čtvrtek 18. května 2017

Cinder

AUTOR: Marissa Meyer
ORIGINÁL: Cinder  (Feiwel and Friends, 2012)
PŘEKLAD: Jana Zejmanová
NAKLADATELSTVÍ: Egmont
ROK: 2012
POČET STRAN: 394
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...

Hodnocení
Blíže neurčená budoucnost. Je několik desítek let po čtvrté světové válce. V Novém Pekingu se blíží 126. mírový ples. Na pozadí příprav však probíhá boj s velmi zákeřnou nemocí letumózou, na kterou umírá velké množství lidí. Nemoc si nevybírá - staré, mladé, bohaté i chudé. Nevyhne se ani samotnému císaři, který této nemoci podlehne. Následníkem trůnu se má stát jeho syn Kai. A aby se udrželo celosvětové i meziplanetární příměří, Kai se i přes protesty rozhodne, že se ožení s měsíční královnou Levanou, kterou ovšem Kai (a všichni lidé na Zemi) nemá rád. Nebyla by to ta správná pohádka, kdyby se neobjevila dívka, která zahýbe celým královstvím. Opravdu to zní jako pohádka. A pohádka to je. Trošku ovšem jiná.

Hlavní postavou je Cinder. Před proměnou byla obyčejnou dívkou, kterou lékaři kvůli poškození jejího těla přeměnili na kyborga. Ač pochází z Evropy, žije v Novém Pekingu spolu s macechou a dvěma nevlastními sestrami. Zatímco Perla a macecha Adri se chovají panovačně vůči Cinder, Pivoňka je velmi milé děvče, které má Cinder rádo.

Vzhledem ke svým technickým schopnostem je Cinder vyhlášenou mechaničkou, opravuje vše, co ji lidé přinesou. Jednoho dne k ní do stánku na tržišti zavítá princ Kai...

Tak začíná příběh, který na téměř čtyř stech stránkách rozehrává autorka Marissa Meyerová. Je to příběh o lásce, svobodě, intrikách i touze po moci. 

Jen těžko dokážu vyjádřit pocity, které jsem měla při čtení této knihy. Už od prvních stránek jsem se od knihy nemohla odtrhnout a poslední třetinu jsem přečetla za jeden večer. Nesmírně mě příběh bavil, líbilo se mi prostředí, ve kterém se román odehrává. I klasická zápletka v originálním podání je poutavá.

Postavy, které se v příběhu objevily, jste si museli oblíbit. Chytrá Cinder, sympatický Kai, upovídaná androidka Iko i přátelský doktor Erland. Koho jsem opravdu nemusela, byla královna Levana. Už od první zmínky jsem ji neměla ráda, ani její vyslance na Zemi. Nejspíš nás v dalších dílech ještě hodně překvapí.

Kniha patří k těm, kterým reklama neublížila. Je napsána (a přeložena) způsobem, který zaujme (skoro) každého. O knize se stále mluví, má velmi kladné ohlasy mezi čtenáři. Není divu, protože je čtivá, napínavá a romantická.

Na knížce jsem nenašla téměř nic negativního, nic, co bych jí mohla zásadně vytknout. Možná spíše to, že jsem brzy odhalila  tajemství, které všichni chtějí rozluštit. Ale i přesto, když tajemství bylo odhaleno, zůstala jsem s pusou dokořán.

Cinder patří do žánru Y/A. I když jsem teenagerovským letem už dávno odrostla, Cinder mě zaujala natolik, že se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly. Za mě tedy obrovské překvapení roku.

Obálky
    

O autorce
Marissa Meyerová je autorka dívčích sci-fi románů. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. 

sobota 13. května 2017

Svět knih - opět perfektní zážitek

Už hodně dlouho dopředu jsem věděla, že pojedu 12. května 2017 do Prahy na tradiční Svět knih. Na této akci jsem už počtvrté a zatím mě ještě neomrzelo dívat se na knížky, chodit na besedy a setkat se se spisovateli.

Od rána se mi moc nedařilo. Místo abych přijela o čtvrt na deset, přijela jsem s půlhodinovým zpožděním. Důvod byl prostý - RegioJet nejsou České dráhy, tudíž do nich neplatí lístek, který jsem si koupila s předstihem. Naštěstí jel do Prahy přes Olomouc rychlík, takže v Hulíně jsem nasedla na přijíždějící vlak směr Olomouc a pak už jsem jenom vydýchávala svoji hloupost. Avizovaný čas 9:22 nevyšel, zastavili jsme až kolem 9:45 a já už byla vcelku nervozní, protože jsem chtěla v deset už být na besedě s Petrou Braunovou.

Mno, takový běh na Svět knih by mi mohla závidět i moje kamarádka a blogerka Monča Š. 😀 Další věc, kterou jsem moc ovlivnit nemohla, byla fronta u pokladny, takže suma sumárum, na besedu jsem přišla asi deset minut po zahájení.

Vtlačila jsem se dozadu a zaposlouchala se do představování nové knihy Dům doktora Fišera. O čem kniha je? Vlastně pořádně moc nevím, ale bude se týkat klonování. Vyprávění bylo velmi poutavé a já už se nemůžu dočkat, až knihu budu držet v ruce. Původně jsem si knihu chtěla vzít s sebou, ale bohužel mi nepřišla. Tak jsem si koupila Tramvaj plná strašidel a měla jsem i ji s podpisem.

Na další setkání jsem se hodně těšila. Měla jsem domluvené, že se u Albatrosu potkám s Danielou Krolupperovou. Setkání se povedlo a my si chvíli povídaly. Daniela mi prozradila, že plánuje několik knih pro mladší i starší čtenáře, některé by měly vyjít letos na podzim, některé až za rok. Nicméně se už na ně moc těším.

A to už jsem pomalu spěchala na další akci, tentokrát do Střední haly, kde měla být beseda s Corinne Hofmann, autorkou Bílé Masajky. Před několika dny jí vyšla kniha Dívka se žirafím krkem, která předchází románu Bílá Masajka. Na besedu jsem šla spíše ze zvědavosti než s konkrétním cílem. A ač byla paní Hofmann velice sympatická žena a i zmiňované romány byly zajímavé, nenalákalo mě to k tomu, abych si je koupila. Před koncem besedy jsem odcházela, protože bych nestihla další akci, kterou jsem chtěla vidět.

Shodou okolností to bylo setkání s Hanou Hindrákovou, která píše knihy z keňského prostředí. Pro tuto autorku jsem psala článek o knize Dobrovolnice. Autorka byla také moc sympatická, usměvavá a o Keni velice poutavě vyprávěla. Nejvíce mě dostala kniha Děti nikoho.
Naskočila mi husí kůže, když jsem poslouchala o těžkých osudech dětí ulice a naprosto v tuto chvíli jsem věděla, že si knihu musím pořídit.

Tak a to bylo vše, co jsem si naplánovala a co jsem chtěla vidět. Okoukla jsem také prostor před Veletržním palácem, například iglú. V iglú byly malí nakladatelé jako třeba Baobab či Meander. Také jsem se pořád rozhodovala, jestli zajít k vozu Audiotéky, abych si zkusila načíst pár stránek z Poláčka, ale nenašla jsem odvahu, takže jsem tam nakonec nešla.

Ještě bych ráda zmínila, že jsem se setkala s Kateřinou Kokešovou z Portálu, která má na starosti blogery a druhou příjemnou věcí, která se mi stala, byla výhra dvou knih z Omegy Panicové a Černooké Zuzany. Třetí příjemná věc bylo povídání s Helenou z Metafory (jak to dělá, že je čím dál hezčí?).

Trochu nepříjemná a trapná situace nastala ve stánku, kde jsem si kupovala omalovánky. Nevím, jak paní mohlo napadnout, že si chci vzít omalovánky a nezaplatit? 

Ale ani tato maličkost mi nemohla zkazit radost z celého dne. Tak a teď už zbývá jenom ukázat veletržní přírůstky.




Nesměla jsem zapomenout i na děti:


A jako tradičně jsem si pořídila i omalovánky:

Pro mě letos veletrh skončil. Ale příští rok, i kdyby měly trakaře padat, tam pojedu zase.

čtvrtek 11. května 2017

Dřív než ji najde

AUTOR: Michael Kardos
ORIGINÁL: Before He Finds Her (The Mysterious Press, 2015)
PŘEKLAD: Monika Pavlisová
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 381
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Obyvatelé poklidného městečka Silver Bay na pobřeží New Jersey ten příběh dobře znají: jednoho nedělního večera v září roku 1991 uspořádal Ramsey Miller večírek pro sousedy a potom zavraždil svou krásnou ženu a tříletou dceru. Všichni se ale mýlí. Dcera unikla. Teď už jí bude osmnáct a má plné zuby života v utajení. Posledních patnáct let se v rámci programu na ochranu svědků pod jménem Melanie Denisonová skrývala v malém městě v Západní Virginii – její otec totiž nebyl nikdy dopaden…

Hodnocení
Po velmi dlouhé době jsem četla knihu, která se mi vážně moc líbila.

Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Melanie. Žije s tetou a strýcem v přívěsu daleko od lidí s minimálním kontaktem se světem. Důvod je jediný - Melaniin otec zavraždil její matku a on stále hledá i ji, aby své dílo dokončil. Melanie dodržuje pravidla o bezpečnosti styku s lidmi, nikde se neregistrovat či nefotit. Jenže Melanie pravidlo poruší, když se zamiluje. Pak zjistila, že je těhotná a všechna pravidla spadla jako domeček z karet. Melanie už má dost skrývání. Nechce, aby i její dítě žilo ve strachu, a tak opouští rodinný přívěs a vydává se do Silver Bay, do místa, odkud pochází. Na vlastní pěst začne pátrat po pravdě, která ji nakonec překvapí. Tolik stručně k ději.

Pokud od příběhu čekáte napětí nebo situace, u kterých přestanete dýchat, budete zklamáni. Přesto se však u knihy nebudete nudit, je to spíše román s náhledem do lidského chování a jednání.

Kniha je rozdělená do dvou částí. Ta první část je právě teď a v tuto chvíli. Spolu s Melanií sledujeme její cestu do Silver Bay, pátrání po skutečnostech, které by ji měly osvětlit celou pravdu. Ta druhá část je vyprávění z minulosti. Díky tomuto příběhu se čtenář dozvídá, jak to všechno vlastně bylo. Dozvíme se informace o Ramsey Millerovi, jeho ženě Allie a dalších postavách, které do příběhu patří a mají v něm svou důležitou roli.

Autor rozehrál příběh, který má od začátku pevný řád, kde je všechno jasné. Ale jak příběh postupuje, čtenář spolu s Melanií odkrývá řadu tajemství a o překvapení tu není nouze. Aspoň mně to tak přišlo. V momentě, kdy se Mel dozvěděla zásadní věc, vše nabralo úplně jiný směr.

Jsem moc ráda, že jsem si knihu mohla přečíst. Přiznám se, že jsem ze začátku měla strach, že se budu u čtení bát. Přece jenom anotace byla strašidelnější než skutečnost. Také představa těhotné dívky v nebezpečí mi naháněla husí kůži a já už vše viděla černě. Ale jak jsem již psala o něco výše, příběhu chybělo napětí a vypjaté situace, takže mé obavy byly zbytečné.

Já knihu můžu doporučit dál. Byla čtivá, oba příběhy, jak současný tak minulý, byly zajímavé. A kdo má rád "poklidné" thrillery, bude mít radost. Stejně jako já.

Obálky
  

O autorovi
Michael Kardos je autorem povídkové sbírky Poslední dobré časy, příručky pro spisovatele Umění a řemeslo příběhu, dvou ceněných thrillerů Třídenní aféra (nejlepší kniha roku 2012 podle časopisu Esquire) a Dřív než ji najde a řady kratších textů uveřejněných jak v časopisech (The Southern Review, Harvard Review), tak v antologiích, jako je například prestižní řada sborníků Nejlepší americké povídky. Je držitelem ocenění „The Pushcart Prize“ za rok 2015.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství

čtvrtek 4. května 2017

Letní host

AUTOR: Alison Anderson
ORIGINÁL: The Summer Guest (HarperCollins, 2016, New York)
PŘEKLAD: Ondřej Frühbauer
NAKLADATELSTVÍ: Metafora
ROK: 2017
POČET STRAN: 344
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Anton Pavlovič Čechov a nevidomá lékařka Zina… Příběh o lásce, síle fantazie a ztraceném rukopisu.

Během horkého léta 1888 přijíždí rodina Čechovova strávit léto do svěží krajiny východní Ukrajiny. V sídle rodiny Lintvarjovovy se setkává mladý Anton Pavlovič s lékařkou Zinaidou. Ta vinou nemoci nedávno oslepla, přestěhovala se sem a začala si psát deník, aby uchovala vzpomínky na dřívější život. Mezi mladými lidmi začne postupně klíčit mimořádné pouto.

Hodnocení
Když se řekne Anton Pavlovič Čechov, většině z nás se vybaví školní léta a povinná literatura. Mně se tento ruský dramatik a prozaik vyhnul obloukem a nějak jsem netoužila po tom, abych si přečetla drama Racek, Tři sestry či Višňový sad. Možná bych chybu měla napravit a po této ruské literatuře se poohlédnout.

Román, který jsem si mohla přečíst, se odehrává na Ukrajině ve stěžejních letech 1888 - 1889, v době, kdy Čechov tráví letní měsíce jako host na statku Luka. Žije zde rodina Lintvarjovova. Je to rodina, která si mohla dovolit zaplatit svým dětem vzdělání, můžeme se tak zde setkat s Natašou učitelkou, Jelenou a Zinajdou, které jsou obě lékařky. A právě hlavní postavou je Zina Michajlovna, která s A. P. Čechovem naváže blízký přátelský vztah, ve kterém si hodně povídají o literatuře, životě, o práci. Zinajda si všechny rozhovory píše do deníku navzdory tomu, že je nevidomá.

Deník kdesi objevila Káťa, která spolu s manželem vlastní malé nakladatelství specializující se na průvodce po Ukrajině a Rusku. Káťa prožívá krizi nejen na pracovní rovině, ale i v manželství. Současná krize na Ukrajině způsobila, že jejich knihy se přestaly prodávat. Káťa doufá, že vydáním Zinajdina deníku se nakladatelství vrátí trochu slávy a budou na tom lépe. I v manželském vztahu.

Káťa překlad deníku svěří Aně, která žije v malém osamělém domečku kdesi v Alpách. I ona se do Zinajdina deníku ponoří, vžije se do její role, má pocit, jako by se v čase vrátila zpět a ve větách hledá sama sebe. I ona prožívá svou osobní krizi.

Vyprávění tří žen se vzájemně prolíná, větší část je však věnována deníku, ve kterém se seznamujeme s celou Zinajdinou rodinou a jejich hosty. A i když je příběh věnován Čechovovi, spíš než o něm je příběh o silných ženách v různých dobách a zemích.

Příběh se mi nečetl zrovna lehce. Bylo v něm tak od všeho trochu - trochu romantiky, trochu filozofie, trochu lyričnosti, trochu hrůzy války, trochu smutné osudy protagonistů, trochu ekonomické krize. První polovinou knihy jsem se těžko prokousávala, ale druhá část se četla podstatněji lépe. Závěr byl pro mě hodně překvapivý a autorka se ho zhostila velice dobře.

Co mě při čtení zarazilo, byl pojem "prokrastinace". Očekávala bych toto slovo z úst žen z příběhu v současnosti, ale ne v roce 1888, takže to pro mě bylo zvláštní, že ho vyřkl sám Čechov. Možná je to způsobené autorčinou licencí? Kdoví.

Tento příběh byl sice silný a velmi dobře napsaný, ale myslím si, že se autorka mohla opravdu více věnovat Čechovovi a jeho životu. Bylo zajímavé číst o Zinajdě, Kátě a Aně a o tom, jak je Čechov ovlivnil, ale chtěla jsem se dozvědět něco více o tomto dramatikovi. 

I když můj článek nepůsobí moc optimisticky, jsem ráda, že jsem si mohla přečíst i tento zatím poslední kousek z beletrizovaných životopisů. V této řadě budu pokračovat ve čtení dál, i přesto, že mi Letní host až tak moc nesedl do noty. Na knihu jsem četla většinou pozitivní ohlasy, takže přečíst si knihu za to určitě stojí.

Obálky
Která je podle vás nejhezčí obálka? Mně se nejvíce líbí ta romantická vpravo. Tak nějak podobně si představuji rozhovory mezi Zinajdou a Čechovem.
    

O autorce
Alison Anderson strávila mnoho let v Kalifornii, ale dnes žije na švýcarském venkově. Věnuje se překladatelské práci, do angličtiny přeložila například slavný francouzský román Muriel Barberyové S elegancí ježka či díla laureáta Nobelovy ceny za literaturu J. M. G. Le Clézia. Za svou vynikající práci obdržela ocenění Společnosti pro umělecké překlady (Arts Literary Translation Fellowship). Žila také v Řecku a Chorvatsku, hovoří několika evropskými jazyky včetně ruštiny. Je autorkou dvou románů.

Napsáno pro Metaforu.
Knihu můžete zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství.

neděle 23. dubna 2017

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

AUTOR:  Griet Op de Beeck
ORIGINÁL: Kom hier dat ik u kus (Prometheus, 2014, Amsterdam)
PŘEKLAD: Adéla Elbel
NAKLADATELSTVÍ: Host
ROK: 2017
POČET STRAN: 400
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Příběh plný humoru, jízlivosti a bezostyšné upřímnosti o tom, proč se stáváme tím, kým jsme Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dítěti, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sama sebe. A samozřejmě také i o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.

Hodnocení
Knižní anotace mě navnadila na melancholický příběh. Příběh však byl až příliš melancholický, smutný, depresivní.

Seznamujeme s Monou. Nejprve je jí devět let. Veškerý její svět se točí kolem rodičů a bratra Alexandra. Její máma je na Monu příliš tvrdá a Mona má pocit, že máma má raději Alexandra než ji. Tato část mi přišla hodně smutná. Nejen svou tragikou, ale i tím, že Mona jako dítě vidí svůj svět trochu jinak, to, co prožívá, ji připadá naprosto normální, přesto si moc přeje, aby by byla dospělá.

V druhé části se z Mony stala mladá žena. To, že v dětství milovala literaturu a psaní, vyústilo v práci snů. Její šéf Marcus je hodně podivínský a extravagantní. Mona je naopak tichá, nepříliš sebevědomá žena. Nese si břímě z dětství v podobě nevlastní matky Marie, kterou jsem v příběhu opravdu neměla ráda. 

Třetí část je nejsmutnější. Moně je pětatřicet, je zralá žena, která by mohla mít konečně nárok na štěstí, ale tím, jak byla vychovávána, se její štěstí soustředí na pomoc druhým. V této části onemocní Monin otec. A právě otcova nemoc přinutí Monu přemýšlet nad vlastním životem a také odhaluje roušku rodinných tajemství. Dozvídá se důležité informace o vztahu otce a její matky, o tom, proč si otec vzal Marii a proč trávil tolik času se svými pacienty než se svou rodinou.

Je to otcova nemoc, která Moně otevře oči, uvědomí si, že její štěstí závisí na tom, jaký další krok v životě udělá.

Poslední část sice byla hodně smutná, ale dávala také naději na lepší život. V této části se nejvíce událo, došlo k rozuzlení tajemství a záhad a Mona si přizná řadu důležitých věcí.

Přiznám se, že se mi příběh moc dobře nečetl. Bylo mi po něm hodně smutno a několikrát jsem si říkala, že knihu odložím nedočtenou. Kdo má rád psychologické romány s nádechem smutku, po knize by měl sáhnout, protože si v ní najde to svoje.

Obálky
Asi jsem nejspíš tu obálku se stařečky moc nepochopila. O to více se mi líbí německá obálka.
  

O autorce
Griet Op de Beeck je belgická autorka. Za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi (2013; česky Host 2015) získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemsky psaný debut a byla nominovaná na ocenění AKO Literatuurprijs 2013 a Academica Literatuurprijs 2014. Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014) je autorčina druhá kniha, za niž získala Hebban Award 2015 a byla nominovaná na prestižní nizozemskou cenu NS Publieksprijs. Obě knihy budou zfilmovány.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

sobota 8. dubna 2017

Střechy Paříže

AUTOR:  Katherine Rundell
ORIGINÁL: Rooftoppers (Faber and Faber, 2013)
PŘEKLAD: Zdeněk Huml
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Prožijte s malou Sophii noční dobrodružství na pařížských střechách! Když je Sophii rok, přežije jako jedna z mála ztroskotání zámořské lodi. Ujme se jí další přeživší, výstřední svobodný mládenec Charles, a vychová ji jako svou vlastní dceru. Jeho neotřelé výchovné metody (psát po zdech je dovoleno!) se ale nelíbí úřadům, a tak když je Sophii dvanáct, uprchnou společně do Paříže. Sophie je přesvědčená, že právě tam žije její matka. Seznámí se s partou dětí, které žijí výhradně na pařížských střechách a téměř nikdy neschází dolů na ulici. Život na střechách je vzrušující, ale taky nebezpečný. Podaří se Sophii s jejich pomocí matku najít dřív, než bude pozdě?

Hodnocení
Mám ráda knihy pro děti, protože v nich se vždy ukáže spisovatelovo umění zaujmout dětského čtenáře. Při pročítání anotace (a prohlížení obálky) mě zaujala kniha od anglické spisovatelky Katherine Rundell.

Při prvním prolistování knihy mě zarazilo několik věcí - za prvé, kniha nemá obrázky. Je to zvláštní, protože dětské knihy by měly nějaké obrázky mít, protože děti čtou i očima. Druhá věc, která mě překvapila, byla tloušťka knihy. Nestává se často, aby příběhy pro děti měly tolik stránek. 

V příběhu není známo, do které doby je kniha zasazená, ale myslím si, že se odehrává v prvním desetiletí dvacátého století.

Nejprve jsme svědkem potopení zámořské lodi. Téměř nikdo z cestujících nepřežil. Jen miminko, které plavalo v pouzdře na cello, a Charles, který si miminko vzal do opatrování. Holčičku pojmenoval Sophie. Staral se o ni, jak nejlépe mohl, ale jeho volnomyšlenkářská výchova se nelíbila sociální pracovnici paní Elliotové, která za nimi docházela až moc často.  

Sophie vyrůstá, nechodí sice do školy, ale umí jak číst, tak i psát, Charles je skvělý učitel a Sophie ho má moc ráda. Jídlo jedí na knížkách nebo na střeše, malují po zdi. Paní Elliotové došla trpělivost. Soudem bylo nařízeno, že Sophie bude Charlesovi odebrána.

Sophie je nešťastná. Nechce od Charlese odejít. A také tajně sní neustále o tom, že její maminka pořád žije. Nevzdává se naděje a pak nečekaně zjistí z pouzdra na cello adresu. Pařížskou adresu. Sophiina naděje ještě víc vzrostla. S Charlesem na nic nečekají a odjíždí tajně do Paříže. Tam na Sophii čeká velké dobrodružství na střechách domů a také pátrání po matce.

Celý příběh byl zvláštní. Aspoň pro mě. Představte si, že ve městech žijí děti, které nikdy nechodí po ulicích, ale pohybují se po střechách domů. Je jim jedno, jestli je střecha rovná nebo šikmá, jestli je dům vysoký nebo nízký. Běhají po nich tak rychle jako nikdy jiný. Dokážete si to představit? Já moc ne. Nedokázala jsem se vžít do těch dětí, do jejich životů. Jsem realista a v tom, co dělají, vidím nebezpečí - spadnutí, zabití, ublížení na zdraví, také, že ty děti jsou v podstatě děti ulice, které musí trpět hlady, nemají kde spát. Na druhou stranu jsem cítila svobodu, vidět věci z výšek, odvahu a nezávislost na dospělých. 

V momentě, kdy jsem knihu zavřela, jsem měla na jazyku magický realismus. Ano, vím, co magický realismus znamená, že to není zrovna tento případ, ale to, jak děti běhaly po střechách, mi přišlo nereálné, nadpřirozené a magické.

Kniha se četla moc dobře. Kapitoly byly dlouhé tak akorát, písmenka byly menší, ale mezery mezi jednotlivými řádky byly trochu větší. 

Během čtení mě zarazila další věc. Jméno Sophie nebylo skloňováno. Uvedu příklad: Charles si Sophie položil na kraj kolene... Charles Sophie podal červené jablko...V té hudbě bylo něco, co Sophie připadalo důvěrně známé...A další a další. Zpočátku jsem si na to nemohla vůbec zvyknout a toto neskloňování mi přišlo podivné. Můj dotaz mi v nakladatelství zodpověděli a vysvětlili, že jméno Sophie se vyslovuje jako "Sofi" a podle pravidel se jména zakončená ve výslovnosti na "i" nebo "í" neskloňují. Já jméno vyslovovala jako "Sofie", a tak díky této nesrovnalosti došlo k mému podivu.

V tiráži je psáno, že je kniha určená pro děti od devíti let. Nevím, myslím, že je spíše pro starší, řekněme dvanáctileté děti. Ale samozřejmě každé dítě je jiné a třeba se tato kniha bude líbit i těm devítiletým. Rozhodně je knížka zvláštní a možná pro tu zvláštnost by si ji mohl přečíst i dospělý.

Obálky
Hodně se mi líbí poslední dvě obálky. Ač jsou obě téměř stejné, každá z nich má jinou atmosféru. Mým favoritem je obálka poslední. Naše česká obálka je také moc krásná, zvlášť Sophiiny vlasy barvy blesku.
    

O autorce
Katherine Rundell se narodila v roce 1987, vyrůstala v Africe a Evropě. Její první kniha The Girl Savage byla inspirována její láskou k Zimbabwe, zemi, ve které strávila část svého dětství. Pro Střechy Paříže jí bylo inspirací léto v Paříži a tajné procházky po střechách Oxfordské univerzity. Kniha byla v roce 2013 nominována na cenu deníku Guardian. V současnosti Katherine Rundell dělá doktorát a píše knihu pro dospělé.

Napsáno pro Databázi knih

čtvrtek 6. dubna 2017

Štvanice

AUTOR:  Janet Evanovich, Lee Goldberg
ORIGINÁL: The Chase (Bantam Books, 2014)
PŘEKLAD: Alžběta Lexová
NAKLADATELSTVÍ: Mystery Press
ROK: 2017
POČET STRAN: 269
ZDROJ: vlastní e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
Nick Fox a Kate O’Hareová jsou jako oheň a střelný prach. On je víceméně napravený zločinec, ona agentka FBI. A jakkoli nepravděpodobně to zní, společně tvoří dokonalý tým. Tentokrát je jejich cílem Carter Grove, majitel impozantní sbírky kradeného umění. Grove je ale zároveň ředitelem největší bezpečnostní agentury na světě, a tedy rovnocenný soupeř. Divoká štvanice zavede Kate a Nicka do Skotska, Šanghaje, Montrealu a Washingtonu a nesourodá dvojice bude muset předvést svůj zatím nejtroufalejší kousek, aby Cartera poslala za mříže.

Hodnocení
Už jste se někdy setkali s lupičem-gentlemanem? Já ano, jmenoval se Arsene Lupin, jeho autorem je Maurice LeBlanc. Lupin ožil na začátku dvacátého století. Lupinova novodobá podoba se jmenuje Nicholas Fox a je napravený zloděj, který spolupracuje s FBI. Jeho partnerkou je mladá a ambiciozní Kate O'Hare, která se nechává strhnout Nickovými bláznivými nápady, i přesto, že ví, že tím jde proti FBI.

Štvanice je druhý díl zatím k pětidílné sérii. První díl jsem nečetla, ale po Štvanici je mi jasné, že si Podfuk přečtu. Štvanice se mi totiž líbila a hodně.

V tomto díle šlo o bronzového kohouta, kterého z muzea ukradl nechutně bohatý Carter Grove. Bronzový kohout však patří Číně, která si na něj samozřejmě činí nároky. Jak ale čínským zástupcům vysvětlit, že kohout, který je v tuto chvíli v muzeu, je jenom velmi povedený padělek? Raději nic nevysvětlovat. Nick a Kate jsou pověřeni, aby Carterovi pravého kohouta sebrali a posléze vyměnili tak, aby Číňani dostali toho pravého.

O různé šarády, převleky tu není nouze. Člověk se až diví, jak je možné všechno vymyslet tak, aby to dávalo smysl a logiku. Autorům se tenhle kousek opravdu povedl. Hlavně veškeré divadélko, které mělo za úkol kamuflovat krádež.

Oba hlavní hrdinové mi byli sympatičtí. Nick byl vynalézavý a lstivý jako liška, trochu sexy mužský, který ženu svého srdce bude obletovat. Kate je jeho protiklad. Sice je také nejspíš pohledná, ale tím, že pracuje u FBI, navenek působí jako nudná a usedlá myš. Opak je pravdou - dokáže prohodit oknem dva silné chlapy bez mrknutí oka. Mezi Nickem a Kate to lehce jiskří. On jí dělá návrhy, ona ho stále odmítá. Vzhledem k tomu, že je to pětidílná série, je nejspíš jisté, kam to všechno povede. Ale třeba se taky můžu mýlit.

Kniha se četla moc dobře. Ze začátku jsem chvíli tápala, co je zač Nick a co s ním má Kate společného a jak je možné, že hledaný zloděj si jen tak v kuchyni debatuje s agenty FBI, ale brzy jsem se do příběhu rychle dostala. I proto si chci přečíst první díl, abych věděla, jak to všechno začalo.

Štvanice je oddechová a lehce humorná detektivka s akční zápletkou. Já ji můžu jenom doporučit, protože byla skvěle napsaná, bavilo mě to, bylo to vtipné a napínavé. Rozhodně jsem se nenudila a vsadím se, že čtenář, který má rád podobné žánry, se bude bavit také.

Obálky
    

O autorech
Janet Evanovich je uznávanou autorkou detektivní série o Stephanii Plumové, která si získala nejen oblibu čtenářů, ale také uznání v literárních kruzích. Za své dílo získala řadu literárních ocenění: John Creasey Memorial, Last Laugh a Silver Dagger Awards od Asociace tvůrců detektivního žánru, Lefty Award od Left Coast Crime a dvakrát Dilys Award od Asociace nezávislých knihkupců v oblasti detektivního žánru.

Lee Goldberg je americký spisovatel, scenárista, vydavatel a producent. Spolupodílel se na různých TV kriminálních sérií, např. Diagnóza: Vražda, Strážce moře nebo Můj přítel Monk.

Napsáno pro Mystery Press
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství

neděle 2. dubna 2017

Poslední

AUTOR:  Alexandra Oliva
ORIGINÁL: The Last One (Balantine Book, 2016, New York)
PŘEKLAD: Lenka Faltejsková
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2017
POČET STRAN: 304
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Chtěla zažít dobrodružství. Nikdy by ji nenapadlo, jak daleko všechno zajde… Začalo to jako televizní reality show, nazvaná příznačně Ve tmě. Dvanáct účastníků vysadili v hlubokých lesích a vystavili podmínkám, které měly prověřit jejich sílu, odolnost, vytrvalost. Izolovaní od vnějšího světa netuší, že v něm došlo k něčemu strašlivému. Jakékoli projevy zkázy chápou coby součást hry, zinscenovanou zkoušku. Všude je přece sledují kamery, odposlouchávají mikrofony. Alespoň tak tomu všichni věří, včetně mladé ženy přezdívané Zoo, jedné z favoritek soutěže. Zoo chce obstát, tvrdošíjně jde za svým cílem.

Hodnocení
Když jsem si pořizovala knihu Poslední, zaujala mě anotace. A tentokrát mě anotace nezklamala. Dostala jsem to, co obsah sliboval a já jsem ráda, že jsem si vybrala dobře. Na knihu je řada negativních komentářů, mně se však kniha líbila a mám na ni pozitivní názor.

Knih o reality show je nejspíš hodně, přesto jsem četla pouze Hunger Games, které se tomuto žánru lehce přibližuje.

Hlavní hrdinkou je Zoo. Mladá žena, která svoji přezdívku získala díky tomu, že má ráda zvířata. Spolu s dalšími jedenácti lidmi se přihlásila do soutěže, která měla prokázat jejich odvahu. Odměnou za vítězství je několik milionů dolarů. Soutěžící mají různé povahy, jsou různých osobností, někdo je na přežití předurčen svými schopnostmi, někdo je naprosto nepraktický. Zoo patří k favoritkám soutěže. V rámci hry mají splnit samostatnou výzvu, ze které vzejde vítěz. Ve hře je všechno tak reálné - krvácející či mrtvé figuríny, které vypadají jako skutečné, nepohodlí. Zoo cestou za cílem potkává spoustu figurín a také má hlad a žízeň. Zoo byla v pokušení několikrát hru vzdát kouzelnou větou, ale nikdy ji neřekla, protože si stále myslela, že je vše součástí hry. Bohužel to tak není. Zatímco byla hra v plném proudu, ve skutečném světě se něco přihodilo...

Kniha byla rozdělená do dvou rovin, které se střídaly. Ta první část se odehrává v době, kdy je všechno v pořádku. Prostřednictvím kamer a komentářů se čtenář podívá do reality show, jak probíhá natáčení, rozhovory se soutěžícími, poznámky, co bude později vyškrtnuto a co ponecháno. Díky tomuto úhlu pohledu má čtenář dojem, jako kdyby byl součástí toho všeho.

Druhá část je zaměřená pouze na Zoo a její samostatnou výzvu. Zoo má dostatek času na to, aby přemýšlela o svém životě, o svém manželství a proč vlastně do soutěže šla. Díky, nebo spíše kvůli, psychické zátěži jí všechno, co vidí, připadá jako součást hry, nepřijde jí divné, že figuríny zapáchají a jsou v rozkladu. Možná to bylo i tím, že soutěž byla označována jako velkorozpočtová a tvůrcům nejspíš nedělalo problém vynaložit spoustu peněz na vytvoření reálného prostředí.

Někteří čtenáři se v komentářích, které jsem četla, divili, jak je možné, že Zoo nepoznala, že hra skončila? Myslím si, že to bylo kvůli adrenalinu, napětí a stresu. Ano, určitě v ní postupem času musel hlodat příslovečný červ, ale díky tomu, co prožila v počátečních úkolech, byla k tomuto slepá.

Překvapení v knize je několik, ty vám samozřejmě neprozradím, protože si myslím, že se k nim čtenář musí dopracovat sám. 

Jak už jsem se na začátku knihy zmiňovala, velice se mi líbila. Knihu jsem četla v období, kdy jsem byla několik dnů doma, tak jsem na knihu měla dostatek času a v podstatě jsem ji četla v kuse. Byla napínavá, psychologická a jak jinak než postapokalyptická, ale to, že je příběh postapo, se tak nějak čtenář dozvídá mimochodem, jen náznaky.

Knihu můžu doporučit, není samozřejmě pro slabší jedince, ale fanoušci psychologického postapokalyptického žánru by mohli být nadšeni. Stejně jako já, která podobné knihy vůbec ale vůbec nevyhledává.

Obálky
    

O autorce
Alexandra Oliva se narodila a vyrostla v malém městečku v Adirondackém pohoří v severovýchodní části státu New York. Absolvovala bakalářské studium historie na Yaleově univerzitě a magisterské studium oboru tvůrčí psaní na newyorské The New School. Žije s manželem v regionu Pacific Northwest. Román Poslední je její literární prvotinou. Během jeho psaní se zúčastnila dvoutýdenního kurzu Boulder Outdoor Survival School, prestižní školy výcviku pro přežití. Více o autorce na www.alexandraoliva.com. Zdroj: přebal knihy Poslední

Napsáno pro Databázi knih