úterý 25. července 2017

Zákeřné keře

AUTOR:  Daniela Krolupperová
ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2010
POČET STRAN: 88
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Cílem knížky je formou jednoduchého pohádkového příběhu seznámit děti s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje.

Hodnocení
Kniha Zákeřné keře je další z řady edukačních příběhů, které pro dětské čtenáře píše má oblíbená spisovatelka Daniela Krolupperová. Čemu se věnuje tento příběh?

Seznamujeme se s malými obyvateli jedné zámecké zahrady. Bydlí zde víly i skřítkové, kteří přes den spí a v noci se probouzí. Jednou víly tancovaly kolem jezírka, když tu s úderem půlnoci víla Vincencie upadla do hlubokého spánku. Co se stalo? Ostatní víly jsou bezradné, ale naštěstí je tu studniční skřítek, který hned ví, co se přihodilo. Zlý čaroděj Rulík zaklel vílu věncem upleteným z větviček jedovatých keřů a rostlin. Víly mají celou  noc na to, aby Vincencii zachránily. Jinak se malá víla už nikdy neprobudí...

Tak začíná dobrodružství, které je protkáno nejen krásným příběhem, ale také naučnou literaturou. Stejně jako v dalších knihách i v této se objevují ilustrace jedovatých keřů. Pod obrázkem jsou základní údaje o keři. Následuje příběh, který se k rostlince váže a na konci kapitoly jsou otázky, které se týkají opět zmiňovaného keře. Pro mě bylo překvapení, že i zlatý déšť patří k jedovatým keřům. A ani jsem netušila, že keř s bílými praskajícími kuličkami se jmenuje pámelník. Tady je vidět, že učit se novým věcem mohou nejen děti, ale i dospělí.

Autorkou ilustrací je Eva Chupíková. Její obrázky jsou nádherné a občas jsem si říkala, zda obrázek je ilustrace nebo fotografie.

I když se mi příběh líbil, byly chvíle, kdy jsem se ve jménech skřítků z keřů ztrácela. Bylo to spíše ke konci, kdy jsem už nevěděla, který skřítek patří ke kterému keři. Přišlo mi, že těch skřítků bylo moc na to, abych si je stihla zapamatovat.

Kniha je určená pro čtenáře, kteří si dokážou představit svět plný fantazie s vílami i skřítky. Záměrně neříkám, že je jenom pro děti. I dospělí se mohou dozvědět nové informace.

O autorce
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketěSedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

neděle 16. července 2017

Scarlet

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Scarlet (Feiwel and Friends, 2013)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová, Petra Babuláková
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2013
POČET STRAN: 455
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.

Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. 

Hodnocení (navazuje na první díl)
Druhý díl Měsíčních kronik nás zavádí do Francie. V malé vesničce žije farmářským a poklidným životem Scarlet Benoitová se svou babičkou. Jednoho dne však babička zmizí neznámo kam. Policie od pátrání dává ruce pryč. Na Scarlet je, aby babičku vypátrala sama. Nebude však úplně sama - na cestě ji doprovází pouliční zápasník Vlk. Vlk není jen tak úplně obyčejný zápasník. Scarlet se dozvídá, že Vlk patří k zločinnému gangu, který způsobuje rozbroje a nepokoje. Další věc, kterou se Scarlet dozví, je ta, že právě tento gang její babičku unesl do Paříže. Babička prý zná tajemství měsíční princezny Selene a gang chce tyto informace získat za každou cenu.

Pokračování prvního dílu mě hodně bavilo. Nebylo sice takové divoké jako Cinder, ale zase mělo něco jiného, co mě ke knize připoutalo. Pokud si čtenář při jméně Francie vybaví slunce, víno a další typické věci, které k Francii patří, bude zklamán. Nesmíme zapomenout, že se příběh odehrává v budoucnosti a vše je jiné. Na ulicích se vyskytují androidi, kyborgové, nikdo se nepohybuje bez svých přenosných obrazovek a každý má v sobě zabudovaný identičip. 

Scarlet je na první pohled velmi křehká dívka. Na ten druhý je statečná a odvážná, když se rozhodla zachránit svou babičku a obětovat svůj život za její, kdyby bylo potřeba. Jejím průvodcem je Vlk. Ano, ten vlk, kterého bychom mohli znát z pohádek o Červené Karkulce. Ten úlisný a úskočný vlk, který se neštítí vůbec ničeho. Ani zabít bezbrannou babičku. Ale je opravdu Vlk tak zlý? Opravdu je jeho dobrota jen přetvářkou? Chudák Scarlet. Vůbec netuší, do jakého dobrodružství se zapletla.

Ačkoliv je tento díl převážně o Scarlet a Vlkovi, autorka nezapomněla na Cinder, vyhlášenou mechaničku. V tuto chvíli je na útěku z vězení a snaží se dopátrat pravdy o své osobě. Její kroky vedou do Francie, kde žije jistá Michelle Benoitová. Jedině ona by jí mohla poodhalit roušku tajemství.

Druhý díl rozhodně nezklamal. Byl stejně čtivý jako předchozí, napínavý, romantický a místy i vtipný. Většinou pokračování mají horší kvalitu, ale autorka si udržela stejnou úroveň. Věřím, že další díly budou stejně tak dobré jako Scarlet a Cinder.

V tomto díle se setkáváme také s postavami, které známe z předchozí knihy. Opět můžeme sledovat nešťastného císaře Kaie, který je sevřen do kleští, se zlou královnou Levanou, která si jde tvrdě za svým cílem, s androidkou Iko a jejím novým "tělem". Z nových postav kromě Scarlet a Vlka se zde objevuje i sebejistý kapitán (rozuměj kadet) kosmické lodi Carswell Thorne, kterého chtě nechtě musela Cinder vzít při útěku z vězení s sebou. A všechny postavy jsou vykresleny tak, že máte pocit, jako byste je osobně znali. Všechny kladné postavy jsou opravdu sympatické a těžko rozhodnout, koho mít raději. A Levana? Její duše je černá jak noc. Je zlá a já jsem moc zvědavá, jaké intriky si připraví v příštím pokračování.

I přes úctyhodných 450 stran, se kniha četla naprosto úžasně a poslední třetinu knihy jsem přečetla za jeden večer. To značí, že i Y/A pro čtenáře nad třicet let můžou bavit a příjemně překvapit. Takže knihu doporučuji všemi deseti všem čtenářům, protože tato série opravdu nemá chybu. 

Obálky
Červená, červená, červená. Není co dodat, prostě Karkulce už nikdo tuto barvu neodpáře.
    

O autorce
Marissa Meyer je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. 

neděle 9. července 2017

Překlep a Škraloup

AUTOR:  Tomáš Končinský, Barbora Klárová
ILUSTRÁTOR: Daniel Špaček
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 120
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Věděli jste, že věci stárnou? Stačí jen na chvilku nedávat pozor a z věci, která před chvíli zářila novotou, je starý, nepotřebný krám. Ale kdo za to může? Drobná stvoření, která mají veškeré stárnutí na starosti. Skřítek Překlep, jehož specialitou jsou chyby v knížkách, se jednoho dne vydá na dobrodružné putování k samotnému Zubu Času. Podaří se mu zastavit stárnutí? A kdo získá Křišťálový Prdlajs? A jakou roli v tom všem hraje mluvící hovnivál? 

Hodnocení
Taky znáte ten pocit, když si chcete přečíst knížku, která získala významné ocenění a ona až tak úplně úžasná nebyla? Tak přesně takhle jsem se cítila u knihy Překlep a Škraloup, která v tomto roce získala cenu Magnesii Literu v kategorii kniha pro děti.

A o čem tato kniha je? O tom, že věci stárnou. To je normální a běžná věc, u které se ani nepozastavíme a bereme ji jako součást našeho života. Co už ale nevíme, je to, že za stárnutím všech věcí stojí skřítci entropíci. (entropie = nepořádek či chaos, jednoduše řešeno). Mezi takové skřítky patří i Překlep. Jak už jeho jméno napovídá, může v dospělosti pracovat v knihovnách, v novinách, v počítačových firmách. Tam všude je překlepů spousta a dá se nadělat tolik nepořádku a chaosu, že to zamotá hlavu nejednomu člověku. A Škraloup? To je Překlepův nejlepší kamarád. Škraloup má zase na svědomí různé kaňky, fleky a další nečistoty, které se objevují na papírech či oblečení.

Překlepův život by pokračoval v rodinných šlépějích, nebýt jedné události, která mu otevřela oči. Uvědomil si, že to, co provádí lidem není vůbec hezké. Místo, aby se lidé z poničených a poškozených věcí radovali, jsou smutní. Jedině, jak tuto situaci může Překlep změnit, je najít Zub času a zastavit ho.

Myšlenka to byla skvělá. Vymyslet svět entropíků se autorovi opravdu povedlo. Vlastně teď už vím, že za nepořádkem v pokojíčku nestojí děti, ale právě skřítci. No ale to odbočuji.

Do knihy jsem se nemohla pořádně začíst a trvalo docela dlouho, než se děj také rozběhl. Zhruba v polovině knihy mě příběh začal jakž takž bavit, ale i tak jsem měla co dělat, abych se na knihu soustředila. Může za to také neobvykle velký formát knihy. Nějak v tom nespatřuji nic světoborného, že je kniha obrovská. Kniha se mi držela špatně a bylo to zkrátka nepohodlné. Osobně si myslím, že klasický formát by knize vůbec neublížil a ani by kvůli tomu nepřišly nazmar celostránkové ilustrace.

Když zmiňuji ilustrace, je to z jednoho prostého důvodu. Na rozdíl od příběhu se mi obrázky moc líbily. Ač některé byly jednoduché, daly mi mnohem více než samotný text. Byly originální a ty celostránkové byly naprosto úžasné. Ty jednoduché nejsou, skládají se z detailů, kterých si při prvním prohlédnutí nemusíte ani všimnout. Také byly hodně zajímavé a vtipné popisky malých obrázků vysvětlující různá zařízení, například Ožužlávátko, Vteřinové rozlepidlo či Osloroháč.

Co se mi také moc nepozdávalo, bylo to, že jsem nevěděla, kdo knihu napsal. Jmen je tu sice dostatek, ale na obálce není uvedeno, kdo je kdo a navíc jsou vytištěna tak, že se v celkové grafice obálky autoři ztratí. Až v tiráži najdete potřebné informace.

Suma sumárum, kniha mě neoslovila tak, jak by nejspíš měla. A nejspíš asi budu i jediná, kdo k ní má výhrady. Ale jak se říká sto lidí, sto chutí. Myslím si, že kniha si své čtenáře už našla. 

pondělí 3. července 2017

Kocourek, který měl rád déšť

AUTOR:  Henning Mankell
PŘEKLADATEL: Viola Somogyi
ILUSTRÁTOR: Martina Matlovičová
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2017
POČET STRAN: 112
ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:

Anotace
Lukas dostal k narozeninám neobyčejného kocourka. Je to to nejlepší, co se mu mohlo stát. Lukas a kocourek jsou pořád spolu. Lukas ví, že jeho kocourek není jako ostatní kočky – je si jistý, že rozumí všemu, co mu říká. Jednoho rána se ale Lukas probudí a po kocourkovi jako by se slehla zem. Hledá a hledá, ale kocour beze stopy zmizel. Tatínek chce Lukase utěšit, a tak mu řekne, že kocourek se odstěhoval do Dešťového království. Jak se ale odtamtud vrátí?

Hodnocení
Henning Mankell je znám především knihami, které píše pro dospělé čtenáře. Tato kniha jim však nepatří, patří malým čtenářům. I když na druhou stranu, i dospělí čtenáři v knize najdou možná odpovědi na to, jak děti připravit na věci, které se můžou stát i v reálném světě.

Hlavním hrdinou je šestiletý Lukas. Od září už půjde do školy, a tak aby měl nějaké povinnosti a radost k tomu, tak od rodičů dostal k narozeninám malého černého kocourka. Lukas si Uhlíka ihned zamiloval - staral se o něho, jak nejlépe uměl, a měl ho moc rád. Jenže jednoho pozdně prázdninového dne se Uhlík ztratil. Zmizel neznámo kam a Lukas po něm pátral. Myslel na něho a doufal, že ho tím přivolá nazpět. Jenže Uhlík se neobjevuje. Hledání Uhlíka se stalo středobodem Lukasova světa.

Přiznám se, že jsem čekala úplně jiný příběh. Třeba ten, jak se kocourek Uhlík snažil dostat z Dešťové země zpátky k Lukasovi. Jenže Mankell mě hodně překvapil a kupodivu se příběh kocoura až tak moc netýkal.

Každý z nás se se ztrátou vyrovnává jinak. Jinak dospělý, jinak dítě. Přesto však pro všechny ztráta bolí a dlouho trvá, než se s ní člověk smíří (do této ztráty lze zahrnout i úmrtí, protože i ta patří k životu).

Lukas potřeboval k utěšení a zklidnění emocí otcovu myšlenku, že Uhlík vlastně neutekl, ale odstěhoval se do Dešťového království. I taková záchranná berlička dokáže zázraky.

Nejprve jsem si myslela, že kniha je určená pro mladší děti, ale po přečtení jsem došla k závěru, že je spíše pro starší čtenáře ve věku deset až jedenáct let. A příběh vyloženě vybízí k povídání si. Ať už s rodiči nebo ve škole. 

Takže za mě ano, knihu můžu doporučit. Není to však až tak optimistická kniha, někomu může malý Lukas připadat trochu hysterický, ale zkuste se vžít do duše malého dítěte, kterému se ztratil domácí mazlíček. Možná byste jednali úplně stejně jako Lukas.

Obálky
    

O autorovi
Henning Mankell je široké veřejnosti dobře známý jak autora oblíbených detektivek s komisařem Wallanderem. Tento slavný švédský autor však napsal i řadu knížek pro děti, za něž získal mnohá ocenění.

Napsáno pro Portál
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.