neděle 23. dubna 2017

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

AUTOR:  Griet Op de Beeck
ORIGINÁL: Kom hier dat ik u kus (Prometheus, 2014, Amsterdam)
PŘEKLAD: Adéla Elbel
NAKLADATELSTVÍ: Host
ROK: 2017
POČET STRAN: 400
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Příběh plný humoru, jízlivosti a bezostyšné upřímnosti o tom, proč se stáváme tím, kým jsme Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dítěti, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sama sebe. A samozřejmě také i o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.

Hodnocení
Knižní anotace mě navnadila na melancholický příběh. Příběh však byl až příliš melancholický, smutný, depresivní.

Seznamujeme s Monou. Nejprve je jí devět let. Veškerý její svět se točí kolem rodičů a bratra Alexandra. Její máma je na Monu příliš tvrdá a Mona má pocit, že máma má raději Alexandra než ji. Tato část mi přišla hodně smutná. Nejen svou tragikou, ale i tím, že Mona jako dítě vidí svůj svět trochu jinak, to, co prožívá, ji připadá naprosto normální, přesto si moc přeje, aby by byla dospělá.

V druhé části se z Mony stala mladá žena. To, že v dětství milovala literaturu a psaní, vyústilo v práci snů. Její šéf Marcus je hodně podivínský a extravagantní. Mona je naopak tichá, nepříliš sebevědomá žena. Nese si břímě z dětství v podobě nevlastní matky Marie, kterou jsem v příběhu opravdu neměla ráda. 

Třetí část je nejsmutnější. Moně je pětatřicet, je zralá žena, která by mohla mít konečně nárok na štěstí, ale tím, jak byla vychovávána, se její štěstí soustředí na pomoc druhým. V této části onemocní Monin otec. A právě otcova nemoc přinutí Monu přemýšlet nad vlastním životem a také odhaluje roušku rodinných tajemství. Dozvídá se důležité informace o vztahu otce a její matky, o tom, proč si otec vzal Marii a proč trávil tolik času se svými pacienty než se svou rodinou.

Je to otcova nemoc, která Moně otevře oči, uvědomí si, že její štěstí závisí na tom, jaký další krok v životě udělá.

Poslední část sice byla hodně smutná, ale dávala také naději na lepší život. V této části se nejvíce událo, došlo k rozuzlení tajemství a záhad a Mona si přizná řadu důležitých věcí.

Přiznám se, že se mi příběh moc dobře nečetl. Bylo mi po něm hodně smutno a několikrát jsem si říkala, že knihu odložím nedočtenou. Kdo má rád psychologické romány s nádechem smutku, po knize by měl sáhnout, protože si v ní najde to svoje.

Obálky
Asi jsem nejspíš tu obálku se stařečky moc nepochopila. O to více se mi líbí německá obálka.
  

O autorce
Griet Op de Beeck je belgická autorka. Za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi (2013; česky Host 2015) získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemsky psaný debut a byla nominovaná na ocenění AKO Literatuurprijs 2013 a Academica Literatuurprijs 2014. Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014) je autorčina druhá kniha, za niž získala Hebban Award 2015 a byla nominovaná na prestižní nizozemskou cenu NS Publieksprijs. Obě knihy budou zfilmovány.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

sobota 8. dubna 2017

Střechy Paříže

AUTOR:  Katherine Rundell
ORIGINÁL: Rooftoppers (Faber and Faber, 2013)
PŘEKLAD: Zdeněk Huml
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Prožijte s malou Sophii noční dobrodružství na pařížských střechách! Když je Sophii rok, přežije jako jedna z mála ztroskotání zámořské lodi. Ujme se jí další přeživší, výstřední svobodný mládenec Charles, a vychová ji jako svou vlastní dceru. Jeho neotřelé výchovné metody (psát po zdech je dovoleno!) se ale nelíbí úřadům, a tak když je Sophii dvanáct, uprchnou společně do Paříže. Sophie je přesvědčená, že právě tam žije její matka. Seznámí se s partou dětí, které žijí výhradně na pařížských střechách a téměř nikdy neschází dolů na ulici. Život na střechách je vzrušující, ale taky nebezpečný. Podaří se Sophii s jejich pomocí matku najít dřív, než bude pozdě?

Hodnocení
Mám ráda knihy pro děti, protože v nich se vždy ukáže spisovatelovo umění zaujmout dětského čtenáře. Při pročítání anotace (a prohlížení obálky) mě zaujala kniha od anglické spisovatelky Katherine Rundell.

Při prvním prolistování knihy mě zarazilo několik věcí - za prvé, kniha nemá obrázky. Je to zvláštní, protože dětské knihy by měly nějaké obrázky mít, protože děti čtou i očima. Druhá věc, která mě překvapila, byla tloušťka knihy. Nestává se často, aby příběhy pro děti měly tolik stránek. 

V příběhu není známo, do které doby je kniha zasazená, ale myslím si, že se odehrává v prvním desetiletí dvacátého století.

Nejprve jsme svědkem potopení zámořské lodi. Téměř nikdo z cestujících nepřežil. Jen miminko, které plavalo v pouzdře na cello, a Charles, který si miminko vzal do opatrování. Holčičku pojmenoval Sophie. Staral se o ni, jak nejlépe mohl, ale jeho volnomyšlenkářská výchova se nelíbila sociální pracovnici paní Elliotové, která za nimi docházela až moc často.  

Sophie vyrůstá, nechodí sice do školy, ale umí jak číst, tak i psát, Charles je skvělý učitel a Sophie ho má moc ráda. Jídlo jedí na knížkách nebo na střeše, malují po zdi. Paní Elliotové došla trpělivost. Soudem bylo nařízeno, že Sophie bude Charlesovi odebrána.

Sophie je nešťastná. Nechce od Charlese odejít. A také tajně sní neustále o tom, že její maminka pořád žije. Nevzdává se naděje a pak nečekaně zjistí z pouzdra na cello adresu. Pařížskou adresu. Sophiina naděje ještě víc vzrostla. S Charlesem na nic nečekají a odjíždí tajně do Paříže. Tam na Sophii čeká velké dobrodružství na střechách domů a také pátrání po matce.

Celý příběh byl zvláštní. Aspoň pro mě. Představte si, že ve městech žijí děti, které nikdy nechodí po ulicích, ale pohybují se po střechách domů. Je jim jedno, jestli je střecha rovná nebo šikmá, jestli je dům vysoký nebo nízký. Běhají po nich tak rychle jako nikdy jiný. Dokážete si to představit? Já moc ne. Nedokázala jsem se vžít do těch dětí, do jejich životů. Jsem realista a v tom, co dělají, vidím nebezpečí - spadnutí, zabití, ublížení na zdraví, také, že ty děti jsou v podstatě děti ulice, které musí trpět hlady, nemají kde spát. Na druhou stranu jsem cítila svobodu, vidět věci z výšek, odvahu a nezávislost na dospělých. 

V momentě, kdy jsem knihu zavřela, jsem měla na jazyku magický realismus. Ano, vím, co magický realismus znamená, že to není zrovna tento případ, ale to, jak děti běhaly po střechách, mi přišlo nereálné, nadpřirozené a magické.

Kniha se četla moc dobře. Kapitoly byly dlouhé tak akorát, písmenka byly menší, ale mezery mezi jednotlivými řádky byly trochu větší. 

Během čtení mě zarazila další věc. Jméno Sophie nebylo skloňováno. Uvedu příklad: Charles si Sophie položil na kraj kolene... Charles Sophie podal červené jablko...V té hudbě bylo něco, co Sophie připadalo důvěrně známé...A další a další. Zpočátku jsem si na to nemohla vůbec zvyknout a toto neskloňování mi přišlo podivné. Můj dotaz mi v nakladatelství zodpověděli a vysvětlili, že jméno Sophie se vyslovuje jako "Sofi" a podle pravidel se jména zakončená ve výslovnosti na "i" nebo "í" neskloňují. Já jméno vyslovovala jako "Sofie", a tak díky této nesrovnalosti došlo k mému podivu.

V tiráži je psáno, že je kniha určená pro děti od devíti let. Nevím, myslím, že je spíše pro starší, řekněme dvanáctileté děti. Ale samozřejmě každé dítě je jiné a třeba se tato kniha bude líbit i těm devítiletým. Rozhodně je knížka zvláštní a možná pro tu zvláštnost by si ji mohl přečíst i dospělý.

Obálky
Hodně se mi líbí poslední dvě obálky. Ač jsou obě téměř stejné, každá z nich má jinou atmosféru. Mým favoritem je obálka poslední. Naše česká obálka je také moc krásná, zvlášť Sophiiny vlasy barvy blesku.
    

O autorce
Katherine Rundell se narodila v roce 1987, vyrůstala v Africe a Evropě. Její první kniha The Girl Savage byla inspirována její láskou k Zimbabwe, zemi, ve které strávila část svého dětství. Pro Střechy Paříže jí bylo inspirací léto v Paříži a tajné procházky po střechách Oxfordské univerzity. Kniha byla v roce 2013 nominována na cenu deníku Guardian. V současnosti Katherine Rundell dělá doktorát a píše knihu pro dospělé.

Napsáno pro Databázi knih

čtvrtek 6. dubna 2017

Štvanice

AUTOR:  Janet Evanovich, Lee Goldberg
ORIGINÁL: The Chase (Bantam Books, 2014)
PŘEKLAD: Alžběta Lexová
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 269
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Nick Fox a Kate O’Hareová jsou jako oheň a střelný prach. On je víceméně napravený zločinec, ona agentka FBI. A jakkoli nepravděpodobně to zní, společně tvoří dokonalý tým. Tentokrát je jejich cílem Carter Grove, majitel impozantní sbírky kradeného umění. Grove je ale zároveň ředitelem největší bezpečnostní agentury na světě, a tedy rovnocenný soupeř. Divoká štvanice zavede Kate a Nicka do Skotska, Šanghaje, Montrealu a Washingtonu a nesourodá dvojice bude muset předvést svůj zatím nejtroufalejší kousek, aby Cartera poslala za mříže.

Hodnocení
Už jste se někdy setkali s lupičem-gentlemanem? Já ano, jmenoval se Arsene Lupin, jeho autorem je Maurice LeBlanc. Lupin ožil na začátku dvacátého století. Lupinova novodobá podoba se jmenuje Nicholas Fox a je napravený zloděj, který spolupracuje s FBI. Jeho partnerkou je mladá a ambiciozní Kate O'Hare, která se nechává strhnout Nickovými bláznivými nápady, i přesto, že ví, že tím jde proti FBI.

Štvanice je druhý díl zatím k pětidílné sérii. První díl jsem nečetla, ale po Štvanici je mi jasné, že si Podfuk přečtu. Štvanice se mi totiž líbila a hodně.

V tomto díle šlo o bronzového kohouta, kterého z muzea ukradl nechutně bohatý Carter Grove. Bronzový kohout však patří Číně, která si na něj samozřejmě činí nároky. Jak ale čínským zástupcům vysvětlit, že kohout, který je v tuto chvíli v muzeu, je jenom velmi povedený padělek? Raději nic nevysvětlovat. Nick a Kate jsou pověřeni, aby Carterovi pravého kohouta sebrali a posléze vyměnili tak, aby Číňani dostali toho pravého.

O různé šarády, převleky tu není nouze. Člověk se až diví, jak je možné všechno vymyslet tak, aby to dávalo smysl a logiku. Autorům se tenhle kousek opravdu povedl. Hlavně veškeré divadélko, které mělo za úkol kamuflovat krádež.

Oba hlavní hrdinové mi byli sympatičtí. Nick byl vynalézavý a lstivý jako liška, trochu sexy mužský, který ženu svého srdce bude obletovat. Kate je jeho protiklad. Sice je také nejspíš pohledná, ale tím, že pracuje u FBI, navenek působí jako nudná a usedlá myš. Opak je pravdou - dokáže prohodit oknem dva silné chlapy bez mrknutí oka. Mezi Nickem a Kate to lehce jiskří. On jí dělá návrhy, ona ho stále odmítá. Vzhledem k tomu, že je to pětidílná série, je nejspíš jisté, kam to všechno povede. Ale třeba se taky můžu mýlit.

Kniha se četla moc dobře. Ze začátku jsem chvíli tápala, co je zač Nick a co s ním má Kate společného a jak je možné, že hledaný zloděj si jen tak v kuchyni debatuje s agenty FBI, ale brzy jsem se do příběhu rychle dostala. I proto si chci přečíst první díl, abych věděla, jak to všechno začalo.

Štvanice je oddechová a lehce humorná detektivka s akční zápletkou. Já ji můžu jenom doporučit, protože byla skvěle napsaná, bavilo mě to, bylo to vtipné a napínavé. Rozhodně jsem se nenudila a vsadím se, že čtenář, který má rád podobné žánry, se bude bavit také.

Obálky
    

O autorech
Janet Evanovich je uznávanou autorkou detektivní série o Stephanii Plumové, která si získala nejen oblibu čtenářů, ale také uznání v literárních kruzích. Za své dílo získala řadu literárních ocenění: John Creasey Memorial, Last Laugh a Silver Dagger Awards od Asociace tvůrců detektivního žánru, Lefty Award od Left Coast Crime a dvakrát Dilys Award od Asociace nezávislých knihkupců v oblasti detektivního žánru.

Lee Goldberg je americký spisovatel, scenárista, vydavatel a producent. Spolupodílel se na různých TV kriminálních sérií, např. Diagnóza: Vražda, Strážce moře nebo Můj přítel Monk.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství

neděle 2. dubna 2017

Poslední

AUTOR:  Alexandra Oliva
ORIGINÁL: The Last One (Balantine Book, 2016, New York)
PŘEKLAD: Lenka Faltejsková
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2017
POČET STRAN: 304
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Chtěla zažít dobrodružství. Nikdy by ji nenapadlo, jak daleko všechno zajde… Začalo to jako televizní reality show, nazvaná příznačně Ve tmě. Dvanáct účastníků vysadili v hlubokých lesích a vystavili podmínkám, které měly prověřit jejich sílu, odolnost, vytrvalost. Izolovaní od vnějšího světa netuší, že v něm došlo k něčemu strašlivému. Jakékoli projevy zkázy chápou coby součást hry, zinscenovanou zkoušku. Všude je přece sledují kamery, odposlouchávají mikrofony. Alespoň tak tomu všichni věří, včetně mladé ženy přezdívané Zoo, jedné z favoritek soutěže. Zoo chce obstát, tvrdošíjně jde za svým cílem.

Hodnocení
Když jsem si pořizovala knihu Poslední, zaujala mě anotace. A tentokrát mě anotace nezklamala. Dostala jsem to, co obsah sliboval a já jsem ráda, že jsem si vybrala dobře. Na knihu je řada negativních komentářů, mně se však kniha líbila a mám na ni pozitivní názor.

Knih o reality show je nejspíš hodně, přesto jsem četla pouze Hunger Games, které se tomuto žánru lehce přibližuje.

Hlavní hrdinkou je Zoo. Mladá žena, která svoji přezdívku získala díky tomu, že má ráda zvířata. Spolu s dalšími jedenácti lidmi se přihlásila do soutěže, která měla prokázat jejich odvahu. Odměnou za vítězství je několik milionů dolarů. Soutěžící mají různé povahy, jsou různých osobností, někdo je na přežití předurčen svými schopnostmi, někdo je naprosto nepraktický. Zoo patří k favoritkám soutěže. V rámci hry mají splnit samostatnou výzvu, ze které vzejde vítěz. Ve hře je všechno tak reálné - krvácející či mrtvé figuríny, které vypadají jako skutečné, nepohodlí. Zoo cestou za cílem potkává spoustu figurín a také má hlad a žízeň. Zoo byla v pokušení několikrát hru vzdát kouzelnou větou, ale nikdy ji neřekla, protože si stále myslela, že je vše součástí hry. Bohužel to tak není. Zatímco byla hra v plném proudu, ve skutečném světě se něco přihodilo...

Kniha byla rozdělená do dvou rovin, které se střídaly. Ta první část se odehrává v době, kdy je všechno v pořádku. Prostřednictvím kamer a komentářů se čtenář podívá do reality show, jak probíhá natáčení, rozhovory se soutěžícími, poznámky, co bude později vyškrtnuto a co ponecháno. Díky tomuto úhlu pohledu má čtenář dojem, jako kdyby byl součástí toho všeho.

Druhá část je zaměřená pouze na Zoo a její samostatnou výzvu. Zoo má dostatek času na to, aby přemýšlela o svém životě, o svém manželství a proč vlastně do soutěže šla. Díky, nebo spíše kvůli, psychické zátěži jí všechno, co vidí, připadá jako součást hry, nepřijde jí divné, že figuríny zapáchají a jsou v rozkladu. Možná to bylo i tím, že soutěž byla označována jako velkorozpočtová a tvůrcům nejspíš nedělalo problém vynaložit spoustu peněz na vytvoření reálného prostředí.

Někteří čtenáři se v komentářích, které jsem četla, divili, jak je možné, že Zoo nepoznala, že hra skončila? Myslím si, že to bylo kvůli adrenalinu, napětí a stresu. Ano, určitě v ní postupem času musel hlodat příslovečný červ, ale díky tomu, co prožila v počátečních úkolech, byla k tomuto slepá.

Překvapení v knize je několik, ty vám samozřejmě neprozradím, protože si myslím, že se k nim čtenář musí dopracovat sám. 

Jak už jsem se na začátku knihy zmiňovala, velice se mi líbila. Knihu jsem četla v období, kdy jsem byla několik dnů doma, tak jsem na knihu měla dostatek času a v podstatě jsem ji četla v kuse. Byla napínavá, psychologická a jak jinak než postapokalyptická, ale to, že je příběh postapo, se tak nějak čtenář dozvídá mimochodem, jen náznaky.

Knihu můžu doporučit, není samozřejmě pro slabší jedince, ale fanoušci psychologického postapokalyptického žánru by mohli být nadšeni. Stejně jako já, která podobné knihy vůbec ale vůbec nevyhledává.

Obálky
    

O autorce
Alexandra Oliva se narodila a vyrostla v malém městečku v Adirondackém pohoří v severovýchodní části státu New York. Absolvovala bakalářské studium historie na Yaleově univerzitě a magisterské studium oboru tvůrčí psaní na newyorské The New School. Žije s manželem v regionu Pacific Northwest. Román Poslední je její literární prvotinou. Během jeho psaní se zúčastnila dvoutýdenního kurzu Boulder Outdoor Survival School, prestižní školy výcviku pro přežití. Více o autorce na www.alexandraoliva.com. Zdroj: přebal knihy Poslední

Napsáno pro Databázi knih

středa 29. března 2017

Hulínské autorské čtení s Markétou Harasimovou

V pozdním odpoledni 28. 3. 2017 se v hulínské místní knihovně konala One Woman Show spisovatelky Markéty Harasimové. Markéta Harasimová před týdnem vydala svoji třináctou knihu s názvem Poháry touhy.

Kniha vypráví příběh o Viole, které znenadání spadne do klína dědictví v podobě vinice na Moravě. Ono vlastně ani není o co stát, protože vinný sklep se jí vyloženě propadá nad hlavou, ale Viola se rozhodne, že vinici dá do pořádku i přesto, že o vinařství nemá ani potuchy. Navíc se jí zjeví duch jejího dědečka, který ji přivede na stopu zločineckému gangu. Nechybí samozřejmě ani erotika, která dostává v autorčiných románech hodně prostoru.

Nové nakladatelství
Tato kniha je úplně první vydanou knihou nového nakladatelství MaHa, které Markéta Harasimová založila v prosinci 2016. Nové nakladatelství vzniklo na popud toho, že někteří vydavatelé svoje knihy nepropagují tolik, kolik by si kniha zasloužila.

Aby vzniklo nové nakladatelství je potřeba vlastnit živnostenské oprávnění, být v registru nakladatelů v Národní knihovně, získat ISBN, také si domluvit distributora, grafika, mít povědomí o marketingu.

Markéta Harasimová bude zatím vydávat svoje knihy, ale v budoucnu se nebude bránit spolupráci s českými spisovateli. 

Na otázku, zda bude vydávat i e-knihy k papírovým knihám, autorka odpověděla, že ne a ani o tom neuvažuje. Co však plánuje, je vydávání audioknih. 

Scénář k Sametové kůži a knížka pro děti
Už na minulém autorském čtení se Markéta Harasimová zmiňovala o tom, že pracuje na scénáři ke knize Sametová kůže. Scénář je na velmi dobré cestě, ale než se dostane do kin, ještě potrvá několik let, než nabude své finální podoby.

Už se také blíží vydání knížky pro děti. Kniha by měla vyjít do letních prázdnin nebo krátce po nich. Kniha se jmenuje Příběhy kočičky Ťapičky. Ťapička je malé bílé koťátko, které zažívá spousty dobrodružství. Ťapička už má také další pokračování.

Pro dospělé čtenáře autorka připravuje další román. Román Poháry touhy je eroticko-mysteriozní příběh, kniha, kterou má momentálně rozpracovanou, se bude týkat sériového vraha. Čtenářky, ale i čtenáři, se tedy mají na co těšit.

Beseda byla velice příjemná a díky komornímu publiku byla atmosféra uvolněná, všechny jsme se nasmály a kromě knih se také mluvilo o štíhlé linii, lechtivě o mužích či o zážitcích z křestů.

pondělí 27. března 2017

Vykladačka smrti

AUTOR:  Ariana Franklin
ORIGINÁL: Mistress of the Art of Death (Bantam Press, 2007)
PŘEKLAD: Ina Leckie
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2009
POČET STRAN: 398
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Na počátku románu, který se odehrává v Cambridgi dvanáctého století, jsou čtyři brutálně zavražděné děti. Všeobecné zděšení, obracející se proti židovské komunitě, nutí anglického krále povolat specialisty až z jižní Itálie. Do Anglie přijíždí pozoruhodná trojice sestávající z vyšetřovatele židovského původu, arabského osobního strážce a především mladé lékařky. Lékařka je "vykladačka smrti", což je raná forma povolání zvaného v současnosti soudní lékař, a zároveň hlavní hrdinka celého příběhu. Příběhu plného napětí, v němž se dramatický spád vyprávění snoubí se znamenitě konstruovanou zápletkou. Příběhu, který nám zároveň připomíná, že střetávání kultur, náboženská zaslepenost a zápas humanity s intolerancí provázejí lidstvo od nepaměti.

Hodnocení
Historické knihy čtu minimálně. Ať už je to nějaká romance nebo i detektivka, prostě historickému žánru se téměř vyhýbám. Možná je to tím, že mě historie nezajímá natolik, abych si něco přečetla. Tentokrát jsem však udělala výjimku a rozhodla se, že si něco přečtu. 

Los padl na knihu Vykladačka smrti, kterou jsem měla ve wishlistu už hodně dlouho (ono toto tvrzení odporuje tomu, co jsem napsala výše), respektive celou sérii. Na knihu jsem četla většinou pozitivní reakce, takže jsem si řekla proč ne. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se mi kniha líbila!

Cambridge 1171. Městečko, kde vládne povětšinou klid a pohoda, je otřeseno. Někdo tady vraždí malé děti. Nejprve se obětí stal malý Petřík, který zmizel. Když ho lidé našli, byl mrtvý a zohavený. Místní abatyše odmítá Petříka vydat a jeho ostatky se stávají důvodem k pochybným zázrakům. Různé zvěsti a zlé jazyky chtějí vraždu Petříka hodit na Židy. Král Jindřich II. je uzavírá na svém hradě, aby předešel násilnostem. Jenže ani toto opatření nepomohlo dalším čtyřem dětem, které záhadně zmizely. Jindřich II. je silně znepokojen. Nejen nastalou situací, ale i tím, že musí Židy živit. A tak se spojí se sicilským králem, aby ze Salerna do Cambridge vyslal své nejlepší lidi k vyřešení těchto vražd.

Do Anglie se tedy vydá Žid Simon Neapolský, Saracén Mansur a žena Adélie. Tato nesourodá trojice navenek působí obyčejně, ale ve skutečnosti je to detektiv, bodyguard a patoložka-lékařka. Hlavní postavou se stává především Adélie. Je nanápadná, skromná a každý, kdo se s ní setká, má hned lepší den. Je však také velmi inteligentní a své práci rozumí jako nikdy jiný. Je odvážná a nebojí se pátrat na vlastní pěst.

V Cambridge se naše trojice spřátelí s místními obyvateli. Velkou roli dostal malý Ulf se svým příšerně smradlavým psiskem, a také sir Rowley, který bojoval ve Svaté zemi a na zádech si nese jednu velkou vinu.

Kdo je masový vrah jsem měla tušení už někdy v polovině knihy. Samozřejmě, že pokud to čtenář sám nepozná, autorka ho odhalí v téměř závěru knihy. Na jednu stranu mě potěšilo, že jsem taky někdy sama uhodla tuto hádanku, na druhou stranu mě to docela mrzí, protože mě vždycky v závěru knihy po odhalení baví ten wau-efekt.

Kniha byla čtivá. Moc se mi líbila, sice nebyla doslova thrillerem, ale velmi dobrou detektivkou. Kromě hlavního děje se čtenář také něco dozví o době, ve které se děj odehrává. Především je tu král Jindřich II, a také křižácké války ve Svaté zemi.

A i když se přidávám k těm, co se kniha líbila, musím říct, že byla moc dlouhá. Není totiž necelých čtyři sta stránek jako čtyři sta stránek. Nakladatelství pro čtenáře připravilo opravdu poctivou knihu, kdy je každá stránka naplněná textem do posledního místečka. Proto mi čtení přišlo nekonečné a chvílemi jsem si říkala, že i přes čtivost ji odložím. 

Vykladačka smrti je první kniha ze čtyřdílné série o této vzdělané ženě. Určitě si další příběhy přečtu, protože mě Adéliina postava zaujala a chci se dozvědět, jaké nástrahy si pro ni osud přichystá dál.

Obálky
  

O autorce
Ariana Franklin alias Diana Norman začínala jako talentovaná novinářka. Po sňatku s žurnalistou Barry Normanem se rozhodla vzdát kariéry v novinách a usadila se na venkově, kde se věnuje výchově svých dvou dcer, studiu středověkých dějin a psaní. Vykladačka smrti je jejím prvním historickým thrillerem a získala za něj v roce 2007 cenu pojmenovanou po jiné skvělé autorce historických detektivek, Ellis Petersové. 

čtvrtek 23. března 2017

Řvi potichu, brácho

AUTOR: Ivona Březinová
ILUSTRÁTOR: Tomáš Kučerovský
NAKLADATELSTVÍ: Albatros, Pasparta
ROK: 2016
POČET STRAN: 207
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:




Anotace
Ivona Březinová citlivě, ale s nezbytným nadhledem vypráví příběh autistického chlapce a jeho okolí, které se s jeho poruchou musí dennodenně vyrovnávat. Knížka s výtečnými ilustracemi Tomáše Kučerovského dětem ukazuje, že s poruchou autistického spektra se dá žít a že nakonec je ze všeho nejdůležitější jako vždycky láska a dostatek porozumění.

Hodnocení
Když jsem před nedávnem četla knihu o autismu, myslela jsem si, že mě podobná kniha už nemůže dostat. Ale dostala. Kniha Ivony Březinové zasáhne přesně tam, kam svým příběhem mířila a to přímo do citů.

Vypravěčkou celého příběhu je čtrnáctiletá Pamela. S maminkou a bratrem Jeremiášem se už mockrát stěhovala z místa na místo, měnila školu za školu, kamarády za kamarády. A to jenom kvůli svému dvojčeti Jeremymu. Jeremiášovi ve třech letech diagnostikovali nízkofunkční autismus s poměrně těžkou mentální retardací.

Jeremiáš má své dny barevně rozdělené, rád si hraje se zipy a fascinují ho kulaté tvary - od koláčků, jídla až po knoflíky. Všechno musí být tak, jak on chce, aby bylo. Problém nastává, když v jeho oblíbených tvarohových buchtách nejsou hrozinky, nebo když Pamela nebo máma nemají tu správnou barvu oblečení nebo když auta neparkují tak, jak si je zapamatoval při první procházce. Má své rituály, které dělá s přesností na minuty.

Život s Jeremiášem je jedno velké herní dobrodružství, změna pravidel povolena. Pro Pamelu a mámu život s Jeremiášem není vůbec jednoduchý, musí se dennodenně potýkat nejen s autismem, ale i se sousedy, kteří netuší, proč Jeremiáš celou noc křičí.

Velkou máminou pomocí je Pamela, která má svého bráchu bez ohledu na to, jaký je, moc ráda. Ale i ona má svůj vlastní život. I když předčasně dospěla, nezapomněla na to, že je vlastně slečna, která se může zamilovat. A tak i jí se do života dostane jeden velmi zvláštní mladík. Jeho bezelstné chování vytáčí nejen Pamelu a spolužáky, ale také učitele. Přesto to Pamelu k němu táhne. Pamela si v nové škole nachází i novou kamarádku. Autorka zde popsala i odvrácenou stranu přátelství a nepochopení Remíkovy nemoci.

Kniha byla naprosto skvěle napsána. Hodně citlivé téma autorka podala opravdu mistrně - chvílemi smutné čtení bylo vyváženo vtipnými scénami. Knihu také velmi dobře doplňují ilustrace od Tomáše Kučerovského. Obrázky ukazují situace, které se v příběhu udály. Ilustrace jsou v barvách jednotlivých dní.

Kniha Řvi potichu, brácho by měla patřit do každé knihovničky a také by stála za to, aby se o ní více vědělo. A určitě by si knihu měli přečíst i dospělí, protože my dospělí máme často tendenci odsuzovat hysterické a nezvladatelné děti jako nevychované. Ale co když zrovna právě ty hysterické a nezvladatelné děti trpí nějakou poruchou jako je třeba autismus?

Kniha byla nominována na Magnesii Literu 2017 a já si v tuto chvíli přeji, aby ve své kategorii zvítězila.

A dodávám, že tuto knihu by si měli přečíst všichni, aby nahlédli pod pokličku této nemoci.

O autorce
Ivona Březinová píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Za součást své profese považuje i povídání si se čtenáři na besedách a veřejných čteních. Často a ráda jezdí do knihoven a škol po celé České republice a na Slovensko, kde jsou její knihy překládány nejčastěji. Za své knihy dostala řadu ocenění.

Od roku 1997 se živí jako spisovatelka na volné noze. Od roku 2012 je patronkou klubu „Hornomlýnská“ při Asociaci rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR. V roce 2013 se díky knize Lentilka pro dědu Edu stala patronkou nadace Alzeimer Nadační fond.

středa 22. března 2017

Hledání modré

AUTOR: Lois Lowry
ORIGINÁL: Gathering Blue (Houghton Mifflin Harcourt, 2000)
PŘEKLAD: Dominika Křesťanová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2016
POČET STRAN: 223
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Význačná a mnoha cenami ověnčená americká spisovatelka Lois Lowryová, podobně jako v prvním svazku své světoznámé tetralogie, který vyšel česky pod názvem Dárce, stvořila tajuplný svět budoucnosti: Lidské společnosti vládne krutost a klam. Slabí, staří a nemocní jsou nežádoucí. Když Kiře zemře maminka, dívka se bojí, že ji vesnické společenství zapudí. Rada moudrých ale rozhodne, že Kira, jež se od maminky naučila tkát a vyšívat, vyšije kabát pro pěvce, který v obrazech vypráví lidské dějiny a předpovídá budoucnost. I další dvě děti mají úkol, jeden chlapec má pěvci vyřezat hůl, další dívka má pěvce jednou dokonce nahradit. Trojici dětí zdánlivě nic nechybí, jsou dobře zaopatřené, a přece v nich hlodají nedůvěra, strach a pocit, že jsou vlastně zajatci. Brzy však vyjde najevo, co s nimi rada moudrých doopravdy zamýšlí...

Hodnocení
Před dvěma lety jsem četla knihu Dárce. Kniha se mi líbila, byla taková tajemná a zvláštní a pokud jste ji ještě nečetli, tak to napravte a přečtěte si ji. Hledání modré by měl být druhý díl, tedy pokračování Dárce, ale brzy zjistíte, že z Dárce tady nikdo nevystupuje. To, že je tato kniha druhým dílem, jsem nevěděla, ke knize jsem tedy přistupovala úplně jinak a s čistým štítem.

Stejně jako v knize Dárce se příběh odehrává v neblíže určené budoucnosti. Může to být budoucnost blízká nebo i vzdálená. A stejně jako v Dárci i tady je nastolený systém, který řídí Strážci. Všichni ve vesnici musí být zdraví a silní. Pokud je někdo nemocný, sirotek, starý nebo zkrátka se vzepře systému, je okamžitě odsouzen k smrti.

To se mělo stát i Kiře. Jejího otce odnesla divá zvěř, Kiřina matka zemřela. O Kiru ve vesnici nikdo nestál, protože byla chromá na jednu nohu a tedy by byla k ničemu, kdyby se jí nezastal Strážce Jamison. Kira totiž uměla něco, co nikdo neuměl - Kira umí spravovat oděvy. Tento dar zdědila po matce. Jamison jí svěřil Zpěvákovo roucho. Toto roucho skrývá veškerou lidskou paměť (opět shoda s Dárcem) a Zpěvák má za úkol tyto paměti vyzpívat. A každý rok se na rouchu musí opravit některé části. Kira si brzy povšimne, že na rouchu chybí modrá.

Kniha se mi četla dobře a s lehkostí. Co mi však trochu vadilo bylo to, že příběh nebyl popsán do hloubky, nešel víc do jádra věci. Rozhodně by si to kniha zasloužila. Přesto mě kniha vtáhla do děje snadno.

Po přečtení jsem nebyla tak paf jako z Dárce. Ten byl lepší. Člověk si u Dárce  mohl říct, že to skončilo dobře/skončilo to špatně. Kdežto u Hledání modré příběh skončil uceleně. A právě konec mi trochu přivodil zklamání. Čekala jsem jiné rozuzlení příběhu a jiné Kiřino rozhodnutí. V jistém ohledu kniha skončila otevřeně a dává prostor k tomu, aby čtenář za Kiru rozhodl sám.

Už jsem se několikrát zklamala v anotaci a tady to není jinak. Opět jsem se utvrdila v tom, že anotace nemůžu číst mockrát za sebou. Stačí jednou a dost.

Kiřin příběh můžu jenom doporučit dál. Pokud máte rádi tento young/adult žánr, je to ideální kniha pro vás. Nepočítejte ovšem, že se dočkáte odpovědí na všechny vaše otázky, které vás při čtení napadnou. Třeba se to dozvíte v dalším knize, kterou autorka napsala. 

Doufám, že kniha Messenger vyjde i v češtině. Zdá se, že jedna postava z Hledání modré bude figurovat i v Messengerovi. Ale uvidíme a já se ráda nechám překvapit.

Obálky
    


O autorce
Lois Lowry se narodila v Honolulu na Havaji, vyrůstala v New Yorku, Pensylvánii a Japonsku. V současnosti žije a píše v Cambridgi ve stáě Massachusetts a v Maine. Mezi její koníčky patří také fotografování. Své fotografie uplatnila na obálkách knih Number the Stars (Spočítej hvězdy) a The Giver (Dárce). Je autorkou více než třicet knih pro mládež. V řadě z nich se zabývá vážnými tématy, jako je holocaust, nevyléčitelné nemoci, rasismus, život v totalitní společnosti apod. Za svou tvorbu obdržela nespočet ocenění, je dvojnásobnou držitelkou význačné literární ceny John Newbery Medal, a to za romány Spočítej hvězdy a Dárce.

pátek 17. března 2017

Dobrovolnice

AUTOR: Hana Hindráková
NAKLADATELSTVÍ: Alpress
ROK: 2014
POČET STRAN: 231
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:




Anotace
Amélie objeví inzerát na práci dobrovolnice v uprchlickém táboře Kakuma v Keni. Zaplatí poplatek, ale po příletu zjistí, že naletěla podvodníkům. Začne pomáhat ve slumech, kde panují otřesné podmínky. Navíc zde někdo unáší děti. Amélie zkusí pátrat, netuší však, jaké nebezpečí jí hrozí. Jednoho dne procitne v chýši v zakrváceném oblečení a vůbec nic si nepamatuje.

Hodnocení
Afrika. Kontinent, který láká svou exotikou a vzdáleností. Ale je to také kontinent, kde se objevuje chudoba či nemoci.

Hlavní hrdinkou je míšenka Amélie. Její otec pochází z Keni a matka je Češka. Amélie otce nezná, vyrůstá pouze s matkou v Trutnově. Bohužel, Améliina máma zemřela. Její poslední přání bylo rozsypat popel v Keni, kde byla opravdu šťastná. Amélie sedá do letadla směr Keňa. Za prvé chce splnit matčino přání a za druhé se přihlásila jako dobrovolnice, která bude pomáhat chudým a nemocným lidem. Bohužel podruhé. Agentura, se kterou komunikovala, však žádné dobrovolnické služby neprovozuje. Amélie se tak najednou ocitá v neznámé zemi úplně sama. Aby však byla trochu užitečná, seznámí se s paní Katrin, která vede jinou dobrovolnickou organizaci. Amélii však nedají spát únosy dětí, které jsou tady častým úkazem. Úřady nic neřeší, zavírají nad nimi oči. Amélie se snaží do věci únosů proniknout, ale někomu se její vrtání do vosího hnízda vůbec nelíbí.

Protipólem Amélie je německý novinář Stefan. Na první pohled (i na ten druhý) frajer, který slaví u žen samé úspěchy, střídá partnerky, k žádné se nechce vázat. Do Keni letí za vidinou rychlé slávy - stejně jako Amélii ho zajímají únosy dětí. I on začne šťourat do vosího hnízda.

Jak Amélii, tak i Stefana může pátrání na vlastní pěst stát i život.

Tak trochu červená knihovna, tak trochu dobrodružství. Ač vážné téma, kniha se četla s lehkostí a osobně bych ji zařadila do odpočinkové literatury.

Autorka je znalá keňského prostředí a hodnověrně popsala nejen město Nairobi, ale i život v něm, především v chudinských částech města. Její popisy mě dokonale vtáhnuly do Afriky, doslova jsem před sebou viděla místní autobusy a cítila i africké slunce.

Kapitoly jsou krátké a i díky tomuto aspektu se kniha četla rychle. Krátké kapitoly jsou k ničemu, když kniha nemá dobrý příběh. Dobrovolnice však dobrý příběh má a stojí za čtenářskou pozornost. A třeba vás Améliina volba pracovat v Keni osloví. Proto je tady nezisková společnost Fair, jejímž hlavním úkolem je rozvoj venkova v rozvojových zemích.

O autorce 
Hana Hindráková pochází z Trutnova z východních Čech a v současné době žije ve Strančicích nedaleko Sázavy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze se zaměřením na cestovní ruch a rozvojové země. Mezi její největší lásky patří Afrika, cestování a psaní. Od roku 2000 navštívila čtyřikrát Keňu, dále Tunisko, Egypt, USA, Nepál, Nový Zéland, Argentinu, Chile, Portoriko, Velké a Malé Antily a většinu evropských zemí. Hana píše poezii, prózu i publicistiku a v roce 2008 byla jedním ze zakládajících členů neziskové organizace Fair, o. s. (www.fair-ngo.eu).

Děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství.

čtvrtek 9. března 2017

Pohádky naruby

AUTOR: Zdenka Martincová
ILUSTRÁTOR: -
NAKLADATELSTVÍ: -
ROK: 2017
POČET STRAN: 59
ZDROJ: e-kniha

HODNOCENÍ





Anotace
Pohádky většinou končí tak, že dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno. Já to ale vidím trochu jinak.
Každé chování má svůj důvod. Lidé mohou být jiní, než se na první pohled zdá.
Proto jsem ve svých pohádkách dopřála sluchu postavám, které bývají v klasických pohádkách považovány za záporné.

Hodnocení
Každý z nás zná pohádky o perníkové chaloupce, o Sněhurce či o dvanácti měsíčkách. V každé z nich vítězí dobro nad zlem - děti svou chytrostí obelstí ježibabu z perníkové chaloupky, chamtivost macechy a Holeny se nevyplatí. Mohla bych pokračovat dál.

Autorka však pohádky pojala úplně jinak. Základ pohádky zůstal stejný, ale hlavní postavou není Sněhurka, Růženka či Maruška, ale postavy, které jsou v pohádkách záporné. Čtenář se z pohádek dozví, proč například Ježibaba žije v chaloupce z perníku nebo jak to doopravdy bylo se sudbou, kterou vyřkla sudička při křtu Růženky.

V knize najdete pět přepracovaných pohádek, Jsou krátké, přesto krásné a také jsou trochu poučné.

V poslední době se mi moc nedaří přivést své děti ke knížkám. S klidnou duší však můžu říct, že jsem e-knihu četla se starší dcerou a sama následující večer vyžadovala přečtení dalšího příběhu. Jsem ráda, že ji pohádky zaujaly.

Tuto krátkou e-knihu můžu doporučit nejen všem dětem, ale i rodičům. Společné povidání si o pohádce vede k rozvíjení fantazie i slovní zásoby. Takže za mě jednička.

O autorce
Miluju příběhy. Ráda je čtu. A ještě raději je píšu. Když přichází inspirace. Prostřednictvím svých příběhů chci druhé bavit, těšit, dojímat, inspirovat nebo ponoukat k zamyšlení. Ráda v lidech odhaluji jejich zranitelnost, jejich lidskost. Zamýšlím se nad tím, proč se chovají právě tak, jak se chovají. I proto vznikla moje prvotina - pohádková e-kniha Pohádky naruby...


Děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.

sobota 4. března 2017

Skořápky na vodě

AUTOR: Jarmila Pospíšilová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2017
POČET STRAN: 222
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:




Anotace
Tomáši Valentovi se po letech úspěchů rozpadne svět. Uchýlí se do staršího domku na malém městě, který zdědil po příbuzných, a zkouší začít znovu. Jeho syn Marek tragicky zemře a jeho srdce je transplantováno mladé ženě. Tomáš se snaží vyrovnat se svým smutkem i pocitem viny. Až teď si uvědomuje, že syna téměř neznal, teprve po jeho smrti zjišťuje, jaký vlastně byl. A stále častěji si klade otázku, kdo dostal Markovo srdce. Podobná otázka trápí i mladou ženu, které transplantace zachránila život. Opatrně si dělá plány do budoucna a ráda by věděla, komu patřilo srdce, které jí tluče v hrudi...

Hodnocení
Od Jarmily Pospíšilové jsem četla knihu Kočka na plotě. Příběh se mi moc líbil, byl čtivý, psychologický, reálný. Kniha Skořápky na vodě je psána ve stejném duchu.

Hlavní postavou není jen jeden člověk, ale více lidí. Ústředním bodem však zůstává transplantace srdce. Seznamujeme se s Tomášem Valentou, mužem, který přišel o všechno. O rodinu, práci, měl i zdravotní potíže. Se svými dětmi se nestýká, a tak když ho dostihne zpráva, že zemřel jeho syn Marek, je šokovaný. Zjišťuje, že svého syna vůbec neznal. Marek byl dříve velký floutek, a tak ho docela překvapilo, že z kluka, který rád riskoval, vyrostl muž, jenž měl v hlavě velké plány. Tomáš si uvědomuje, že o hodně přišel. Lékaři Tomáše informují, že se Marek stal dárcem srdce. Tomášovi tato informace nedá spát.

Zuzana je mladá žena, která od narození trpí vadou srdce. Moc pozitivní prognózy nemá, přesto však je vdaná a má malou dcerušku. Její srdce se oklamat štěstím nedá a Zuzana skončí v nemocnici. Zuzana má štěstí v neštěstí - objevil se dárce, který má to správné a zdravé srdce.  Jak Zuzaně, tak i Tomášovi vrtá hlavou, kdo je dárce a kdo příjemce. Setkají se spolu?

Příběh se mi moc líbil, byl skvěle čtivý, postavy pečlivě vykresleny. Myslím si však, že by si kniha zasloužila mnohem víc stránek než jen těch dvě stě. Takové závažné téma jako transplantace se dá více rozvinout a také jít do hloubky jednotlivých postav. 

Opět si však musím postěžovat na anotaci. V poslední době anotace všech knížek, které jsem četla, nevypovídaly to, co bych měla od knihy očekávat. Možná je to jenom náhoda nebo si prostě vybírám knihy s nepříliš konkrétní anotací.

No ale i přes tuto drobnost se na čtivosti knihy nic nemění. Je skvěle napsaná a já ji můžu doporučit všem čtenářům, kteří mají rádi psychologické romány, krásné příběhy a také české autory. Je to příběh o hledání pravdy,  o rodině, o tom, že jestli se něco stát má, tak se stane. 

O autorce
K literatuře to Jarmilu Pospíšilovu táhne celý život, je pro ni zdrojem nových vědomostí, ale i rozptýlení. Její oblíbenou četbou jsou detektivky, věnuje se jim i jako autorka. Je přesvědčená, že tento žánr má velký potenciál, dobrý detektivní román může být současně i kvalitním literárním dílem. Náměty čerpá výlučně ve své vlastní fantazii, jakékoli popisování skutečných událostí by ji nejspíš neuspokojovalo. Díky své práci poznala mnoho lidských příběhů a osudů, a to jí umožňuje vytvářet zápletky svých knih a nechávat jednat vymyšlené postavy tak, aby působily věrohodně a čtenář z nich měl autentický dojem. Zdroj: Databáze knih


Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

neděle 26. února 2017

V šedých tónech

AUTOR: Ruta Sepetys
ORIGINÁL: Between Shades of Grey (Philomel Books, New York, 2011)
PŘEKLAD: Petr Eliáš
NAKLADATELSTVÍ: Cooboo
ROK: 2013
POČET STRAN: 288
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ



Anotace
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Hodnocení
Moje první kniha od Ruty Sepetys byla Potrhaná křídla, která se mi až tak moc nelíbila. Ano, četla se sice dobře, ale čekala jsem od příběhu mnohem víc. Této autorce jsem dala ještě šanci, protože hodně lidí tvrdí, že další její knihy jsou lepší. A tak jsem se vrhla na knihu, která moje očekávání předčila.

Příběh se odehrává v neradostném období, v roce 1941, kdy je svět pohlcen druhou světovou válkou. Hlavní hrdinka se jmenuje Lina a žije v Litvě, tedy v zemi, kde proběhla likvidace obyvatel. Stejně jako Židy měl na svědomí Hitler, pobaltské obyvatele zlikvidoval Stalin. Všechny, kteří odporovali tehdejšímu režimu nebo je někdo udal, deportovali do pracovních táborů na Sibiři.

A právě Linina rodina patřila k těm, které tento neveselý osud čekal. V březnu roku 1941 byli Lina, její bratr Jonas a maminka násilně vystěhováni z bytu, převezeni na nádraží a odtud je čekala dlouhá cesta do pracovního tábora na Altaji, o několik měsíců později je převezli až za polární kruh.

Transport nebylo místo, kde by lidé měli pohodlí. Ve vagonech se tísnilo mnoho lidí a než dojeli na místo, řada z nich umřela. V pracovních táborech to také nebylo jednoduché - na lidi čekala tvrdá práce s malými příděly jídla, kruté a nelidské zacházení bylo na denním pořádku. 

Linu udržují při životě vzpomínky na dobu, kdy byla doma, šťastná, v milovaném rodinném kruhu, a také malování a psaní každodenního trápení v táborech.

Příběh byl smutný, drsný, ale reálný a založený na skutečných událostech. Autorka si v knize nebrala servítky a neváhala popsat zabíjení nevinných lidí. Věřím však, že kdyby tato kniha nebyla pro mladé čtenáře, byl by příběh drsnější a krutější a čtenáři by nebyli ničeho ušetření. Jenže to už si nejsem jistá, jestli bych knihu dokázala přečíst. O hrůzách války nerada čtu, ale díky příběhům, které jsou určeny mládeži, se snažím o těchto dějinách něco přečíst.

Kniha se četla velice dobře a autorka mě přesvědčila, že umí napsat příběh, který vezme za srdce. Sice jsem na konci příběhu nebrečela, ani nežmoulala v ruce kapesník, ale příběh mi měl co říct. Nutí čtenáře, aby se nad příběhem zamyslel.

V šedých tónech se četlo také rychle. Kapitoly byly tak krátké, že za jeden večer jsem měla přečtenou třetinu knihy.

Knihu můžu s klidným srdcem doporučit úplně všem. Není to knížka určená jenom pro určitý okruh čtenářů, ale je určená všem, kdo si chce přečíst skutečný příběh napsaný životem.

Obálky
Skoro všechny obálky mají malý zelený lísteček ve sněhu. Přesto některé jsou také velmi působivé. Posuďte sami.
     

O autorce
Ruta Sepetys se narodila v Michiganu a dnes žije se svou rodinou v Tennessee. Svou první knihu V šedých tónech se rozhodla napsat na počest statisíců lidí, kteří přišli o život za stalinské éry. V Potrhaných křídlech barvitě líčí atmosféru padesátých let New Orleans. Svou druhou knihou dokázala Ruta Sepetys spisovatelsky vyspět a právem se zařadila mezi významné autory současnosti.