Vzpomínky, co neuletí

AUTOR: Hana Adronikova

NAKLADATELSTVÍ: Odeon

ROK: 2014

POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:

Anotace

Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hodnocení

O spisovatelce Haně Andronikově jsem toho moc neslyšela. Podle názvu mi však něco říká román Zvuk slunečních hodin, ale jinak je pro mě tato zlínská rodačka velká neznámá. Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je soubor povídek. Prvních osm vyšlo poprvé v roce 2002 v knize Srdce na udici, posledních pět časopisecky v letech 2002 - 2009.

Přiznám se, že tuto knihu jsem si z knihovny brala ve spěchu, ani jsem pořádně nečetla anotaci. Když jsem doma zjistila, že jsou to "jenom" povídky, trochu mé nadšení pohaslo. Vždyť přece povídky nečtu, jsou o ničem, krátké, nemají mi co říct. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem první povídku přečetla tak rychle, že jsem o tom ani nevěděla. A než jsem se nadála, byla kniha u konce a já měla o čem chvíli přemýšlet.

Jak už jsem se zmiňovala, prvních osm povídek vyšlo knižně. Každá povídka z této série na sebe navazuje postavou z předchozí povídky. V momentě, kdy jsem tuto souvislost zjistila, jsem se pokoušela uhodnout, o kom bude další příběh. Myslím si, že tohle byl opravdu skvělý nápad.

Většina povídek je o spletitých rodinných vztazích, o tajemstvích, o lásce. Ač vlastně většina z nich není smutná, vyznívají často melancholicky. Jsou k zamyšlení a je tu znát i psychologie chování člověka v různých situacích.

Když bych měla označit, která povídka se mi nejvíce líbila, asi povídka, která se jmenovala Rovnice o jedné neznámé. Je o muži, kterého zajímá astronomie, superstruny a vše, co se děje ve vesmíru. Na víkend odjíždí na chalupu, kde je klid a on má dostatek času na přemýšlení. Jednoho dne však neobjeví tajemství vesmíru, ale tajemství jeho matky, které mě změní celý život.

Nejméně líbivá povídka se jmenuje Volání kostí. Nejspíš jsem ji úplně nepochopila. Hlavní hrdinkou je žena, která se postupně mění z ženy na vlka a z vlka na sokola. Tuhle rovinu jsem ještě chápala, ale ty věci okolo už moc ne.

Po přečtení souboru povídek jsem rozhodnutá si přečíst i zbývající dva romány. Již jednou zmiňovaný Zvuk slunečních hodin a druhý, pro autorku osudový příběh, Nebe nemá dno.

Za mě tyto povídky doporučuji. Můžu jen smutně konstatovat, že je velká škoda autorčiny smrti. Už nikdy se nedočkáme žádného jejího literárního skvostu.

O autorce

Hana Andronikova se narodila ve Zlíně (1967), vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Hana Andronikova prohrála svůj boj s rakovinou 20. 12. 2011, ten popsala ve své poslední knize vydané v roce 2010.

O Kuliferdovi

AUTOR:  Luboš Pavel

ILUSTRÁTOR: Jaroslav Soumar

NAKLADATELSTVÍ: Creatio
ROK: 2016

POČET STRAN: 109

ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:

Anotace

Pohádka O Kuliferdovi sleduje osud malého hrdiny - hráška, který se nechtěl nechat uvařit v hrachové polívce, a tak udělal ve vzduchu salto a spadl pod kuchyňskou linku, kde mu v té tmě a vlhku vyklíčily ručičky a nožičky. Z kuchyně se vydává prozkoumat celý byt a při té průzkumné cestě poznává nové kamarády ze zvířecí říše. Na cestě bytem potká Ježka, kterého si děvčátko Anetka, i přes zákaz rodičů, přinesla domů z lesa. Kuliferda se rozhodne Ježkovi pomoci utéci zpátky domů a za přispění Mola, který ví, co je psáno v knihách a také se vyzná v mapách, se mu to podaří.

Hodnocení

Celé hodnocení ke knize si můžete přečíst na stránkách  Podporujeme české autory.

Děkuji Luboši Pavlovi za poskytnutí recenzního výtisku.

Čekání na Bojanglese

AUTOR: Olivier Bourdeaut
ORIGINÁL: En attendant Bojangles (Gallimard, 2016)
PŘEKLAD: Jovanka Šotolová
NAKLADATELSTVÍ: Plus
ROK: 2017
POČET STRAN: 168
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá jména omrzela dříve a jiná později, tenhle zvyk měla ráda.“ Příběh poněkud extravagantní rodiny vypráví chlapec, který objevil otcův deník, v němž zaznamenal, jak se bláznivě zamiloval do jeho matky. Do ženy milující tanec a zábavu, ale se sklony k šílenství. Humorný i dojemný příběh uchvátil nejprve Francii a nyní dobývá svět.

Hodnocení

Po dlouhé době se mi do rukou dostala knížka, která nemá víc jak 200 stran. Zjišťuji, že čím méně, tím lépe a (logicky) rychleji se čte. Tato útlounká kniha nebyla výjimkou.

Jsou tři plus jeden. Tedy maminka, tatínek, syn a rodinný přítel Špinavec (povolání politik). Celá rodinka je tak trochu šílená. Tatínek se synem si rádi vymýšlí a lžou. Lidé jim většinou lež spolknou, protože lež je tak věrohodná, že opravdu do poslední chvíle netušíte, že vám Georges (otec) věší bulíky na nos. Svou ženu oslovuje pokaždé jinak. Někdy je z ní Constance, podruhé zase Pauline.

"Dejte mi jakékoli jméno! Ale snažně vás prosím, pobavte mě, rozesmějte mě, lidi jsou tu všichni navonění nudou!" prohlásila a sáhla na prostřený stůl po dvou číších šampaňského.

Maminka je hodně, ale opravdu hodně výstřední. Ne svým oblečením, ale tím, jak se chová a pohlíží na svět. Má neutuchající energii, ráda by stále tančila na svou oblíbenou píseň Mr Bojangles od Niny Simone. Všem v okolí vyká. I svému manželovi a synovi. Její výstřednost jí však přináší řadu nepříjemností a problémů, která ji převede do psychiatrické léčebny...

Čekání na Bojanglese je jednohubka, kterou přečtete za jeden večer. Je lehká, vtipná, svérázná. Od půlky příběhu však očekávejte vážnější téma protknuté sice smutkem, ale namíchané s přesně vyváženou špetkou humoru a ironie.

Všechny postavy si zamilujete. Od tatínka, který se mamince přizpůsobuje, ale někde uvnitř své duše ví, že to není normální. Maminku, která miluje svou rodinu, tanec, je schopná udělat vše, aby se svou rodinou zůstala. Chlapce, který tím vším proplouvá a raduje se ze života stejně jako jeho rodiče.

Oblíbíte si i Slečnou Nadpočetnou, rodinného mazlíčka (ptáka), která je v každém řádku, a politika Špinavce, rodinného přítele. 

Kniha vás dostane svou jemností, ale také svým silným příběhem. Rozhodně doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku a pohlaví. Je vhodná pro všechny, kteří mají rádi romány s příběhem, který chytne za srdce.

Obálky
Naše česká obálka je sice líbivá, ale na Goodreads jsem našla mnohem hezčí. Napríklad hned tu první. Slečna Nadpočetná je tu velice krásná. 

  

O autorovi

Olivier Bourdeaut vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací. (Zdroj: přebal knihy)

Napsáno pro Databázi knih

Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství.

Nebudete se bát ničeho zlého

AUTOR: John Searles
ORIGINÁL: Help for the Haunted (William Morrow, 2013)
PŘEKLAD: Dominika Moulíková
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 432
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:

Anotace

Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.

Hodnocení

Knihu jsem četla neskonale dlouho. Nebylo to tím, že by mě nebavila, ale tím, že příběh inklinoval k duchařině a já se nechtěla bát ničeho zlého.

Hlavní postavou je především Sylvie. Právě s ní prožíváme vše, co se kolem děje. Ať to zlé nebo to dobré. O Sylvii pečuje starší sestra Rose, protože jejich rodiče byli zastřeleni v místním kostele. Jediným svědkem události byla Sylvie, která viděla vraha. Obviněný je zatčen a brzy bude vynesen rozsudek. Sylvie však náhle obrátí a vůbec si není jistá, zda viděla opravdu obviněného. Na vypátrání pravdy má 66 hodin.

Thriller s příchutí duchů nebo rodinné drama? Nejspíš obojí trochu, přesto se však přikláním k názoru, že se jedná spíše o rodinné drama s dobře prokreslenými postavami.

Na první pohled je rodina Masonova úplně obyčejná. Rose je v pubertě, odmítá se řídit rodinnými pravidly. Sylvie je chytrá, ve škole patří k premiantům. Oba rodiče mají zajímavé zaměstnání...No, jak pro koho zajímavé. Sylvester a Rose pomáhají posedlým. Na svých cestách sbírají různé artefakty a ty pak skladují doma ve sklepě. Z domu se tak stává dům strašidelný. A to je trnem v oku místních obyvatel. Lidé na ně zírají, když se objeví ve městě a ukazují si na ně prstem.

Kniha má dvě časové roviny. Ta, která se stala v minulosti až do dne, kdy se stala vražda, a ta, která popisuje současnost. Obě části jsou zajímavé, mně se však líbila ta část z minulosti, kdy se dozvídáme řadu informací o rodině Masonových. Čtenář se dozví, jak Masonovi začali využívat svého daru ke svému prospěchu, jak začali být známými osobnostmi.

I když mě kniha bavila a četla se velice dobře, čekala jsem trochu něco jiného. Nějaké ještě větší tajemství, než to, které vyšlo na světlo. Trochu mi vysvětlení, kdo je vrah, připadalo přitažené za vlasy a lehce šílené.

Napínavé místo se odehrálo v předposlední kapitole a to je, upřímně, hodně málo, ať už je to thriller nebo drama. Po přečtení jsem došla k závěru, že je to román, který mě neurazil ani nenadchnul. 

Přesto však si myslím, že kniha byla dobře promyšlená, postavy byly víceméně sympatické. Pro mě osobně byla nejvíce sympatická Sylviina sestra Rose - rebelka, která si nenechá nic diktovat, ani od vlastních rodičů. Prostě a zkrátka typická puberťačka.

Knihu můžu doporučit dál, cílovou skupinou budou nejspíše příznivci lehké duchařiny, rodinných dramat a tajemství.

Obálky

  ¨

Trailer
Trailer ke knize je moc povedený. Navíc jsem zjistila, že autor je moc sympatický, tak snad mi odpustí, že moje hodnocení ke knize není až tak moc pozitivní, jak bych si přála.

O autorovi

John Searles je americký spisovatel a literární kritik. Je autorem tří románů - Chlapec stále nezvěstný, Strange But True a Nebudete se bát ničeho zlého. Jeho eseje se objevily v národních časopisech a novinách.

Napsáno pro Mystery Press

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství

Jáchymov

AUTOR: Josef Haslinger
ORIGINÁL: Jáchymov (S. Fisher Verlag, 2011, Frankfurt nad Mohanem)
PŘEKLAD: Libuše Čižmárová
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2012
POČET STRAN: 228
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace

Potkají se náhodou: nakladatel a bývalá tanečnice. Majitel malého vídeňského nakladatelství Anselm Findeisen si přijede léčit těžkou chorobu pohybového ústrojí do starého lázeňského hotelu v Jáchymově, kde potká bývalou tanečnici. Ta mu začíná vyprávět příběh, který ji celý život doprovází. Je to tragédie jejího otce. Byl jím slavný brankář československé hokejové reprezentace Bohumil „Bóža“ Modrý. Přestože byl od třicátých let hvězdou týmu, nemohly ho jeho úspěchy ochránit před svévolí komunistického režimu. Byl zatčen. Deportovali ho do různých vězení a pracovních táborů v Jáchymově, městečku s uranovými doly v Krušných horách. Až po pěti letech byl amnestován, avšak se zničeným zdravím, a jako na smrt nemocný propuštěn. Rodině zbývá jen přihlížet jeho pomalému umírání. Jeho dcera se stává kronikářkou neurčitých vzpomínek, jimž nedokáže uniknout.

Hodnocení

Zdroj: Lidovky

O knize Jáchymov jsem vůbec neslyšela a přiznám se, že bych sama po ní dobrovolně nesáhla. Přesto však se mi do rukou dostala a můžu říct, že se mi kniha dobře četla. Na druhou stranu jsem však z knihy zklamaná. Čekala jsem trochu jiný příběh.

Jáchymov je z větší části životopisný román o hokejovém brankáři Bohumilu Modrém. Pokud jste hokejoví fanoušci, jistě víte, kdo to byl. Těm, co hokej nic moc neříká, vysvětlím, že Bohumil Modrý hrál hokej v letech 1936 - 1949. Celou hokejovou kariéru hrál za LTC Praha. V soutěžích jeho tým vyhrával zlaté medaile, na mistrovstvích světa (1947 a 1949) získali nejvyšší titul a na Olympijských hrách v roce 1948 ve Sv. Mořici vybojovali stříbrnou medaili. Bohumil Modrý patřil k nejlepší hokejovým brankářům v Evropě. Měli o něj zájem v zahraničí, především v Kanadě. Od ministra kultury Václava Kopeckého dostal svolení odcestovat, přesto však došlo k velké změně a Modrý nikam neodjel.

V roce 1950 jsou všichni členové hokejového týmu zatčeni za vlastizradu a protisovětské chování. Ve vykonstruovaném soudním procesu byli hokejisté odsouzeni na několik let do vězení. Bohumil Modrý dostal nejvyšší sazbu - 15 let. Byl uvězně nejprve ve věznici v Praze, v Plzni a nakonec v uranových dolech v Jáchymově, které mu doživotně zničilo zdraví.

To, co vám popisuji, není žádný spoiler ani vyzrazení děje. Tyto informace najdete na různých internetových stránkách. Stačí zadat heslo Bohumil Modrý a po přečtení budete v obraze.

Kniha je však trochu jiná. Bohumil Modrý je zde popisován z pohledu jeho dcery Blanky (v příběhu se o ní mluví jako o Kudrnce). Byl to milující otec, který měl své dvě dcery opravdu rád. Nejhorší doba byla, když byl Modrý ve vězení, kdy ho blízcí nemohli vůbec vidět. Bylo to těžké období, na které určitě nikdo nerad vzpomíná.

Kudrnka své vyprávění svěřuje rakouskému vydavateli Anselmu Findeisenovi. Findeisen se s ní setkává v osudovém Jáchymově - on se tam jede léčit s Bechtěrevovou nemocí, ona se jede podívat do jednoho z dolů, které Jáchymovští otevřeli pro veřejnost. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh, který je pro čtenáře poutavý, byť jsou to příběhy vedlejší. Hlavní dějovou linku tvoří tragický příběh Bohumila Modrého. 

Je tu ovšem jedno velké ALE.  Nějak nerozumím tomu, proč se kniha jmenuje Jáchymov. Ano, jistě, Jáchymov je místo, kde se vydavatel setkává s Kudrnkou, je to místo, kde byl vězněn Modrý, ale nechápu, proč byl popis pobytu v tomto vězení zhuštěn na maximálně dvě strany?  Celá kniha je věnována hokejové kariéře Modrého i vykonstruovanému procesu, ale to, co prožíval v různých vězení, se čtenář nedoví. Abych zase knize moc nekřivdila, byl zde lehký nástin toho, jak se s vězni zacházelo, z toho si čtenář může nějakou představu udělat.

Je to, pro mě, velká škoda, protože trestanecký osud československých hokejistů byl opravdu krutý a nelehký a zasloužil by si více prostoru. Chápu, že někoho více zajímají hokejové statistiky, někoho zase soudní proces. Ale když už se kniha jmenuje Jáchymov, mělo by být z jáchymovského pobytu napsáno mnohem víc. 

Možná to bude znít nelogicky, ale pokud by v knize bylo popsáno takové utrpení, nevím, zda bych byla schopná knihu dočíst. Nerada čtu o lidském utrpení, které se zakládá na skutečných událostech a po knize jsem sáhla z tohoto důvodu - že v něm takové popisy nejsou.

Přesto číst tuto knihu nebylo až tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pocit, že se nemůžete bránit komunistickému režimu a že obvinění jsou falešná, je hrozný. Horší je, že historii změnit nemůžete a vy jenom bezmocně sledujete, co se s obviněnými hokejisty děje. Občas jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby existovala taková nespravedlnost.

V knize se mi líbil Anselmův příběh a jeho boj se zákeřnou nemocí. Byl o tom, co všechnu musí Anselm dělat, aby neskončil na vozíku. Dcera Bohumila Modrého vypráví o svém otci s citem a láskou. O osudech hokejistů však mluví věcně a s odstupem.

Až na nepříliš vyhovující název je Jáchymov román, který se čte poměrně rychle. Čtenář se zde dozví informace, které neznal o československých hokejistech či si je chce prohloubit a udělat si tak ucelený obraz tehdejší doby.

O autorovi

Josef Haslinger žije ve Vídni a v Lipsku. Od roku 1996 působí jako profesor literární estetiky na Německém literárním institutu v Lipsku. Dosud vydal román Ples v Opeře (Opernball, 1995), Otcovská hra (Das Vaterspiel, 2000), Tažní ptáci (Zugvögel, 2006),  Ostrov Phi Phi (Phi Phi Island, 2007) a Jáchymov (Jáchymov, 2011). Haslinger získal četná ocenění, Cenu města Vídně a Čestnou cenu Rakouského knižního obchodu, naposledy Rheingau Literatur Preis za Jáchymov. V roce 2010 byl jmenován spisovatelem města Mohuče. (Zdroj Jota)

Zákeřné keře

AUTOR:  Daniela Krolupperová

ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková

NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2010

POČET STRAN: 88

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace
Cílem knížky je formou jednoduchého pohádkového příběhu seznámit děti s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje.

Hodnocení

Kniha Zákeřné keře je další z řady edukačních příběhů, které pro dětské čtenáře píše má oblíbená spisovatelka Daniela Krolupperová. Čemu se věnuje tento příběh?

Seznamujeme se s malými obyvateli jedné zámecké zahrady. Bydlí zde víly i skřítkové, kteří přes den spí a v noci se probouzí. Jednou víly tancovaly kolem jezírka, když tu s úderem půlnoci víla Vincencie upadla do hlubokého spánku. Co se stalo? Ostatní víly jsou bezradné, ale naštěstí je tu studniční skřítek, který hned ví, co se přihodilo. Zlý čaroděj Rulík zaklel vílu věncem upleteným z větviček jedovatých keřů a rostlin. Víly mají celou  noc na to, aby Vincencii zachránily. Jinak se malá víla už nikdy neprobudí...

Tak začíná dobrodružství, které je protkáno nejen krásným příběhem, ale také naučnou literaturou. Stejně jako v dalších knihách i v této se objevují ilustrace jedovatých keřů. Pod obrázkem jsou základní údaje o keři. Následuje příběh, který se k rostlince váže a na konci kapitoly jsou otázky, které se týkají opět zmiňovaného keře. Pro mě bylo překvapení, že i zlatý déšť patří k jedovatým keřům. A ani jsem netušila, že keř s bílými praskajícími kuličkami se jmenuje pámelník. Tady je vidět, že učit se novým věcem mohou nejen děti, ale i dospělí.

Autorkou ilustrací je Eva Chupíková. Její obrázky jsou nádherné a občas jsem si říkala, zda obrázek je ilustrace nebo fotografie.

I když se mi příběh líbil, byly chvíle, kdy jsem se ve jménech skřítků z keřů ztrácela. Bylo to spíše ke konci, kdy jsem už nevěděla, který skřítek patří ke kterému keři. Přišlo mi, že těch skřítků bylo moc na to, abych si je stihla zapamatovat.

Kniha je určená pro čtenáře, kteří si dokážou představit svět plný fantazie s vílami i skřítky. Záměrně neříkám, že je jenom pro děti. I dospělí se mohou dozvědět nové informace.

O autorce

Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, Sedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

Scarlet

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Scarlet (Feiwel and Friends, 2013)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová, Petra Babuláková
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2013
POČET STRAN: 455
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:

Anotace

Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.

Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. 

Hodnocení (navazuje na první díl)

Druhý díl Měsíčních kronik nás zavádí do Francie. V malé vesničce žije farmářským a poklidným životem Scarlet Benoitová se svou babičkou. Jednoho dne však babička zmizí neznámo kam. Policie od pátrání dává ruce pryč. Na Scarlet je, aby babičku vypátrala sama. Nebude však úplně sama - na cestě ji doprovází pouliční zápasník Vlk. Vlk není jen tak úplně obyčejný zápasník. Scarlet se dozvídá, že Vlk patří k zločinnému gangu, který způsobuje rozbroje a nepokoje. Další věc, kterou se Scarlet dozví, je ta, že právě tento gang její babičku unesl do Paříže. Babička prý zná tajemství měsíční princezny Selene a gang chce tyto informace získat za každou cenu.

Pokračování prvního dílu mě hodně bavilo. Nebylo sice takové divoké jako Cinder, ale zase mělo něco jiného, co mě ke knize připoutalo. Pokud si čtenář při jméně Francie vybaví slunce, víno a další typické věci, které k Francii patří, bude zklamán. Nesmíme zapomenout, že se příběh odehrává v budoucnosti a vše je jiné. Na ulicích se vyskytují androidi, kyborgové, nikdo se nepohybuje bez svých přenosných obrazovek a každý má v sobě zabudovaný identičip. 

Scarlet je na první pohled velmi křehká dívka. Na ten druhý je statečná a odvážná, když se rozhodla zachránit svou babičku a obětovat svůj život za její, kdyby bylo potřeba. Jejím průvodcem je Vlk. Ano, ten vlk, kterého bychom mohli znát z pohádek o Červené Karkulce. Ten úlisný a úskočný vlk, který se neštítí vůbec ničeho. Ani zabít bezbrannou babičku. Ale je opravdu Vlk tak zlý? Opravdu je jeho dobrota jen přetvářkou? Chudák Scarlet. Vůbec netuší, do jakého dobrodružství se zapletla.

Ačkoliv je tento díl převážně o Scarlet a Vlkovi, autorka nezapomněla na Cinder, vyhlášenou mechaničku. V tuto chvíli je na útěku z vězení a snaží se dopátrat pravdy o své osobě. Její kroky vedou do Francie, kde žije jistá Michelle Benoitová. Jedině ona by jí mohla poodhalit roušku tajemství.

Druhý díl rozhodně nezklamal. Byl stejně čtivý jako předchozí, napínavý, romantický a místy i vtipný. Většinou pokračování mají horší kvalitu, ale autorka si udržela stejnou úroveň. Věřím, že další díly budou stejně tak dobré jako Scarlet a Cinder.

V tomto díle se setkáváme také s postavami, které známe z předchozí knihy. Opět můžeme sledovat nešťastného císaře Kaie, který je sevřen do kleští, se zlou královnou Levanou, která si jde tvrdě za svým cílem, s androidkou Iko a jejím novým "tělem". Z nových postav kromě Scarlet a Vlka se zde objevuje i sebejistý kapitán (rozuměj kadet) kosmické lodi Carswell Thorne, kterého chtě nechtě musela Cinder vzít při útěku z vězení s sebou. A všechny postavy jsou vykresleny tak, že máte pocit, jako byste je osobně znali. Všechny kladné postavy jsou opravdu sympatické a těžko rozhodnout, koho mít raději. A Levana? Její duše je černá jak noc. Je zlá a já jsem moc zvědavá, jaké intriky si připraví v příštím pokračování.

I přes úctyhodných 450 stran, se kniha četla naprosto úžasně a poslední třetinu knihy jsem přečetla za jeden večer. To značí, že i Y/A pro čtenáře nad třicet let můžou bavit a příjemně překvapit. Takže knihu doporučuji všemi deseti všem čtenářům, protože tato série opravdu nemá chybu. 

Obálky
Červená, červená, červená. Není co dodat, prostě Karkulce už nikdo tuto barvu neodpáře.

    

O autorce

Marissa Meyer je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu.