pátek 23. června 2017

Dům doktora Fišera

AUTOR:  Petra Braunová
ILUSTRÁTOR: Petra Lemonnier
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 152
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:


Anotace
Podivín doktor Fišer do svého domu obehnaného plotem s ostnatým drátem nikoho nepouští. Když se Petrův otec zmíní, že pro doktora pracuje, probudí v synovi zvědavost. V domě na kopci prý bydlí nějaký kluk. Nikdo ho ale nezná, do školy nechodí, nehraje florbal… Petrovi se podaří s pomocí kamarádky Kristýny a dokonalé lsti vniknout do domu. Co objeví, je šokující, a co bude následovat, ještě mnohem víc! Napínavý příběh, který vám nedovolí odejít! 

Hodnocení
Nejnovější kniha Petry Braunové přivádí čtenáře na stopu klonování lidí. Dost neobvyklé téma v našich končinách a po přečtení můžu říct, že se autorka tohoto tématu zhostila více než dobře.

Hlavní hrdinou je Petr. Chodí do školy, žije v rodině, kde se všichni mají rádi. Kolem něj se dějí obyčejné věci. Jednoho dne však jeho tatínek získal zakázku v domě doktora Fišera. Dům doktora Fišera je tajemný - je obehnaný zdí a skrývá řadu tajemství. Jak je možné, že v domě táta objevil boty nějakého kluka? A jak to, že ten kluk nechodí do školy? V Petrově rodině je najednou zvláštní ticho, rodiče jsou rozhádaní a Petr netuší, co se děje. Rozhodne se vypátrat, co se vlastně v domě doktora Fišera skrývá.

Petra Braunová tuto knihu představila na letošním Světě knih. Mluvila o ní jako o psychothrilleru pro děti a já s ní musím souhlasit. Zatím jsem nečetla podobnou dětskou knihu jako je tato. Byla tajemná, strašidelná a dobrodružná. Do poslední chvíle jsem netušila, jak to celé doopravdy skončí.

Jsou zde totiž ukázány dva aspekty - komu má Petr věřit? Patrikovi (tomu klukovi od doktora Fišera), který tvrdí, že je klon a Petr ho musí zachránit, nebo doktorovi Fišerovi, který vysvětluje, že je Patrik hodně nemocný a mívá často záchvaty zuřivosti, velké výkyvy nálad a halucinace? Komu věřit? Bláznivému klukovi nebo serioznímu vědci? Do posledních řádků čtenář neví, na kterou stranu se dát. Pokud se čtenář chce dozvědět celou pravdu, musí si knihu přečíst sám.

Příběh je určen pro starší děti, tipla bych vhodné pro děti od páté třídy. Za prvé je to dáno samotným námětem, za druhé jednolitým textem, který je čas od času přerušen ilustracemi.

Autorkou těchto ilustrací je Petra Lemonnier, která žije ve Francii. Obrázky jsou naprosto kouzelné, vyvedené v černobílé barvě, které ještě více podtrhují text a příjemně ho také doplňují.

Za sebe knihu můžu doporučit. Knihy Petry Braunové se úžasně čtou, takže vím, že její knihy jsou sázkou na jistotu.

O autorce
Petra Braunová působila několik let ve francouzských a belgických rodinách jako au-pair. Své bohaté zkušenosti z tohoto období pak zúročila v knížce Česká služka aneb Byla jsem au-pair. Literatura je její koníček už od dětství, často přispívá články do různých časopisů. Se svými dětmi Olivečkem, Marií a Johanou žije v Praze. Díky jim je neustále v kontaktu s dětským světem neutuchající fantazie a lotrovin, který je nevyčerpatelnou inspirací pro její literární tvorbu.
Zdroj: databáze knih


Napsáno pro Databázi knih

úterý 20. června 2017

Dlouhé noci v cizím světě

AUTOR: Annie DeWitt
ORIGINÁL: White Nights in the Split Town City (Tyrant Books, 2016, New York)
PŘEKLAD: Blanka Chocová
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2017
POČET STRAN: 184
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně na pastvinách umírají na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní.

Hodnocení
Název i obálka této knihy slibovaly velké věci, snové, poetické. Opak byl však pravdou. Nic poetického ani snového se mi nedostalo.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Jean, která žije se svými rodiči a sestrou v domě někde v americkém městečku. Za sousedy mají stárnoucího muže, nemocnou Jeho Helenu a zaostalého syna. Mezi další postavy patří rodina, jejichž děti patří mezi vyvrhele. Mezi ně patří Fender, který je Jeanin vrstevník. Zdá se, že Fender je ze svých sourozenců ten chytřejší.

Postavy se mezi sebou prolínají, dochází k různým setkáním a dialogům. Přiznám se, že ne vždy jsem pochopila, o čem je řeč. Navíc mi přišlo, že je tam postav opravdu moc, unikaly mi vztahy mezi nimi a nejednou jsem se přistihla, jak si říkám, kde se tam ty postavy vzaly?

Jean prochází rodinnou krizí. Matka odchází od rodiny a otec se musí postarat nejen o Jean, ale i o mladší sestru. Jean je v pubertě a má své touhy, které neumí pojmenovat. Myslí si, že některé jsou správné a snaží se je uskutečnit.

V příběhu se odehrály některé události, které byly sice tragické, ale patřily k těm, které knihou trochu zahýbaly a oživily ji. Jinak to byl příběh, který neurazí ani nenadchne. Nejspíše budu za vyvrhele já, protože asi budu jediná, komu se kniha až tak moc nelíbila.

Nesedl mi autorčin styl psaní, vůbec z něj nevyzařovala ona slibovaná poetika ani lyrika. S čím však mohu souhlasit, je že "Román ... je studie nefunkční rodiny, která je rozložená zevnitř a ohrožena okolním světem." Citace dle BookForum.

Opravdu jsem se snažila najít na knize něco pozitivního, ale je toho tak málo. Například mě bavilo číst o koních, líbila se mi babička Olga a Margaret, matčina přítelkyně. Co se ale opravdu moc povedlo, je černobílá obálka knihy, ta se mi hodně líbí a je lepší než originál.

Věřím, že se kniha bude líbit jiným čtenářům, četla jsem několik pozitivních ohlasů, ale mně příběh zkrátka neoslovil.

Obálka

O autorce
Annie DeWitt píše prózu, eseje a kritiky. Má bakalářský titul z Brown University a magisterský ze Školy tvůrčího psaní při Columbia University, kde nyní přednáší. Její texty byly otištěny v časopisech Granta, Believer, Tin House, Guernica, Esquire, NOON (kde také vyšla ukázka z tohoto románu), BOMB, Electric Literature a American Reader. DeWitt je spoluzakladatelkou Gigantic, časopisu krátké prózy. V současné době píše každých čtrnáct dní populárně naučný sloupek o umění, literatuře, filmu, nazvaný "Různá paradigmata."

Napsáno pro nakladatelství Omega
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Dobrovský

neděle 18. června 2017

Den se mi v rukou přelomil

AUTOR: Bohuslav Hlinka, Jiří Všetečka (fotograf)
NAKLADATELSTVÍ: Práce
ROK: 1990
POČET STRAN: 320
ZDROJ: zapůjčeno



HODNOCENÍ:





Anotace
Autor textu nahlíží na život a dílo Jiřího Wolkra v širších souvislostech, než je tradičně nahlížen, přičemž fotograf zachycuje o Wolkrovi dosud málo známé skutečnosti.



Hodnocení
Myslím, že většina z čtenářů tuto knihu znát nebude. Já ji také neznala, ale zaujal mě název knihy. Co asi tato věta znamená? Po přečtení anotace jsem zjistila, že je to jeden z veršů českého básníka Jiřího Wolkera. A o něm je celá kniha.

Jiří Wolker se narodil v Prostějově 29. března 1900. Jeho život mu byl předurčen - rodiče chtěli, aby vystudoval práva a stal se advokátem. Jiřího to však táhlo úplně jiným směrem. Poezie byla jeho velkou vášní a koníčkem. A nejen ona. Byl všestranně nadaný - uměl hrát na housle i klavír, psal hudební skladby, maloval.

Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je skvěle zpracovaná. Autoři zkompletovali celý Wolkerův život. Paradoxně začínají Jiřího smrtí. Určitě neprozradím nic neznámého, když napíšu, že Wolker umřel velice mladý. Bylo mu necelých 24 let. Zemřel na tuberkulózu, v tehdejší době neléčitelnou nemoc a ve většině případech to byla i nemoc smrtelná. Autoři popisují Tatranskou Poljanku, místo, kde se Wolker léčil, zmiňují léčebné procedury i podmínky, které nebyly zrovna ideální.

Po Wolkerově smrti se autoři věnují jeho dětství, studiu na gymnáziu i na vysoké škole, zaměřují se také na politickou situaci ve Wolkerově okolí a také ženám, které ho obletovaly. Stačilo kývnout a Wolker jich mohl mít na každém prstu minimálně pět.

Co se mi na knize velmi líbilo, byly fotografie, různé dopisy a dokumenty, které mapují Wolkerovu rodinu, místa, kde se léčil či ženy a dívky ve Wolkerově životě.

Velkým plusem pro mě také byly jeho básně. Některé mají dlouhé verše, některé se krásně rýmují. Je z nich cítit nejen láska a krása k životu, ale i smutek a vědomí blízké smrti.

Ač je kniha plná faktů, četla se velice dobře a snadno. Kdo má rád podobné typy životopisů, měl by si knihu přečíst. Stojí vážně za to.

O autorovi
Bohuslav Hlinka byl spisovatelem z povolání. Věnoval se literatuře faktu a encyklopedické literatuře z různých oborů.Na jeho kontě je neméně než patnáct titulů, jež byly přeloženy i do němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny a arabštiny. Velmi se ve svých knihách zabýval problematikou peněz.

pondělí 12. června 2017

Sekaná s malinama

AUTOR: Jaroslava Černá
NAKLADATELSTVÍ: CPress
ROK: 2017
POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:



Anotace
Mladá, šťastná a bezstarostná Alice píše erotické romány, zatímco na stárnoucí učitelku češtiny Hedviku dopadají s přibývajícím věkem všechny možné problémy a starosti s manželem, trpícím demencí. Alice se stává známou a uznávanou autorkou, Hedvika, korektorka jejích románů, se pod tlakem okolností propadá do zoufalství a každá chyba v textu spisovatelky zvětšuje její nenávist k celému světu. Jejich následné setkání je pak sice náhodné, ale pro obě dvě osudové.

Hodnocení
Od Jaroslavy Černé jsem četla knihu Týden blázna. Byl to naprosto skvělý román, psychologický, trochu esoteriky, trochu romantiky. Když jsem zjistila, že autorka vydává další knihu, věděla jsem, že bych si ji ráda přečetla.

Kniha vypráví o dvou ženách. Alici je něco málo přes třicet. Je šťastně vdaná, stále zamilovaná do svého muže, mezi nimi to stále jiskří. Mají spolu dvě krásné děti. Je vtipná, sympatická, na nic si nehraje, je zkrátka přirozená a svá. Alice je spisovatelka erotických románů, konkrétně jednoho, ale v tuto chvíli již píše druhý, více šťavnatější. Problémem ovšem je, že Alice nehledí na gramatiku, píše tak, jak jí myšlenky napadají, no co, že je tam místo tvrdého y měkké i.

Úkol opravit nesmysly, připadl na Hedviku, bývalou učitelku češtiny v důchodu. Na rozdíl od Alice je však hodně konzervativní, nemá smysl pro humor, vůbec s ní není žádná legrace. Ono taky moc důvodů k smíchu nemá. Stará se o hodně staršího manžela, který trpí stařeckou demencí, která může vyústit v Alzheimera. Je to s ním čím dál těžší a Hedvika pomalu ztrácí trpělivost. Je čím dál víc naštvanější.

Její zlost pramení i z příběhu, který musí opravovat a číst. Jak může někdo psát takové erotické nesmysly? Copak se ta ženská vůbec nestydí? Vždyť to, co píše, snad není ani možné ani reálné! A jak to někdo může číst? Čím víc chyb v textu nachází, tím víc je rozezlenější.

Možná se někomu může zdát, že příběh bude odpočinkový, u kterého se zasmějete. Částečně to tak je, například když musí důchodkyně číst erotické romány, ale na druhou stranu vážná Milošova nemoc rozhodně moc smíchu do knihy nepřidala. A paní Hedvika měla můj obdiv, že to zvládala (i když to bylo nesmírně těžké).

Snažila jsem se, abych spisovatelku Alici neměla ráda stejně jako Hedvika, ale nešlo to. Alice je úplně normální ženská, se kterou bych si nejspíše rozuměla. Už jenom proto, že jsme si věkově blízké.

Ač je v anotaci psáno, že je to lehce erotická kniha a erotice je věnována větší část knihy, erotická až tak není. Nejspíš to nedává smysl, ale kdo si knihu přečte, pochopí. Stejně tak čtenář pochopí i název knihy. 

Pokud bych měla srovnat knihu Týden blázna a Sekanou s malinama, tak tato vychází o fous hůř. Přesto se kniha dobře četla, občas byla úsměvná, občas vážná. Věřte, že se u knihy budete dobře bavit.

O autorce
Jaroslava Černá z Teplic nad Bečvou vykládá karty, dělá okultní praktiky reiki a i-ťing, astropsychologii, různé druhy masáží, a pomáhá tím lidem. Tajemnými věcmi mezi nebem a zemí se zabývá celý život. Mystika se také objevuje v románech, které píše.

Napsáno pro Databázi knih.
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

neděle 4. června 2017

Neviditelná zranění

AUTOR: Věra Fojtová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2016
POČET STRAN: 248
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:




Anotace
Neviditelná zranění jsou příběhem dvou mladých lidí, do jejichž osudu krutě zasáhla válka.
Rút je šestnáctiletá dívka, která je společně se svojí matkou zařazena do transportu a místo toho, aby chodila do tanečních a prožívala své první lásky, prožije rok života v Terezíně, kde se setkává s Ervínem, dvaadvacetiletým mladíkem a milovníkem žen. Zde se jejich osudy rozdělí a Rút prožívá další válečné útrapy. Po válce se oba setkávají, ale Ervín už je jiný. Jen on totiž zná své strašlivé tajemství… 

Hodnocení
Při procházení mezi knihovnickými regály jsem zabrousila k české autorce Věře Fojtové. Od této spisovatelky jsem četla detektivky se sympatickým kapitánem Koubou, historický příběh a naposledy psychologický román, který mě navodil do pochmurné nálady. Přesto má autorčin styl psaní jisté kouzlo, a tak jsem si domů vzala knihu Neviditelná zranění. Nevěděla jsem, do čeho vlastně jdu, jen v rychlosti přečtená anotace značila, že to nebude moc veselý příběh. A taky že ne. 

Příběh je rozdělen do dvou částí. Tu první vypráví šestnáctiletá Rút. Píše se rok 1941 a všichni Židé museli začít povinně nosit židovskou hvězdu. Rút ani její maminka s tetou moc nadšené nejsou. Ale kdyby tušily, co bude následovat dál, připadalo by jim to jen jako malé zlo. Nejprve je do koncentračního tábora odvedena teta, o něco později i Rút a maminka. Co všechno musela zažít Rút se nedá snadno popsat. Hlad, bolest, zima, nemoci. To všechno musely protrpět ženy, které se ocitly ve všech táborech jak pracovních, tak i koncentračních. Nikdo neměl slitování ani pochopení. Pokud jste byly slabé, váš problém. Zemřete.

Druhý příběh vypráví Ervín. Ervín se stejně jako Rút dostal do pracovního tábora v Terezíně. Ervín byl před válkou velmi oblíbený a obletovaný všemi dívkami, které ho milovaly a on jim tu radost vždy dopřál. V Terezíně však jeho pověst neznamenala vůbec nic. Jen jeho talent mu snad zachránil život. Byl vynikající pianista a večer co večer hrával důstojníkům. A navíc byl pod ochranou jednoho z nich. Ač Ervín nezažil fyzickou bolest a strádání jako Rút, i Ervín byl pod tlakem, tlakem psychického rázu.

Po skončení války se Rút a Ervín budou muset vyrovnat s neviditelnými zraněními, které utržili. Jak se jim to povede? To už si čtenář musí přečíst sám.

Knihy o válce celkově nerada čtu. Válka patří k období, o kterém lidé moc mluvit nechtějí. Většina lidských osudů byla tragická a mnoho lidí se nevrátilo. O tom, co se dělo v táborech, se čte velmi těžko. Naše generace se o válce dozvídá prostřednictvím právě těchto osudů a existuje spoustu literatury jak faktu, tak i beletristické, ze kterých lze také čerpat. Važme si tedy těch, co prožili a zažili na vlastní kůži krutost života v táborech, zaslouží si to.

Autorka zpracovala dva příběhy, které se zakládají na skutečnosti. Autorka oba příběhy přepracovala tak, aby vznikl román, u kterého se tají dech.

Přiznám se, že knihu jsem četla hodně dlouho. Neustále jsem knihu odkládala a přemýšlela, jestli ji mám dočíst nebo ne. Nakonec jsem ji dočetla a ještě hodně dlouho ve mně dozníval pocit právě dočtené knihy.

O autorce
Věra Fojtová se narodila v roce 1947. Psala básně, ale především se věnuje románům. V její tvorbě najdete jak detektivní žánr, tak i historický a píše i o lidských vztazích. 

pondělí 29. května 2017

Tuhej tulipán

AUTOR: Jaromír Konečný
ORIGINÁL: Tote Tulpen (DTV, 2015, Mnichov)
PŘEKLAD: Michaela Škultéty
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2017
POČET STRAN: 200
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Tuhej tulipán-Detektivka pro mladý - napínavý příběh pro starší čtenáře je prvním dílem volné série originálních detektivek pro mládež. Hlavní hrdina, šestnáctiletý Leon, se dostane na šikmou plochu a skončí ve vězení pro mladistvé. Naštěstí je brzy propuštěn na podmínku a získá dokonce i výuční místo v květinářství. Naneštěstí hned první den doslova zakopne o mrtvolu – a pro policii je pochopitelně podezřelým číslo jedna. Naštěstí je tu Laura, dcera jeho šéfa, která mu jako jediná věří. Ti dva se společně rozhodnou vypátrat skutečného vraha a dokázat Leonovu nevinu. Bláznivé dobrodružství může začít…

Hodnocení
Leon má prostě smůlu. Několik let si pobyl v dětském domově, a když vykradl v domově trezor, dostal se do pasťáku. Ale za vzorné chování mu vedení zajistilo brigádu. V květinářství. Dokážete si to představit? Šestnáctiletý puberťák bude pracovat v květinářství? No nazdar. A aby té smůly nebylo málo, Leon ve dveřích nového zaměstnání zakopne o mrtvolu. Doslova. A třešničkou na dortu je, že na něho míří pistolí jakási holka.

Tak začíná bláznivý příběh s Leonem a Laurou, coby skvělou detektivní dvojkou. Leon je chytrý kluk, ale tváří se, jakoby moc chytrosti nepobral. Má rád knížky, rozumí počítačům a je skvělý kamarád do nepohody. Laura je taková malá divoška. Miluje práci v květinářství, zbožňuje detektivky a hlavně se chce líbit klukům. Jenže dává to najevo jaksi podivně - kluky (tedy jenom Leona) fyzicky napadá. A Leon si to nechá líbit a naoko se s ní pere. Hm, tohle možná byla jediná věc, která mě na knížce vadila, to věčné bouchání a postrkování.

Knížka má rychlý děj a spád. Má vtipné situace, které mě bavily a občas jsem se přistihla, že se usmívám. Navíc, když má Leon a Laura za zády neschopnou policii, která se jmenuje komisař Kokot a asistent Brummla, je jasné, že o humorné scény tady nebude nouze.

Líbilo se mi, že kniha střídala vtipnost s vážností. lehkost s napětím. A také zde bylo trochu toho romantického náboje mezi Leonem a Laurou. K tomuto věku (a do knížek) to zkrátka patří, ale jsem ráda, že to autor víc nerozváděl. Co k tomuto věku také patří je nespisovná mluva, na tu jsem si nemohla dlouho zvyknout, ale co dodat, většina teenagerů spisovně zkrátka nemluví.

Tuhej tulipán je určen mládeži. Vzhledem k tomu, že se mi příběh líbil, vsadila bych se, že by se mi kniha líbila, i kdyby mi bylo čtrnáct. Blíží se čas dovolených a tato kniha by neměla chybět u vody, tak ji nezapomeňte přibalit svým dětem (nebo sobě).

Obálka
Nic naplat, vizuálně se mi líbí více německá obálka. Mám slabost pro modrou a také se mi více zamlouvá font písma u autora.

O autorovi
Jaromír Konečný žije od roku 1982 v Německu, kde působí jako spisovatel, publicista a kabaretní performer s „česko-bavorským přízvukem“. Patří k vůdčím osobnostem poetry slamu. Velmi úspěšné jsou jeho knížky pro mládež.

Napsáno pro Portál.
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

sobota 27. května 2017

Lara

AUTOR: Anna Pasternak
ORIGINÁL: Lara (HarperCollins, 2016)
PŘEKLAD: Jan Sládek
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2017
POČET STRAN: 360 + 16 stran fotografií
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Doktor Živago si našel miliony čtenářů, ale o příběhu, který stál v pozadí, se toho doposud mnoho nevědělo. Pasternak často opakoval, že Lara skutečně existuje, čímž upozorňoval na svou životní lásku a literární múzu Olgu Ivinskou, s níž se setkal v roce 1946 v literárním časopise, kde pracovala. Jejich vztah vydržel až do konce Pasternakova života.

Hodnocení
Kniha Lara mě zaujala hned na první pohled. Krásná obálka slibovala příběh o ženě, která se stala múzou pro Pasternakovu postavu Laru. Čekala jsem něco ve stylu beletrizovaných životopisů, které vydává jiné nakladatelství. Dočkala jsem se však spíše faktických údajů.

I přesto, že se jedná o fakta, čtenář si z nich utvoří představu nejen o Pasternakově životě, jeho ženách, ale i době, ve které žil a tvořil. Rozhodně to nebylo jednoduché a cesta ke slávě byla dlouhá a životu nebezpečná. A to do slova a do písmene.

Příběh začíná v době, kdy se Olga Ivinská a Boris Pasternak setkávají v redakci novin, kde Olga pracovala. Sympatie byly na obou stranách a brzy mezi nimi vypukla vášeň. Pasternak byl v té době podruhé ženatý. Pasternak cítil povinnost vůči své ženě, kterou nemiloval, ale nechtěl jí způsobit to, co provedl své první manželce, a tak se podruhé nerozvedl. Olga byla po celou dobu vztahu jen milenka. Pasternak se však vztahem k Olze vůbec netajil. 

Přiznám se, že jsem o Borisi Pasternakovi nevěděla vůbec nic. Jen informaci, že napsal knihu Doktor Živago. A právě o tomto rozsáhlém románu je v Laře také řeč. O tom, že nebylo snadné knihu vydat. Paradoxem je, že Doktor Živago žil svým vlastním životem v zahraničí, kde sklízel obrovské úspěchy, ale v Sovětském svazu o něm nebyla ani jedna zmínka. Komunistům se zkrátka nelíbilo, že je Doktor Živago protisovětský. Ale byl opravdu tak moc protisovětský? Pasternak za knihu v roce 1958 dostal Nobelovu cenu, které se musel vzdát. Olga Ivinská stále byla po jeho boku. Starala se o komunikaci s úřady, vydavateli nejen v SSSR, ale i v zahraničí. I ona byla pod dohledem KGB, neustále jí hrozilo zatčení. Žít po boku Pasternaka sice občas nebyl med, ale Olga svého Borju milovala a díky (nebo spíše kvůli) těmto těžkostem byla silná a statečná. Rozhodně si zaslouží veškerou úctu. 

V knize jsou úryvky z knihy Doktor Živago. Tolik diskutovaný román byl v Sovětském svazu vydán až v roce 1988. A mě tyto úryvky docela nalákaly na přečtení. Třeba se k této klasice v budoucnu někdy dostanu. Kromě úryvků z knihy jsou zveřejněny i básně, které Pasternak psal. Dokázal, že je také výborný básník, jeho lyrické verše se rýmují a jsou velmi krásné. V překladu pana Zábrany se skvěle četly.

Ze začátku jsem se do knihy nemohla moc začíst, ale později jsem se od ní nemohla odtrhnout. Bylo to napínavé a já ani nevěděla, jak to vše skončí. I když možná někteří Pasternakův životopis znají, já se nechala překvapit.

Pokud máte rádi podobný styl životopisů, měli byste si knihu přečíst. Je zajímavě napsaná, čtenář se dozví řadu informací, které vznikly mimo jiné na základě rozhovorů s členy Pasternakovy rodiny.

Obálky
  

O autorce
Anna Pasternak je spisovatelka a novinářka, pochází ze slavné rodiny Pasternakových, pravnučka impresionistického malíře Leonida Pasternaka a praneteř spisovatele a nositele Nobelovy ceny Borise Pasternaka. Pravidelně přispívá do časopisů Sunday Times Style, Condé Nast Traveler, Harper´s Bazaar a dalších. Lara je její čtvrtou vydanou knihou. V současnosti žije s manželem a dcerou v anglickém Oxfordshiru.

Napsáno pro nakladatelství Jota
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství.

čtvrtek 25. května 2017

Zakletý zámek

AUTOR: Alena Vorlíčková
ILUSTRÁTOR: Petra Řehová
NAKLADATELSTVÍ: Městská knihovna Polička
ROK: 2017
POČET STRAN: 96
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace
Pohádková knížka je určená ke společnému čtení s dětmi od 5 let a je vhodná i pro děti, které “čtení bolí”. Především je ale knihou příběhů na motivy slovinských lidových pohádek, kde nechybí kouzla, odvaha, překvapení a dobrý konec s ponaučením.

Hodnocení
O pohádkové knize Zakletý zámek jsem poprvé slyšela měsíc dva zpátky. Knihu jsem v recenzní soutěži nezískala, ale rozhodla jsem se, že si ji pořídím někdy v budoucnu. První příležitost přišla na Světě knihy v Praze a já si v batohu odnášela jeden kousek i s autorčiným podpisem.

Zakletý zámek mě zaujal hned napoprvé. Za prvé jsou to pohádky a já mám pohádky moc ráda, za druhé bych chtěla přivést své děti zpět ke čtení. Ta druhá věc se mi povedla. Pohádkovou knížku jsme četly společně.

Pohádky jsou psány jednoduchou formou. Jednoduchá slova, větší písmena jsou známkou toho, že příběh je určen pro mladší čtenáře.

Co mě hodně na knížce bavilo, byly otázky, které byly před každou pohádkou a také na jejím konci. Překvapilo mě, jak se děti do zodpovídání otázek zapojily a předháněly se, kdo odpoví nejlépe. Škoda, že podobných knih s otázkami není mnoho. Na konci každé pohádky byly také jednoduché úkoly, například bludiště, hledání rozdílů či hledání stejných obrázků.

Samotné pohádky byly více či méně zajímavé. Jedná se o pohádky, které pochází ze slovinské lidové tvorby. Některé z nich byly podobné pohádkám, jež jsou známy i u nás. Například obdoba Popelky, Kráska a Zvíře či o Ptáku Ohniváku.

Některé pohádky mi přišly kruté a drsné. Můžete namítnout, že ve většině pohádek je násilí, například když babičku a Karkulku sežere vlk nebo když si chce Ježibaba upéct Jeníčka s Mařenkou. Jenže na jednu stranu jsme na naše české tradiční pohádky zvyklí, že nám to násilí až tak moc nepřijde zvláštní. Kdežto například u pohádky Skřítci, víly, obr a vodník jsem měla chuť pohádku přeskočit. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav a totéž platí i o pohádkách.

K těmto pohádkám se ještě určitě vrátíme. Mám doma předškolačku, tak doufám, že až objeví písmenka, bude si chtít přečíst sama i tyto pohádky.

O autorce
Alena Vorlíčková je autorkou projektu na podporu čtenářství Pohádky pro společné čtení, který se zaměřuje především na rozvoj aktivního společného čtení, kdy je kladen důraz na pozornost dítěte i dospělého. Své pohádkové dílny, publikace i odborné semináře prezentuje již osm let po celé republice, její práce je podporována prestižními kampaněmi Celé Česko čte dětem a Rosteme s knihou. Dlouhodobě se zabývá problematikou dyslexie a jiných speciálních čtenářských potřeb.

čtvrtek 18. května 2017

Cinder

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Cinder  (Feiwel and Friends, 2012)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2012
POČET STRAN: 394
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...

Hodnocení
Blíže neurčená budoucnost. Je několik desítek let po čtvrté světové válce. V Novém Pekingu se blíží 126. mírový ples. Na pozadí příprav však probíhá boj s velmi zákeřnou nemocí letumózou, na kterou umírá velké množství lidí. Nemoc si nevybírá - staré, mladé, bohaté i chudé. Nevyhne se ani samotnému císaři, který této nemoci podlehne. Následníkem trůnu se má stát jeho syn Kai. A aby se udrželo celosvětové i meziplanetární příměří, Kai se i přes protesty rozhodne, že se ožení s měsíční královnou Levanou, kterou ovšem Kai (a všichni lidé na Zemi) nemá rád. Nebyla by to ta správná pohádka, kdyby se neobjevila dívka, která zahýbe celým královstvím. Opravdu to zní jako pohádka. A pohádka to je. Trošku ovšem jiná.

Hlavní postavou je Cinder. Před proměnou byla obyčejnou dívkou, kterou lékaři kvůli poškození jejího těla přeměnili na kyborga. Ač pochází z Evropy, žije v Novém Pekingu spolu s macechou a dvěma nevlastními sestrami. Zatímco Perla a macecha Adri se chovají panovačně vůči Cinder, Pivoňka je velmi milé děvče, které má Cinder rádo.

Vzhledem ke svým technickým schopnostem je Cinder vyhlášenou mechaničkou, opravuje vše, co ji lidé přinesou. Jednoho dne k ní do stánku na tržišti zavítá princ Kai...

Tak začíná příběh, který na téměř čtyř stech stránkách rozehrává autorka Marissa Meyerová. Je to příběh o lásce, svobodě, intrikách i touze po moci. 

Jen těžko dokážu vyjádřit pocity, které jsem měla při čtení této knihy. Už od prvních stránek jsem se od knihy nemohla odtrhnout a poslední třetinu jsem přečetla za jeden večer. Nesmírně mě příběh bavil, líbilo se mi prostředí, ve kterém se román odehrává. I klasická zápletka v originálním podání je poutavá.

Postavy, které se v příběhu objevily, jste si museli oblíbit. Chytrá Cinder, sympatický Kai, upovídaná androidka Iko i přátelský doktor Erland. Koho jsem opravdu nemusela, byla královna Levana. Už od první zmínky jsem ji neměla ráda, ani její vyslance na Zemi. Nejspíš nás v dalších dílech ještě hodně překvapí.

Kniha patří k těm, kterým reklama neublížila. Je napsána (a přeložena) způsobem, který zaujme (skoro) každého. O knize se stále mluví, má velmi kladné ohlasy mezi čtenáři. Není divu, protože je čtivá, napínavá a romantická.

Na knížce jsem nenašla téměř nic negativního, nic, co bych jí mohla zásadně vytknout. Možná spíše to, že jsem brzy odhalila  tajemství, které všichni chtějí rozluštit. Ale i přesto, když tajemství bylo odhaleno, zůstala jsem s pusou dokořán.

Cinder patří do žánru Y/A. I když jsem teenagerovským letem už dávno odrostla, Cinder mě zaujala natolik, že se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly. Za mě tedy obrovské překvapení roku.

Obálky
    

O autorce
Marissa Meyerová je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. 

sobota 13. května 2017

Svět knih - opět perfektní zážitek

Už hodně dlouho dopředu jsem věděla, že pojedu 12. května 2017 do Prahy na tradiční Svět knih. Na této akci jsem už počtvrté a zatím mě ještě neomrzelo dívat se na knížky, chodit na besedy a setkat se se spisovateli.

Od rána se mi moc nedařilo. Místo abych přijela o čtvrt na deset, přijela jsem s půlhodinovým zpožděním. Důvod byl prostý - RegioJet nejsou České dráhy, tudíž do nich neplatí lístek, který jsem si koupila s předstihem. Naštěstí jel do Prahy přes Olomouc rychlík, takže v Hulíně jsem nasedla na přijíždějící vlak směr Olomouc a pak už jsem jenom vydýchávala svoji hloupost. Avizovaný čas 9:22 nevyšel, zastavili jsme až kolem 9:45 a já už byla vcelku nervozní, protože jsem chtěla v deset už být na besedě s Petrou Braunovou.

Mno, takový běh na Svět knih by mi mohla závidět i moje kamarádka a blogerka Monča Š. 😀 Další věc, kterou jsem moc ovlivnit nemohla, byla fronta u pokladny, takže suma sumárum, na besedu jsem přišla asi deset minut po zahájení.

Vtlačila jsem se dozadu a zaposlouchala se do představování nové knihy Dům doktora Fišera. O čem kniha je? Vlastně pořádně moc nevím, ale bude se týkat klonování. Vyprávění bylo velmi poutavé a já už se nemůžu dočkat, až knihu budu držet v ruce. Původně jsem si knihu chtěla vzít s sebou, ale bohužel mi nepřišla. Tak jsem si koupila Tramvaj plná strašidel a měla jsem i ji s podpisem.

Na další setkání jsem se hodně těšila. Měla jsem domluvené, že se u Albatrosu potkám s Danielou Krolupperovou. Setkání se povedlo a my si chvíli povídaly. Daniela mi prozradila, že plánuje několik knih pro mladší i starší čtenáře, některé by měly vyjít letos na podzim, některé až za rok. Nicméně se už na ně moc těším.

A to už jsem pomalu spěchala na další akci, tentokrát do Střední haly, kde měla být beseda s Corinne Hofmann, autorkou Bílé Masajky. Před několika dny jí vyšla kniha Dívka se žirafím krkem, která předchází románu Bílá Masajka. Na besedu jsem šla spíše ze zvědavosti než s konkrétním cílem. A ač byla paní Hofmann velice sympatická žena a i zmiňované romány byly zajímavé, nenalákalo mě to k tomu, abych si je koupila. Před koncem besedy jsem odcházela, protože bych nestihla další akci, kterou jsem chtěla vidět.

Shodou okolností to bylo setkání s Hanou Hindrákovou, která píše knihy z keňského prostředí. Pro tuto autorku jsem psala článek o knize Dobrovolnice. Autorka byla také moc sympatická, usměvavá a o Keni velice poutavě vyprávěla. Nejvíce mě dostala kniha Děti nikoho.
Naskočila mi husí kůže, když jsem poslouchala o těžkých osudech dětí ulice a naprosto v tuto chvíli jsem věděla, že si knihu musím pořídit.

Tak a to bylo vše, co jsem si naplánovala a co jsem chtěla vidět. Okoukla jsem také prostor před Veletržním palácem, například iglú. V iglú byly malí nakladatelé jako třeba Baobab či Meander. Také jsem se pořád rozhodovala, jestli zajít k vozu Audiotéky, abych si zkusila načíst pár stránek z Poláčka, ale nenašla jsem odvahu, takže jsem tam nakonec nešla.

Ještě bych ráda zmínila, že jsem se setkala s Kateřinou Kokešovou z Portálu, která má na starosti blogery a druhou příjemnou věcí, která se mi stala, byla výhra dvou knih z Omegy Panicové a Černooké Zuzany. Třetí příjemná věc bylo povídání s Helenou z Metafory (jak to dělá, že je čím dál hezčí?).

Trochu nepříjemná a trapná situace nastala ve stánku, kde jsem si kupovala omalovánky. Nevím, jak paní mohlo napadnout, že si chci vzít omalovánky a nezaplatit? 

Ale ani tato maličkost mi nemohla zkazit radost z celého dne. Tak a teď už zbývá jenom ukázat veletržní přírůstky.




Nesměla jsem zapomenout i na děti:


A jako tradičně jsem si pořídila i omalovánky:

Pro mě letos veletrh skončil. Ale příští rok, i kdyby měly trakaře padat, tam pojedu zase.