neděle 23. dubna 2017

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

AUTOR:  Griet Op de Beeck
ORIGINÁL: Kom hier dat ik u kus (Prometheus, 2014, Amsterdam)
PŘEKLAD: Adéla Elbel
NAKLADATELSTVÍ: Host
ROK: 2017
POČET STRAN: 400
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Příběh plný humoru, jízlivosti a bezostyšné upřímnosti o tom, proč se stáváme tím, kým jsme Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dítěti, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sama sebe. A samozřejmě také i o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.

Hodnocení
Knižní anotace mě navnadila na melancholický příběh. Příběh však byl až příliš melancholický, smutný, depresivní.

Seznamujeme s Monou. Nejprve je jí devět let. Veškerý její svět se točí kolem rodičů a bratra Alexandra. Její máma je na Monu příliš tvrdá a Mona má pocit, že máma má raději Alexandra než ji. Tato část mi přišla hodně smutná. Nejen svou tragikou, ale i tím, že Mona jako dítě vidí svůj svět trochu jinak, to, co prožívá, ji připadá naprosto normální, přesto si moc přeje, aby by byla dospělá.

V druhé části se z Mony stala mladá žena. To, že v dětství milovala literaturu a psaní, vyústilo v práci snů. Její šéf Marcus je hodně podivínský a extravagantní. Mona je naopak tichá, nepříliš sebevědomá žena. Nese si břímě z dětství v podobě nevlastní matky Marie, kterou jsem v příběhu opravdu neměla ráda. 

Třetí část je nejsmutnější. Moně je pětatřicet, je zralá žena, která by mohla mít konečně nárok na štěstí, ale tím, jak byla vychovávána, se její štěstí soustředí na pomoc druhým. V této části onemocní Monin otec. A právě otcova nemoc přinutí Monu přemýšlet nad vlastním životem a také odhaluje roušku rodinných tajemství. Dozvídá se důležité informace o vztahu otce a její matky, o tom, proč si otec vzal Marii a proč trávil tolik času se svými pacienty než se svou rodinou.

Je to otcova nemoc, která Moně otevře oči, uvědomí si, že její štěstí závisí na tom, jaký další krok v životě udělá.

Poslední část sice byla hodně smutná, ale dávala také naději na lepší život. V této části se nejvíce událo, došlo k rozuzlení tajemství a záhad a Mona si přizná řadu důležitých věcí.

Přiznám se, že se mi příběh moc dobře nečetl. Bylo mi po něm hodně smutno a několikrát jsem si říkala, že knihu odložím nedočtenou. Kdo má rád psychologické romány s nádechem smutku, po knize by měl sáhnout, protože si v ní najde to svoje.

Obálky
Asi jsem nejspíš tu obálku se stařečky moc nepochopila. O to více se mi líbí německá obálka.
  

O autorce
Griet Op de Beeck je belgická autorka. Za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi (2013; česky Host 2015) získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemsky psaný debut a byla nominovaná na ocenění AKO Literatuurprijs 2013 a Academica Literatuurprijs 2014. Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014) je autorčina druhá kniha, za niž získala Hebban Award 2015 a byla nominovaná na prestižní nizozemskou cenu NS Publieksprijs. Obě knihy budou zfilmovány.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

sobota 8. dubna 2017

Střechy Paříže

AUTOR:  Katherine Rundell
ORIGINÁL: Rooftoppers (Faber and Faber, 2013)
PŘEKLAD: Zdeněk Huml
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Prožijte s malou Sophii noční dobrodružství na pařížských střechách! Když je Sophii rok, přežije jako jedna z mála ztroskotání zámořské lodi. Ujme se jí další přeživší, výstřední svobodný mládenec Charles, a vychová ji jako svou vlastní dceru. Jeho neotřelé výchovné metody (psát po zdech je dovoleno!) se ale nelíbí úřadům, a tak když je Sophii dvanáct, uprchnou společně do Paříže. Sophie je přesvědčená, že právě tam žije její matka. Seznámí se s partou dětí, které žijí výhradně na pařížských střechách a téměř nikdy neschází dolů na ulici. Život na střechách je vzrušující, ale taky nebezpečný. Podaří se Sophii s jejich pomocí matku najít dřív, než bude pozdě?

Hodnocení
Mám ráda knihy pro děti, protože v nich se vždy ukáže spisovatelovo umění zaujmout dětského čtenáře. Při pročítání anotace (a prohlížení obálky) mě zaujala kniha od anglické spisovatelky Katherine Rundell.

Při prvním prolistování knihy mě zarazilo několik věcí - za prvé, kniha nemá obrázky. Je to zvláštní, protože dětské knihy by měly nějaké obrázky mít, protože děti čtou i očima. Druhá věc, která mě překvapila, byla tloušťka knihy. Nestává se často, aby příběhy pro děti měly tolik stránek. 

V příběhu není známo, do které doby je kniha zasazená, ale myslím si, že se odehrává v prvním desetiletí dvacátého století.

Nejprve jsme svědkem potopení zámořské lodi. Téměř nikdo z cestujících nepřežil. Jen miminko, které plavalo v pouzdře na cello, a Charles, který si miminko vzal do opatrování. Holčičku pojmenoval Sophie. Staral se o ni, jak nejlépe mohl, ale jeho volnomyšlenkářská výchova se nelíbila sociální pracovnici paní Elliotové, která za nimi docházela až moc často.  

Sophie vyrůstá, nechodí sice do školy, ale umí jak číst, tak i psát, Charles je skvělý učitel a Sophie ho má moc ráda. Jídlo jedí na knížkách nebo na střeše, malují po zdi. Paní Elliotové došla trpělivost. Soudem bylo nařízeno, že Sophie bude Charlesovi odebrána.

Sophie je nešťastná. Nechce od Charlese odejít. A také tajně sní neustále o tom, že její maminka pořád žije. Nevzdává se naděje a pak nečekaně zjistí z pouzdra na cello adresu. Pařížskou adresu. Sophiina naděje ještě víc vzrostla. S Charlesem na nic nečekají a odjíždí tajně do Paříže. Tam na Sophii čeká velké dobrodružství na střechách domů a také pátrání po matce.

Celý příběh byl zvláštní. Aspoň pro mě. Představte si, že ve městech žijí děti, které nikdy nechodí po ulicích, ale pohybují se po střechách domů. Je jim jedno, jestli je střecha rovná nebo šikmá, jestli je dům vysoký nebo nízký. Běhají po nich tak rychle jako nikdy jiný. Dokážete si to představit? Já moc ne. Nedokázala jsem se vžít do těch dětí, do jejich životů. Jsem realista a v tom, co dělají, vidím nebezpečí - spadnutí, zabití, ublížení na zdraví, také, že ty děti jsou v podstatě děti ulice, které musí trpět hlady, nemají kde spát. Na druhou stranu jsem cítila svobodu, vidět věci z výšek, odvahu a nezávislost na dospělých. 

V momentě, kdy jsem knihu zavřela, jsem měla na jazyku magický realismus. Ano, vím, co magický realismus znamená, že to není zrovna tento případ, ale to, jak děti běhaly po střechách, mi přišlo nereálné, nadpřirozené a magické.

Kniha se četla moc dobře. Kapitoly byly dlouhé tak akorát, písmenka byly menší, ale mezery mezi jednotlivými řádky byly trochu větší. 

Během čtení mě zarazila další věc. Jméno Sophie nebylo skloňováno. Uvedu příklad: Charles si Sophie položil na kraj kolene... Charles Sophie podal červené jablko...V té hudbě bylo něco, co Sophie připadalo důvěrně známé...A další a další. Zpočátku jsem si na to nemohla vůbec zvyknout a toto neskloňování mi přišlo podivné. Můj dotaz mi v nakladatelství zodpověděli a vysvětlili, že jméno Sophie se vyslovuje jako "Sofi" a podle pravidel se jména zakončená ve výslovnosti na "i" nebo "í" neskloňují. Já jméno vyslovovala jako "Sofie", a tak díky této nesrovnalosti došlo k mému podivu.

V tiráži je psáno, že je kniha určená pro děti od devíti let. Nevím, myslím, že je spíše pro starší, řekněme dvanáctileté děti. Ale samozřejmě každé dítě je jiné a třeba se tato kniha bude líbit i těm devítiletým. Rozhodně je knížka zvláštní a možná pro tu zvláštnost by si ji mohl přečíst i dospělý.

Obálky
Hodně se mi líbí poslední dvě obálky. Ač jsou obě téměř stejné, každá z nich má jinou atmosféru. Mým favoritem je obálka poslední. Naše česká obálka je také moc krásná, zvlášť Sophiiny vlasy barvy blesku.
    

O autorce
Katherine Rundell se narodila v roce 1987, vyrůstala v Africe a Evropě. Její první kniha The Girl Savage byla inspirována její láskou k Zimbabwe, zemi, ve které strávila část svého dětství. Pro Střechy Paříže jí bylo inspirací léto v Paříži a tajné procházky po střechách Oxfordské univerzity. Kniha byla v roce 2013 nominována na cenu deníku Guardian. V současnosti Katherine Rundell dělá doktorát a píše knihu pro dospělé.

Napsáno pro Databázi knih

čtvrtek 6. dubna 2017

Štvanice

AUTOR:  Janet Evanovich, Lee Goldberg
ORIGINÁL: The Chase (Bantam Books, 2014)
PŘEKLAD: Alžběta Lexová
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 269
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Nick Fox a Kate O’Hareová jsou jako oheň a střelný prach. On je víceméně napravený zločinec, ona agentka FBI. A jakkoli nepravděpodobně to zní, společně tvoří dokonalý tým. Tentokrát je jejich cílem Carter Grove, majitel impozantní sbírky kradeného umění. Grove je ale zároveň ředitelem největší bezpečnostní agentury na světě, a tedy rovnocenný soupeř. Divoká štvanice zavede Kate a Nicka do Skotska, Šanghaje, Montrealu a Washingtonu a nesourodá dvojice bude muset předvést svůj zatím nejtroufalejší kousek, aby Cartera poslala za mříže.

Hodnocení
Už jste se někdy setkali s lupičem-gentlemanem? Já ano, jmenoval se Arsene Lupin, jeho autorem je Maurice LeBlanc. Lupin ožil na začátku dvacátého století. Lupinova novodobá podoba se jmenuje Nicholas Fox a je napravený zloděj, který spolupracuje s FBI. Jeho partnerkou je mladá a ambiciozní Kate O'Hare, která se nechává strhnout Nickovými bláznivými nápady, i přesto, že ví, že tím jde proti FBI.

Štvanice je druhý díl zatím k pětidílné sérii. První díl jsem nečetla, ale po Štvanici je mi jasné, že si Podfuk přečtu. Štvanice se mi totiž líbila a hodně.

V tomto díle šlo o bronzového kohouta, kterého z muzea ukradl nechutně bohatý Carter Grove. Bronzový kohout však patří Číně, která si na něj samozřejmě činí nároky. Jak ale čínským zástupcům vysvětlit, že kohout, který je v tuto chvíli v muzeu, je jenom velmi povedený padělek? Raději nic nevysvětlovat. Nick a Kate jsou pověřeni, aby Carterovi pravého kohouta sebrali a posléze vyměnili tak, aby Číňani dostali toho pravého.

O různé šarády, převleky tu není nouze. Člověk se až diví, jak je možné všechno vymyslet tak, aby to dávalo smysl a logiku. Autorům se tenhle kousek opravdu povedl. Hlavně veškeré divadélko, které mělo za úkol kamuflovat krádež.

Oba hlavní hrdinové mi byli sympatičtí. Nick byl vynalézavý a lstivý jako liška, trochu sexy mužský, který ženu svého srdce bude obletovat. Kate je jeho protiklad. Sice je také nejspíš pohledná, ale tím, že pracuje u FBI, navenek působí jako nudná a usedlá myš. Opak je pravdou - dokáže prohodit oknem dva silné chlapy bez mrknutí oka. Mezi Nickem a Kate to lehce jiskří. On jí dělá návrhy, ona ho stále odmítá. Vzhledem k tomu, že je to pětidílná série, je nejspíš jisté, kam to všechno povede. Ale třeba se taky můžu mýlit.

Kniha se četla moc dobře. Ze začátku jsem chvíli tápala, co je zač Nick a co s ním má Kate společného a jak je možné, že hledaný zloděj si jen tak v kuchyni debatuje s agenty FBI, ale brzy jsem se do příběhu rychle dostala. I proto si chci přečíst první díl, abych věděla, jak to všechno začalo.

Štvanice je oddechová a lehce humorná detektivka s akční zápletkou. Já ji můžu jenom doporučit, protože byla skvěle napsaná, bavilo mě to, bylo to vtipné a napínavé. Rozhodně jsem se nenudila a vsadím se, že čtenář, který má rád podobné žánry, se bude bavit také.

Obálky
    

O autorech
Janet Evanovich je uznávanou autorkou detektivní série o Stephanii Plumové, která si získala nejen oblibu čtenářů, ale také uznání v literárních kruzích. Za své dílo získala řadu literárních ocenění: John Creasey Memorial, Last Laugh a Silver Dagger Awards od Asociace tvůrců detektivního žánru, Lefty Award od Left Coast Crime a dvakrát Dilys Award od Asociace nezávislých knihkupců v oblasti detektivního žánru.

Lee Goldberg je americký spisovatel, scenárista, vydavatel a producent. Spolupodílel se na různých TV kriminálních sérií, např. Diagnóza: Vražda, Strážce moře nebo Můj přítel Monk.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství

neděle 2. dubna 2017

Poslední

AUTOR:  Alexandra Oliva
ORIGINÁL: The Last One (Balantine Book, 2016, New York)
PŘEKLAD: Lenka Faltejsková
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2017
POČET STRAN: 304
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Chtěla zažít dobrodružství. Nikdy by ji nenapadlo, jak daleko všechno zajde… Začalo to jako televizní reality show, nazvaná příznačně Ve tmě. Dvanáct účastníků vysadili v hlubokých lesích a vystavili podmínkám, které měly prověřit jejich sílu, odolnost, vytrvalost. Izolovaní od vnějšího světa netuší, že v něm došlo k něčemu strašlivému. Jakékoli projevy zkázy chápou coby součást hry, zinscenovanou zkoušku. Všude je přece sledují kamery, odposlouchávají mikrofony. Alespoň tak tomu všichni věří, včetně mladé ženy přezdívané Zoo, jedné z favoritek soutěže. Zoo chce obstát, tvrdošíjně jde za svým cílem.

Hodnocení
Když jsem si pořizovala knihu Poslední, zaujala mě anotace. A tentokrát mě anotace nezklamala. Dostala jsem to, co obsah sliboval a já jsem ráda, že jsem si vybrala dobře. Na knihu je řada negativních komentářů, mně se však kniha líbila a mám na ni pozitivní názor.

Knih o reality show je nejspíš hodně, přesto jsem četla pouze Hunger Games, které se tomuto žánru lehce přibližuje.

Hlavní hrdinkou je Zoo. Mladá žena, která svoji přezdívku získala díky tomu, že má ráda zvířata. Spolu s dalšími jedenácti lidmi se přihlásila do soutěže, která měla prokázat jejich odvahu. Odměnou za vítězství je několik milionů dolarů. Soutěžící mají různé povahy, jsou různých osobností, někdo je na přežití předurčen svými schopnostmi, někdo je naprosto nepraktický. Zoo patří k favoritkám soutěže. V rámci hry mají splnit samostatnou výzvu, ze které vzejde vítěz. Ve hře je všechno tak reálné - krvácející či mrtvé figuríny, které vypadají jako skutečné, nepohodlí. Zoo cestou za cílem potkává spoustu figurín a také má hlad a žízeň. Zoo byla v pokušení několikrát hru vzdát kouzelnou větou, ale nikdy ji neřekla, protože si stále myslela, že je vše součástí hry. Bohužel to tak není. Zatímco byla hra v plném proudu, ve skutečném světě se něco přihodilo...

Kniha byla rozdělená do dvou rovin, které se střídaly. Ta první část se odehrává v době, kdy je všechno v pořádku. Prostřednictvím kamer a komentářů se čtenář podívá do reality show, jak probíhá natáčení, rozhovory se soutěžícími, poznámky, co bude později vyškrtnuto a co ponecháno. Díky tomuto úhlu pohledu má čtenář dojem, jako kdyby byl součástí toho všeho.

Druhá část je zaměřená pouze na Zoo a její samostatnou výzvu. Zoo má dostatek času na to, aby přemýšlela o svém životě, o svém manželství a proč vlastně do soutěže šla. Díky, nebo spíše kvůli, psychické zátěži jí všechno, co vidí, připadá jako součást hry, nepřijde jí divné, že figuríny zapáchají a jsou v rozkladu. Možná to bylo i tím, že soutěž byla označována jako velkorozpočtová a tvůrcům nejspíš nedělalo problém vynaložit spoustu peněz na vytvoření reálného prostředí.

Někteří čtenáři se v komentářích, které jsem četla, divili, jak je možné, že Zoo nepoznala, že hra skončila? Myslím si, že to bylo kvůli adrenalinu, napětí a stresu. Ano, určitě v ní postupem času musel hlodat příslovečný červ, ale díky tomu, co prožila v počátečních úkolech, byla k tomuto slepá.

Překvapení v knize je několik, ty vám samozřejmě neprozradím, protože si myslím, že se k nim čtenář musí dopracovat sám. 

Jak už jsem se na začátku knihy zmiňovala, velice se mi líbila. Knihu jsem četla v období, kdy jsem byla několik dnů doma, tak jsem na knihu měla dostatek času a v podstatě jsem ji četla v kuse. Byla napínavá, psychologická a jak jinak než postapokalyptická, ale to, že je příběh postapo, se tak nějak čtenář dozvídá mimochodem, jen náznaky.

Knihu můžu doporučit, není samozřejmě pro slabší jedince, ale fanoušci psychologického postapokalyptického žánru by mohli být nadšeni. Stejně jako já, která podobné knihy vůbec ale vůbec nevyhledává.

Obálky
    

O autorce
Alexandra Oliva se narodila a vyrostla v malém městečku v Adirondackém pohoří v severovýchodní části státu New York. Absolvovala bakalářské studium historie na Yaleově univerzitě a magisterské studium oboru tvůrčí psaní na newyorské The New School. Žije s manželem v regionu Pacific Northwest. Román Poslední je její literární prvotinou. Během jeho psaní se zúčastnila dvoutýdenního kurzu Boulder Outdoor Survival School, prestižní školy výcviku pro přežití. Více o autorce na www.alexandraoliva.com. Zdroj: přebal knihy Poslední

Napsáno pro Databázi knih