti ve vztazích, o nekomunikaci mezi lidmi a nepochopení druhého.

Klára je vdaná, má dospělého syna. Její manžel Boris patří mezi bohatší občany města. Klára je tak trochu taková šedá myška, která vedle svého muže stárne. Pak ale potká sympatického muže - Daniela. Vedle něj Klára znovu začala žít, poznala, co je to krásné milování, smích, láska. Daniel je však zadaný. Chodí se Silvií, ženou, která je sportovně založená a tvrdošíjně odmítá mít dítě, po kterém Daniel silně touží. Klára, Boris, Daniel, Silvie. Čtyři osudy, které se navzájem protnou a zkříží si cestu. Každý z nich je jiný, každý je ve svém vztahu nespokojený, někdo více či méně, ale otázka je, jestli budou spokojení v novém vztahu? Jestli to nebude z bláta do louže.

Kniha je rozdělená do dvou časových rovin - ta, která se odehrává nyní v léčebně a část, na kterou vzpomíná Klára. V příběhu z minulosti se ve vyprávění postavy střídaly, mohli jste tak sledovat všechny protagonisty. Příběh z léčebny vypráví Alex. Alex má velmi zajímavý koníček, zajímala ho fyzika, vesmír a jeho zákonitosti, a tak si trochu Klářin příběh převádí do veličin a pravděpodobností.

Ač byla kniha čtivá a zajímavá, s postavami jsem se moc nesžila a ani jedna z nich mi nebyla natolik sympatická, abych si některou oblíbila a prožívala s ní její příběh. Ale to neznamená, že se mi to nelíbilo. Byly zde věci, které mě překvapily, zvlášť Klářin příběh, který se na konci uzavřel.

Pro mě to byla oddechová četba s psychologickými prvky, kterou jsem měla přečtenou během několika večerů.

O autorce
Jitka Prokšová žije v Plzni. Vystudovala obor fyzika polymerů na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, kde v roce 2004 získala doktorát. Pracuje jako odborná asistentka na katedře matematiky, fyziky a technické výchovy Západočeské univerzity v Plzni. Ve své tvorbě se zabývá většinou psychologickými problémy, její příběhy vypovídají o proměnách ve vztazích mužů a žen.
www.jitkaproksova.cz

Kiko a tajemství papírového motýla

AUTOR: Markéta Pilátová

ILUSTRÁTOR: Daniel Michalík

NAKLADATELSTVÍ: Meander
ROK: 2010

POČET STRAN: 72

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ

Anotace

Jemné vyprávění o japonské holčičce, která si hledá nové kamarády v Čechách, překvapí několika dalšími rozměry: Knížka pojednává o tom, jak se rodí přátelství, o schopnosti komunikovat a v neposlední řadě o křehké kráse japonského umění origami. Děti by se pomocí příběhů obklopujících jednotlivé skládačky měly učit základní origami postupy, pečlivosti při práci s papírem, trpělivosti a estetickému vnímání jedné velmi staré, tradiční dovednosti.

Něco málo o ději

Kiko žije s tatínkem v Japonsku, ale cestují hodně po světě, protože tatínek je restaurátor, který opravuje a renovuje staré knihy. Jednou dostal zakázku v Evropě, v daleké České republice. Rozjeli se do nového prozatímního domova - do Kroměříže a ubytovali se přímo v Arcibiskupském zámku.

Kiko se brzo dozví, že na zámku straší duch princezny Františky. Příběh je záhadný a tajuplný. Jak je možné, že se Františka zjevuje jako duch? Co je pravdy na tom, že Františčin tatínek byl panovníkem, kterého neměl nikdo rád? A jak s tím vším souvisí papíroví motýli, které Kiko ráda skládá?

Přečtěte si dobrodružný příběh malé japonské holčičky v srdci Evropy a spolu s Kiko rozluštíte všechny záhady, které se na zámku dějí.

Hodnocení

Další příběh pro děti od Markéty Pilátové, který se mi dostal do rukou, se odehrává v Kroměříži. Mně jako Kroměřížačce dělalo velmi dobře, když se Kiko pohybovala v místech, která tak dobře znám a mám ráda. 

Kiko je malá japonská holčička, která miluje origami - skládání papírových obrázků a skládáním si krátí samotu - tatínek je totiž restaurátor a jeho pracovní záležitosti ji a tatínka přivedou do České republiky na kroměřížský zámek. Tatínek tentokrát musí rozjasnit barvy v knize, ve které se píše o zdejším Zrzavém králi. Jenže se to nedaří. Určité vysvětlení má duch princezny Františky, který se Kiko zjeví a vypráví ji tajemný příběh, který se udál před mnoha a mnoha lety. Dozví se, že Františka je zakletá a Kiko se rozhodne Františku zachránit. Přemýšlí, jakým způsobem a vzpomene si na dávné tajemství, které v sobě skrývá origami.

"To je přece pověst o tajemství kouzelných motýlů. Když poskládáš tisíc papírových skládaček, tak si můžeš něco přát a to přání se ti splní."

Podaří se Kiko poskládat tisíc motýlů? A je legenda o motýlech pravdivá?

Příběh o Kiko působí hodně cizokrajně. Málokdy se dočteme od českých spisovatelů o japonských hrdinech a hrdinkách. Kiko je navíc sympatická holčička, a i když neumí skoro vůbec česky, domluví se. Rozhodla se totiž, že tentokrát nebude čekat v prázdném bytě na tatínka, ale bude chodit do školy. Má to zpočátku dost těžké, ale nakonec se skamarádí s Evou, se kterou podnikne výlety do Podzámecké zahrady a taky ji naučí skládat origami hvězdičky.

Příběh je psaný čtivou formou, ale protože je to příběh dobrodružný, najdete v něm i prvky napětí a tajemna, který je dávkován postupně, ale ke konci se na vás napětí vychrlí, až se budete i trochu bát.

Na konci příběhu si můžete poskládat papírovou hvězdičku nebo motýla podle návodu, který je přiložený. Bohužel se mi podle něho motýlka poskládat nepodařilo, ale třeba se to poštěstí někomu jinému.

Knihu doporučuji dále. Pro děti to bude příjemné poslouchání/čtení a ty místní si třeba budou říkat, jestli tady opravdu taková holčička nebydlela a jestli na našem zámku opravdu straší. Rozhodně to stojí za probádání.

O autorce

Markéta Pilátová žije v Bataypora (Baťova dobrá voda) v Brazílii, kde učí nejen češtinu, ale také naslouchá příběhům krajanů, pořádá kuchařské workshopy, chodí na tréninky folklorního kroužku a píše o krajanech v reportážích pro týdeník Respekt. Také začala učit na třech brazilských základních školách češtinu a protože je v lednu a únoru v Brazílii léto a děti mají prázdniny, tráví dva měsíce volna v České republice. Na svém autorském kontě má řadu knih pro děti i dospělé čtenáře. Za ty dětské zmiňuji např. příběhy o Víle Vivivíle, příběh o Jurovi či o holčičce Kiko. Pro dospělé čtenáře napsala knihy Má nejmilejší kniha, Žluté oči vedou domů a Tsunami blues.