neděle 17. září 2017

Rybí sliby

AUTOR:  Daniela Krolupperová
ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2011
POČET STRAN: 88
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Pohádkový příběh vypráví o mořské panence, kterou zlý Mořemor kouzlem odnese daleko od rodného moře až k prameni horského potůčku. Panenka se snaží vrátit domů a za pomoci dobrých vodních skřítků, sladkovodních živočichů i živočichů žijících kolem vod postupně nalézá cestu zpět do moře.

Hodnocení
Kniha, kterou jsem přečetla, je poslední v edukační sérii od Daniely Krolupperové. Paradoxně však patří mezi první, které v nakladatelství Portál vyšla. Stejně jako v dalších knihách je i zde základem jednoduchá pohádka. Za pozadím pohádky se však skrývá edukační část, z které si děti mají odnést určitý poznatek.

V této knize je hlavní hrdinkou mořská panenka Helenka, kterou si vyhlédl mořský černokněžík Mořemor. Chtěl by si ji vzít za ženu, ale Helenka ho nechce. Za prvé je Mořemor zlý a za druhé je zaslíbená ráčkovi poustevníčkovi. Za trest ji Mořemor kouzlem poslal daleko od moře až k horskému prameni. Helenka ale nezoufá - chce se dostat zpátky k moři. Na cestě jí pomůžou rybí sliby a různí živočichové, kteří žijí podél vod.

Ve vzdělávací části se malý čtenář dozví, kteří ti živočichové to jsou. Můžeme se tak setkat se šídlem, rakem, žábou či vodním šnekem. Hlavní jsou však ryby, které Helence dávají svůj slib. Na začátku každé kapitoly je v základních bodech ryba popsána a na konci jsou otázky, které se týkají dané kapitoly.

Příběh opět doprovází ilustrace Evy Chupíkové. Celostránkové obrázky jsou krásné, různé víly a panenky se mi od ilustrátorky opravdu líbí. 

I když mám tuto sérii hodně oblíbenou, přišlo mi, že tento příběh byl moc jednoduchý bez nějakých zvratů. Možná to bylo tím, že je pohádka pro mladší děti než například kniha Jde sem lesem.

Přesto si myslím, že vzdělávací část byla zajímavá. Děti se tady kromě živočichů mohly dozvědět, jak funguje koloběh vody - od horského pramene přes potok, řeku až k moři.

O autorce
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketěSedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

sobota 16. září 2017

Kavkazan

AUTOR: Walter Slovo
NAKLADATELSTVÍ: E-knihy jedou
ROK: 2016
POČET STRAN: 220
ZDROJ: vlastní e-kniha



HODNOCENÍ:




Anotace
Umíral za vlast. Opakovaně. Třicátník Mirza, předčasně penzionovaný komparzista propagandistických filmů, se vrací zpátky do rodné vsi vysoko do kavkazských hor, kde se žije prostým životem bez elektřiny a s blahosklonným nezájmem o konflikt mezi gruzínskou vládou a separatisty. Mirza zažil jen filmovou válku probíhající ve stínech skutečných bojů, ale přesto si z ní odnesl následky jako z té skutečné. Ale co je skutečnost a co stín? Lidské drama Kavkazan se odehrává mezi středověkými obranými věžemi a líčí skličující střet s pravdou, když se hlavní hrdina dostane ke svému dětskému deníku.

Hodnocení
Celé hodnocení ke knize si můžete přečíst na stránkách  Podporujeme české autory.

Děkuji autorovi za poskytnutí recenzního výtisku

čtvrtek 14. září 2017

Titáni

AUTOR: Leila Meacham
ORIGINÁL: Titans (Grand Central Publishing, 2016, New York)
PŘEKLAD: Libuše a Luboš Trávníčkovi
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2017
POČET STRAN: 480
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Dějištěm strhujícího vyprávění o lásce, bolestných ztrátách i zradách je Texas, který se kolem roku 1900 ocitá na prahu ropné konjunktury, jež odstartuje období prudkého hospodářského růstu. Na pozadí dramatických změn pronikajících na texaský venkov prožívají svůj osudový příběh dvě nezapomenutelné postavy: Samantha, privilegovaná dědička rozlehlého dobytkářského ranče, a Nathan, okouzlující mladík z farmy na severu.

Hodnocení
Nejnovější kniha Leily Meacham zavádí čtenáře do roku 1900. Příběh se odehrává v americkém Texasu v době, kdy se do povědomí dostává černé zlato - ropa. 

Střídavě sledujeme osudy dvou mladých lidí Samanthy a Nathana. Nathan vyrůstá na obilné farmě s ostatními sourozenci, ale Nathan cítí a ví, že vztah matky k němu není vůbec láskyplný tak jako k jeho sourozencům. Jediný, kdo ho má opravdu rád je jeho otec Leon. Nathan se záhy dozvídá, že Leon jeho otec není, ale jakýsi Trevor Waverling, majitel těžařské firmy. Nathan zváží své pocity, všechna pro a proti a nakonec odjíždí do Dallasu za otcem, aby pracoval u něj ve firmě a možná i proto, aby ho lépe poznal...

Několik mil od Nathanovy farmy vyrůstá na další farmě mladá slečna Samantha Gordonová. Je obklopená vším, co Nathan nemá - láskou, porozuměním, přátelstvím i bohatstvím. Samanthin otec Neal vlastní velká množství pozemků, na kterých chová dobytek. Otec Samanthu střeží jako oko v hlavě, protože ji nadevše miluje. Proto se začal chovat naprosto nesmyslně, když se dozvěděl, že Samantha začala pátrat po svých biologických rodičích. Samantha je totiž adoptovaná a Neal má strach, že by je kvůli pravým rodičům opustila.

Obě rodiny, Gordonovi i Waverlingovi, respektive hlavy těchto rodin, touží po moci, rádi by se stali titány, které by nikdo nemohl předběhnout. Jdou si za svým cílem. Mladí však nejsou jako jejich otcové. Nathan se snaží svému otci porozumět a být dobrým zaměstnancem. Samanthu zajímá její přítel z dětství Sloan, do kterého je beznadějně zamilovaná. Trápí se, protože Sloan nejspíš miluje jinou dívku. Samanthinou velkou zálibou je paleontologie a výzkum, a tak se snaží na farmě pomáhat různými rozbory půdy a podobných záležitostí. 

Příběh o hledání pravdy, o moci, o nevyřčených slovech a tajemstvích, která stejně vyjdou najevo, ať tomu člověk brání, jak chce. Osudy obou hrdinů jsou vzájemně propleteny a čtenář postupně vše odhaluje.

Od autorky jsem četla dvě knihy Dlouhé stíny a Sen o Somersetu. Mám doma ještě Poselství růží, ale zatím jsem se k ní nedostala. A ačkoliv se mi Titáni líbili, nesplnili moje očekávání. Autorce nemůžu odepřít čtivost a bohatou slovní zásobu. Nenašla jsem zde žádná hluchá místa nebo pasáže, které bych přeskočila nebo mě nebavily. Prostě je to kniha (a i předchozí se k této počítají), která má všechno, co by měla mít, aby své čtenáře zaujala.

Co mě však v příběhu zklamalo, je, že autorka rozuzlení dala až skoro na samý závěr a popsala ho jen pár větami. Osudy hrdinů se vyvíjely samostatně, občas se protnuly, ale bez nějakých emocí. Je to škoda, protože román se mi moc líbil, ale zkrátka a dobře, autorka v této knize nesplnila mé očekávání.

Postavy, které autorka vykreslila, jsou převážně sympatické. Jediná postava, která byla opravdu nesympatická a zlá, byla Nathanova matka. Ale ostatní hrdinové, i když měli nekalé úmysly, byly pozitivní. Na jednu stranu to bylo příjemné zjištění, na druhou stranu jsem se nemusela bát žádných konfrontací.

Ale víte, co se mi na autorčiných knížkách opravdu moc líbí? Obálka. Ve stejném duchu jako předchozí knihy, je i tato obálka poutavá a zaujme na první pohled. Tentokrát jsou na obálce žluté pampelišky a já se nemůžu vynadívat.

Suma sumárum, i když kniha nebyla úplně úžasná a autorka nevyužila potenciál, který se v knize nabízel, byla to kniha, kterou můžu s klidným srdcem doporučit dál, především příznivcům historických románů a rodinných ság.

Obálky
K obálkám nemám co dodat. Jsou všechny moc krásné.
  

O autorce
Leila Meacham je bývalá učitelka anglického jazyka a nyní je úspěšná spisovatelka. Její první román Poselství růží se stal velkým bestsellerem. Následoval román Dlouhé stíny a v roce 2014 vydala román s názvem Sen o Somersetu.

Napsáno pro Databázi knih

středa 13. září 2017

OPRAWME SE

AUTOR: Stanislav Skřička
NAKLADATELSTVÍ: Nakladatelství Stanislav Skřička
ILUSTRACE: Veronika Bejlková
ROK: 2017
POČET STRAN: 376
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:




Anotace
Kniha je napsána podle scénáře dokumentu točeného s předními odborníky z ozdravných institutů a univerzit na americkém kontinentu. Je v ní srozumitelně vysvětleno, jak funguje výživa a co v těle dokážou vlastní ozdravné procesy. Biochemické vzorce jsou tu přetlumočeny do lidového podání. Sporné věci a mýty ve stravě se řeší návštěvou pravěku, kde se vždy nachází ta správná odpověď. V knize se odhalí se spousta mýtů „zdravé stravy“, například: Proč jsou nezdravé himalájské soli, klíčky, vláknina, svačinky jablko s mrkví či mladá vojtěška alfa-alfa. Proč se zběsilým běháním většinou nehubne, proč moc nefungují ořechové tyčinky pro sportovce… 

Hodnocení
Knih o zdravé stravě je na českém trhu řada. Cíleně tuhle literaturu nevyhledávám, ale když se mi naskytla příležitost si tuhle knihu přečíst, rozhodla jsem se, že to zkusím. Rozhodně nelituji, protože jsem se z ní dozvěděla hodně informací, které jsem do této chvíle nevěděla.

Autor knihu napsal podle filmového scénáře, který natáčel v Americe. Co v Americe dělal a jak přišel na myšlenku napsat scénář, potažmo knihu, autor vysvětlil v úvodní kapitole. V dalších jednatřiceti kapitolách je jednoduše a jasně napsáno, co to zdravá strava je.

Kniha začíná detoxem a očistou, které jsou pro lidské tělo důležité a nezbytné. Po očistě následuje enzymatické stravování s omezením mléka a vařené potravy. Zjednodušeně řečeno. Co to vlastně znamená ta enzymatická strava? Odpověď opět zjednoduším -  strava se skládá ze syrové zeleniny a ovoce, ze semínek, oříšků a osmotické vody. Všechna zelenina, ovoce i semínka mají v jídelníčku svůj důležitý význam a autor se skoro každému druhu věnuje. Popisuje, co obsahují a jakým způsobem jsou prospěšná.

Vysvětluje také, co lidskému organismu škodí, nejčastěji to bývají bílé jedy jako je mouka, cukr, mléko, sůl a další. Proč se jim říkají bílé jedy? Protože obsahují neživé věci, které náš organismus neumí zpracovat. 

V další části knihy jsou vzorové jídelníčky. Je pro všechny lidi - od těch, co nechtějí mít s dietou nic společného až po zapřísáhlé vitariány. V této části bych kromě vzorového jídelníčku chtěla mít i konkrétní recepty, ne jen tipy. Člověk si může sice recepty najít na internetu, ale když je má pěkně po ruce, je to mnohem lepší.

A úplně na konec autor zařadil zkušenosti a reference klientů a pacientů, kteří vyzkoušeli enzymatickou stravu. Převažují samé kladné ohlasy i od těch, co dietu drží napůl.

Součástí knihy jsou ilustrace, které jsou vkusné, hezké a někdy i vtipné. Občas se také na konci kapitol objeví i příhoda, která se k dané kapitole váže. Působí to věrohodněji a knihu ještě více přibližuje ostatním lidem.

MŮJ OSOBNÍ NÁZOR: Dlouho mi trvalo, než jsem na autorův email s žádostí o přečtení knihy odpověděla. Jsem ten typ člověka, který si rád dopřeje pořádnou flákotu masa a navrch přidá nějaký vynikající moučník. Takže já a dieta, případně zdravé stravování, to moc nejde dohromady. Přesto jsem se po přečtení knihy rozhodla, že do svého "jídelníčku" zařadím aspoň jedno enzymatické okénko denně v podobě ovoce. Já vím, není to mnoho, ale po příchodu z práce mě vždycky honí mlsná, jak se říká a pořádně šťavnaté ovoce mi tu chuť zahnalo. Takže ano, enzymatická strava má nejspíš opravdu něco do sebe. Jen to chce pevnou vůli a chuť změnit zavedené stravování.

Děkuji autorovi za poskytnutí recenzního výtisku. Moc si toho vážím.

sobota 9. září 2017

Jackaby

AUTOR: William Ritter
ORIGINÁL: Jackaby (Algonquin Young Readers, 2014, Chapell Hill)
PŘEKLAD: Vratislav Kadlec
NAKLADATELSTVÍ: Host
ROK: 2015
POČET STRAN: 280
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutně potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jevy, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého – což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve městě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za vším stojí nelidská stvůra, jejíž existenci policie – s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea – vytrvale popírá.

Hodnocení
Ten, kdo má rád detektivní příběhy, jistě zaznamenal, že v roce 2015 vyšla detektivní série s trochu podivínským detektivem R. F. Jackabym. Jackaby má zvláštní nadání vidět neviditelné a dokonce paranormální jevy. Samozřejmě, že je trnem v oku místní policie v čele s vrchním inspektorem Marlowem, který na nadpřirozené věci vůbec nevěří.

Do amerického New Fiddlehamu přijíždí z Anglie mladá dáma Abigail Rooková. Je úplně bez finančních prostředků. Přijela sem s cílem postavit se na vlastní nohy a ukázat rodičům, že je dospělá a umí se postarat sama o sebe. Aby se jí to podařilo, musí si najít práci. A shodou okolností najde inzerát, v němž jeden soukromý vyšetřovatel hledá detektivní asistentku. Myslím, že je jasné, kdo tím vyšetřovatelem je. 

Nebudu dlouho napínat, ale Abigail u Jackabyho začne pracovat v podstatě hned, jak se objeví u jeho dveří. A zároveň ji vtáhne do prvního případu. Dostanou se k vraždě místního novináře, který byl brutálně zabit. Nikde nejsou žádné stopy, Marlowe zuří a Jackaby všemu nasadí korunu, když prohlásí, že novináře zavraždil někdo, kdo není lidská bytost.

Paranormální jevy a já. To je kombinace, která je stejná jako dva magnety stejného pólu. Výjimku tvoří Harry Potter a Neil Gaiman. Takže už od začátku mi bylo jasné, že tohle nebude až tak úplně kniha pro mě. Nakonec mě však kniha bavila, i když bych ji spíše zařadila do žánru Young/Adult. Hrůzostrašné věci mě nechaly chladnou a skřítkům a duchům jsem se jenom smála. Co však mně trochu působilo husí kůži, byly bytosti zvané bánší. Myslím, že bych jejich pláč nechtěla slyšet...

Styl psaní se mi líbil. Kniha se četla moc dobře, neviděla jsem v něm žádný problém, který by mě přinutil knihu odložit. Někdy mi však přišlo, jako by autor chtěl zkombinovat víc, než by měl, např. sloučení Sherlocka Holmese s doktorem Who. Sherlocka mám ráda v jakékoli podobě, ale v tomto se mu Jackaby nevyrovná.

Kdo je vrah, jsem uhodla skoro hned a to moc detektivních schopností nemám, ale tady nebylo o čem dlouze přemýšlet. Je to čtivé, zajímavé, jistě si v budoucnu přečtu i druhý díl, ale myslím, že se pak vrátím zpátky k Sherlockovi. 

Přesto si kniha zaslouží přečíst. Je napsaná opravdu dobře. Kapitoly jsou krátké, takže příběh rychle plyne. Jak už jsem se jednou zmiňovala, knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům.

O autorovi
William Ritter je americký spisovatel. Vystudoval angličtinu a učitelství se zaměřením na tvůrčí psaní a folklor na Oregonské univerzitě. V současnosti učí na střední škole ve Springfieldu. Jackaby je jeho první román. Pokračování Beastly Bones (Případ ukradeného zubu) vyšlo v USA na podzim 2015.

středa 6. září 2017

Bertík a čmuchadlo

AUTOR:  Petra Soukupová
ILUSTRÁTOR: Petr Korunka
NAKLADATELSTVÍ: Host
ROK: 2014
POČET STRAN: 136
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Bertíkovi je devět. Rodiče se rozvedli a on žije s maminkou, která si našla nového přítele. Bert mu říká Rypouš. Vůbec celou tuhle životní změnu nese těžce. Připadá mu to jako zrada. Chci, aby bylo všechno jako dřív! Žárlí. Vzteká se. Je na všechny kolem sebe protivný. Vymýšlí naschvály. Až prázdninové setkání s tajemným tvorem — mluvícím zvířetem čmuchadlem — dokáže zlepšit jeho pohled na svět... Díky čmuchadlu Bertík pochopí, že vztahy mezi lidmi nejsou tak jednoduché, jak by si přál, a že to, co je důležité, pořád má.

Hodnocení
Knihy Petry Soukupové jsem do této chvíle neměla možnost číst. Až minulý měsíc jsem při procházení knihovnických regálů narazila na knihu pro děti Bertík a čmuchadlo. Neváhala jsem a knížka skončila v mém košíku. To pro jistotu, aby mi ji někdo rychlejší nevzal. Ani bych se tomu nedivila, kdyby si ji někdo půjčil dřív, protože po přečtení Bertíka se autorka zařadí mezi top mých oblíbených českých spisovatelek.

Bertíkovi rodiče se rozvedli. Maminka si našla nového přítele Richarda, se kterým žije. Rozhodli se, že jeden týden o prázdninách stráví na chalupě u Richardovy sestry. Bertík je otrávený. Richarda nesnáší. Nejradši by se vrátil k tátovi a byl s ním. Bohužel se s tátou uvidí až o několik dní později. Bude to muset na chalupě nějak přežít. Ale nebude to jen tak. Bertík se snaží svůj pobyt všem znepříjemnit co nejvíc a dělá různé naschvály, tváří se jak kakabus a dělá ze sebe zlého kluka, i když zlý vůbec není. Když ale Bertík vidí, jak je maminka smutná, chtěl by vše změnit. Ale znáte to, čím víc se snažíte být hodní a nedělat hlouposti, tím víc jich děláte. Zkrátka se to s vámi setrvačností veze dál. Bertík je nešťastný a utíká do lesa, kde najde čmuchadlo. Čmuchadlo je zvláštní zvířátko, které mluví. A nejen to, snaží se Bertíkovi pomoci. Jak vše dopadne? Smíří se Bertík s Richardem? Skamarádí se s ostatními dětmi na chalupě?

Rozvedených rodin neustále přibývá a "opuštěných" dětí také. Slovo opuštěné nemyslím tak, jak vyznívá, protože pevně věřím, že po rozvodu rodiče mají své děti stejně rádi jako dřív a věnují se jim tak, jak mají.

Opuštěnost v tomto příběhu je v Bertíkově hlavě. Zatím je ještě malý a nechce rozumět tomu, proč už máma s tátou nejsou spolu a proč s nimi bydlí tlustý Richard, kterého vůbec nemá rád. A má maminka pořád ráda Bertíka? Co když ho kvůli Richardovi nechce? Veškeré snahy o sblížení a usmíření Bertík odmítá. Naštěstí je tu čmuchadlo, které mu naslouchá a naznačuje, jak se s mámou udobřit a jak nebýt naštvaný na celý svět. Neradí mu, jak to má udělat, na vše si musí Bertík přijít sám.

Při čtení jsem se přistihla, že se nepřikláním ani na stranu dospělých, ani na stranu Bertíka. Bertíka jsem chápala. Jeho zlobení i jeho lítost, že ho nikdo nemá rád, že raději uteče a mamince se uleví, když ho nebude vidět.

Sedím u lesa i přes snídani, vidím, jak ji chystají na stůl na terase a pak mě dokonce i volají. Ale volají mě jenom trochu, myslím, že tak, aby se neřeklo - to mi mamka vysvětlila, když volala neoblíbený tetě Jiřině a zvala ji na oslavu svých narozenin. Při tom telefonátu na mě dělala obličeje, že vlastně nechce, aby teta přijela. Ale pozvat se musí, protože nikdo nechce, aby jí to bylo líto a třeba brečela. Takže ji pozvou, i když ji tam ve skutečnosti nikdo nechce. Jenže nikdo taky nechce, aby si řekla, že ji nemají rádi, ačkoli je to pravda. Úplně tomu nerozumí, já toho, koho nemám rád, na oslavu teda nezvu. Blbý je, že teď jsem to já, koho tam nechtějí. Samou lítostí mám zase slzy v očích, radši kopnu do stromu. (Str. 43)

Na druhou stranu jsem chápala i maminku, která v příběhu vystupovala jako matka, která svého syna citově vydírá smutnými pohledy. Ale věřím, že už asi opravdu nevěděla, co s Bertíkem dělat, když všechny výchovné metody selhaly. Kdoví, jaké myšlenky se jí honily v hlavě, když byl Bertík na Richarda zlý.

Příběh vypráví samotný Bertík v ich-formě. Můžeme tak sledovat jeho emoce v podobě vzteku, lítosti, smutku, ale i radosti a smíření se. Rozhovory se čmuchadlem byly fajn, čmuchadlova řeč byla v kurzívě, kdežto ostatní přímé řeči byly klasicky v uvozovkách. 

Někde jsem četla, že Bertík a čmuchadlo je příručka pro rozvádějící se rodiče. A vlastně trochu je, protože ne vždy se děti po rozvodu chovají vzorově a možná tato kniha lehce napoví a ukáže, jak dál.

Knížka se mi líbila. Jak jinak. Co jiného říct, když se knížka četla velice, dobře, měla příjemný počet stran, kapitoly byly dostatečně dlouhé. Text byl sice jednoduchý, ale určitě bych čtení doporučila starším dětem ve věku 10 - 12 let.

U Bertíka určitě nezůstane. Mám v plánu si přečíst i další knihy od této autorky. A další pozitivní zpráva je, že na podzim vyjde nová kniha pro děti.

Knižní trailer

O autorce
Petra Soukupová je úspěšnou autorkou knih pro dospělé. Působí rovněž jako dramaturgyně a scénáristka. za triptych povídek s názvem Zmizet získala v roce 2010 v rámci cen Magnesia Litera hlavní ocenění - Kniha roku. Žije v Praze se svou dcerkou Marlou. Zdroj: Host

středa 30. srpna 2017

Thug Kitchen - Fuck(t) drsná veganská kuchařka

AUTOR: Matt Holloway, Michelle Davis
ORIGINÁL: Thug Kitchen (Rodale, 2014, New York)
PŘEKLAD: Vanda Senko Ohnisková
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2017
POČET STRAN: 240
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Pod jménem Thug Kitchen se skrývá tak trochu záhadná losangeleská dvojice, která se jednoho dne rozhodla, že se nebude cpát zdravým jídlem sama, ale že k tomu, pokud možno nenásilně, přinutí i své okolí, a posléze i úplně cizí lidi. Však zelenina a vůbec všechno, co se dá nacpat pod pojem „veganská strava“, je skvělý a taky zdravý žrádlo pro všechny lidi, co jim není šumák, co do sebe cpou. Dnes má Thug Kitchen milion přátel na Facebooku a třeba taková Gwyneth Paltrow je z jejich receptů úplně vedle.

Hodnocení
Milujete kuchařky? Já rozhodně ano, ale v poslední době vyhledávám recepty spíše na internetových stránkách než v knihách. Přesto mám doma poklady, ke kterým se čas od času vždycky vrátím. K nezaplacení je ovšem kuchařka, která je napsaná z vašich vyzkoušených rodinných receptů.

Mám sice raději kuchařky z našich luhů a hájů, ale občas je potřeba zabrousit i za kopečky. A právě jedna zahraniční kuchařská kniha se mi dostala do rukou. Vlastně jsem do poslední chvíli netušila, co mi v balíčku přijde. Když jsem pak poštu otevřela, vykoukl na mě název, který je poněkud zvláštní. Fuck(t).

Už na první pohled je vám jasné, že to nebude jen tak obyčejná kuchařka. Kromě receptů se to tady hemží nespisovnými a vulgárními slovy. Ale víte co? Ono to bylo nakonec fajn si ty vulgarismy číst. Rozhodně jsem od textu neodbíhala a četla jsem úvod až do konce.
banánový lívance

V této kuchařce nehledejte žádné maso ani žádné živočišné výrobky. Je to čistě kuchařka pro vegetariány. Ale i ti, co maso jedí, si přijdou na své. Někdy zkrátka není na škodu si uvařit něco nemasového.

Kniha je rozdělená do šesti kategorií od snídaně, salátů až po hlavní jídla a sladkou tečku na konec. Celkem 115 receptů. Vyzkoušela jsem několik receptů a kromě jednoho vše dopadlo dobře.

bramborovo-pórková polívka (s přidáním květáku)

Kromě receptů jsou zde také různé tipy a vychytávky (basic shit) třeba jak si upéct papriky nebo jak nakrájet mango a podobně.

Takže ano, myslím si, že kuchařka má něco do sebe a určitě brzy vyzkouším něco dalšího. Pokaždé totiž, když listuji, najdu něco, co bych chtěla vyzkoušet.

Napsáno pro Jotu.

neděle 20. srpna 2017

Čarodějka z Portobella

AUTOR: Paolo Coelho
ORIGINÁL:A bruxa de Portobello (Editora Planeta do Brasil, 2006, Sao Paulo)
PŘEKLAD: Pavla Lidmilová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2007
POČET STRAN: 264
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Paulo Coelho přináší v tomto románu fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici založenou na ženské síle a lásce. Je to román pro dnešní dobu naprosto nepostradatelný. Athéna má přirozený dar. Tato adoptivní dcera zámožného libanonského podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta nás však nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Hodnocení
Mé první setkání s Paolem Coelhem dopadlo tak nějak neutrálně. Coelho není můj šálek kávy, jak se říká. Ale také se říká, že vyzkoušet se má všechno. Tento autor je mimo moji komfortní zónu, ale díky čtenářské výzvě jsem svého prvního Coelha chtěla přečíst.

Hned na začátku se dozvíme, co se stane na konci. Už toto oznámení bylo pro mě špatným znamením, když vím, co se stane na konci. A tak nějak podvědomě jsem se bránila do příběhu ponořit více, než obvykle dělávám.

Hlavní ženskou postavou je Athéna. Její skutečné jméno je Sherine Khalil. Narodila se někde v Rumunsku v Transylvánii, místě, které je opředené tajemstvím v podobě Drákuly. Její biologická matka je Cikánka a otec je běloch. Dítě zplozené z lásky by ovšem bylo terčem posměchu a to její matka rozhodně nechce dopustit. Odevzdá dítě v adopčním středisku, odkud si ji vzali libanonští manželé. Jejich cesta pak vedla do Londýna, kde se usadili. Tady Athéna, jak si nechává říkat, vyrůstá, vdá se, má dítě. 

Dalo by se říci, že je to obyčejný životopis obyčejné ženy. Sice ano, ale Athéna je trochu jiná. Díky tanci se dostává do stavu, který ji nabije energií, do stavu, kdy není sama sebou. Má v sobě něco přirozeného, čím k sobě přitahuje své okolí, učí, přednáší, radí. Začínají se o ní šířit zkazky, že je čarodějka...

Čarodějka...No spíš si myslím, že než čarodějkou, je Athéna přirozenou vůdkyní a čarodějné schopnosti nejsou nic jiného než její aura a ženská síla a energie, která jde v ruku v ruce s vůdkyní. Dřív by možná byla upálená jako čarodějnice, ale dnes? Dnes by byla v novinách senzací dne.

Athéna mi byla sympatická. Díky svým schopnostem si získala i mě, ale byly chvíle, kdy jsem jí nevěřila, třeba stavy, kdy nebyla sama sebou. Já prostě takovým věcem nevěřím, takže pro mě byla v tomto ohledu lhářkou. Ale na druhou stranu...má v sobě cikánskou krev a jak víme, o Cikánech se vypráví různé čarodějné pohádky...

O Athénině životě se dovídáme prostřednictvím různých osob, např. skrze novináře, matky, herečky či lékařky. Vše jde krásně chronologicky za sebou, takže si o Athéně každý utvoří obrázek.

Do příběhu jsou zakomponovány filozofické otázky, které nutí čtenáře k zamyšlení. Přiznám se, že tohle šlo trochu mimo mě. Nejsem ten typ, který by chtěl u knížek moc přemýšlet a zamýšlet se nad existencí Lásky, Matky, Energie a podobných otázek. Ale jak je vidno, autor v každé své knize filozofuje na určité téma. 

Dle komentářů, které jsem si mohla přečíst, je Čarodějka buď propadák nebo skvost. Já to mám tak napůl, protože nemám žádné srovnání s jinou autorovou knihou. Myslím si, že autorovi dám ještě šanci, aby mi ukázal, že umí zaujmout.

Obálky
Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co znamená prst v blízkosti ženské bradavky? Nejvíce se mi líbí obálka v modrém a oranžovo-hnědém provedení. Připadají mi něžné, kdežto ta prostřední hodně provokující.
    

O autorovi
Paulo Coelho je brazilský spisovatel. Paulo Coelho se uvedl v literárním světě jako dramatik. Pracoval také jako textař pro populární brazilské zpěváky, věnoval se novinářství a psal scénáře pro televizi. Po vydání svých prvních knih Poutník (Mágův deník) (1987) a Alchymista (1988) pokračoval v cestě plné úspěchů a proslavil se jako jeden z velkých spisovatelů naší doby. V češtině vyšly ještě další jeho romány: U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994), Pátá hora (1996), Veronika se rozhodla zemřít (1998) a Ďábel a slečna Chantal (2000). Zdroj: Osobnosti.cz

pátek 18. srpna 2017

Vzpomínky, co neuletí

AUTOR: Hana Adronikova
NAKLADATELSTVÍ: Odeon
ROK: 2014
POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:



Anotace
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hodnocení
O spisovatelce Haně Andronikově jsem toho moc neslyšela. Podle názvu mi však něco říká román Zvuk slunečních hodin, ale jinak je pro mě tato zlínská rodačka velká neznámá. Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je soubor povídek. Prvních osm vyšlo poprvé v roce 2002 v knize Srdce na udici, posledních pět časopisecky v letech 2002 - 2009.

Přiznám se, že tuto knihu jsem si z knihovny brala ve spěchu, ani jsem pořádně nečetla anotaci. Když jsem doma zjistila, že jsou to "jenom" povídky, trochu mé nadšení pohaslo. Vždyť přece povídky nečtu, jsou o ničem, krátké, nemají mi co říct. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem první povídku přečetla tak rychle, že jsem o tom ani nevěděla. A než jsem se nadála, byla kniha u konce a já měla o čem chvíli přemýšlet.

Jak už jsem se zmiňovala, prvních osm povídek vyšlo knižně. Každá povídka z této série na sebe navazuje postavou z předchozí povídky. V momentě, kdy jsem tuto souvislost zjistila, jsem se pokoušela uhodnout, o kom bude další příběh. Myslím si, že tohle byl opravdu skvělý nápad.

Většina povídek je o spletitých rodinných vztazích, o tajemstvích, o lásce. Ač vlastně většina z nich není smutná, vyznívají často melancholicky. Jsou k zamyšlení a je tu znát i psychologie chování člověka v různých situacích.

Když bych měla označit, která povídka se mi nejvíce líbila, asi povídka, která se jmenovala Rovnice o jedné neznámé. Je o muži, kterého zajímá astronomie, superstruny a vše, co se děje ve vesmíru. Na víkend odjíždí na chalupu, kde je klid a on má dostatek času na přemýšlení. Jednoho dne však neobjeví tajemství vesmíru, ale tajemství jeho matky, které mě změní celý život.

Nejméně líbivá povídka se jmenuje Volání kostí. Nejspíš jsem ji úplně nepochopila. Hlavní hrdinkou je žena, která se postupně mění z ženy na vlka a z vlka na sokola. Tuhle rovinu jsem ještě chápala, ale ty věci okolo už moc ne.

Po přečtení souboru povídek jsem rozhodnutá si přečíst i zbývající dva romány. Již jednou zmiňovaný Zvuk slunečních hodin a druhý, pro autorku osudový příběh, Nebe nemá dno.

Za mě tyto povídky doporučuji. Můžu jen smutně konstatovat, že je velká škoda autorčiny smrti. Už nikdy se nedočkáme žádného jejího literárního skvostu.

O autorce
Hana Andronikova se narodila ve Zlíně (1967), vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Hana Andronikova prohrála svůj boj s rakovinou 20. 12. 2011, ten popsala ve své poslední knize vydané v roce 2010.

úterý 15. srpna 2017

O Kuliferdovi

AUTOR:  Luboš Pavel
ILUSTRÁTOR: Jaroslav Soumar
NAKLADATELSTVÍ: Creatio
ROK: 2016
POČET STRAN: 109
ZDROJ: vlastní e-kniha



HODNOCENÍ:


Anotace
Pohádka O Kuliferdovi sleduje osud malého hrdiny - hráška, který se nechtěl nechat uvařit v hrachové polívce, a tak udělal ve vzduchu salto a spadl pod kuchyňskou linku, kde mu v té tmě a vlhku vyklíčily ručičky a nožičky. Z kuchyně se vydává prozkoumat celý byt a při té průzkumné cestě poznává nové kamarády ze zvířecí říše. Na cestě bytem potká Ježka, kterého si děvčátko Anetka, i přes zákaz rodičů, přinesla domů z lesa. Kuliferda se rozhodne Ježkovi pomoci utéci zpátky domů a za přispění Mola, který ví, co je psáno v knihách a také se vyzná v mapách, se mu to podaří.

Hodnocení
Celé hodnocení ke knize si můžete přečíst na stránkách  Podporujeme české autory.


Děkuji Luboši Pavlovi za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 11. srpna 2017

Čekání na Bojanglese

AUTOR: Olivier Bourdeaut
ORIGINÁL: En attendant Bojangles (Gallimard, 2016)
PŘEKLAD: Jovanka Šotolová
NAKLADATELSTVÍ: Plus
ROK: 2017
POČET STRAN: 168
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá jména omrzela dříve a jiná později, tenhle zvyk měla ráda.“ Příběh poněkud extravagantní rodiny vypráví chlapec, který objevil otcův deník, v němž zaznamenal, jak se bláznivě zamiloval do jeho matky. Do ženy milující tanec a zábavu, ale se sklony k šílenství. Humorný i dojemný příběh uchvátil nejprve Francii a nyní dobývá svět.

Hodnocení
Po dlouhé době se mi do rukou dostala knížka, která nemá víc jak 200 stran. Zjišťuji, že čím méně, tím lépe a (logicky) rychleji se čte. Tato útlounká kniha nebyla výjimkou.

Jsou tři plus jeden. Tedy maminka, tatínek, syn a rodinný přítel Špinavec (povolání politik). Celá rodinka je tak trochu šílená. Tatínek se synem si rádi vymýšlí a lžou. Lidé jim většinou lež spolknou, protože lež je tak věrohodná, že opravdu do poslední chvíle netušíte, že vám Georges (otec) věší bulíky na nos. Svou ženu oslovuje pokaždé jinak. Někdy je z ní Constance, podruhé zase Pauline.

"Dejte mi jakékoli jméno! Ale snažně vás prosím, pobavte mě, rozesmějte mě, lidi jsou tu všichni navonění nudou!" prohlásila a sáhla na prostřený stůl po dvou číších šampaňského.

Maminka je hodně, ale opravdu hodně výstřední. Ne svým oblečením, ale tím, jak se chová a pohlíží na svět. Má neutuchající energii, ráda by stále tančila na svou oblíbenou píseň Mr Bojangles od Niny Simone. Všem v okolí vyká. I svému manželovi a synovi. Její výstřednost jí však přináší řadu nepříjemností a problémů, která ji převede do psychiatrické léčebny...

Čekání na Bojanglese je jednohubka, kterou přečtete za jeden večer. Je lehká, vtipná, svérázná. Od půlky příběhu však očekávejte vážnější téma protknuté sice smutkem, ale namíchané s přesně vyváženou špetkou humoru a ironie.

Všechny postavy si zamilujete. Od tatínka, který se mamince přizpůsobuje, ale někde uvnitř své duše ví, že to není normální. Maminku, která miluje svou rodinu, tanec, je schopná udělat vše, aby se svou rodinou zůstala. Chlapce, který tím vším proplouvá a raduje se ze života stejně jako jeho rodiče.

Oblíbíte si i Slečnou Nadpočetnou, rodinného mazlíčka (ptáka), která je v každém řádku, a politika Špinavce, rodinného přítele. 

Kniha vás dostane svou jemností, ale také svým silným příběhem. Rozhodně doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku a pohlaví. Je vhodná pro všechny, kteří mají rádi romány s příběhem, který chytne za srdce.




Obálky
Naše česká obálka je sice líbivá, ale na Goodreads jsem našla mnohem hezčí. Napríklad hned tu první. Slečna Nadpočetná je tu velice krásná. 
  


O autorovi
Olivier Bourdeaut vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací. (Zdroj: přebal knihy)

Napsáno pro Databázi knih

pondělí 7. srpna 2017

Nebudete se bát ničeho zlého

AUTOR: John Searles
ORIGINÁL: Help for the Haunted (William Morrow, 2013)
PŘEKLAD: Dominika Moulíková
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 432
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.

Hodnocení
Knihu jsem četla neskonale dlouho. Nebylo to tím, že by mě nebavila, ale tím, že příběh inklinoval k duchařině a já se nechtěla bát ničeho zlého.

Hlavní postavou je především Sylvie. Právě s ní prožíváme vše, co se kolem děje. Ať to zlé nebo to dobré. O Sylvii pečuje starší sestra Rose, protože jejich rodiče byli zastřeleni v místním kostele. Jediným svědkem události byla Sylvie, která viděla vraha. Obviněný je zatčen a brzy bude vynesen rozsudek. Sylvie však náhle obrátí a vůbec si není jistá, zda viděla opravdu obviněného. Na vypátrání pravdy má 66 hodin.

Thriller s příchutí duchů nebo rodinné drama? Nejspíš obojí trochu, přesto se však přikláním k názoru, že se jedná spíše o rodinné drama s dobře prokreslenými postavami.

Na první pohled je rodina Masonova úplně obyčejná. Rose je v pubertě, odmítá se řídit rodinnými pravidly. Sylvie je chytrá, ve škole patří k premiantům. Oba rodiče mají zajímavé zaměstnání...No, jak pro koho zajímavé. Sylvester a Rose pomáhají posedlým. Na svých cestách sbírají různé artefakty a ty pak skladují doma ve sklepě. Z domu se tak stává dům strašidelný. A to je trnem v oku místních obyvatel. Lidé na ně zírají, když se objeví ve městě a ukazují si na ně prstem.

Kniha má dvě časové roviny. Ta, která se stala v minulosti až do dne, kdy se stala vražda, a ta, která popisuje současnost. Obě části jsou zajímavé, mně se však líbila ta část z minulosti, kdy se dozvídáme řadu informací o rodině Masonových. Čtenář se dozví, jak Masonovi začali využívat svého daru ke svému prospěchu, jak začali být známými osobnostmi.

I když mě kniha bavila a četla se velice dobře, čekala jsem trochu něco jiného. Nějaké ještě větší tajemství, než to, které vyšlo na světlo. Trochu mi vysvětlení, kdo je vrah, připadalo přitažené za vlasy a lehce šílené.

Napínavé místo se odehrálo v předposlední kapitole a to je, upřímně, hodně málo, ať už je to thriller nebo drama. Po přečtení jsem došla k závěru, že je to román, který mě neurazil ani nenadchnul. 

Přesto však si myslím, že kniha byla dobře promyšlená, postavy byly víceméně sympatické. Pro mě osobně byla nejvíce sympatická Sylviina sestra Rose - rebelka, která si nenechá nic diktovat, ani od vlastních rodičů. Prostě a zkrátka typická puberťačka.

Knihu můžu doporučit dál, cílovou skupinou budou nejspíše příznivci lehké duchařiny, rodinných dramat a tajemství.


Obálky
  ¨

Trailer
Trailer ke knize je moc povedený. Navíc jsem zjistila, že autor je moc sympatický, tak snad mi odpustí, že moje hodnocení ke knize není až tak moc pozitivní, jak bych si přála.



O autorovi
John Searles je americký spisovatel a literární kritik. Je autorem tří románů - Chlapec stále nezvěstný, Strange But True a Nebudete se bát ničeho zlého. Jeho eseje se objevily v národních časopisech a novinách.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství

čtvrtek 3. srpna 2017

Jáchymov

AUTOR: Josef Haslinger
ORIGINÁL: Jáchymov (S. Fisher Verlag, 2011, Frankfurt nad Mohanem)
PŘEKLAD: Libuše Čižmárová
NAKLADATELSTVÍ: Jota
ROK: 2012
POČET STRAN: 228
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Potkají se náhodou: nakladatel a bývalá tanečnice. Majitel malého vídeňského nakladatelství Anselm Findeisen si přijede léčit těžkou chorobu pohybového ústrojí do starého lázeňského hotelu v Jáchymově, kde potká bývalou tanečnici. Ta mu začíná vyprávět příběh, který ji celý život doprovází. Je to tragédie jejího otce. Byl jím slavný brankář československé hokejové reprezentace Bohumil „Bóža“ Modrý. Přestože byl od třicátých let hvězdou týmu, nemohly ho jeho úspěchy ochránit před svévolí komunistického režimu. Byl zatčen. Deportovali ho do různých vězení a pracovních táborů v Jáchymově, městečku s uranovými doly v Krušných horách. Až po pěti letech byl amnestován, avšak se zničeným zdravím, a jako na smrt nemocný propuštěn. Rodině zbývá jen přihlížet jeho pomalému umírání. Jeho dcera se stává kronikářkou neurčitých vzpomínek, jimž nedokáže uniknout.

Hodnocení
Zdroj: Lidovky
O knize Jáchymov jsem vůbec neslyšela a přiznám se, že bych sama po ní dobrovolně nesáhla. Přesto však se mi do rukou dostala a můžu říct, že se mi kniha dobře četla. Na druhou stranu jsem však z knihy zklamaná. Čekala jsem trochu jiný příběh.

Jáchymov je z větší části životopisný román o hokejovém brankáři Bohumilu Modrém. Pokud jste hokejoví fanoušci, jistě víte, kdo to byl. Těm, co hokej nic moc neříká, vysvětlím, že Bohumil Modrý hrál hokej v letech 1936 - 1949. Celou hokejovou kariéru hrál za LTC Praha. V soutěžích jeho tým vyhrával zlaté medaile, na mistrovstvích světa (1947 a 1949) získali nejvyšší titul a na Olympijských hrách v roce 1948 ve Sv. Mořici vybojovali stříbrnou medaili. Bohumil Modrý patřil k nejlepší hokejovým brankářům v Evropě. Měli o něj zájem v zahraničí, především v Kanadě. Od ministra kultury Václava Kopeckého dostal svolení odcestovat, přesto však došlo k velké změně a Modrý nikam neodjel.

V roce 1950 jsou všichni členové hokejového týmu zatčeni za vlastizradu a protisovětské chování. Ve vykonstruovaném soudním procesu byli hokejisté odsouzeni na několik let do vězení. Bohumil Modrý dostal nejvyšší sazbu - 15 let. Byl uvězně nejprve ve věznici v Praze, v Plzni a nakonec v uranových dolech v Jáchymově, které mu doživotně zničilo zdraví.

To, co vám popisuji, není žádný spoiler ani vyzrazení děje. Tyto informace najdete na různých internetových stránkách. Stačí zadat heslo Bohumil Modrý a po přečtení budete v obraze.

Kniha je však trochu jiná. Bohumil Modrý je zde popisován z pohledu jeho dcery Blanky (v příběhu se o ní mluví jako o Kudrnce). Byl to milující otec, který měl své dvě dcery opravdu rád. Nejhorší doba byla, když byl Modrý ve vězení, kdy ho blízcí nemohli vůbec vidět. Bylo to těžké období, na které určitě nikdo nerad vzpomíná.

Kudrnka své vyprávění svěřuje rakouskému vydavateli Anselmu Findeisenovi. Findeisen se s ní setkává v osudovém Jáchymově - on se tam jede léčit s Bechtěrevovou nemocí, ona se jede podívat do jednoho z dolů, které Jáchymovští otevřeli pro veřejnost. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh, který je pro čtenáře poutavý, byť jsou to příběhy vedlejší. Hlavní dějovou linku tvoří tragický příběh Bohumila Modrého. 

Je tu ovšem jedno velké ALE.  Nějak nerozumím tomu, proč se kniha jmenuje Jáchymov. Ano, jistě, Jáchymov je místo, kde se vydavatel setkává s Kudrnkou, je to místo, kde byl vězněn Modrý, ale nechápu, proč byl popis pobytu v tomto vězení zhuštěn na maximálně dvě strany?  Celá kniha je věnována hokejové kariéře Modrého i vykonstruovanému procesu, ale to, co prožíval v různých vězení, se čtenář nedoví. Abych zase knize moc nekřivdila, byl zde lehký nástin toho, jak se s vězni zacházelo, z toho si čtenář může nějakou představu udělat.

Je to, pro mě, velká škoda, protože trestanecký osud československých hokejistů byl opravdu krutý a nelehký a zasloužil by si více prostoru. Chápu, že někoho více zajímají hokejové statistiky, někoho zase soudní proces. Ale když už se kniha jmenuje Jáchymov, mělo by být z jáchymovského pobytu napsáno mnohem víc. 

Možná to bude znít nelogicky, ale pokud by v knize bylo popsáno takové utrpení, nevím, zda bych byla schopná knihu dočíst. Nerada čtu o lidském utrpení, které se zakládá na skutečných událostech a po knize jsem sáhla z tohoto důvodu - že v něm takové popisy nejsou.

Přesto číst tuto knihu nebylo až tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pocit, že se nemůžete bránit komunistickému režimu a že obvinění jsou falešná, je hrozný. Horší je, že historii změnit nemůžete a vy jenom bezmocně sledujete, co se s obviněnými hokejisty děje. Občas jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby existovala taková nespravedlnost.

V knize se mi líbil Anselmův příběh a jeho boj se zákeřnou nemocí. Byl o tom, co všechnu musí Anselm dělat, aby neskončil na vozíku. Dcera Bohumila Modrého vypráví o svém otci s citem a láskou. O osudech hokejistů však mluví věcně a s odstupem.

Až na nepříliš vyhovující název je Jáchymov román, který se čte poměrně rychle. Čtenář se zde dozví informace, které neznal o československých hokejistech či si je chce prohloubit a udělat si tak ucelený obraz tehdejší doby.

O autorovi
Josef Haslinger žije ve Vídni a v Lipsku. Od roku 1996 působí jako profesor literární estetiky na Německém literárním institutu v Lipsku. Dosud vydal román Ples v Opeře (Opernball, 1995), Otcovská hra (Das Vaterspiel, 2000), Tažní ptáci (Zugvögel, 2006),  Ostrov Phi Phi (Phi Phi Island, 2007) a Jáchymov (Jáchymov, 2011). Haslinger získal četná ocenění, Cenu města Vídně a Čestnou cenu Rakouského knižního obchodu, naposledy Rheingau Literatur Preis za Jáchymov. V roce 2010 byl jmenován spisovatelem města Mohuče. (Zdroj Jota)

úterý 25. července 2017

Zákeřné keře

AUTOR:  Daniela Krolupperová
ILUSTRÁTOR: Eva Chupíková
NAKLADATELSTVÍ: Portál
ROK: 2010
POČET STRAN: 88
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:


Anotace
Cílem knížky je formou jednoduchého pohádkového příběhu seznámit děti s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje.

Hodnocení
Kniha Zákeřné keře je další z řady edukačních příběhů, které pro dětské čtenáře píše má oblíbená spisovatelka Daniela Krolupperová. Čemu se věnuje tento příběh?

Seznamujeme se s malými obyvateli jedné zámecké zahrady. Bydlí zde víly i skřítkové, kteří přes den spí a v noci se probouzí. Jednou víly tancovaly kolem jezírka, když tu s úderem půlnoci víla Vincencie upadla do hlubokého spánku. Co se stalo? Ostatní víly jsou bezradné, ale naštěstí je tu studniční skřítek, který hned ví, co se přihodilo. Zlý čaroděj Rulík zaklel vílu věncem upleteným z větviček jedovatých keřů a rostlin. Víly mají celou  noc na to, aby Vincencii zachránily. Jinak se malá víla už nikdy neprobudí...

Tak začíná dobrodružství, které je protkáno nejen krásným příběhem, ale také naučnou literaturou. Stejně jako v dalších knihách i v této se objevují ilustrace jedovatých keřů. Pod obrázkem jsou základní údaje o keři. Následuje příběh, který se k rostlince váže a na konci kapitoly jsou otázky, které se týkají opět zmiňovaného keře. Pro mě bylo překvapení, že i zlatý déšť patří k jedovatým keřům. A ani jsem netušila, že keř s bílými praskajícími kuličkami se jmenuje pámelník. Tady je vidět, že učit se novým věcem mohou nejen děti, ale i dospělí.

Autorkou ilustrací je Eva Chupíková. Její obrázky jsou nádherné a občas jsem si říkala, zda obrázek je ilustrace nebo fotografie.

I když se mi příběh líbil, byly chvíle, kdy jsem se ve jménech skřítků z keřů ztrácela. Bylo to spíše ke konci, kdy jsem už nevěděla, který skřítek patří ke kterému keři. Přišlo mi, že těch skřítků bylo moc na to, abych si je stihla zapamatovat.

Kniha je určená pro čtenáře, kteří si dokážou představit svět plný fantazie s vílami i skřítky. Záměrně neříkám, že je jenom pro děti. I dospělí se mohou dozvědět nové informace.

O autorce
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketěSedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!