V současné době žije v Bataypora (Baťova dobrá voda) v Brazílii, kde učí nejen češtinu, ale také naslouchá příběhům krajanů, pořádá kuchařské workshopy, chodí na tréninky folklorního kroužku a píše o krajanech v reportážích pro týdeník Respekt. Také začala učit na třech brazilských základních školách češtinu a protože je teď v Brazílii léto a děti mají prázdniny, tráví dva měsíce volna v České republice.
Většina z nás má svoji vlastní vlnu tsunami
Kniha Tsunami blues, která vyšla v roce 2014, byla věnována celé besedě. Napsat tuto knihu nebylo zrovna jednoduché, Markéta Pilátová ji psala dlouhé čtyři roky. Nechala se inspirovat smutnou událostí, která se stala v roce 2004 v Thajsku, kdy tuto zemi postihla ničivá vlna tsunami. Děj se neodehrává jenom v Thajsku, ale i v České republice a také na daleké Kubě.
Trumpetistka Karla Klimentová je se svými rodiči v roce 2004 v Thajsku. Při vlně tsunami však rodiče zahynou a spolu s nimi Karla ztratí i chuť hrát na trumpetu a psát hudbu. Tento posttraumatický šok ji však dal něco jiného. Po návratu do Čech se přihlásí na hispanistiku v Olomouci, kde se seznámí se svéráznou profesorkou Jenůfou Topinkovou. Spolu pak zažijí netradiční road trip na Kubu. Navštěvují ženy zavřených disidentů, ale Jenůfa je zatčená a Karla se ocitá v neznámém prostředí sama. Tento šok ji "pomůže" zapomenout na prožité události v Thajsku a Karla se musí postarat sama o sebe a také o to, jak se z Kuby dostat.
Zážitky na vlastní kůži
Markéta Pilátová pro svou knihu čerpala ze svých osobních zkušeností. V roce 2004 odjela s americkou organizací Freedom House na pololegální misi na Kubu, kde navštěvovali ženy zavřených disidentů a zásobovali je materiálními věcmi a léky. Místní policie o nich věděla, ale záleželo na nich, zda je zatknou nebo ne.
Tato třítýdenní cesta po Kubě byla pro Markétu Pilátovou silný zážitek. Komunismus, který panoval v Československu, byl na Kubě jako přes kopírák, ale na Kubě to bylo mnohem horší. Na venkově byla chudoba, nedostatek základních potřeb jako je toaletní papír či mýdlo. Věděla, že ona se vrátí do svobody, ale ti lidé tam zůstanou a budou muset v tomto režimu vychovávat své děti.
Co se chystá dál
Markéta Pilátová má pro své čtenáře rozepsané knihy. Jedna je pro děti a druhá pro dospělé. Momentálně připravuje životopis o Janu Antonínu Baťovi a jeho dcerách. Téma není náhodné - v Brazílii bydlí u jeho vnučky Dolores Baťové a chystaná kniha bude román, který se opírá o fakta.
Během besedy Markéta Pilátová předčítala z knihy Tsunami blues a ukázky musely rozhodně nalákat všechny, aby si knihu přečetli. Ukázky byly velmi zajímavé a emotivní.
Minirozhovor
Markéty Pilátové jsem se zeptala na několik otázek, které se týkají jejího života v Brazílii a jak se dostala ke psaní románů. Na podobné otázky však Markéta Pilátová odpovídala v Čajovně, odpovědi, které mě zajímaly, jsem upravila a přináším je v tomto krátkém rozhovoru.
Jak se stalo, že jste se z Moravy dostala až do vzdálené Brazílie?
Můj manžel Jiří Sobota, redaktor Respektu, našel na stránkách ministerstva zahraničí inzerát, že hledají někoho, kdo umí dobře portugalsky, kdo zná Latinskou Ameriku a kdo už někdy dřív učil češtinu cizince. Já jsem dva roky učila na univerzitě v Granadě španělské studenty česky, uměla jsem portugalsky a Latinskou Ameriku jsem také znala. Na konkurz jsem se přihlásila, který jsem vyhrála a já jsem odjela do Brazílie jak první krajanská učitelka.
Na besedě jste odpovídala, že jste nepomyslela na dráhu spisovatelky. Kdy ale nastala ta chvíle, že jste se rozhodla napsat svou první knihu?
Těch impulsů bylo hodně, jedním z nich bylo to, že krajani mě zahrnovali svými příběhy, ale tím velkým impulsem byl příběh mé studentky, která přišla za mnou do kurzu. V pozůstalosti svého manžela našla dopisy, které psal své milence do Československa a ona by ráda věděla, o čem si mohli psát. A tato zápletka tak dala základ románu Žluté oči vedou domů.
Co bylo při psaní knihy Tsunami blues pro vás nejtěžší? A naopak: je v knize nějaká postava či situace, která se vám psala velmi dobře?
Nejlépe se mi psala postava Lázara, učitele hudby na trumpetu, jehož žena básnířka byla uvězněná na Kubě, a nejhůře asi Karla. Možná to bylo proto, že Karla byla původně chlapec a já si musela přiznat, že do hlavy šestnáctiletého puberťáka prostě nevidím.
Máte rozepsanou knihu o Janu Antonínu Baťovi. Máte představu, kdy by se mohla kniha dostat do našich knihkupectví?
Román o Janu Antonínu Baťovi bych chtěla vydat do roka, ale nikdy nevím, jak přesně dlouho mi psaní bude trvat.
Tato třítýdenní cesta po Kubě byla pro Markétu Pilátovou silný zážitek. Komunismus, který panoval v Československu, byl na Kubě jako přes kopírák, ale na Kubě to bylo mnohem horší. Na venkově byla chudoba, nedostatek základních potřeb jako je toaletní papír či mýdlo. Věděla, že ona se vrátí do svobody, ale ti lidé tam zůstanou a budou muset v tomto režimu vychovávat své děti.
Co se chystá dál
Markéta Pilátová má pro své čtenáře rozepsané knihy. Jedna je pro děti a druhá pro dospělé. Momentálně připravuje životopis o Janu Antonínu Baťovi a jeho dcerách. Téma není náhodné - v Brazílii bydlí u jeho vnučky Dolores Baťové a chystaná kniha bude román, který se opírá o fakta.
Během besedy Markéta Pilátová předčítala z knihy Tsunami blues a ukázky musely rozhodně nalákat všechny, aby si knihu přečetli. Ukázky byly velmi zajímavé a emotivní.
Minirozhovor
Jak se stalo, že jste se z Moravy dostala až do vzdálené Brazílie?
Můj manžel Jiří Sobota, redaktor Respektu, našel na stránkách ministerstva zahraničí inzerát, že hledají někoho, kdo umí dobře portugalsky, kdo zná Latinskou Ameriku a kdo už někdy dřív učil češtinu cizince. Já jsem dva roky učila na univerzitě v Granadě španělské studenty česky, uměla jsem portugalsky a Latinskou Ameriku jsem také znala. Na konkurz jsem se přihlásila, který jsem vyhrála a já jsem odjela do Brazílie jak první krajanská učitelka.
Na besedě jste odpovídala, že jste nepomyslela na dráhu spisovatelky. Kdy ale nastala ta chvíle, že jste se rozhodla napsat svou první knihu?
Těch impulsů bylo hodně, jedním z nich bylo to, že krajani mě zahrnovali svými příběhy, ale tím velkým impulsem byl příběh mé studentky, která přišla za mnou do kurzu. V pozůstalosti svého manžela našla dopisy, které psal své milence do Československa a ona by ráda věděla, o čem si mohli psát. A tato zápletka tak dala základ románu Žluté oči vedou domů.
Co bylo při psaní knihy Tsunami blues pro vás nejtěžší? A naopak: je v knize nějaká postava či situace, která se vám psala velmi dobře?
Nejlépe se mi psala postava Lázara, učitele hudby na trumpetu, jehož žena básnířka byla uvězněná na Kubě, a nejhůře asi Karla. Možná to bylo proto, že Karla byla původně chlapec a já si musela přiznat, že do hlavy šestnáctiletého puberťáka prostě nevidím.
Máte rozepsanou knihu o Janu Antonínu Baťovi. Máte představu, kdy by se mohla kniha dostat do našich knihkupectví?
Román o Janu Antonínu Baťovi bych chtěla vydat do roka, ale nikdy nevím, jak přesně dlouho mi psaní bude trvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat