pátek 18. srpna 2017

Vzpomínky, co neuletí

AUTOR: Hana Adronikova
NAKLADATELSTVÍ: Odeon
ROK: 2014
POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:



Anotace
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hodnocení
O spisovatelce Haně Andronikově jsem toho moc neslyšela. Podle názvu mi však něco říká román Zvuk slunečních hodin, ale jinak je pro mě tato zlínská rodačka velká neznámá. Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je soubor povídek. Prvních osm vyšlo poprvé v roce 2002 v knize Srdce na udici, posledních pět časopisecky v letech 2002 - 2009.

Přiznám se, že tuto knihu jsem si z knihovny brala ve spěchu, ani jsem pořádně nečetla anotaci. Když jsem doma zjistila, že jsou to "jenom" povídky, trochu mé nadšení pohaslo. Vždyť přece povídky nečtu, jsou o ničem, krátké, nemají mi co říct. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem první povídku přečetla tak rychle, že jsem o tom ani nevěděla. A než jsem se nadála, byla kniha u konce a já měla o čem chvíli přemýšlet.

Jak už jsem se zmiňovala, prvních osm povídek vyšlo knižně. Každá povídka z této série na sebe navazuje postavou z předchozí povídky. V momentě, kdy jsem tuto souvislost zjistila, jsem se pokoušela uhodnout, o kom bude další příběh. Myslím si, že tohle byl opravdu skvělý nápad.

Většina povídek je o spletitých rodinných vztazích, o tajemstvích, o lásce. Ač vlastně většina z nich není smutná, vyznívají často melancholicky. Jsou k zamyšlení a je tu znát i psychologie chování člověka v různých situacích.

Když bych měla označit, která povídka se mi nejvíce líbila, asi povídka, která se jmenovala Rovnice o jedné neznámé. Je o muži, kterého zajímá astronomie, superstruny a vše, co se děje ve vesmíru. Na víkend odjíždí na chalupu, kde je klid a on má dostatek času na přemýšlení. Jednoho dne však neobjeví tajemství vesmíru, ale tajemství jeho matky, které mě změní celý život.

Nejméně líbivá povídka se jmenuje Volání kostí. Nejspíš jsem ji úplně nepochopila. Hlavní hrdinkou je žena, která se postupně mění z ženy na vlka a z vlka na sokola. Tuhle rovinu jsem ještě chápala, ale ty věci okolo už moc ne.

Po přečtení souboru povídek jsem rozhodnutá si přečíst i zbývající dva romány. Již jednou zmiňovaný Zvuk slunečních hodin a druhý, pro autorku osudový příběh, Nebe nemá dno.

Za mě tyto povídky doporučuji. Můžu jen smutně konstatovat, že je velká škoda autorčiny smrti. Už nikdy se nedočkáme žádného jejího literárního skvostu.

O autorce
Hana Andronikova se narodila ve Zlíně (1967), vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Hana Andronikova prohrála svůj boj s rakovinou 20. 12. 2011, ten popsala ve své poslední knize vydané v roce 2010.

úterý 15. srpna 2017

O Kuliferdovi

AUTOR:  Luboš Pavel
ILUSTRÁTOR: Jaroslav Soumar
NAKLADATELSTVÍ: Creatio
ROK: 2016
POČET STRAN: 109
ZDROJ: vlastní e-kniha



HODNOCENÍ:


Anotace
Pohádka O Kuliferdovi sleduje osud malého hrdiny - hráška, který se nechtěl nechat uvařit v hrachové polívce, a tak udělal ve vzduchu salto a spadl pod kuchyňskou linku, kde mu v té tmě a vlhku vyklíčily ručičky a nožičky. Z kuchyně se vydává prozkoumat celý byt a při té průzkumné cestě poznává nové kamarády ze zvířecí říše. Na cestě bytem potká Ježka, kterého si děvčátko Anetka, i přes zákaz rodičů, přinesla domů z lesa. Kuliferda se rozhodne Ježkovi pomoci utéci zpátky domů a za přispění Mola, který ví, co je psáno v knihách a také se vyzná v mapách, se mu to podaří.

Hodnocení
Celé hodnocení ke knize si můžete přečíst na stránkách  Podporujeme české autory.


Děkuji Luboši Pavlovi za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 11. srpna 2017

Čekání na Bojanglese

AUTOR: Olivier Bourdeaut
ORIGINÁL: En attendant Bojangles (Gallimard, 2016)
PŘEKLAD: Jovanka Šotolová
NAKLADATELSTVÍ: Plus
ROK: 2017
POČET STRAN: 168
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá jména omrzela dříve a jiná později, tenhle zvyk měla ráda.“ Příběh poněkud extravagantní rodiny vypráví chlapec, který objevil otcův deník, v němž zaznamenal, jak se bláznivě zamiloval do jeho matky. Do ženy milující tanec a zábavu, ale se sklony k šílenství. Humorný i dojemný příběh uchvátil nejprve Francii a nyní dobývá svět.

Hodnocení
Po dlouhé době se mi do rukou dostala knížka, která nemá víc jak 200 stran. Zjišťuji, že čím méně, tím lépe a (logicky) rychleji se čte. Tato útlounká kniha nebyla výjimkou.

Jsou tři plus jeden. Tedy maminka, tatínek, syn a rodinný přítel Špinavec (povolání politik). Celá rodinka je tak trochu šílená. Tatínek se synem si rádi vymýšlí a lžou. Lidé jim většinou lež spolknou, protože lež je tak věrohodná, že opravdu do poslední chvíle netušíte, že vám Georges (otec) věší bulíky na nos. Svou ženu oslovuje pokaždé jinak. Někdy je z ní Constance, podruhé zase Pauline.

"Dejte mi jakékoli jméno! Ale snažně vás prosím, pobavte mě, rozesmějte mě, lidi jsou tu všichni navonění nudou!" prohlásila a sáhla na prostřený stůl po dvou číších šampaňského.

Maminka je hodně, ale opravdu hodně výstřední. Ne svým oblečením, ale tím, jak se chová a pohlíží na svět. Má neutuchající energii, ráda by stále tančila na svou oblíbenou píseň Mr Bojangles od Niny Simone. Všem v okolí vyká. I svému manželovi a synovi. Její výstřednost jí však přináší řadu nepříjemností a problémů, která ji převede do psychiatrické léčebny...

Čekání na Bojanglese je jednohubka, kterou přečtete za jeden večer. Je lehká, vtipná, svérázná. Od půlky příběhu však očekávejte vážnější téma protknuté sice smutkem, ale namíchané s přesně vyváženou špetkou humoru a ironie.

Všechny postavy si zamilujete. Od tatínka, který se mamince přizpůsobuje, ale někde uvnitř své duše ví, že to není normální. Maminku, která miluje svou rodinu, tanec, je schopná udělat vše, aby se svou rodinou zůstala. Chlapce, který tím vším proplouvá a raduje se ze života stejně jako jeho rodiče.

Oblíbíte si i Slečnou Nadpočetnou, rodinného mazlíčka (ptáka), která je v každém řádku, a politika Špinavce, rodinného přítele. 

Kniha vás dostane svou jemností, ale také svým silným příběhem. Rozhodně doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku a pohlaví. Je vhodná pro všechny, kteří mají rádi romány s příběhem, který chytne za srdce.




Obálky
Naše česká obálka je sice líbivá, ale na Goodreads jsem našla mnohem hezčí. Napríklad hned tu první. Slečna Nadpočetná je tu velice krásná. 
  


O autorovi
Olivier Bourdeaut vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací. (Zdroj: přebal knihy)

Napsáno pro Databázi knih

pondělí 7. srpna 2017

Nebudete se bát ničeho zlého

AUTOR: John Searles
ORIGINÁL: Help for the Haunted (William Morrow, 2013)
PŘEKLAD: Dominika Moulíková
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 432
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.

Hodnocení
Knihu jsem četla neskonale dlouho. Nebylo to tím, že by mě nebavila, ale tím, že příběh inklinoval k duchařině a já se nechtěla bát ničeho zlého.

Hlavní postavou je především Sylvie. Právě s ní prožíváme vše, co se kolem děje. Ať to zlé nebo to dobré. O Sylvii pečuje starší sestra Rose, protože jejich rodiče byli zastřeleni v místním kostele. Jediným svědkem události byla Sylvie, která viděla vraha. Obviněný je zatčen a brzy bude vynesen rozsudek. Sylvie však náhle obrátí a vůbec si není jistá, zda viděla opravdu obviněného. Na vypátrání pravdy má 66 hodin.

Thriller s příchutí duchů nebo rodinné drama? Nejspíš obojí trochu, přesto se však přikláním k názoru, že se jedná spíše o rodinné drama s dobře prokreslenými postavami.

Na první pohled je rodina Masonova úplně obyčejná. Rose je v pubertě, odmítá se řídit rodinnými pravidly. Sylvie je chytrá, ve škole patří k premiantům. Oba rodiče mají zajímavé zaměstnání...No, jak pro koho zajímavé. Sylvester a Rose pomáhají posedlým. Na svých cestách sbírají různé artefakty a ty pak skladují doma ve sklepě. Z domu se tak stává dům strašidelný. A to je trnem v oku místních obyvatel. Lidé na ně zírají, když se objeví ve městě a ukazují si na ně prstem.

Kniha má dvě časové roviny. Ta, která se stala v minulosti až do dne, kdy se stala vražda, a ta, která popisuje současnost. Obě části jsou zajímavé, mně se však líbila ta část z minulosti, kdy se dozvídáme řadu informací o rodině Masonových. Čtenář se dozví, jak Masonovi začali využívat svého daru ke svému prospěchu, jak začali být známými osobnostmi.

I když mě kniha bavila a četla se velice dobře, čekala jsem trochu něco jiného. Nějaké ještě větší tajemství, než to, které vyšlo na světlo. Trochu mi vysvětlení, kdo je vrah, připadalo přitažené za vlasy a lehce šílené.

Napínavé místo se odehrálo v předposlední kapitole a to je, upřímně, hodně málo, ať už je to thriller nebo drama. Po přečtení jsem došla k závěru, že je to román, který mě neurazil ani nenadchnul. 

Přesto však si myslím, že kniha byla dobře promyšlená, postavy byly víceméně sympatické. Pro mě osobně byla nejvíce sympatická Sylviina sestra Rose - rebelka, která si nenechá nic diktovat, ani od vlastních rodičů. Prostě a zkrátka typická puberťačka.

Knihu můžu doporučit dál, cílovou skupinou budou nejspíše příznivci lehké duchařiny, rodinných dramat a tajemství.


Obálky
  ¨

Trailer
Trailer ke knize je moc povedený. Navíc jsem zjistila, že autor je moc sympatický, tak snad mi odpustí, že moje hodnocení ke knize není až tak moc pozitivní, jak bych si přála.



O autorovi
John Searles je americký spisovatel a literární kritik. Je autorem tří románů - Chlapec stále nezvěstný, Strange But True a Nebudete se bát ničeho zlého. Jeho eseje se objevily v národních časopisech a novinách.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství

čtvrtek 3. srpna 2017

Jáchymov

AUTOR: Josef Haslinger
ORIGINÁL: Jáchymov (S. Fisher Verlag, 2011, Frankfurt nad Mohanem)
PŘEKLAD: Libuše Čižmárová
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2012
POČET STRAN: 228
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Potkají se náhodou: nakladatel a bývalá tanečnice. Majitel malého vídeňského nakladatelství Anselm Findeisen si přijede léčit těžkou chorobu pohybového ústrojí do starého lázeňského hotelu v Jáchymově, kde potká bývalou tanečnici. Ta mu začíná vyprávět příběh, který ji celý život doprovází. Je to tragédie jejího otce. Byl jím slavný brankář československé hokejové reprezentace Bohumil „Bóža“ Modrý. Přestože byl od třicátých let hvězdou týmu, nemohly ho jeho úspěchy ochránit před svévolí komunistického režimu. Byl zatčen. Deportovali ho do různých vězení a pracovních táborů v Jáchymově, městečku s uranovými doly v Krušných horách. Až po pěti letech byl amnestován, avšak se zničeným zdravím, a jako na smrt nemocný propuštěn. Rodině zbývá jen přihlížet jeho pomalému umírání. Jeho dcera se stává kronikářkou neurčitých vzpomínek, jimž nedokáže uniknout.

Hodnocení
Zdroj: Lidovky
O knize Jáchymov jsem vůbec neslyšela a přiznám se, že bych sama po ní dobrovolně nesáhla. Přesto však se mi do rukou dostala a můžu říct, že se mi kniha dobře četla. Na druhou stranu jsem však z knihy zklamaná. Čekala jsem trochu jiný příběh.

Jáchymov je z větší části životopisný román o hokejovém brankáři Bohumilu Modrém. Pokud jste hokejoví fanoušci, jistě víte, kdo to byl. Těm, co hokej nic moc neříká, vysvětlím, že Bohumil Modrý hrál hokej v letech 1936 - 1949. Celou hokejovou kariéru hrál za LTC Praha. V soutěžích jeho tým vyhrával zlaté medaile, na mistrovstvích světa (1947 a 1949) získali nejvyšší titul a na Olympijských hrách v roce 1948 ve Sv. Mořici vybojovali stříbrnou medaili. Bohumil Modrý patřil k nejlepší hokejovým brankářům v Evropě. Měli o něj zájem v zahraničí, především v Kanadě. Od ministra kultury Václava Kopeckého dostal svolení odcestovat, přesto však došlo k velké změně a Modrý nikam neodjel.

V roce 1950 jsou všichni členové hokejového týmu zatčeni za vlastizradu a protisovětské chování. Ve vykonstruovaném soudním procesu byli hokejisté odsouzeni na několik let do vězení. Bohumil Modrý dostal nejvyšší sazbu - 15 let. Byl uvězně nejprve ve věznici v Praze, v Plzni a nakonec v uranových dolech v Jáchymově, které mu doživotně zničilo zdraví.

To, co vám popisuji, není žádný spoiler ani vyzrazení děje. Tyto informace najdete na různých internetových stránkách. Stačí zadat heslo Bohumil Modrý a po přečtení budete v obraze.

Kniha je však trochu jiná. Bohumil Modrý je zde popisován z pohledu jeho dcery Blanky (v příběhu se o ní mluví jako o Kudrnce). Byl to milující otec, který měl své dvě dcery opravdu rád. Nejhorší doba byla, když byl Modrý ve vězení, kdy ho blízcí nemohli vůbec vidět. Bylo to těžké období, na které určitě nikdo nerad vzpomíná.

Kudrnka své vyprávění svěřuje rakouskému vydavateli Anselmu Findeisenovi. Findeisen se s ní setkává v osudovém Jáchymově - on se tam jede léčit s Bechtěrevovou nemocí, ona se jede podívat do jednoho z dolů, které Jáchymovští otevřeli pro veřejnost. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh, který je pro čtenáře poutavý, byť jsou to příběhy vedlejší. Hlavní dějovou linku tvoří tragický příběh Bohumila Modrého. 

Je tu ovšem jedno velké ALE.  Nějak nerozumím tomu, proč se kniha jmenuje Jáchymov. Ano, jistě, Jáchymov je místo, kde se vydavatel setkává s Kudrnkou, je to místo, kde byl vězněn Modrý, ale nechápu, proč byl popis pobytu v tomto vězení zhuštěn na maximálně dvě strany?  Celá kniha je věnována hokejové kariéře Modrého i vykonstruovanému procesu, ale to, co prožíval v různých vězení, se čtenář nedoví. Abych zase knize moc nekřivdila, byl zde lehký nástin toho, jak se s vězni zacházelo, z toho si čtenář může nějakou představu udělat.

Je to, pro mě, velká škoda, protože trestanecký osud československých hokejistů byl opravdu krutý a nelehký a zasloužil by si více prostoru. Chápu, že někoho více zajímají hokejové statistiky, někoho zase soudní proces. Ale když už se kniha jmenuje Jáchymov, mělo by být z jáchymovského pobytu napsáno mnohem víc. 

Možná to bude znít nelogicky, ale pokud by v knize bylo popsáno takové utrpení, nevím, zda bych byla schopná knihu dočíst. Nerada čtu o lidském utrpení, které se zakládá na skutečných událostech a po knize jsem sáhla z tohoto důvodu - že v něm takové popisy nejsou.

Přesto číst tuto knihu nebylo až tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pocit, že se nemůžete bránit komunistickému režimu a že obvinění jsou falešná, je hrozný. Horší je, že historii změnit nemůžete a vy jenom bezmocně sledujete, co se s obviněnými hokejisty děje. Občas jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby existovala taková nespravedlnost.

V knize se mi líbil Anselmův příběh a jeho boj se zákeřnou nemocí. Byl o tom, co všechnu musí Anselm dělat, aby neskončil na vozíku. Dcera Bohumila Modrého vypráví o svém otci s citem a láskou. O osudech hokejistů však mluví věcně a s odstupem.

Až na nepříliš vyhovující název je Jáchymov román, který se čte poměrně rychle. Čtenář se zde dozví informace, které neznal o československých hokejistech či si je chce prohloubit a udělat si tak ucelený obraz tehdejší doby.

O autorovi
Josef Haslinger žije ve Vídni a v Lipsku. Od roku 1996 působí jako profesor literární estetiky na Německém literárním institutu v Lipsku. Dosud vydal román Ples v Opeře (Opernball, 1995), Otcovská hra (Das Vaterspiel, 2000), Tažní ptáci (Zugvögel, 2006),  Ostrov Phi Phi (Phi Phi Island, 2007) a Jáchymov (Jáchymov, 2011). Haslinger získal četná ocenění, Cenu města Vídně a Čestnou cenu Rakouského knižního obchodu, naposledy Rheingau Literatur Preis za Jáchymov. V roce 2010 byl jmenován spisovatelem města Mohuče. (Zdroj Jota)

úterý 25. července 2017

Zákeřné keře

AUTOR:  Daniela Krolupperová
ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2010
POČET STRAN: 88
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Cílem knížky je formou jednoduchého pohádkového příběhu seznámit děti s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje.

Hodnocení
Kniha Zákeřné keře je další z řady edukačních příběhů, které pro dětské čtenáře píše má oblíbená spisovatelka Daniela Krolupperová. Čemu se věnuje tento příběh?

Seznamujeme se s malými obyvateli jedné zámecké zahrady. Bydlí zde víly i skřítkové, kteří přes den spí a v noci se probouzí. Jednou víly tancovaly kolem jezírka, když tu s úderem půlnoci víla Vincencie upadla do hlubokého spánku. Co se stalo? Ostatní víly jsou bezradné, ale naštěstí je tu studniční skřítek, který hned ví, co se přihodilo. Zlý čaroděj Rulík zaklel vílu věncem upleteným z větviček jedovatých keřů a rostlin. Víly mají celou  noc na to, aby Vincencii zachránily. Jinak se malá víla už nikdy neprobudí...

Tak začíná dobrodružství, které je protkáno nejen krásným příběhem, ale také naučnou literaturou. Stejně jako v dalších knihách i v této se objevují ilustrace jedovatých keřů. Pod obrázkem jsou základní údaje o keři. Následuje příběh, který se k rostlince váže a na konci kapitoly jsou otázky, které se týkají opět zmiňovaného keře. Pro mě bylo překvapení, že i zlatý déšť patří k jedovatým keřům. A ani jsem netušila, že keř s bílými praskajícími kuličkami se jmenuje pámelník. Tady je vidět, že učit se novým věcem mohou nejen děti, ale i dospělí.

Autorkou ilustrací je Eva Chupíková. Její obrázky jsou nádherné a občas jsem si říkala, zda obrázek je ilustrace nebo fotografie.

I když se mi příběh líbil, byly chvíle, kdy jsem se ve jménech skřítků z keřů ztrácela. Bylo to spíše ke konci, kdy jsem už nevěděla, který skřítek patří ke kterému keři. Přišlo mi, že těch skřítků bylo moc na to, abych si je stihla zapamatovat.

Kniha je určená pro čtenáře, kteří si dokážou představit svět plný fantazie s vílami i skřítky. Záměrně neříkám, že je jenom pro děti. I dospělí se mohou dozvědět nové informace.

O autorce
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketěSedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

neděle 16. července 2017

Scarlet

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Scarlet (Feiwel and Friends, 2013)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová, Petra Babuláková
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2013
POČET STRAN: 455
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.

Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. 

Hodnocení (navazuje na první díl)
Druhý díl Měsíčních kronik nás zavádí do Francie. V malé vesničce žije farmářským a poklidným životem Scarlet Benoitová se svou babičkou. Jednoho dne však babička zmizí neznámo kam. Policie od pátrání dává ruce pryč. Na Scarlet je, aby babičku vypátrala sama. Nebude však úplně sama - na cestě ji doprovází pouliční zápasník Vlk. Vlk není jen tak úplně obyčejný zápasník. Scarlet se dozvídá, že Vlk patří k zločinnému gangu, který způsobuje rozbroje a nepokoje. Další věc, kterou se Scarlet dozví, je ta, že právě tento gang její babičku unesl do Paříže. Babička prý zná tajemství měsíční princezny Selene a gang chce tyto informace získat za každou cenu.

Pokračování prvního dílu mě hodně bavilo. Nebylo sice takové divoké jako Cinder, ale zase mělo něco jiného, co mě ke knize připoutalo. Pokud si čtenář při jméně Francie vybaví slunce, víno a další typické věci, které k Francii patří, bude zklamán. Nesmíme zapomenout, že se příběh odehrává v budoucnosti a vše je jiné. Na ulicích se vyskytují androidi, kyborgové, nikdo se nepohybuje bez svých přenosných obrazovek a každý má v sobě zabudovaný identičip. 

Scarlet je na první pohled velmi křehká dívka. Na ten druhý je statečná a odvážná, když se rozhodla zachránit svou babičku a obětovat svůj život za její, kdyby bylo potřeba. Jejím průvodcem je Vlk. Ano, ten vlk, kterého bychom mohli znát z pohádek o Červené Karkulce. Ten úlisný a úskočný vlk, který se neštítí vůbec ničeho. Ani zabít bezbrannou babičku. Ale je opravdu Vlk tak zlý? Opravdu je jeho dobrota jen přetvářkou? Chudák Scarlet. Vůbec netuší, do jakého dobrodružství se zapletla.

Ačkoliv je tento díl převážně o Scarlet a Vlkovi, autorka nezapomněla na Cinder, vyhlášenou mechaničku. V tuto chvíli je na útěku z vězení a snaží se dopátrat pravdy o své osobě. Její kroky vedou do Francie, kde žije jistá Michelle Benoitová. Jedině ona by jí mohla poodhalit roušku tajemství.

Druhý díl rozhodně nezklamal. Byl stejně čtivý jako předchozí, napínavý, romantický a místy i vtipný. Většinou pokračování mají horší kvalitu, ale autorka si udržela stejnou úroveň. Věřím, že další díly budou stejně tak dobré jako Scarlet a Cinder.

V tomto díle se setkáváme také s postavami, které známe z předchozí knihy. Opět můžeme sledovat nešťastného císaře Kaie, který je sevřen do kleští, se zlou královnou Levanou, která si jde tvrdě za svým cílem, s androidkou Iko a jejím novým "tělem". Z nových postav kromě Scarlet a Vlka se zde objevuje i sebejistý kapitán (rozuměj kadet) kosmické lodi Carswell Thorne, kterého chtě nechtě musela Cinder vzít při útěku z vězení s sebou. A všechny postavy jsou vykresleny tak, že máte pocit, jako byste je osobně znali. Všechny kladné postavy jsou opravdu sympatické a těžko rozhodnout, koho mít raději. A Levana? Její duše je černá jak noc. Je zlá a já jsem moc zvědavá, jaké intriky si připraví v příštím pokračování.

I přes úctyhodných 450 stran, se kniha četla naprosto úžasně a poslední třetinu knihy jsem přečetla za jeden večer. To značí, že i Y/A pro čtenáře nad třicet let můžou bavit a příjemně překvapit. Takže knihu doporučuji všemi deseti všem čtenářům, protože tato série opravdu nemá chybu. 

Obálky
Červená, červená, červená. Není co dodat, prostě Karkulce už nikdo tuto barvu neodpáře.
    

O autorce
Marissa Meyer je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. 

neděle 9. července 2017

Překlep a Škraloup

AUTOR:  Tomáš Končinský, Barbora Klárová
ILUSTRÁTOR: Daniel Špaček
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 120
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Věděli jste, že věci stárnou? Stačí jen na chvilku nedávat pozor a z věci, která před chvíli zářila novotou, je starý, nepotřebný krám. Ale kdo za to může? Drobná stvoření, která mají veškeré stárnutí na starosti. Skřítek Překlep, jehož specialitou jsou chyby v knížkách, se jednoho dne vydá na dobrodružné putování k samotnému Zubu Času. Podaří se mu zastavit stárnutí? A kdo získá Křišťálový Prdlajs? A jakou roli v tom všem hraje mluvící hovnivál? 

Hodnocení
Taky znáte ten pocit, když si chcete přečíst knížku, která získala významné ocenění a ona až tak úplně úžasná nebyla? Tak přesně takhle jsem se cítila u knihy Překlep a Škraloup, která v tomto roce získala cenu Magnesii Literu v kategorii kniha pro děti.

A o čem tato kniha je? O tom, že věci stárnou. To je normální a běžná věc, u které se ani nepozastavíme a bereme ji jako součást našeho života. Co už ale nevíme, je to, že za stárnutím všech věcí stojí skřítci entropíci. (entropie = nepořádek či chaos, jednoduše řešeno). Mezi takové skřítky patří i Překlep. Jak už jeho jméno napovídá, může v dospělosti pracovat v knihovnách, v novinách, v počítačových firmách. Tam všude je překlepů spousta a dá se nadělat tolik nepořádku a chaosu, že to zamotá hlavu nejednomu člověku. A Škraloup? To je Překlepův nejlepší kamarád. Škraloup má zase na svědomí různé kaňky, fleky a další nečistoty, které se objevují na papírech či oblečení.

Překlepův život by pokračoval v rodinných šlépějích, nebýt jedné události, která mu otevřela oči. Uvědomil si, že to, co provádí lidem není vůbec hezké. Místo, aby se lidé z poničených a poškozených věcí radovali, jsou smutní. Jedině, jak tuto situaci může Překlep změnit, je najít Zub času a zastavit ho.

Myšlenka to byla skvělá. Vymyslet svět entropíků se autorovi opravdu povedlo. Vlastně teď už vím, že za nepořádkem v pokojíčku nestojí děti, ale právě skřítci. No ale to odbočuji.

Do knihy jsem se nemohla pořádně začíst a trvalo docela dlouho, než se děj také rozběhl. Zhruba v polovině knihy mě příběh začal jakž takž bavit, ale i tak jsem měla co dělat, abych se na knihu soustředila. Může za to také neobvykle velký formát knihy. Nějak v tom nespatřuji nic světoborného, že je kniha obrovská. Kniha se mi držela špatně a bylo to zkrátka nepohodlné. Osobně si myslím, že klasický formát by knize vůbec neublížil a ani by kvůli tomu nepřišly nazmar celostránkové ilustrace.

Když zmiňuji ilustrace, je to z jednoho prostého důvodu. Na rozdíl od příběhu se mi obrázky moc líbily. Ač některé byly jednoduché, daly mi mnohem více než samotný text. Byly originální a ty celostránkové byly naprosto úžasné. Ty jednoduché nejsou, skládají se z detailů, kterých si při prvním prohlédnutí nemusíte ani všimnout. Také byly hodně zajímavé a vtipné popisky malých obrázků vysvětlující různá zařízení, například Ožužlávátko, Vteřinové rozlepidlo či Osloroháč.

Co se mi také moc nepozdávalo, bylo to, že jsem nevěděla, kdo knihu napsal. Jmen je tu sice dostatek, ale na obálce není uvedeno, kdo je kdo a navíc jsou vytištěna tak, že se v celkové grafice obálky autoři ztratí. Až v tiráži najdete potřebné informace.

Suma sumárum, kniha mě neoslovila tak, jak by nejspíš měla. A nejspíš asi budu i jediná, kdo k ní má výhrady. Ale jak se říká sto lidí, sto chutí. Myslím si, že kniha si své čtenáře už našla. 

pondělí 3. července 2017

Kocourek, který měl rád déšť

AUTOR:  Henning Mankell
PŘEKLADATEL: Viola Somogyi
ILUSTRÁTOR: Martina Matlovičová
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2017
POČET STRAN: 112
ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:

Anotace
Lukas dostal k narozeninám neobyčejného kocourka. Je to to nejlepší, co se mu mohlo stát. Lukas a kocourek jsou pořád spolu. Lukas ví, že jeho kocourek není jako ostatní kočky – je si jistý, že rozumí všemu, co mu říká. Jednoho rána se ale Lukas probudí a po kocourkovi jako by se slehla zem. Hledá a hledá, ale kocour beze stopy zmizel. Tatínek chce Lukase utěšit, a tak mu řekne, že kocourek se odstěhoval do Dešťového království. Jak se ale odtamtud vrátí?

Hodnocení
Henning Mankell je znám především knihami, které píše pro dospělé čtenáře. Tato kniha jim však nepatří, patří malým čtenářům. I když na druhou stranu, i dospělí čtenáři v knize najdou možná odpovědi na to, jak děti připravit na věci, které se můžou stát i v reálném světě.

Hlavním hrdinou je šestiletý Lukas. Od září už půjde do školy, a tak aby měl nějaké povinnosti a radost k tomu, tak od rodičů dostal k narozeninám malého černého kocourka. Lukas si Uhlíka ihned zamiloval - staral se o něho, jak nejlépe uměl, a měl ho moc rád. Jenže jednoho pozdně prázdninového dne se Uhlík ztratil. Zmizel neznámo kam a Lukas po něm pátral. Myslel na něho a doufal, že ho tím přivolá nazpět. Jenže Uhlík se neobjevuje. Hledání Uhlíka se stalo středobodem Lukasova světa.

Přiznám se, že jsem čekala úplně jiný příběh. Třeba ten, jak se kocourek Uhlík snažil dostat z Dešťové země zpátky k Lukasovi. Jenže Mankell mě hodně překvapil a kupodivu se příběh kocoura až tak moc netýkal.

Každý z nás se se ztrátou vyrovnává jinak. Jinak dospělý, jinak dítě. Přesto však pro všechny ztráta bolí a dlouho trvá, než se s ní člověk smíří (do této ztráty lze zahrnout i úmrtí, protože i ta patří k životu).

Lukas potřeboval k utěšení a zklidnění emocí otcovu myšlenku, že Uhlík vlastně neutekl, ale odstěhoval se do Dešťového království. I taková záchranná berlička dokáže zázraky.

Nejprve jsem si myslela, že kniha je určená pro mladší děti, ale po přečtení jsem došla k závěru, že je spíše pro starší čtenáře ve věku deset až jedenáct let. A příběh vyloženě vybízí k povídání si. Ať už s rodiči nebo ve škole. 

Takže za mě ano, knihu můžu doporučit. Není to však až tak optimistická kniha, někomu může malý Lukas připadat trochu hysterický, ale zkuste se vžít do duše malého dítěte, kterému se ztratil domácí mazlíček. Možná byste jednali úplně stejně jako Lukas.

Obálky
    

O autorovi
Henning Mankell je široké veřejnosti dobře známý jak autora oblíbených detektivek s komisařem Wallanderem. Tento slavný švédský autor však napsal i řadu knížek pro děti, za něž získal mnohá ocenění.

Napsáno pro Portál
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

pondělí 26. června 2017

Můj život v jeho tlapkách

AUTOR: Wendy Hilling
ORIGINÁL: My Life in His Paws (Hodder & Stroughton, 2016, Londýn)
PŘEKLAD: Helena Hartlová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2017
POČET STRAN: 264
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Wendy Hillingová trpí vzácnou genetickou vadou označovanou jako nemoc motýlích křídel. Ta způsobuje, že se jí při sebemenším nárazu trhá kůže a naskakují puchýře.

Zlatý retrívr Ted, kterého Wendy spolu s „Psími společníky“ vycvičila, je zřejmě jediným asistenčním psem v Británii, který je oporou osobě postižené touto nemocí. Pomohl jí vrátil sebedůvěru a nezávislost. Wendy se teď na Teda naprosto spoléhá a on už jí zachránil život tolikrát, že to přestala počítat.

Hodnocení
Doma nemám žádného mazlíčka. A ani po něm netoužím. Bydlím v bytě a říkám si, že chovat v bytě psa nebo kočku není zrovna moc fajn, když jak kočka či pes potřebuje prostor na proběhnutí. A protože se o zvířata nezajímám, nestarám se ani o literaturu, kde hlavní hrdinou je zvíře.

Přesto jsem tentokrát udělala výjimku a jsem za to hrozně moc ráda. Když jsem na obálce uviděla krásného zlatého retrívra a k tomu dojemný název knihy, věděla jsem, že si knihu budu chtít přečíst. Není to román v pravém slova smyslu, spíše je to biografická literatura v románové podobě.

Knihu napsala Wendy Hilling, žena, která od narození trpí nemocí motýlích křídel. Jednoduše řečeno je to onemocnění kůže. Kůže se při každém ťuknutí, odření či při napětí trhá a špatně se hojí. Pro člověka s tímto onemocněním jsou běžné činnosti jako je oblékání či otevírání dveří něco, co sami nezvládnou. Můžou využít asistenčních psů, kteří jsou k tomu speciálně vycvičení.

Wendy je velmi statečná žena, která se snaží dokázat, že když něco chce, jde to. I za cenu bolesti. Už odmala měla ráda zvířata, především koně a psy, konkrétně zlaté retrívry. Brzy zjistila, že její psí přítel jí dokáže pomoci v každodenních věcech, a tak do výchovy svého prvního společníka Montyho dala vše, co se dozvěděla. Po Montym přišel Teddy, úžasný a chytrý pes, kterého by si přál snad každý.

Tentokrát však výchova byla mnohem přísnější - Teddy se měl stát oficiálním psím společníkem, takže na jeho výchovu dohlížela psí asociace. Ted vrátil Wendy sebevědomí, přestala se stranit lidí a začala si více důvěřovat.

Kniha se mi ohromně líbila, měla jsem z ní příjemný pocit a právě ono přátelství mezi člověkem a psem příběhu dodalo na autentičnosti.

Wendy je vážně nemocná, ale i přes toto onemocnění se jí narodily dvě děti. Co mě trochu mrzí, je skutečnost, že se autorka mohla na téma těhotenství s EB rozepsat. Mne jako ženu samozřejmě zajímá, jak rodila, jaká byla péče o miminko, když sama musela na sebe dávat pozor a další podobné věci, které zdravý člověk ani nezaznamená.

I přes tuto drobnost se mi kniha dobře četla. Byla krásně dojemná, čišela z ní láska a oddanost i pořádný kus odvahy a schopnost nevzdávat se.

Pokud by se chtěl čtenář o nemoci motýlích křídel dozvědět o něco více, v závěru knihy najde kontakty například na organizaci, která se nemocí zabývá, i kontakt na psí společníky. A nejen to, je zde i kontakt na české pobočky.

Myslím si, že je důležité tyto věci vědět, tak i já sem přidám tyto odkazy:
DEBRA - organizace zabývající se nemocí motýlích křídel
POMOCNÉ TLAPKY - organizace, která pomáhá vychovat asistenční psy

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

pátek 23. června 2017

Dům doktora Fišera

AUTOR:  Petra Braunová
ILUSTRÁTOR: Petra Lemonnier
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 152
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:


Anotace
Podivín doktor Fišer do svého domu obehnaného plotem s ostnatým drátem nikoho nepouští. Když se Petrův otec zmíní, že pro doktora pracuje, probudí v synovi zvědavost. V domě na kopci prý bydlí nějaký kluk. Nikdo ho ale nezná, do školy nechodí, nehraje florbal… Petrovi se podaří s pomocí kamarádky Kristýny a dokonalé lsti vniknout do domu. Co objeví, je šokující, a co bude následovat, ještě mnohem víc! Napínavý příběh, který vám nedovolí odejít! 

Hodnocení
Nejnovější kniha Petry Braunové přivádí čtenáře na stopu klonování lidí. Dost neobvyklé téma v našich končinách a po přečtení můžu říct, že se autorka tohoto tématu zhostila více než dobře.

Hlavní hrdinou je Petr. Chodí do školy, žije v rodině, kde se všichni mají rádi. Kolem něj se dějí obyčejné věci. Jednoho dne však jeho tatínek získal zakázku v domě doktora Fišera. Dům doktora Fišera je tajemný - je obehnaný zdí a skrývá řadu tajemství. Jak je možné, že v domě táta objevil boty nějakého kluka? A jak to, že ten kluk nechodí do školy? V Petrově rodině je najednou zvláštní ticho, rodiče jsou rozhádaní a Petr netuší, co se děje. Rozhodne se vypátrat, co se vlastně v domě doktora Fišera skrývá.

Petra Braunová tuto knihu představila na letošním Světě knih. Mluvila o ní jako o psychothrilleru pro děti a já s ní musím souhlasit. Zatím jsem nečetla podobnou dětskou knihu jako je tato. Byla tajemná, strašidelná a dobrodružná. Do poslední chvíle jsem netušila, jak to celé doopravdy skončí.

Jsou zde totiž ukázány dva aspekty - komu má Petr věřit? Patrikovi (tomu klukovi od doktora Fišera), který tvrdí, že je klon a Petr ho musí zachránit, nebo doktorovi Fišerovi, který vysvětluje, že je Patrik hodně nemocný a mívá často záchvaty zuřivosti, velké výkyvy nálad a halucinace? Komu věřit? Bláznivému klukovi nebo serioznímu vědci? Do posledních řádků čtenář neví, na kterou stranu se dát. Pokud se čtenář chce dozvědět celou pravdu, musí si knihu přečíst sám.

Příběh je určen pro starší děti, tipla bych vhodné pro děti od páté třídy. Za prvé je to dáno samotným námětem, za druhé jednolitým textem, který je čas od času přerušen ilustracemi.

Autorkou těchto ilustrací je Petra Lemonnier, která žije ve Francii. Obrázky jsou naprosto kouzelné, vyvedené v černobílé barvě, které ještě více podtrhují text a příjemně ho také doplňují.

Za sebe knihu můžu doporučit. Knihy Petry Braunové se úžasně čtou, takže vím, že její knihy jsou sázkou na jistotu.

O autorce
Petra Braunová působila několik let ve francouzských a belgických rodinách jako au-pair. Své bohaté zkušenosti z tohoto období pak zúročila v knížce Česká služka aneb Byla jsem au-pair. Literatura je její koníček už od dětství, často přispívá články do různých časopisů. Se svými dětmi Olivečkem, Marií a Johanou žije v Praze. Díky jim je neustále v kontaktu s dětským světem neutuchající fantazie a lotrovin, který je nevyčerpatelnou inspirací pro její literární tvorbu.
Zdroj: databáze knih


Napsáno pro Databázi knih

úterý 20. června 2017

Dlouhé noci v cizím světě

AUTOR: Annie DeWitt
ORIGINÁL: White Nights in the Split Town City (Tyrant Books, 2016, New York)
PŘEKLAD: Blanka Chocová
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2017
POČET STRAN: 184
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně na pastvinách umírají na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní.

Hodnocení
Název i obálka této knihy slibovaly velké věci, snové, poetické. Opak byl však pravdou. Nic poetického ani snového se mi nedostalo.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Jean, která žije se svými rodiči a sestrou v domě někde v americkém městečku. Za sousedy mají stárnoucího muže, nemocnou Jeho Helenu a zaostalého syna. Mezi další postavy patří rodina, jejichž děti patří mezi vyvrhele. Mezi ně patří Fender, který je Jeanin vrstevník. Zdá se, že Fender je ze svých sourozenců ten chytřejší.

Postavy se mezi sebou prolínají, dochází k různým setkáním a dialogům. Přiznám se, že ne vždy jsem pochopila, o čem je řeč. Navíc mi přišlo, že je tam postav opravdu moc, unikaly mi vztahy mezi nimi a nejednou jsem se přistihla, jak si říkám, kde se tam ty postavy vzaly?

Jean prochází rodinnou krizí. Matka odchází od rodiny a otec se musí postarat nejen o Jean, ale i o mladší sestru. Jean je v pubertě a má své touhy, které neumí pojmenovat. Myslí si, že některé jsou správné a snaží se je uskutečnit.

V příběhu se odehrály některé události, které byly sice tragické, ale patřily k těm, které knihou trochu zahýbaly a oživily ji. Jinak to byl příběh, který neurazí ani nenadchne. Nejspíše budu za vyvrhele já, protože asi budu jediná, komu se kniha až tak moc nelíbila.

Nesedl mi autorčin styl psaní, vůbec z něj nevyzařovala ona slibovaná poetika ani lyrika. S čím však mohu souhlasit, je že "Román ... je studie nefunkční rodiny, která je rozložená zevnitř a ohrožena okolním světem." Citace dle BookForum.

Opravdu jsem se snažila najít na knize něco pozitivního, ale je toho tak málo. Například mě bavilo číst o koních, líbila se mi babička Olga a Margaret, matčina přítelkyně. Co se ale opravdu moc povedlo, je černobílá obálka knihy, ta se mi hodně líbí a je lepší než originál.

Věřím, že se kniha bude líbit jiným čtenářům, četla jsem několik pozitivních ohlasů, ale mně příběh zkrátka neoslovil.

Obálka

O autorce
Annie DeWitt píše prózu, eseje a kritiky. Má bakalářský titul z Brown University a magisterský ze Školy tvůrčího psaní při Columbia University, kde nyní přednáší. Její texty byly otištěny v časopisech Granta, Believer, Tin House, Guernica, Esquire, NOON (kde také vyšla ukázka z tohoto románu), BOMB, Electric Literature a American Reader. DeWitt je spoluzakladatelkou Gigantic, časopisu krátké prózy. V současné době píše každých čtrnáct dní populárně naučný sloupek o umění, literatuře, filmu, nazvaný "Různá paradigmata."

Napsáno pro nakladatelství Omega
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Dobrovský

neděle 18. června 2017

Den se mi v rukou přelomil

AUTOR: Bohuslav Hlinka, Jiří Všetečka (fotograf)
NAKLADATELSTVÍ: Práce
ROK: 1990
POČET STRAN: 320
ZDROJ: zapůjčeno



HODNOCENÍ:





Anotace
Autor textu nahlíží na život a dílo Jiřího Wolkra v širších souvislostech, než je tradičně nahlížen, přičemž fotograf zachycuje o Wolkrovi dosud málo známé skutečnosti.



Hodnocení
Myslím, že většina z čtenářů tuto knihu znát nebude. Já ji také neznala, ale zaujal mě název knihy. Co asi tato věta znamená? Po přečtení anotace jsem zjistila, že je to jeden z veršů českého básníka Jiřího Wolkera. A o něm je celá kniha.

Jiří Wolker se narodil v Prostějově 29. března 1900. Jeho život mu byl předurčen - rodiče chtěli, aby vystudoval práva a stal se advokátem. Jiřího to však táhlo úplně jiným směrem. Poezie byla jeho velkou vášní a koníčkem. A nejen ona. Byl všestranně nadaný - uměl hrát na housle i klavír, psal hudební skladby, maloval.

Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je skvěle zpracovaná. Autoři zkompletovali celý Wolkerův život. Paradoxně začínají Jiřího smrtí. Určitě neprozradím nic neznámého, když napíšu, že Wolker umřel velice mladý. Bylo mu necelých 24 let. Zemřel na tuberkulózu, v tehdejší době neléčitelnou nemoc a ve většině případech to byla i nemoc smrtelná. Autoři popisují Tatranskou Poljanku, místo, kde se Wolker léčil, zmiňují léčebné procedury i podmínky, které nebyly zrovna ideální.

Po Wolkerově smrti se autoři věnují jeho dětství, studiu na gymnáziu i na vysoké škole, zaměřují se také na politickou situaci ve Wolkerově okolí a také ženám, které ho obletovaly. Stačilo kývnout a Wolker jich mohl mít na každém prstu minimálně pět.

Co se mi na knize velmi líbilo, byly fotografie, různé dopisy a dokumenty, které mapují Wolkerovu rodinu, místa, kde se léčil či ženy a dívky ve Wolkerově životě.

Velkým plusem pro mě také byly jeho básně. Některé mají dlouhé verše, některé se krásně rýmují. Je z nich cítit nejen láska a krása k životu, ale i smutek a vědomí blízké smrti.

Ač je kniha plná faktů, četla se velice dobře a snadno. Kdo má rád podobné typy životopisů, měl by si knihu přečíst. Stojí vážně za to.

O autorovi
Bohuslav Hlinka byl spisovatelem z povolání. Věnoval se literatuře faktu a encyklopedické literatuře z různých oborů.Na jeho kontě je neméně než patnáct titulů, jež byly přeloženy i do němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny a arabštiny. Velmi se ve svých knihách zabýval problematikou peněz.