Valčík stromů a nebe

AUTOR:  Jean-Michel Guenassia

ORIGINÁL: La Valse des arbres et du ciel (Albin Michel, 2016, Paříž)

PŘEKLAD: Iveta Šimpachová

NAKLADATELSTVÍ: Argo

ROK: 2017

POČET STRAN: 184

ZDROJ: vlastní

Anotace

Auver-sur-Oise, léto 1890. Marguerite Gachetová je mladá dívka, dusící se v krunýři zvyklostí, který ženy konce devatenáctého stolení musejí nosit. Stane se poslední láskou Vincenta Van Gogha. Jejich setkání jim nadobro zpřevrací životy. Jean-Michel Guenassia nám předkládá překvapivou verzi tohoto období.

Co kdyby doktor Gachet nebyl věrným zastáncem impresionistů, ale naopak jejich chamtivým a ješitným odpůrcem? Co kdyby jeho dcera byla příliš vášnivá a příliš zamilovaná? Co kdyby Van Gogh nespáchal sebevraždu? A co kdyby část jeho obrazů vystavených v Musée d´Orsay byla falešná? Autor na základě nejnovějších poznatků o umělcově životě klade spoustu otázek. A nachází na ně nečekané odpovědi, které nám předkládá s vypravěčskou bravurou a dokumentaristickou věrohodností, jaké známe z Klubu nenapravitelných optimistů

Hodnocení

Četla jsem už hodně životopisů, ať už se jednalo o beletristickou fikci nebo pravdivý životopis. Mám tedy s čím srovnávat. Bohužel mě však tato biografie moc nezaujala.

Hledání modré

AUTOR: Lois Lowry
ORIGINÁL: Gathering Blue (Houghton Mifflin Harcourt, 2000)
PŘEKLAD: Dominika Křesťanová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2016
POČET STRAN: 223
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Význačná a mnoha cenami ověnčená americká spisovatelka Lois Lowryová, podobně jako v prvním svazku své světoznámé tetralogie, který vyšel česky pod názvem Dárce, stvořila tajuplný svět budoucnosti: Lidské společnosti vládne krutost a klam. Slabí, staří a nemocní jsou nežádoucí. Když Kiře zemře maminka, dívka se bojí, že ji vesnické společenství zapudí. Rada moudrých ale rozhodne, že Kira, jež se od maminky naučila tkát a vyšívat, vyšije kabát pro pěvce, který v obrazech vypráví lidské dějiny a předpovídá budoucnost. I další dvě děti mají úkol, jeden chlapec má pěvci vyřezat hůl, další dívka má pěvce jednou dokonce nahradit. Trojici dětí zdánlivě nic nechybí, jsou dobře zaopatřené, a přece v nich hlodají nedůvěra, strach a pocit, že jsou vlastně zajatci. Brzy však vyjde najevo, co s nimi rada moudrých doopravdy zamýšlí...

Hodnocení

Před dvěma lety jsem četla knihu Dárce. Kniha se mi líbila, byla taková tajemná a zvláštní a pokud jste ji ještě nečetli, tak to napravte a přečtěte si ji. Hledání modré by měl být druhý díl, tedy pokračování Dárce, ale brzy zjistíte, že z Dárce tady nikdo nevystupuje. To, že je tato kniha druhým dílem, jsem nevěděla, ke knize jsem tedy přistupovala úplně jinak a s čistým štítem.

Stejně jako v knize Dárce se příběh odehrává v neblíže určené budoucnosti. Může to být budoucnost blízká nebo i vzdálená. A stejně jako v Dárci i tady je nastolený systém, který řídí Strážci. Všichni ve vesnici musí být zdraví a silní. Pokud je někdo nemocný, sirotek, starý nebo zkrátka se vzepře systému, je okamžitě odsouzen k smrti.

To se mělo stát i Kiře. Jejího otce odnesla divá zvěř, Kiřina matka zemřela. O Kiru ve vesnici nikdo nestál, protože byla chromá na jednu nohu a tedy by byla k ničemu, kdyby se jí nezastal Strážce Jamison. Kira totiž uměla něco, co nikdo neuměl - Kira umí spravovat oděvy. Tento dar zdědila po matce. Jamison jí svěřil Zpěvákovo roucho. Toto roucho skrývá veškerou lidskou paměť (opět shoda s Dárcem) a Zpěvák má za úkol tyto paměti vyzpívat. A každý rok se na rouchu musí opravit některé části. Kira si brzy povšimne, že na rouchu chybí modrá.

Kniha se mi četla dobře a s lehkostí. Co mi však trochu vadilo bylo to, že příběh nebyl popsán do hloubky, nešel víc do jádra věci. Rozhodně by si to kniha zasloužila. Přesto mě kniha vtáhla do děje snadno.

Po přečtení jsem nebyla tak paf jako z Dárce. Ten byl lepší. Člověk si u Dárce  mohl říct, že to skončilo dobře/skončilo to špatně. Kdežto u Hledání modré příběh skončil uceleně. A právě konec mi trochu přivodil zklamání. Čekala jsem jiné rozuzlení příběhu a jiné Kiřino rozhodnutí. V jistém ohledu kniha skončila otevřeně a dává prostor k tomu, aby čtenář za Kiru rozhodl sám.

Už jsem se několikrát zklamala v anotaci a tady to není jinak. Opět jsem se utvrdila v tom, že anotace nemůžu číst mockrát za sebou. Stačí jednou a dost.

Kiřin příběh můžu jenom doporučit dál. Pokud máte rádi tento young/adult žánr, je to ideální kniha pro vás. Nepočítejte ovšem, že se dočkáte odpovědí na všechny vaše otázky, které vás při čtení napadnou. Třeba se to dozvíte v dalším knize, kterou autorka napsala. 

Doufám, že kniha Messenger vyjde i v češtině. Zdá se, že jedna postava z Hledání modré bude figurovat i v Messengerovi. Ale uvidíme a já se ráda nechám překvapit.

Obálky

    

O autorce

Lois Lowry se narodila v Honolulu na Havaji, vyrůstala v New Yorku, Pensylvánii a Japonsku. V současnosti žije a píše v Cambridgi ve stáě Massachusetts a v Maine. Mezi její koníčky patří také fotografování. Své fotografie uplatnila na obálkách knih Number the Stars (Spočítej hvězdy) a The Giver (Dárce). Je autorkou více než třicet knih pro mládež. V řadě z nich se zabývá vážnými tématy, jako je holocaust, nevyléčitelné nemoci, rasismus, život v totalitní společnosti apod. Za svou tvorbu obdržela nespočet ocenění, je dvojnásobnou držitelkou význačné literární ceny John Newbery Medal, a to za romány Spočítej hvězdy a Dárce.

Dárce

AUTOR: Lois Lowry
ORIGINÁL: The Giver (Houghton Mifflin Harcourt, 1993)
PŘEKLAD: Dominika Křesťanová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2013
POČET STRAN: 208
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „příjemcem paměti", uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit – vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby. A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív…

Něco málo o ději 

Jonas žije ve společenství, které nezná násilí, válku, krádeže. Jeho rodinná jednotka se skládá z otce lékaře, matky ochránkyně pořádku a malé Lily, která patří mezi Devítky. Jonas je budoucí Dvanáctka, to je období, kdy se na jeho konci rozhoduje, kterým profesním směrem se bude život všech Dvanáctek ubírat.

Jaké je všeobecné překvapení, když se Jonas při obřadu Dvanáctek dozví, že bude příjemcem paměti! Práce to není vůbec jednoduchá. Stávající příjemce, nyní dárce, vlastní paměť celého světa a vše, od radosti až po bolest, bude Jonasovi nyní předávat.

Jonas poznává, že svět, ve kterém nyní žije, je úplně jiný, než který žili lidé generace před ním. Lidé v dávné minulosti cítili nejen bolest, strach, ale i lásku, možnost volby a svobody, a to Jonas do této chvíle nepoznal. Otázkou však je, jestli má Jonas dostatek síly a odvahy k tomu, aby změnil společenství, ve kterém žije.

Hodnocení

Na tuhle knihu jsem se chystala již dlouho, ale nebyl čas si ji přečíst. Až pak jsem si řekla, že ten čas si prostě udělám. Knihu jsem si půjčila, přečetla a dlouho vydýchávala. Žánr Y/A moc nečtu, ale někdy je potřeba udělat výjimku. A je pravdou, že všechny knihy pro tuto věkovou skupinu, které jsem přečetla, byly velmi dobré, až na několik případů. Ale tohle se mi opravdu líbilo.

Jonas žije v budoucnosti, která není blíže určená, ale dá se předpokládat, že je to hodně vzdálená budoucnost. Vypravěčem příběhu je Jonas, který žije s matkou, otcem a sestrou. Není to ale klasická rodina, kterou známe, mluví se zde o rodinné jednotce. Tato jednotka byla složena Radou na základě srovnávání a pozorování. I děti jim byly určeny. Jonasovi to nepřijde divné, vždyť nezná nic jiného.

Ale tím, že se stal novým příjemcem, příjemcem paměti lidstva, zjišťuje nové věci. Například,  že svítilo slunce, existovaly kopce, existovaly city jako je láska, smích a také barvy. Je jasné, že Jonasovi tento svět stačit nebude.

"Otče? Matko?" zeptal se Jonas nejistě, když rodina skončila s večerním jídlem. "Chtěl bych se vás na něco zeptat."

"A na co, Jonasi?" chtěl vědět otec.

Přiměl se vyslovit to nahlas, i když mu přitom tváře zrudly rozpaky. V duchu si ta slova přeříkával celou cestu z přístavku. 

"Máte mě rádi?"

Na chvíli se rozhostilo zaražené ticho. A pak se otec zasmál. "Ale Jonasi. Zrovna od tebe bych to nečekal. Vyjadřuj se přesně, buď tak laskav."

"Jak to myslíš?" nechápal Jonas. Nevěděl, co čekal, ale pobavená reakce to určitě nebyla.

"Tvůj otec chce říct, že používáš natolik obecné slovo, že v podstatě nemá žádný smysl. Dneska ho vnímáme jako zastaralé," vysvětlovala matka pečlivě.

Během čtení jsem přemýšlela, jestli je to kniha pro děti nebo ne. Ano, vystupuje zde dvanáctiletý Jonas, který je hlavní postavou, ale jen pro děti tato kniha určitě není. Řeší se zde otázka systému a jeho podrobení se bez výhrad a dodržování pravidel. Společenství je zde popsáno zcela jasně a srozumitelně, každý má přidělenou svoji roli v systému a neexistuje, že by si někdo mohl něco vybrat sám.

Podle knihy byl natočený stejnojmenný film, ale už podle traileru je mi jasné, že film je o něčem úplně jiném, než kniha. A je to trochu škoda. Film jsem ještě neviděla, ale mám to v plánu, abych měla opravdu srovnání a nepsala tady něco, co není pravda.

Závěr knižního příběhu je rozporuplný. Dopadlo to dobře? Dopadlo to špatně? Vyberte si. Já jsem idealista, takže za sebe říkám, že dopadl dobře. Ale pokud si přečtete doslov v knize, pochopíte, že děti, které knihu četly, mají na věc jiné názory. A co dítě, to jiný závěr.

Kniha se četla prakticky sama. Stránky letěly jedna za druhou a i když mi v době, kdy jsem knihu louskala, nebylo zdravotně přáno, měla jsem ji přečtenou za dva večery. A to už je co říct. Po dočtení jsem o příběhu přemýšlela. Co když i my žijeme v podobném světě? Co když existuje nějaký příjemce a dárce? Co když existuje i jiný svět, který neznáme a je mnohem lepší? Co když....

O autorce

Lois Lowry se narodila v Honolulu na Havaji, vyrůstala v New Yorku, Pensylvánii a Japonsku. V současnosti žije a píše v Cambridgi ve stáě Massachusetts a v Maine. Mezi její koníčky patří také fotografování. Své fotografie uplatnila na obálkách knih Number the Stars (Spočítej hvězdy) a The Giver (Dárce). Je autorkou více než třicet knih pro mládež. V řadě z nich se zabývá vážnými tématy, jako je holocaust, nevyléčitelné nemoci, rasismus, život v totalitní společnosti apod. Za svou tvorbu obdržela nespočet ocenění, je dvojnásobnou držitelkou význačné literární ceny John Newbery Medal, a to za romány Spočítej hvězdy a Dárce.

Obálky

Bylo těžké vybrat jen několik obálek, když na Goodreads je jich velké množství. Všechny jsou nádherné.

      

Anísa

AUTOR: Daniela Šafránková

NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2015

POČET STRAN: 212

ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:

Anotace

Anísa, mladá, poněkud naivní a značně se nudící, ovšem přímočará Američanka, je postava, kolem které se obtáčejí nitky příběhů dalších hrdinů mnohovrstevnatého „minirománu“. Anísa stojí v jejich centru jako osa, zdánlivě pevně zakotvená v zajištěném a pohodlném životě se starším manželem. Prostřednictvím její zaměstnankyně Evy, Češky provdané za Američana, se k ní více či méně přiblíží další čeští imigranti, na jejichž podivné počínání, zvyky a mluvu zprvu pohlíží podezřívavě nebo s posměchem, postupně ale ztrácí půdu pod nohama a nakonec se ona sama ocitá v nejisté roli cizorodce. 

Něco málo o ději

Anísa je Američanka. Vlastní luxusní butik přímo u moře. Nic jí nechybí - má manžela, obchod vynáší, dalo by se říci, že je ve svém životě naprosto spokojená. 

Eva je Češka, která v Americe žije. Životem se protlouká, jak se dá - pracuje u Anísy v obchodě, později zahradničí, doplňuje si své vzdělání. 

Díky Evě se Anísa seznamuje s dalšími českými emigranty. Zpočátku se na ně Anísa dívá svrchu, ale postupem času se do osidel lidí z Bohémie zamotává čím dál víc.

Hodnocení

Většina příběhu se odehrává ve slunné Kalifornii u moře. Seznamujeme se s Anísou, které život nadělil úspěch a pohodlí, manžela a bohužel trochu i naivitu. Jejím opakem je Eva, která se do Ameriky provdala. Nemá to zrovna jednoduché, jako cizinka se musí potýkat nejen s jazykovou bariérou, ale i s pocitem, že tady prostě není doma.

Začíná jako prodavačka v luxusním Anísině obchodě, později pracuje jako zahradnice a nakonec se snaží uchytit jako učitelka. A i když je cizinka, v okolí žije několik Čechů, se kterými se Eva setkává. Přišlo mi ale, že ostatní Češi jsou poněkud zvláštní a podivní. Především Standa, ale to je kapitola sama pro sebe a i on dostane v knize svoje důležité místo.

Více mi z hlavních postav byla sympatická Eva, která svou pílí dosáhla většího úspěchu než Anísa, které všechno spadlo do klína tak nějak samo. 

Kniha je rozdělená do několika časových rovin, kdy jedna předbíhá druhou. Občas mi dělalo problém se v ději zorientovat, ale ke konci knihy se všechny časové osy setkají. 

Příběh je vyprávěn několika osobami. Stěžejními jsou Anísa, Eva a také Standa, jehož osoba se zdá lehce schizofrenní. Zcela výstižně dostal přezdívku "Slizoun Standa". Ač mi byl z duše protivný, na jeho vyprávění jsem se těšila a toužila se dozvědět něco víc o něm, ne jen to, že píše láskyplné dopisy své matce do Bohémije, jak trochu pohrdlivě označuje Anísa Českou republiku.

Když jsem knihu začala číst, nevěděla jsem, co si o knize mám myslet. Nechápala jsem vsuvky, co se zde objevovaly a některé mě docela i vyděsily, ale nakonec vše dalo smysl. Kromě příběhu jsou zde patrné rozdíly mezi Čechy a Američany. A to je česká pracovitost versus americké bohémství a nenucenost v podobě večírků, surfování či drahých výletů.

Kniha se četla velmi dobře, měla také sympatický počet stran, což v poslední době u knih preferuji. Musím se také pozastavit nad obálkou. Obálka je vlastně reprodukce obrazu s názvem San Clemente Pier, který nakreslila samotná autorka. Veškerou její tvorbu můžete shlédnout na autorčiných stránkách.

O autorce

Daniela Šafránková nejprve v Praze na DAMU vystudovala divadelní produkci a později v USA na California State University obor pedagogika a výtvarná výchova. Pracovala jako prodavačka, uklízečka, zahradnice, učitelka angličtiny, výtvarné výchovy a divadla, provozovala literární kavárnu a od roku 2002 se živí jako výtvarnice na volné noze. Její obrazy je možné vidět na výstavách jak v České republice, tak v americké Kalifornii, reprodukci jednoho z nich pak na obálce této knihy. V americkém minirománu Anísa všechny své (nejen) profesní zkušenosti promítla do jedné z hlavních postav. Ačkoliv jde o její literární debut, psaní se věnuje už dlouhou dobu. V roce se zúčastnila spisovatelského workshopu pod vedením Arnošta Lustiga. Se svým americkým manželem a se synem žije střídavě v Praze a v jižních Čechách, kde kromě malování a psaní peče výborné dorty a vyrábí lahodné zavařeniny.

Děkuji paní spisovatelce za poskytnutí recenzního výtisku.

Malevil

AUTOR: Robert Merle
ORIGINÁL: Malevil (Gallimard, 1972, Paříž)
PŘEKLAD: Věra Dvořáková
NAKLADATELSTVÍ: Argo/Triton
ROK: 2013
POČET STRAN: 480
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Společenská fikce světově proslulého francouzského spisovatele se odehrává převážně v sedmdesátých letech 20. století, ale končí o celá desetiletí později. Skupinka lidí shromážděných zcela náhodou ve sklepě středověké tvrze Malevil náhodou přežije výbuch atomové bomby.  V primitivních podmínkách bojují o přežití i o uhájení života před lidským nepřítelem... Román je společenskou a charakterovou studií jedné z mnoha eventualit budoucího vývoje, současně však i varováním před možným zneužitím vědy.

Něco málo o ději

Středověký hrad Malevil se stane útočištěm pro několik lidí poté, co byla zničena veškerá příroda. Země je ne nepodobná spáleništi, příroda byla napadena v době rozpuku a naděje na to, že něco přežilo, je velmi mizivá.

Muži budou muset bojovat nejen o přežití, ale i o to, aby hrad Malevil nebyl dobyt žádným způsobem - ani způsobem náboženským ani žádnou potulnou tlupou.

Hodnocení

Na knihu Malevil jsem slyšela samé pozitivní ohlasy. Sice mě dost odrazovala tloušťka knihy, ale když byla kniha tolik vychvalovaná, řekla jsem si, že do toho půjdu. Bohužel mě čekalo zklamání.

Poklidný začátek knihy se mi líbil. Navodil tu správnou atmosféru, seznámil nás se všemi aktéry a také s tím, jakým směrem se bude děj knihy ubírat. Bezstarostné dětství malejackých chlapců vystřídala dospělost, rodina a plány do budoucna, které se neměly nikdy uskutečnit. Co musím také vyzdvihnout je popis samotné katastrofy. Uměla jsem si živě představit, jak jim asi muselo být a nevědět, co se stalo. Představa, že jsem zůstala naživu jen s několika lidmi, když moje rodina je mrtvá, je strašná. Nezůstaly žádné stromy, téměř žádná zvířata, veškeré moderní výdobytky přestaly fungovat a oni se najednou ocitli sami jen s málo věcmi, které jim zůstaly.

Důležitou roli v příběhu hraje Malevil. Středověký hrad se silnými zdmi chráněný skálou. Jeho vlastníkem je Emanuel Comte, muž, který je velmi ohleduplný, asertivní, spravedlivý. Patří k těm mužům, kteří mají přirozenou autoritu. Když se stalo to neštěstí, stal se také vůdcem jejich malé komunity, ačkoliv se tomu bránil. Tvrdil, že Malevil patří všem, kdo v něm bydlí.

Vstup do světa potom mu byl velmi ulehčen. Zaprvé nějakým zázrakem přežila některá zvířata, které choval a za druhé na Malevil přivedl obyvatele, kteří také přežili, ale už před katastrofou si byli soběstační - uměli péct chleba v peci, měli velkou zásobu obilí a potravin. Mezi nimi byla i Miette, velmi pohledná a mladá dívka. A na Malevilu žilo šest mužů. A tady je kámen úrazu. Místo, aby Comte řešil důležitější otázky, rozprostřel před své přátele velký problém - bude Miette patřit jen jednomu muži nebo se o ni spravedlivě rozdělí? Je mi jasné, že potřebovali zajistit existenci lidského rodu a že potřebovali ženu, která by jim pomohla ukojit mužské potřeby, ale upřímně, tohle snad mohlo být vedlejší.

Další věc, která se mi moc nepozdávala, byla náboženská otázka. Proti náboženství nic nemám, ale v této knize se z toho stala komedie. Třenicemi mezi přeživšími v La Roque a muži na Malevil se stalo právě náboženství a kdo kde bude sloužit mše či zpovídat hříšníky. V předposlední kapitole jsem se chytala za hlavu, protože to opravdu bylo hotové divadlo. Poslední kapitolu jsem vyloženě jen přeskákala, důležité informace jsem však zachytila.

Ač jsem se snažila, kniha mě nebavila a když budu opravdu upřímná, nudila jsem se. Měla jsem možnost přečíst si několik postapokalyptických a dystopických knih, takže můžu srovnávat a Malevil patří k těm, po kterých mi nezůstane v hlavě žádná vzpomínka. A těch úctyhodných čtyři sta osmdesát stránek, které kniha má, bych zkrátila na dvě stě čtyřicet, vynechala bych věci okolo a zaměřila se jen na přežití a boj o Malevil.

Na obranu knihy ale musím říct, že kniha se mohla velmi dobře číst v době, kdy byla napsána. Ideolog Comte na pozadí hrozby jaderné války a zkoušení atomových bomb. Aktuální téma v sedmdesátých letech dvacátého století. 

O autorovi

Robert Merle byl francouzský spisovatel, dramatik a překladatel. Robert Merle se narodil v Alžírsku jako syn důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Paříže. Zde vystudoval anglistiku, filozofii a literární vědy. Za války byl Robert Merle v bitvě u Dunkerque zajat a tři roky prožil v německém zajetí. Po válce působil jako profesor anglické a americké literatury. Poté se věnoval převážně literární práci. Zdroj: Databáze knih

Obálky

Tentokrát velmi netradičně přináším čtyři české obálky z let 1974, 1983, 1986 1992.

   

Čím jdu rychleji, tím jsem menší

AUTOR: Kjersti Annesdatter Skomsvoldová

ORIGINÁL: Jo fortere je går, jo mindre er jeg (Vorlaget Oktober, 2012, Oslo)

PŘEKLAD: Ondřej Vimr

NAKLADATELSTVÍ: Argo

ROK: 2014

POČET STRAN: 143

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Každé ráno si Mathea Martinsenová v novinách pročítá úmrtní oznámení. Už jen ze zvyku. A představuje si, že mezi nimi brzy najde to svoje. Jaký verš by si vybrala? Žila pro svého manžela a teď zůstala sama. S ostatními lidmi neměla nikdy moc co do činění, nebyla mezi nimi totiž vidět. A teď nechce zemřít, dokud se někdo nedozví, že žila. Jenže co by o sobě světu vlastně měla říct?

Něco málo o ději

Mathea je seniorka. Každé ráno otevírá noviny a pročítá nekrology a hledá, zda tam nenajde ten svůj, ale pořád ho nenachází. Když jde do obchodu, kupuje si marmeládu. Ale neumí ji otevřít a chce, aby ji tu marmeládu otevřeli prodavači. Jenže zůstává u chtění, nakonec má na večeři něco jiného.

A tak plyne den za dnem. Mathea také vzpomíná na svůj život od dětství, po manželství s Epsilonem, který byl z páru ten silnější a vždy ji podržel. Kde je teď? Proč není s ní?

S autorčiným věnováním

Hodnocení

O téhle knize jsem se poprvé slyšela na severském literárním čtení v Praze. Autorka byla velmi sympatická a drobná žena a i její kniha je stejná. Sympatická a drobná. Dokonce je drobná i v norštině a Kjersti měla strach, zda překladatel neudělal nějakou chybu, že v češtině je ještě drobnější. Ale i když je drobná, kniha má silný příběh. Silný, přesto krásný a dojemný. Je o stárnutí a jak se s sním vypořádat, o strastech, které stáří přináší.

Mathea je hodně zvláštní žena, možná, že je tak trochu bláznivá, možná, že stáří se na ni výrazně podepsalo. Nemá ráda lidi a společnost všeobecně, má z nich strach a raději se uchyluje do samoty. Nebýt manžela Epsilona, který byl k ní vždy laskavý a tolerantní, nevycházela by z domu vůbec.

Miluje rýmy, televizní pořady Einara Lundeho a plete čelenky a je příliš vázaná na Epsilona. Už od dětství, kdy Matheu zasáhl blesk. Sice přežila, ale všichni si mysleli, že je mrtvá a po návratu do školy si ani nevšimli, že je zpátky mezi nimi. Všiml si toho jen Epsilon.

"Pravděpodobnost, že tě trefí blesk dvakrát na stejném místě, je určitě menší než ε, pokud je ε mikroskopicky malé množství."

Příběh vypráví Mathea v ich-formě a v přítomném čase, takže vás děj vtáhne brzy do sebe. Minulost se zde lehce střídá se současností. Menší nevýhodou může být v tom, že v první chvíli nebudete vědět, v kterém čase jste se zrovna ocitli, protože se sice mění čas, ale Mathea je pořád stejná. Ať byla školačka nebo žena v pokročilém věku.

Nejedná se o ucelený příběh, jsou to spíše vzpomínky, které jsou psány s jemností a tak trochu i s ironií. A také si budete muset zvyknout na to, že Mathea neustále mluví o smrti, jako kdyby ji to dělalo velkou radost a nemohla se dočkat, až zemře.

Kniha se velmi dobře čte a při její tloušťce ji budete mít přečtenou během několika málo hodin a doporučuji ji dál, protože stojí za to, aby se někdo dozvěděl i o tom, jak někteří lidé mluví a myslí o smrti, že ne vždy musí být smrt strašák.

O autorce

Kjersti A. Skomsvold je norská spisovatelka. Její původní povolání je matematička. Matematika se promítla do Epsilona, který je posedlý nejen matematikou, ale i statistikou. Její prvotina  vyšla v roce 2009 a byla přijatá velmi kladně. Kjersti za ni dostala i prestižní Cenu Tarjei Vesaase.

Roku 2012 vydala obsáhlý autobiografický román Člověk-monstrum (Monstermenneske), tematizující život s chronickým únavovým syndromem a psaní literární prvotiny. O rok později jí vyšla sbírka básní Trochu smutná matematika (Litt trist matematikk). Zdroj: přebal knihy

Obálky

Tady bylo těžké vybírat. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, takže existuje mnoho obálek. Těžko se vybíralo.

    

anglická                         norská                      německá


    
slovenská                      turecká                      portugalská