Zákeřné keře

AUTOR:  Daniela Krolupperová

ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková

NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2010

POČET STRAN: 88

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace
Cílem knížky je formou jednoduchého pohádkového příběhu seznámit děti s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje.

Hodnocení

Kniha Zákeřné keře je další z řady edukačních příběhů, které pro dětské čtenáře píše má oblíbená spisovatelka Daniela Krolupperová. Čemu se věnuje tento příběh?

Seznamujeme se s malými obyvateli jedné zámecké zahrady. Bydlí zde víly i skřítkové, kteří přes den spí a v noci se probouzí. Jednou víly tancovaly kolem jezírka, když tu s úderem půlnoci víla Vincencie upadla do hlubokého spánku. Co se stalo? Ostatní víly jsou bezradné, ale naštěstí je tu studniční skřítek, který hned ví, co se přihodilo. Zlý čaroděj Rulík zaklel vílu věncem upleteným z větviček jedovatých keřů a rostlin. Víly mají celou  noc na to, aby Vincencii zachránily. Jinak se malá víla už nikdy neprobudí...

Tak začíná dobrodružství, které je protkáno nejen krásným příběhem, ale také naučnou literaturou. Stejně jako v dalších knihách i v této se objevují ilustrace jedovatých keřů. Pod obrázkem jsou základní údaje o keři. Následuje příběh, který se k rostlince váže a na konci kapitoly jsou otázky, které se týkají opět zmiňovaného keře. Pro mě bylo překvapení, že i zlatý déšť patří k jedovatým keřům. A ani jsem netušila, že keř s bílými praskajícími kuličkami se jmenuje pámelník. Tady je vidět, že učit se novým věcem mohou nejen děti, ale i dospělí.

Autorkou ilustrací je Eva Chupíková. Její obrázky jsou nádherné a občas jsem si říkala, zda obrázek je ilustrace nebo fotografie.

I když se mi příběh líbil, byly chvíle, kdy jsem se ve jménech skřítků z keřů ztrácela. Bylo to spíše ke konci, kdy jsem už nevěděla, který skřítek patří ke kterému keři. Přišlo mi, že těch skřítků bylo moc na to, abych si je stihla zapamatovat.

Kniha je určená pro čtenáře, kteří si dokážou představit svět plný fantazie s vílami i skřítky. Záměrně neříkám, že je jenom pro děti. I dospělí se mohou dozvědět nové informace.

O autorce

Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, Sedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

Scarlet

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Scarlet (Feiwel and Friends, 2013)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová, Petra Babuláková
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2013
POČET STRAN: 455
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.

Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. 

Hodnocení (navazuje na první díl)

Druhý díl Měsíčních kronik nás zavádí do Francie. V malé vesničce žije farmářským a poklidným životem Scarlet Benoitová se svou babičkou. Jednoho dne však babička zmizí neznámo kam. Policie od pátrání dává ruce pryč. Na Scarlet je, aby babičku vypátrala sama. Nebude však úplně sama - na cestě ji doprovází pouliční zápasník Vlk. Vlk není jen tak úplně obyčejný zápasník. Scarlet se dozvídá, že Vlk patří k zločinnému gangu, který způsobuje rozbroje a nepokoje. Další věc, kterou se Scarlet dozví, je ta, že právě tento gang její babičku unesl do Paříže. Babička prý zná tajemství měsíční princezny Selene a gang chce tyto informace získat za každou cenu.

Pokračování prvního dílu mě hodně bavilo. Nebylo sice takové divoké jako Cinder, ale zase mělo něco jiného, co mě ke knize připoutalo. Pokud si čtenář při jméně Francie vybaví slunce, víno a další typické věci, které k Francii patří, bude zklamán. Nesmíme zapomenout, že se příběh odehrává v budoucnosti a vše je jiné. Na ulicích se vyskytují androidi, kyborgové, nikdo se nepohybuje bez svých přenosných obrazovek a každý má v sobě zabudovaný identičip. 

Scarlet je na první pohled velmi křehká dívka. Na ten druhý je statečná a odvážná, když se rozhodla zachránit svou babičku a obětovat svůj život za její, kdyby bylo potřeba. Jejím průvodcem je Vlk. Ano, ten vlk, kterého bychom mohli znát z pohádek o Červené Karkulce. Ten úlisný a úskočný vlk, který se neštítí vůbec ničeho. Ani zabít bezbrannou babičku. Ale je opravdu Vlk tak zlý? Opravdu je jeho dobrota jen přetvářkou? Chudák Scarlet. Vůbec netuší, do jakého dobrodružství se zapletla.

Ačkoliv je tento díl převážně o Scarlet a Vlkovi, autorka nezapomněla na Cinder, vyhlášenou mechaničku. V tuto chvíli je na útěku z vězení a snaží se dopátrat pravdy o své osobě. Její kroky vedou do Francie, kde žije jistá Michelle Benoitová. Jedině ona by jí mohla poodhalit roušku tajemství.

Druhý díl rozhodně nezklamal. Byl stejně čtivý jako předchozí, napínavý, romantický a místy i vtipný. Většinou pokračování mají horší kvalitu, ale autorka si udržela stejnou úroveň. Věřím, že další díly budou stejně tak dobré jako Scarlet a Cinder.

V tomto díle se setkáváme také s postavami, které známe z předchozí knihy. Opět můžeme sledovat nešťastného císaře Kaie, který je sevřen do kleští, se zlou královnou Levanou, která si jde tvrdě za svým cílem, s androidkou Iko a jejím novým "tělem". Z nových postav kromě Scarlet a Vlka se zde objevuje i sebejistý kapitán (rozuměj kadet) kosmické lodi Carswell Thorne, kterého chtě nechtě musela Cinder vzít při útěku z vězení s sebou. A všechny postavy jsou vykresleny tak, že máte pocit, jako byste je osobně znali. Všechny kladné postavy jsou opravdu sympatické a těžko rozhodnout, koho mít raději. A Levana? Její duše je černá jak noc. Je zlá a já jsem moc zvědavá, jaké intriky si připraví v příštím pokračování.

I přes úctyhodných 450 stran, se kniha četla naprosto úžasně a poslední třetinu knihy jsem přečetla za jeden večer. To značí, že i Y/A pro čtenáře nad třicet let můžou bavit a příjemně překvapit. Takže knihu doporučuji všemi deseti všem čtenářům, protože tato série opravdu nemá chybu. 

Obálky
Červená, červená, červená. Není co dodat, prostě Karkulce už nikdo tuto barvu neodpáře.

    

O autorce

Marissa Meyer je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. 

Překlep a Škraloup

AUTOR:  Tomáš Končinský, Barbora Klárová

ILUSTRÁTOR: Daniel Špaček

NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017

POČET STRAN: 120

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:


Anotace

Věděli jste, že věci stárnou? Stačí jen na chvilku nedávat pozor a z věci, která před chvíli zářila novotou, je starý, nepotřebný krám. Ale kdo za to může? Drobná stvoření, která mají veškeré stárnutí na starosti. Skřítek Překlep, jehož specialitou jsou chyby v knížkách, se jednoho dne vydá na dobrodružné putování k samotnému Zubu Času. Podaří se mu zastavit stárnutí? A kdo získá Křišťálový Prdlajs? A jakou roli v tom všem hraje mluvící hovnivál? 

Hodnocení

Taky znáte ten pocit, když si chcete přečíst knížku, která získala významné ocenění a ona až tak úplně úžasná nebyla? Tak přesně takhle jsem se cítila u knihy Překlep a Škraloup, která v tomto roce získala cenu Magnesii Literu v kategorii kniha pro děti.

A o čem tato kniha je? O tom, že věci stárnou. To je normální a běžná věc, u které se ani nepozastavíme a bereme ji jako součást našeho života. Co už ale nevíme, je to, že za stárnutím všech věcí stojí skřítci entropíci. (entropie = nepořádek či chaos, jednoduše řešeno). Mezi takové skřítky patří i Překlep. Jak už jeho jméno napovídá, může v dospělosti pracovat v knihovnách, v novinách, v počítačových firmách. Tam všude je překlepů spousta a dá se nadělat tolik nepořádku a chaosu, že to zamotá hlavu nejednomu člověku. A Škraloup? To je Překlepův nejlepší kamarád. Škraloup má zase na svědomí různé kaňky, fleky a další nečistoty, které se objevují na papírech či oblečení.

Překlepův život by pokračoval v rodinných šlépějích, nebýt jedné události, která mu otevřela oči. Uvědomil si, že to, co provádí lidem není vůbec hezké. Místo, aby se lidé z poničených a poškozených věcí radovali, jsou smutní. Jedině, jak tuto situaci může Překlep změnit, je najít Zub času a zastavit ho.

Myšlenka to byla skvělá. Vymyslet svět entropíků se autorovi opravdu povedlo. Vlastně teď už vím, že za nepořádkem v pokojíčku nestojí děti, ale právě skřítci. No ale to odbočuji.

Do knihy jsem se nemohla pořádně začíst a trvalo docela dlouho, než se děj také rozběhl. Zhruba v polovině knihy mě příběh začal jakž takž bavit, ale i tak jsem měla co dělat, abych se na knihu soustředila. Může za to také neobvykle velký formát knihy. Nějak v tom nespatřuji nic světoborného, že je kniha obrovská. Kniha se mi držela špatně a bylo to zkrátka nepohodlné. Osobně si myslím, že klasický formát by knize vůbec neublížil a ani by kvůli tomu nepřišly nazmar celostránkové ilustrace.

Když zmiňuji ilustrace, je to z jednoho prostého důvodu. Na rozdíl od příběhu se mi obrázky moc líbily. Ač některé byly jednoduché, daly mi mnohem více než samotný text. Byly originální a ty celostránkové byly naprosto úžasné. Ty jednoduché nejsou, skládají se z detailů, kterých si při prvním prohlédnutí nemusíte ani všimnout. Také byly hodně zajímavé a vtipné popisky malých obrázků vysvětlující různá zařízení, například Ožužlávátko, Vteřinové rozlepidlo či Osloroháč.

Co se mi také moc nepozdávalo, bylo to, že jsem nevěděla, kdo knihu napsal. Jmen je tu sice dostatek, ale na obálce není uvedeno, kdo je kdo a navíc jsou vytištěna tak, že se v celkové grafice obálky autoři ztratí. Až v tiráži najdete potřebné informace.

Suma sumárum, kniha mě neoslovila tak, jak by nejspíš měla. A nejspíš asi budu i jediná, kdo k ní má výhrady. Ale jak se říká sto lidí, sto chutí. Myslím si, že kniha si své čtenáře už našla. 

Kocourek, který měl rád déšť

AUTOR:  Henning Mankell

PŘEKLADATEL: Viola Somogyi

ILUSTRÁTOR: Martina Matlovičová

NAKLADATELSTVÍ: Portál

ROK: 2017

POČET STRAN: 112

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Lukas dostal k narozeninám neobyčejného kocourka. Je to to nejlepší, co se mu mohlo stát. Lukas a kocourek jsou pořád spolu. Lukas ví, že jeho kocourek není jako ostatní kočky – je si jistý, že rozumí všemu, co mu říká. Jednoho rána se ale Lukas probudí a po kocourkovi jako by se slehla zem. Hledá a hledá, ale kocour beze stopy zmizel. Tatínek chce Lukase utěšit, a tak mu řekne, že kocourek se odstěhoval do Dešťového království. Jak se ale odtamtud vrátí?

Hodnocení

Henning Mankell je znám především knihami, které píše pro dospělé čtenáře. Tato kniha jim však nepatří, patří malým čtenářům. I když na druhou stranu, i dospělí čtenáři v knize najdou možná odpovědi na to, jak děti připravit na věci, které se můžou stát i v reálném světě.

Hlavním hrdinou je šestiletý Lukas. Od září už půjde do školy, a tak aby měl nějaké povinnosti a radost k tomu, tak od rodičů dostal k narozeninám malého černého kocourka. Lukas si Uhlíka ihned zamiloval - staral se o něho, jak nejlépe uměl, a měl ho moc rád. Jenže jednoho pozdně prázdninového dne se Uhlík ztratil. Zmizel neznámo kam a Lukas po něm pátral. Myslel na něho a doufal, že ho tím přivolá nazpět. Jenže Uhlík se neobjevuje. Hledání Uhlíka se stalo středobodem Lukasova světa.

Přiznám se, že jsem čekala úplně jiný příběh. Třeba ten, jak se kocourek Uhlík snažil dostat z Dešťové země zpátky k Lukasovi. Jenže Mankell mě hodně překvapil a kupodivu se příběh kocoura až tak moc netýkal.

Každý z nás se se ztrátou vyrovnává jinak. Jinak dospělý, jinak dítě. Přesto však pro všechny ztráta bolí a dlouho trvá, než se s ní člověk smíří (do této ztráty lze zahrnout i úmrtí, protože i ta patří k životu).

Lukas potřeboval k utěšení a zklidnění emocí otcovu myšlenku, že Uhlík vlastně neutekl, ale odstěhoval se do Dešťového království. I taková záchranná berlička dokáže zázraky.

Nejprve jsem si myslela, že kniha je určená pro mladší děti, ale po přečtení jsem došla k závěru, že je spíše pro starší čtenáře ve věku deset až jedenáct let. A příběh vyloženě vybízí k povídání si. Ať už s rodiči nebo ve škole. 

Takže za mě ano, knihu můžu doporučit. Není to však až tak optimistická kniha, někomu může malý Lukas připadat trochu hysterický, ale zkuste se vžít do duše malého dítěte, kterému se ztratil domácí mazlíček. Možná byste jednali úplně stejně jako Lukas.

Obálky

    

O autorovi

Henning Mankell je široké veřejnosti dobře známý jak autora oblíbených detektivek s komisařem Wallanderem. Tento slavný švédský autor však napsal i řadu knížek pro děti, za něž získal mnohá ocenění.

Napsáno pro Portál

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

Můj život v jeho tlapkách

AUTOR: Wendy Hilling
ORIGINÁL: My Life in His Paws (Hodder & Stroughton, 2016, Londýn)
PŘEKLAD: Helena Hartlová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2017
POČET STRAN: 264
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Wendy Hillingová trpí vzácnou genetickou vadou označovanou jako nemoc motýlích křídel. Ta způsobuje, že se jí při sebemenším nárazu trhá kůže a naskakují puchýře.

Zlatý retrívr Ted, kterého Wendy spolu s „Psími společníky“ vycvičila, je zřejmě jediným asistenčním psem v Británii, který je oporou osobě postižené touto nemocí. Pomohl jí vrátil sebedůvěru a nezávislost. Wendy se teď na Teda naprosto spoléhá a on už jí zachránil život tolikrát, že to přestala počítat.

Hodnocení

Doma nemám žádného mazlíčka. A ani po něm netoužím. Bydlím v bytě a říkám si, že chovat v bytě psa nebo kočku není zrovna moc fajn, když jak kočka či pes potřebuje prostor na proběhnutí. A protože se o zvířata nezajímám, nestarám se ani o literaturu, kde hlavní hrdinou je zvíře.

Přesto jsem tentokrát udělala výjimku a jsem za to hrozně moc ráda. Když jsem na obálce uviděla krásného zlatého retrívra a k tomu dojemný název knihy, věděla jsem, že si knihu budu chtít přečíst. Není to román v pravém slova smyslu, spíše je to biografická literatura v románové podobě.

Knihu napsala Wendy Hilling, žena, která od narození trpí nemocí motýlích křídel. Jednoduše řečeno je to onemocnění kůže. Kůže se při každém ťuknutí, odření či při napětí trhá a špatně se hojí. Pro člověka s tímto onemocněním jsou běžné činnosti jako je oblékání či otevírání dveří něco, co sami nezvládnou. Můžou využít asistenčních psů, kteří jsou k tomu speciálně vycvičení.

Wendy je velmi statečná žena, která se snaží dokázat, že když něco chce, jde to. I za cenu bolesti. Už odmala měla ráda zvířata, především koně a psy, konkrétně zlaté retrívry. Brzy zjistila, že její psí přítel jí dokáže pomoci v každodenních věcech, a tak do výchovy svého prvního společníka Montyho dala vše, co se dozvěděla. Po Montym přišel Teddy, úžasný a chytrý pes, kterého by si přál snad každý.

Tentokrát však výchova byla mnohem přísnější - Teddy se měl stát oficiálním psím společníkem, takže na jeho výchovu dohlížela psí asociace. Ted vrátil Wendy sebevědomí, přestala se stranit lidí a začala si více důvěřovat.

Kniha se mi ohromně líbila, měla jsem z ní příjemný pocit a právě ono přátelství mezi člověkem a psem příběhu dodalo na autentičnosti.

Wendy je vážně nemocná, ale i přes toto onemocnění se jí narodily dvě děti. Co mě trochu mrzí, je skutečnost, že se autorka mohla na téma těhotenství s EB rozepsat. Mne jako ženu samozřejmě zajímá, jak rodila, jaká byla péče o miminko, když sama musela na sebe dávat pozor a další podobné věci, které zdravý člověk ani nezaznamená.

I přes tuto drobnost se mi kniha dobře četla. Byla krásně dojemná, čišela z ní láska a oddanost i pořádný kus odvahy a schopnost nevzdávat se.

Pokud by se chtěl čtenář o nemoci motýlích křídel dozvědět o něco více, v závěru knihy najde kontakty například na organizaci, která se nemocí zabývá, i kontakt na psí společníky. A nejen to, je zde i kontakt na české pobočky.

Myslím si, že je důležité tyto věci vědět, tak i já sem přidám tyto odkazy:

DEBRA - organizace zabývající se nemocí motýlích křídel

POMOCNÉ TLAPKY - organizace, která pomáhá vychovat asistenční psy

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví

Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Dům doktora Fišera

AUTOR:  Petra Braunová

ILUSTRÁTOR: Petra Lemonnier

NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017

POČET STRAN: 152

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:


Anotace

Podivín doktor Fišer do svého domu obehnaného plotem s ostnatým drátem nikoho nepouští. Když se Petrův otec zmíní, že pro doktora pracuje, probudí v synovi zvědavost. V domě na kopci prý bydlí nějaký kluk. Nikdo ho ale nezná, do školy nechodí, nehraje florbal… Petrovi se podaří s pomocí kamarádky Kristýny a dokonalé lsti vniknout do domu. Co objeví, je šokující, a co bude následovat, ještě mnohem víc! Napínavý příběh, který vám nedovolí odejít! 

Hodnocení

Nejnovější kniha Petry Braunové přivádí čtenáře na stopu klonování lidí. Dost neobvyklé téma v našich končinách a po přečtení můžu říct, že se autorka tohoto tématu zhostila více než dobře.

Hlavní hrdinou je Petr. Chodí do školy, žije v rodině, kde se všichni mají rádi. Kolem něj se dějí obyčejné věci. Jednoho dne však jeho tatínek získal zakázku v domě doktora Fišera. Dům doktora Fišera je tajemný - je obehnaný zdí a skrývá řadu tajemství. Jak je možné, že v domě táta objevil boty nějakého kluka? A jak to, že ten kluk nechodí do školy? V Petrově rodině je najednou zvláštní ticho, rodiče jsou rozhádaní a Petr netuší, co se děje. Rozhodne se vypátrat, co se vlastně v domě doktora Fišera skrývá.

Petra Braunová tuto knihu představila na letošním Světě knih. Mluvila o ní jako o psychothrilleru pro děti a já s ní musím souhlasit. Zatím jsem nečetla podobnou dětskou knihu jako je tato. Byla tajemná, strašidelná a dobrodružná. Do poslední chvíle jsem netušila, jak to celé doopravdy skončí.

Jsou zde totiž ukázány dva aspekty - komu má Petr věřit? Patrikovi (tomu klukovi od doktora Fišera), který tvrdí, že je klon a Petr ho musí zachránit, nebo doktorovi Fišerovi, který vysvětluje, že je Patrik hodně nemocný a mívá často záchvaty zuřivosti, velké výkyvy nálad a halucinace? Komu věřit? Bláznivému klukovi nebo serioznímu vědci? Do posledních řádků čtenář neví, na kterou stranu se dát. Pokud se čtenář chce dozvědět celou pravdu, musí si knihu přečíst sám.

Příběh je určen pro starší děti, tipla bych vhodné pro děti od páté třídy. Za prvé je to dáno samotným námětem, za druhé jednolitým textem, který je čas od času přerušen ilustracemi.

Autorkou těchto ilustrací je Petra Lemonnier, která žije ve Francii. Obrázky jsou naprosto kouzelné, vyvedené v černobílé barvě, které ještě více podtrhují text a příjemně ho také doplňují.

Za sebe knihu můžu doporučit. Knihy Petry Braunové se úžasně čtou, takže vím, že její knihy jsou sázkou na jistotu.

O autorce

Petra Braunová působila několik let ve francouzských a belgických rodinách jako au-pair. Své bohaté zkušenosti z tohoto období pak zúročila v knížce Česká služka aneb Byla jsem au-pair. Literatura je její koníček už od dětství, často přispívá články do různých časopisů. Se svými dětmi Olivečkem, Marií a Johanou žije v Praze. Díky jim je neustále v kontaktu s dětským světem neutuchající fantazie a lotrovin, který je nevyčerpatelnou inspirací pro její literární tvorbu.

Zdroj: databáze knih

Napsáno pro Databázi knih

Dlouhé noci v cizím světě

AUTOR: Annie DeWitt
ORIGINÁL: White Nights in the Split Town City (Tyrant Books, 2016, New York)
PŘEKLAD: Blanka Chocová
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2017
POČET STRAN: 184
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně na pastvinách umírají na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní.

Hodnocení

Název i obálka této knihy slibovaly velké věci, snové, poetické. Opak byl však pravdou. Nic poetického ani snového se mi nedostalo.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Jean, která žije se svými rodiči a sestrou v domě někde v americkém městečku. Za sousedy mají stárnoucího muže, nemocnou Jeho Helenu a zaostalého syna. Mezi další postavy patří rodina, jejichž děti patří mezi vyvrhele. Mezi ně patří Fender, který je Jeanin vrstevník. Zdá se, že Fender je ze svých sourozenců ten chytřejší.

Postavy se mezi sebou prolínají, dochází k různým setkáním a dialogům. Přiznám se, že ne vždy jsem pochopila, o čem je řeč. Navíc mi přišlo, že je tam postav opravdu moc, unikaly mi vztahy mezi nimi a nejednou jsem se přistihla, jak si říkám, kde se tam ty postavy vzaly?

Jean prochází rodinnou krizí. Matka odchází od rodiny a otec se musí postarat nejen o Jean, ale i o mladší sestru. Jean je v pubertě a má své touhy, které neumí pojmenovat. Myslí si, že některé jsou správné a snaží se je uskutečnit.

V příběhu se odehrály některé události, které byly sice tragické, ale patřily k těm, které knihou trochu zahýbaly a oživily ji. Jinak to byl příběh, který neurazí ani nenadchne. Nejspíše budu za vyvrhele já, protože asi budu jediná, komu se kniha až tak moc nelíbila.

Nesedl mi autorčin styl psaní, vůbec z něj nevyzařovala ona slibovaná poetika ani lyrika. S čím však mohu souhlasit, je že "Román ... je studie nefunkční rodiny, která je rozložená zevnitř a ohrožena okolním světem." Citace dle BookForum.

Opravdu jsem se snažila najít na knize něco pozitivního, ale je toho tak málo. Například mě bavilo číst o koních, líbila se mi babička Olga a Margaret, matčina přítelkyně. Co se ale opravdu moc povedlo, je černobílá obálka knihy, ta se mi hodně líbí a je lepší než originál.

Věřím, že se kniha bude líbit jiným čtenářům, četla jsem několik pozitivních ohlasů, ale mně příběh zkrátka neoslovil.

Obálka

O autorce

Annie DeWitt píše prózu, eseje a kritiky. Má bakalářský titul z Brown University a magisterský ze Školy tvůrčího psaní při Columbia University, kde nyní přednáší. Její texty byly otištěny v časopisech Granta, Believer, Tin House, Guernica, Esquire, NOON (kde také vyšla ukázka z tohoto románu), BOMB, Electric Literature a American Reader. DeWitt je spoluzakladatelkou Gigantic, časopisu krátké prózy. V současné době píše každých čtrnáct dní populárně naučný sloupek o umění, literatuře, filmu, nazvaný "Různá paradigmata."

Napsáno pro nakladatelství Omega

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Dobrovský