Anotace
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Hodnocení
O Martinu M. Cabicarovi jsem poprvé slyšela před pár měsíci, když má kamarádka sdílela na facebooku jeho příběh. Už nevím, který to byl, ale pamatuji si, že jsem se u toho tak smála, až mi tekly slzy. Od té doby jsem začala jeho příběhy sledovat a po čase došlo i na to, že jsem si knihu chtěla i přečíst.
Výhodou této knihy je, že ji nemusíte číst v kuse. Stačí jen dva tři příběhy a můžete se vrhnout k jiné knížce. Tak jsem to měla i já. Příběhy jsem četla těsně před spaním a bylo mi u čtení moc hezky.
M. M. Cabicar píše o své tříleté dceři Viki, o jejím nástupu do mateřské školky, o zážitcích z hřiště, banky, z domova. Zkrátka o všem, co se děje v běžných rodinách dnes a denně. Ovšem všechny příběhy jsou psány s nadhledem, vtipně, trochu jsou přehnané a někdy je to vše přitažené za vlasy. Já se u toho z větší části bavila tak, že jsem se smála na celé kolo. Některé příběhy mi však až tak vtipné nepřišly a v tu chvíli jsem se nedivila jeho manželce Káti, že ho chtěla uškrtit a zadupat do země. Proč ten tatínek učí malou Viki co nemá a pak se diví, že nevhodnou básničku zopakuje na úplně nevhodném místě? Nebo barvy?
Čekáme na zastávce tramvaje. Manželka se snaží zabavit tříletou dceru:
"Pojď, Viki, už dlouho jsme neříkali barvy, tak co to jede kolem za auta?"
"Sejvená. Modjá. Selená. Vyblitej platejz. Bílá. Uschlý hovínko. Modjá. Zlutá. Kydanec leča. Sejvená. Ojanzová. Jozšjápjej bobl. Bílá. Modjá. Shnilý listí. Sedivá. Cejná. Had s plůjmem..."
Celý ostrůvek se ohromně bavil. Má žena mne však nenápadně chytla pod krkem, přitáhla k sobě a zasyčela: "Ty už nikdy nebudeš učit malou barvy!"
No dobrá, ač bych ho taky nejradši chytla pod krkem, v tuto chvíli mi to přišlo hodně vtipný. Podobných příběhů tu najdete opravdu hodně.
Čtení jsem si užívala, i přesto, že humorným knížkám se tak trochu vyhýbám. Možná je to chyba, kterou je potřeba napravit. Například další knihou od tohoto autora.
O autorovi
M. M. Cabicar se narodil v Praze. Pravděpodobně se narodil. Podle některých pramenů vyšel jako příloha nedělních novin. V úterý.
O jeho dětství se toho mnoho neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct.
Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F. Zdroj: http://mmcabicar.com/
Moc pěkná recenze :) Sama mám s humorem v knižním pojetí trošku problém, ne vždy se směju tam, kde se to asi očekává. Ale u této knížky jsem se fakt řehtala. Člověk to musí vzít trošku s nadsázkou, setkala jsem se už i se znechucenými názory, ale já si čtení taky užila :)
OdpovědětVymazatTak to jsme dvě s tím humorem a proto humorné knížky nevyhledávám. Ale tato se mi líbila, protože autora sleduji již nějakou dobu a vím, že u jeho příběhů se vždycky zasměju.
VymazatPan Cabicar je bohužel velká ostuda našeho humoru. Historky s mizernou, nebo nulovou pointou. Dost mi vadí autorova záliba v exkrementech. Knihu jsem si půjčil na doporučení v knihovně a musím konstatovat, že jsem jí málem nevrátil. Měl jsem chuť jí někde hluboko pohřbít! :-/
OdpovědětVymazat