sobota 30. listopadu 2013

Dlouhé stíny

AUTOR: Leila Meacham
ORIGINÁL: Tumbleweeds (2012, Grand Central Publishing, New York)
PŘEKLAD: Libuše a Luboš Trávníčkovi
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2013
POČET STRAN: 400
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:


Anotace
Nový bestseller úspěšné spisovatelky, u nás proslulé fascinující rodinnou ságou POSELSTVÍ RŮŽÍ, sleduje tři přátele v letech jejich dospívání až do ukončení studia na střední škole, kdy je několik tragických událostí hluboce poznamená a vzájemně vzdálí. Stáváme se svědky jejich úspěchů i porážek až do chvíle, kdy se po letech znovu shledávají.

Něco málo o ději
Jedenáctiletá Cathy se po smrti rodičů přestěhuje k babičce do městečka Panhandle v Texasu. Po šoku, který utrpěla po ztrátě rodičů, přišla krátkodobě o hlas a přestala úplně mluvit. Naštěstí tu jsou dva chlapci - Trey Don "TD" Hall a John Caldwell - kteří se o Cathy postarají. A tak spolu vyrůstají, jsou nejlepšími přáteli na život a na smrt, jsou nerozluční - kam jde jeden, tam jdou i ostatní.

Ale jak dospívají, mění se i jejich pohledy na sebe a Trey se odhodlá k důležitému kroku: chce s Cathy strávit celý život.

Jenže jak už to bývá, nic není trvalé a vlivem špatných rozhodnutí a  událostí se naši přátelé rozejdou - Trey odchází do Miami hrát fotbal, John i přes slibnou sportovní kariéru odchází na Loyolskou univerzitu v New Orleansu a Cathy zůstává v Panhandlu.

O dvaadvacet let později  se Trey vrací domů. Jaké má plány? Co zamýšlí udělat s dávným přátelstvím?

Hodnocení
Z celé knihy mě nejdříve zaujala krásná obálka s drobnými modrými kvítečky pustorylu a když jsem si přečetla anotaci, pochopila jsem, že si knihu musím přečíst. A poté, co jsem se do knihy začetla, věděla jsem, že to je přesně to, co jsem od knihy očekávala - silný a dojemný příběh, který chytí za srdce.

Jedenáctiletá Cathy se po smrti rodičů musí přestěhovat z přepychového domova k babičce, kterou nezná a o které se doma nemluvilo. Cathy si pod svá křídla vezmou dva chlapci - Trey a John, dva vynikající hráči fotbalu. Má to být zpočátku jen na chvíli, než si Cathy trochu uvykne venkovskému prostředí. Nakonec to bylo přátelství na celý život.

Cathy Bensonová je krásná, jemná dívka, velmi citlivá a není divu, že se do ní Trey a John zamilovali. Zatímco Trey je energický quarterback, má rád zábavu a je veselý, John je jeho pravý opak. Je vážný a přemýšlivý. Přes rozdílnost těchto dvou povah, se oba vzájemně doplňují. A tak trochu každého v městečku překvapilo, jak jejich přátelství skončilo.

Moje sympatie byly na všech stranách a nemohla jsem se rozhodnout, komu jsem více fandila ve vztahu s Cathy. Každý měl svoje pro a proti. S něčím jsem nesouhlasila i souhlasila.

Z velké části příběhu jsem z každého slova cítila obrovskou bezradnost, smutek a pocit promarnění. Kdyby někteří z nich odložili svoji hrdost a ublíženou ješitnost, nedusili v sobě tajemství a byli upřímní, příběh by dopadl úplně jinak. Cítila jsem s nimi tak, jako bych jejich životy prožívala já sama. A to je účel každé vynikající knihy - vtáhnout vás do sebe a nepustit.

O autorce
Leila Meacham pochází z Texasu. Je bývalá učitelka anglického jazyka a nyní se věnuje psaní. Její první román Poselství růží se stal velkým bestsellerem. V roce 2014 chystá vydat román s názvem Somerset.

Obálky
S hledáním originálních obálek jsem měla lehkou práci. Odlišovaly se pouze dvě a obě jsou také velmi krásné.
                                             maďarská                          bulharská

Trailer
Na Youtube jsem našla jeden trailer. Není sice oficiální, ale i tak je moc pěkně natočený.


Děkuji portálu Databáze knih a nakladatelství Knižní klub za poskytnutí recenzního výtisku.

úterý 26. listopadu 2013

Analfabeta Negramotná

AUTOR: Ján Uličiansky
ILUSTRÁTOR: Vladimír Král
PŘEKLAD: Jana Čeňková
NAKLADATELSTVÍ: Práh
ROK: 2013
POČET STRAN: 96
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:


Anotace
Knižní hrdinové mají obvykle jména, která vystihují jejich charakter. Kdo se skrývá za přezdívkou Analfabeta Negramotná? Začtěte se do takřka vánočního příběhu plného neuvěřitelných dobrodružství. Nechte se spolu s Analfabetou zavřít do knihovny…a budou se dít věci! V tichém šeru knihovny vystupují z knih světoznámé knižní postavy, jedna za druhou…Paleček, Pinocchio, Pipi Dlouhá punčocha, Harry Potter…TY BRĎO! TO BUDE HALUZ!

Něco málo o ději
Do knihovny v Knihovanech nad Vltavou zabloudí malá čtenářka, pardon, nečtenářka, která se jmenuje Běta Panenková. V životě si nepřečetla žádnou dětskou knížku, ani leporelo a ona rovnýma nohama skočí do příběhu o Palečkovi. TY BRĎO! JÁ UMŘU! 

A pozor, neseznámí se jenom s Palečkem, ale také s Pinocchiem, Pipi Dlouhou punčochou, Annou Shirleyovou, s Harry Potterem. Ale výčet pohádkových postav nekončí a pokračuje dál.

Běta, která neviděla knihy ani z rychlíku, je najednou přinucená si přečíst pár příběhů o tom, které její noví kamarádi z knížek prožívají.

Ale to ještě nevysvětluje, proč se Běta objevila před Vánoci v knihovně? A jak přišla ke své přezdívce Analfabeta Negramotná? A na povrch také vyplouvají další a další otázky. Pokud byste na ně chtěli znát odpovědi, musíte si tuhle téměř vánoční knížku přečíst.

Hodnocení
Od pana Uličianského jsem četla dojemnou knížku o Malé princezně. Příběh mě zaujal, a tak jsem ráda sáhla po jeho další knížce. Tentokrát se kniha zaměřila na četbu u dětí a jak je nenásilnou formou přivést ke čtení příběhů. Přiznávám, že některé příběhy jsem sama nečetla, sice jsem je skoro všechny znala z dětství, ale třeba takoví Tři pátrači, o těch jsem slyšela poprvé.

Běta Panenková je jedenáctiletá slečna, rozčepýřená, celá v černém. Nic ji nezajímá - ani panenky, hračky, natož knížky. Její jediné přání je naučit se jezdit na motorce, protože její táta, který ji dvakrát do roka (na narozeniny a na Vánoce) posílá dárek, byl vášnivý motorkář. Běta se mu chce vyrovnat, ale její maminka a babička jsou z ní nešťastné.

A tak se těsně před Vánoci ocitne zamčená v knihovně, pro ni na úplně neznámém místě a najednou z různých koutů dětského oddělení k ní promlouvají hrdinové z příběhů a přesvědčí ji, aby si zrovna jejich příběh Běta přečetla. Bětě to moc nejde, ale nakonec ji svět fantazie dostane.

A protože je to příběh pro děti, musí skončit šťastně a také skončí velice krásně a vyvolal mi na tváři úsměv.

Příběh je určen pro čtenáře od devíti let, tedy pro čtenáře, kteří už mají se čtením nějakou zkušenost. Přesto bych možná knihu doporučila starším dětem, protože drobná písmenka můžou ty mladší od čtení odradit. 

Kniha je doplněná ilustracemi Vladimíra Krále, který Bětce Panenkové vtiskl nezapomenutelnou podobu. Přesně vystihl, jak by měla vypadat. I další ilustrace v knize jsou originální. Kromě obrázků jsou tady zvýrazněné i některé věty, či výrazy a přiznávám, že jsem se při prohlížení opravdu bavila. 

O autorovi
Ján Uličiansky sa narodil v roce1955 v Bratislavě. Vystudoval dramaturgii a režii loutkového divadla na DAMU v Praze. Sedm let se profesionálně věnoval režii v Loutkovém divadle v Košicích. Působil jako šéfdramaturg Hlavní redakce pro děti a mládež ve Slovenském rozhlase v Bratislavě a je vysokoškolský profesor. Také působí jako organizátor knižní tvorby pro děti. V roce 2010 se dostal na nominační listinu na Cenu H. Ch. Andersena. Napsal řadu knížek pro děti, do češtiny byla přeložena Malá princezna, Analfabeta Negramotná a Podivuhodné příběhy sedmi moří.

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství Práh

pondělí 25. listopadu 2013

Dlouhé zimní večery 2 - All I Want For Christmas Is You

Projekt od Táni.
Zní to jako z nějakého zamilovaného filmu nebo z knížky, kdy hlavní hrdinka je sice krásná a chytrá, ale má smůlu na muže. Jednoho sice má, ale ten si ji nevšímá, protože má příliš práce, příliš dalších jiných žen nebo a taky nebo...Můžete si domyslet, co chcete.

A ona je sama a je nešťastná. Pak ale potká svého vysněného prince, který je úplně jiný než ten partner, se kterým žije. A pomalu a jistě se blíží Vánoce a její samota je čím dál větší a místo v srdci stále prázdnější, když v tom její vysněný princ se na Štědrý den objeví u jejich dveří s prostým: "Tak tady mě máš a miluj mě..."

Na toto téma by se dalo hodně vymýšlet.

Pod slovem YOU si můžeme opravdu představit onoho vysněného prince na bílém koni nebo princeznu. Může to být láska - nejen k milovanému člověku, ale také k dětem, případně domácím mazlíčkům. A také, a to je asi nejdůležitější, zdraví. Možná bych zdraví měla napsat jako ZDRAVÍ, protože jakmile zdraví není, jde láska a všechno ostatní stranou.

YOU může být cokoliv - notebook, čtečka, veškeré materiální dárky, které si můžete osahat, vyzkoušet. Ale YOU může být také setkání na Štědrý den s knižním hrdinou z knížek, kterého milujete a tak toužíte po tom, abyste se mohli potkat, že se vám to splní. Takového knižního hrdinu mám, dokonce jsou to dva hrdinové. Možná to někoho překvapí nebo taky ne, ale je to, chvíle napětí....Hurikán a Peeta z Hunger Games. Ale rozhodně bych chtěla oba dva z prvního a druhého dílu, protože tam jsem do nich zamilovala... :-D



Zdroj: vanityfair.com

sobota 23. listopadu 2013

Křest knihy Kočičiny


Dne 23. listopadu 2013 se v Kroměříži na Riegrově náměstí ve Studentcentru (pro Kroměřížáky jinak řečeno v Knize) konal křest a autogramiáda knihy Kočičiny. Autorkou je Jana Oščádalová a výtvarnicí se stala kroměřížská rodačka Markéta Vydrová. Kmotrou knihy se stala profesorka gymnázia, která za studentských dob učila jak paní ilustrátorku, tak také vydavatele knihy Stanislava Juhaňáka.
   
                   Jana Oščádalová                                                Stanislav Juhaňák                                                  Markéta Vydrová

Úvodního slova se ujal Stanislav Juhaňák (šéf nakladatelství Tritonu) a představil nám všechny tři ženy spojené s knihou, poté si vzala slovo Markéta Vydrová a nakonec sama autorka Jana Oščádalová. Chvíli pohovořily o knize, jak kniha vznikala, jaké ilustrace byly zvoleny apod.

A pak přišel na řadu křest knihy. Místo klasického šampaňského se kniha omňoukala, což mi přišlo velmi originální a nápadité. Dokonce se zúčastnily i mé dcery, což je s podivem. Ale stalo se a knížka byla pokřtěná.

Vzápětí proběhla autogramiáda, kdy se jak autorka, tak ilustrátorka podepisovaly všem zájemcům.

Po podepisování byla krátká kulturní vložka v podobě kytaristy Daniela Vydry. Jeho písničky byly snadno zpívatelné a zapamatovatelné a na konci se dočkal zaslouženého potlesku.

Nakonec došlo i na čtení dvou příběhů z Kočičin.

Čekalo na nás také lehké občerstvení a roli hostitele se ujal pan Juhaňák, který každému návštěvníkovi nabídl velmi chutný chlebíček. A také nezapomněl na všechny přítomné děti - ty kromě lentilek obdržely také minipohádky z nakladatelství Triton.

Závěrem bych chtěla podotknout, že se mi křest knihy opravdu moc líbil. Škoda, že podobných akcí není v Kroměříži víc.

pátek 22. listopadu 2013

Odcizená krajina

AUTOR: Jaroslav Čejka
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2013
POČET STRAN: 351
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:





Anotace:
Odcizená krajina je ságou z novodobé české historie, kterou přibližuje čtenáři prostřednictvím životních osudů několika navzájem spřízněných postav z Neveklovska, za druhé světové války vysídleného Němci a proměněného v dělostřelecké cvičiště SS.

Něco málo o ději
Začátek příběhu se odehrává po druhé světové válce. Seznamujeme se s Emou a Verou Wesselými, sestrami, jejichž rodina pochází z Ruska a jsou polovičními Židovkami. Vera strávila část války v koncentračních táborech, ale přežila. Její manžel takové štěstí neměl. Veřina sestra se koncentračnímu táboru vyhnula, protože poté, co se vdala, konvertovala ke katolíkům. Další důležitou postavou je Tomáš Rajen, malíř, který se o Veru velmi živě zajímal, ale ona se s ním později rozešla z politických důvodů.

Když to nevyšlo s ní, tak se zamiloval do její sestry, s kterou měl dceru Šárku, další ústřední postavu v příběhu. Do příběhu nesmíme zapomenout započítat i básníka Přemysla Rataje, mladého ambiciozního muže.

Součástí příběhu je i obraz, který namaloval Rajen v roce 1942 jako následek zabrání obce Neveklov Němci, kteří obec proměnili v dělostřelecké cvičitě SS. Tento obraz žije svůj vlastní život, chvíli však na něj hlavní protagonisté zapomenou, ale ke konci příběhu má hodně důležité slovo.

Hodnocení
Upřímně řečeno, knihy Odcizená krajina jsem se obávala. Proč? Z jednoho prostého důvodu: nejsem zrovna velký příznivec historicko-politických knih, respektive knih, jejichž nedávná historie a politika se týká české země. Politice dvacátého století nerozumím a hrozně těžko se mi čte o válečném období, takže těmto knihám se snažím vyhnout. Ale tentokrát jsem udělala výjimku a knihu o soudobé české historii jsem si přečetla.

Naštěstí můj strach, že se do příběhu zamotán, byl neoprávněný. Zpočátku jsem si dělala poznámky, abych držela krok, ale pak jsem to vzdala a ponořila se do příběhu, který byl opravdu hodně čtivý a zajímavý.

Jak už jsem se zmínila výše, začátek Odcizené krajiny začíná po válce. Hlavními protagonisty jsou sestry Ema a Vera a jejich přítel malíř Tomáš Rajen. Více mi byla sympatičtější Ema než Vera, i když ta by si zasloužila více soucitu než kdokoliv jiný z knihy.

Šárka a Přemysl - to jsou dvě jména z naší velmi dávné české historie, ale také dvě další postavy v románu. Více prostoru dostal Přemek, který nás bude provázet příběhem od padesátých let až po současnost a budeme sledovat jeho stoupající kariéru jako redaktora, básníka i jako muže. V knize je nazýván antihrdinou, ale mně jako antihrdina nepřipadal - přišlo mi, že se prostě přizpůsoboval době. Byl talentovaný, ambiciozní i kariérista, byl schopný dělat svou práci a čím víc stárnul, tím více šel do sebe.

Obraz Odcizená krajina, který namaloval surrealistický malíř Tomáš Rajen visí v domě Emy Halíkové a vyvolává jí vzpomínky na jeho autora. Ale sám obraz má v knize své místo a ke konci příběhu o něm ještě uslyšíme.

Jaroslav Čejka se v knize zaměřil nejen na lidské vztahy, ale také na historii Československa od poválečných let po současnost. Každá svá doba měla určité znaky, které se autorovi podařilo vystihnout - od nástupu komunistů k moci, přes okupaci sovětských vojsk až po rozpad Československa. 

Každá postava si prošla svým vývojem a každá se musela s nastalou dobou vypořádat po svém. Někdo to zvládl lépe, někdo hůře. Ale tak to chodí i ve skutečném světě.

Tato sága novodobé české historie je psána s lehkým humorem, a také je psána tak, aby si pamětníci připomněli tu dobu, ve které žili a řekli si: "vlastně ano, tak to bylo!"

Knihu bych ráda doporučila všem. I mladším ročníkům, například dnešním třicátníkům, kteří veškeré důležité události znají jen z vyprávění a tato kniha jim ty doby trochu přiblíží.

O autorovi
Jaroslav Čejka se narodil v roce 1943. Narodil se do podnikatelské rodiny Vystřídal řadu povolání - byl průvodcem na hradě Bouzově, stavebním dělníkem, projektantem, kulisákem, dramaturgem, časopiseckým i nakladatelským redaktorem, učitelem Lidové konzervatoře, knihkupcem, prokuristou advokátní kanceláře, reklamním textařem aj. Píše nejen detektivky, povídky a romány, ale je také básník.

Odcizená krajina zvítězila v literární soutěži Brněnský dukát. Vzhledem k životnímu jubileu autora byla kniha vydána již letos.

Děkuji nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.

středa 20. listopadu 2013

Manon Lescaut

AUTOR: Vítězslav Nezval
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2001
POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:




Anotace
Milostný příběh abbého Prévosta proměnil Vítězslav Nezval v jevištní báseň, v níž jde především o zachycení citových prožitků půvabné Manon a chudého rytíře Des Grieux. Manon, dychtivá přepychu a flirtu, přijímá obdiv a dary bohatých Duvalů a naivně si myslí, že tím pomáhá svému chudému rytíři. Nejrůznější intriky však nakonec dohánějí milence k deportaci za moře a k záhubě.



Něco málo o ději
Rytíř des Grieux je mladý muž, který se po studiích rozhodne vstoupit do semináře. Jeho plány však překazí příjezd šestnáctileté Manon Lescaut, kterou čeká vstup do kláštera. Oba mladí lidé se do sebe zamilují a ještě tentýž večer se stanou milenci a společně utečou do Paříže.

Jenže Manon je mladá a naivní a v dobré víře, že pomáhá rytíři i sobě, se nechává obdarovávat dárky a penězi od bohatých mužů. Jak tenhle milostný víceúhelník skončí? Někteří ví, někteří neví. Nezbývá, než si Nezvalovu Manon přečíst.

Hodnocení
Už delší dobu jsem po Manon pokukovala a marně si vzpomínala, jestli jsem Nezvalovo drama četla nebo ne, případně jestli jsem ji viděla v divadle. Ale ať vzpomínám, jak chci, nemůžu na to přijít. Ale pak už jsem ji držela v ruce a začetla se do příběhu mladého důvěřivého rytíře a krásné, leč lehkomyslné Manon.

Hlavními postavami v Nezvalově dramatu je již zmiňovaná dvojice, rytířův přítel Tiberge a další.

Tiberge a des Grieux jsou přáteli, oba mají vstoupit do semináře, ale do jejich života vklouzne šetnáctiletá Manon.

Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první a poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže hozená do kostela
Manon je všecko co neztratí nikdy svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je první a poslední má láska
Manon ach Manon Manon z Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu...

Je krásná, pohledná a rytíř des Grieux se do ní bezhlavě zamiluje. Jenže Manon je přeletává, miluje přepych a bohatství a nechává se obšťastňovat drobnými či většími dárky od bohatých mužů, ale už ji nedochází, že ty dárky jsou něco za něco. Manon to bere jako zábavnou hru a nemyslí si, že by svým jednáním mohla ublížit svému rytíři. Ten je nešťastný, ale je tu jeho věrný přítel Tiberge, který mu stojí po boku.

Občas mě však připadlo, že Tiberge není až tak úplně nejlepší přítel. Možná to bylo dáno stylem, kterým se snažil mladého rytíře před Manon varovat. A des Grieux ho vždy poslechl a nechal se jím hodně ovlivňovat. Ale ovlivňuje ho i Manon, kterou nesmírně miluje, takže des Grieux se ocitá mezi dvěmi mlýnskými kameny.

Co se týká Manon, nejsem si jistá, jestli byla vypočítavá a sázela na svou krásu, která přitahovala muže nebo byla opravdu jen nezkušená naivní mladá dívka neznalá světa. Možná trochu obojí a označení "hříšná světice" mluví za vše.

Divadelní hra o mámivé Manon vznikla na žádost E. F. Buriana a byla dokončena v roce 1939. O rok později byla již premiéra. Manon však vytvořil úplně někdo jiný - byl to abbé Prévost, který žil v 18. století.

Nezval svoji divadelní hru psal ve verších, které se dobře četly a rýmovaly se. Slovní  zásoba je bohatá, některé verše se opakují, ale tím se klade důraz na dramatičnost celého příběhu.

Hra Manon Lescaut byla také zfilmována v roce 1970. Manon si zahrála Jana Preissová, rytíře des Grieuxe hrál Petr Štěpánek. Ale spíše je to pořád divadelní hra, která se hraje dodnes.

Manon Lescaut doporučuji nejenom všem, kteří mají rádi klasická díla, ale i těm, kteří mají rádi tragické milostné příběhy.

O autorovi
Vítězslav Nezval byl přední český básník, který žil v první polovině 20. století. Byl také spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu a vůdčí osobnost českého surrealismu. Hodně často cestoval a to se také odrazilo v jeho tvorbě. Vítězslav Nezval obdržel roku 1953 titul národní umělec a byl vyznamenán zlatou medailí Světové rady míru.

Nezvalovu tvorbu nejvíce ovlivnili K. Hlaváček, O. Březina, J. Deml, J. A. Rimbaud, G. Apollinaire a překlady francouzských básníků od Karla Čapka.

Vítězslav Nezval rovněž překládal avantgardní poezii, vkládal do ní vlastní básnickou originalitu.
zdroj: wikipedia


Knihu můžete objednat na stránkách e-shopu Kniha.cz

pondělí 18. listopadu 2013

Dlouhé zimní večery 2 - Jmelí, způsob jak někoho políbit

Projekt od Táni.

S menším zpožděním vám přináším další článek. Tentokrát je na téma jmelí. 


Když se řekne jmelí, automaticky se mi vybaví zamilovaná dvojice, která se pod jmelím líbá... Ale víte vlastně, odkud jmelí pochází a jak se stalo, že je symbolem lásky a také Vánoc?

Už řecký filozof  Theofrastos, který žil několik set let před naším letopočtem, jmelí zkoumal. Keltští druidové ho považovali za posvátné, protože jmelí si udržovalo svoji zelenou barvu po celý rok a věřili, že vyléčí každou chorobu a vpodstatě měli pravdu.

Jmelí můžete pít jako čaj, který pomáhá při
- epilepsii
- křečích
- mrtvici
- reguluje krevní tlak
- ztišuje bolesti dělohy, bolesti při menstruaci a pomáhá i při krvácení u šestinedělek 
- dobře ovlivňuje funkci štítné žlázy, povzbuzuje látkovou výměnu.

A to je jen malý výčet toho, jak je bílé jmelí zdraví prospěšné. Některé studie však říkají, že jmelí žádné takové účinky nemá, což je možná trochu škoda.

A jak je to vlastně s tou tradicí líbáním se pod jmelí? Již zmiňovaní Keltové věřili v posvátnost této rostlinky a věděli, že zajišťuje nejen štěstí, plodnost, odvahu, ale také že poutá milence k sobě. Proto má muž políbit ženu, která prochází pod jmelím. Pak oba mají utrhnout bobulku z jmelí, ale na větvičce musí zůstat aspoň jedna bobulka pro štěstí.

Když jsem začala psát tenhle článek, vybavil se mi také film Zatímco jsi spal se Sandrou Bullock a Billem Pullmanem v hlavní roli. Je to jeden z mých velmi oblíbených vánočních filmů, na který se budu dívat pořád a pořád. A ta scéna s líbáním pod jmelím mě vždycky dostane.

Pokud jste film neviděli a milujete romantické filmy, určitě se na něho podívejte.


A to by mohlo být vše.

PS: Líbat se ale můžete kdykoliv a kdekoliv, nemusíte čekat na to, až budete mít nad hlavou pověšené jmelí.

Zdroje:
http://www.zdravinadlani.cz/
http://www.prirodovedci.cz/

středa 13. listopadu 2013

Setba minulosti

AUTOR: Virginia Andrewsová
ORIGINÁL: Seeds of Yesterday (1984, Simon & Schuster, New York)
PŘEKLAD: Alena Šimková
NAKLADATELSTVÍ: Ikar Praha
ROK: 1993
POČET STRAN: 390
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:




Anotace
Ve čtvrtém díle rodinné ságy Virginie Andrewsové se vracíme do vzkříšeného Foxworth Hallu. Po zničujícím požáru, který tak dramaticky ukončil jednu životní etapu hlavních hrdinů, ho dal znovu postavit mladý Bart, univerzální dědic obrovského foxworthovského majetku, který, jak se zdá, zdědil i povahové vlastnosti praděda Malcolma, kdysi nelítostného a krutého vládce nad osudy všech příslušníků rodiny.

Něco málo o ději (!!navazuje na předchozí díly!!)
Foxworth Hall je znovu postaven. Po dlouhých patnáct let bylo rodinné sídlo obnovováno do podoby, které se Foxworth Hall těšil za dob své slávy. Bartovi jako jedinému dědici majetku Foxworthových je nyní pětadvacet let.

Na své narozeniny pořádá velkolepou oslavu s baletním představením. Na tomto představení má zatančit hlavní roli jeho bratr Jory s manželkou Melodií, ale Melodie je těhotná, a tak její roli vzala Cindy, sestra Joryho a Barta. Jenže se stane velké neštěstí - Joryho zraní padající kašírovaný mramorový sloup a kvůli zranění ochrne.

Bart této situace využije ke svému prospěchu a Melodii svede. Jak to všechno dopadne? Rozvede se Jory s Melodií? Je Bart opravdu zamilovaný do Melodie? Budete si muset přečíst tuhle knihu, abyste se dozvěděli, jak to všechno skončí.

Hodnocení (obsahuje spoilery)
Čtvrtý díl této pentalogie mě zklamal. Připadala jsem si jako v uslzené telenovele, kterou vypínám nebo u ní převracím oči v sloup. Co k tomu dodat? Asi nic. Předchozí tři díly byly opravdu dobré, ale tohle jako vyvrcholení románu se mi moc nelíbilo.

Posouváme se v čase o patnáct let dopředu, když Bart jako jediný dědic Foxworthova majetku obnovuje rodinné sídlo. Zdědil spoustu peněz a nakládá s nimi dle libosti. Jeho velkým nedostatkem je však cit a pokud možno i správné emoce. Navíc je pod ostřížím zrakem navrátivšího se strýčka Joela, osmdesátiletého pána, který je velice podobný svým podivínským chováním komorníkovi Johnu Amosovi z předchozího dílu.

Bartův bratr Jory a jeho těhotná žena Melodie jsou úspěšní baletní tanečníci, kteří si užívají svou slávu, milují se a jsou šťastní, ale jen do chvíle, než Jory ochrne. V tu chvíli se jim život obrátí vzhůru nohama. Na jednu stranu jsem Melodii chápala, že Joryho podvedla, chápala jsem její opuštění i smutek, ale nechápala jsem, proč zrovna Bart. Jestli v tu chvíli už nechtěla s Jorym žít a vyrovnat se se skutečností, že už nebude chodit, měla od něj hned odejít, protože zrovna Bart, o kterém víme, že není zrovna starostlivý a láskyplný muž, nebyl ten správný nástroj k vyřešení jejího problému.

Cindy, adoptovaná sestra obou bratrů, je mladý větroplach, je živelná a jako jediná z rodiny mi byla opravdu sympatická. Další symatická postava je Chris, který se za svou kariéru opravdu proslavil a teď se zabývá výzkumem léků proti rakovině. Jeho žena Cathy však moje sympatie ztratila - stala se z ní žena středního věku, která se snaží neustále domlouvat Melodii a Bartovi, utěšovat Joryho, povzbuzovat Cindy, kárat Joela a na vše si stěžovat Chrisovi. Navíc (ale to už je dáno tím, že originál příběhu je psán v roce 1984) jsem byla docela šokovaná tím, že Melodii nedoporučuje sex v těhotenství, že by mohla dítěti ublížit.

Novou postavou je Joel, intrikánský strýček, který stejně jako jeho otec Malcolm nenávidí všechny ženy do jedné a neustále popouzí Barta proti nim a poučuje ho, jak se má a nemá chovat. Navenek se tváří, jak ho má rád, ale ve skutečnosti ho jenom zrazuje.

Připadalo mi, že autorka tento román vařila z vody. Scény se neustále opakovaly a nepřinesly nic nového. Jsem velmi zvědavá na poslední díl, který se jmenuje Zahrada stínů. Není to pokračováním příběhu, ale vrací se na začátek všeho zla.

O autorce
Virginia Andrewsová je známá především psaním sérií o zakázané lásce a rodinném tajemství. Celý život byla upoutána na vozík, v 66 letech zemřela na rakovinu prsu. Její knihy byly tak populární, že knihy, které Virginia nestihla dopsat, za ni dokončil spisovatel Andrew Niederman.
Zdroj: bookfan

Obálky
Co se týče obálek, nejvíce se mi líbí anglická s květinou. A tak nějak vyjadřuje pocity a náladu knihy. Obálky s obličejem mi připadají trochu kýčovité a moc se mi nelíbí. Na naši obálku se dívám ráda, protože pěkně ladí k ostatním v sérii a pěkně pohromadě vypadají opravdu dobře.

                                anglické                                holandská                                        španělské

pondělí 11. listopadu 2013

Dlouhé zimní večery 2 - Vánoční stromek z knížek

Projekt od Táni.

A máme tady páté pokračování Dlouhých zimních večerů. Zatím jsou ještě podzimní, ale dlouhé jsou už teď. 

Zapomeňme teď na chvíli na tmu, plískanice, ale v duchu se přenesme k vánočnímu stromečku, který rozsvítí miliony světýlek a rozzáří dětská očka. A to je snad nad všechny dárky...

Rozzářená dětská očička jsou všude stejná napříč zeměkoulí.

Rozsvícený vánoční stromeček najdeme i v různých knihách a nemusí to být jenom ty dětské. Vánoční stromeček hrál velmi důležitou roli i v jedné severské detektivce. Její název vám neřeknu, protože bych vám hodně napověděla a já spoilery moc ráda nemám.




V dětské literatuře si vzpomínám na vánoční příběh o Ťapíkovi, který trávil Vánoce daleko od domova u tety Viky v Americe. A místo Ježíška tam chodí Santa.




A pak je tu ještě jedna knížečka o Štuclince a Zachumlánkovi z pera Františka Nepila. Četli jste tenhle zimní
pohádkový příběh? Ne? Trochu vám připomenu, jak slavili Vánoce: Kmotřínek trávil zimu v nemocnici a malá Štuclinka se musela o sebe postarat sama. A protože zrovna byli Vánoce a oni nemohli najít žádné baňky, pověsili na stromeček mrkev, křížaly a sušené švestky a taky cibuli a brambory. A na špičku pověsili slaměnou štětičku. Nakonec ho posypali solí a stromek vypadal jako by byl plný jinovatky.



Ale ta pravá vánoční atmosféra u stromečku dýchá z Ladových obrázků, které na mě hodně působí. Posuďte sami, no není to nádhera?

neděle 10. listopadu 2013

Maminka

AUTOR: Jaroslav Seifert
ILUSTRÁTOR: Jiří Trnka
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 1990
POČET STRAN: 80
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:




Anotace
Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vijío, Krabice na čaj, Domov... ) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás. (výbor básní)
Hodnocení
Nedávno mi na mysli vytanula básnička, kterou jsme se učili na základní škole nazpaměť. Jmenuje se Kytička fialek a dodneška si pamatuji ten pocit, kdy jsem se ji učila. I teď, po takové dlouhé době mi vyhrknou slzy do očí. Je smutná, ale plná lásky.

A vlastně celá sbírka básní je láskyplná a plná citů k jedné osobě - k mamince. Jaroslav Seifert zde vzpomíná na svou maminku, kterou měl nesmírně rád, na své dětství, které v něm zanechalo hlubokou stopu i přesto, že rodina nebyla příliš bohatá, ale bohatství se skrývalo právě v rodinné soudržnosti.

Jedná se o sbírku lyrických básní, které mají pravidelný až zpěvný rýmovaný verš a snadno zapamatovalený. Používá také zastaralá slova, některé z nich jsou vysvětleny v závěru knihy, např. amoret, perpendykl.

Básně jsou doprovázeny nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky, které k této něžné knížce neodmyslitelně patří.

A komu je vlastně kniha určena? Možná všem, dětem i rodičům, ale možná že právě rodiče po ní sáhnou častěji než děti, protože maminka je jen jedna a kniha je plná jinotajů a mezi řádky jsou skrytá poselství...

KYTIČKA FIALEK
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála,
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.

- K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím jí vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
- Synáčku, už jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořcice.

Hodiny bijí za stěnou,
děsí mě němota zdiva.
Maminka, tvář již zastřenou,
na lůžku leží; z kolenou
nehybně sukně splývá.

Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,
prsty jsou přitisklé k dlani.
Kytičku chci jí do nich dát,
už naposledy tentokrát.
A ještě se mi brání.

O autorovi
Jaroslav Seifert byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Byl také spoluzakladatelem poetismu, nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1984) a národním umělcem. Za svůj život napsal mnoho básní, které se prolínají velkým obdobím jeho života: od roku 1921 (Město v slzách) až do roku 1983 (Býti básníkem). V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.





Zdroje:
http://anyzovka-v-zemi-cikad.blogspot.cz/2013_01_01_archive.html
wikipedia
www.gymnus.cz

úterý 5. listopadu 2013

Nevěrné ženy pijí sauvignon

AUTOR: Věra Fojtová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
EDICE: Vinařská krimi
ROK: 2013
POČET STRAN: 246
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:




Anotace:
Další příběh z řady vinařských krimi se opět odehrává v kouzelném jihomoravském kraji pod Pálavou, mezi vinohrady, vinnými sklípky a vinaři.
Otevřelo se naplno jaro a přineslo s sebou nejen práce na vinicích, ale také hodně radosti. Velikonoční košty vín se střídají jeden za druhým, neboť mladá vína právě dozrála do plnosti, ale také jsou poslední dubnový den tradičně zapalovány ohně k pálení čarodějnic.
V první májový den je nedaleko místa, kde hořela vatra, nalezena ohořelá mrtvá žena v kostýmu čarodějnice. Jde o násilný trestný čin, nikoliv o nešťastnou náhodu, jak by se na první pohled zdálo, neboť žena je kromě viditelného popálení i uškrcená...

Něco málo o ději
Stárnoucí kapitán Otakar Kuba a poručík Lukáš Vrba mají na začátku jara nezvykle mnoho práce - nejdříve musí vyřešit brutální vraždu mladé dvojice a když už se zdá, že je po vyřešení čeká zasloužený odpočinek, stane se další vražda...

Poslední dubnový den patří tradičně čarodějnicím - tančení a skákaní přes ohně a nakonec jejich upálení... Po skončení této veselice je blízko dohasínající vatry nalezena mrtvá mladá žena. Dle vnějších stop byla uškrcená a popálená - jako čarodějnice. Jmenuje se Oksana a podle lidí z vesnice byla Oksana hodně do větru, nikdo ji neměl rád, protože mnoho mužů jí podlehlo. Proto odpověď na otázku, kdo mohl Oksanu zabít, je velice složitá. 

Naštěstí kapitán Kuba s poručíkem Vrbou a novou posilou v podobě psycholožky Marie Černé kousek po kousku dávají jednotlivé stopy dohromady a brzy přijdou na to, kdo je vrah.

Hodnocení
Na tuto vinařskou krimi jsem se těšila. Autorčiny předchozí knihy měly velký ohlas a já také hodně dám na různá doporučení a recenze, takže příležitost si přečíst tuto velmi krásnou knihu jsem si nenechala ujít.

Kuba i Vrba jsou sehraná dvojka, která se vzájemně doplňuje a jejich slovní přestřelky a dobírání mi volaly úsměv na tváři. Do jejich týmu přišla tak trochu tajemná psycholožka Marie Černá, za jejími zády jí ti dva říkají "Máňa". Přesto mezi ně zapadla.

Slovní přestřelky a ironické poznámky se objevovaly i při řešení vraždy a já si pokaždé říkala, jak to ti dva dělají, že mají tolik černého humoru i v neveselých chvílích?

A protože se nacházíme na Jižní Moravě v krásné oblasti pod Pálavou, nesmí chybět v žádném případě víno, které je v příběhu protknuto do poslední kapky.

Příběh je psán v krásných větách plné přirovnání, popisů postav i krajiny. Paní spisovatelka si umí krásně zahrávat se slovy:

A druhý den byla středa a zrovna přišlo, jako z udělání, jaro. Právě to, na které netrpělivě čekali už pár týdnů. Vylouplo se jako mladý hrášek z čerstvého lusku a vyskočilo ze zimy rovnýma nohama přímo do ulic.

Byla to škoda, že se tak stalo právě toho dne. Byla to totiž pastva pro unavené mužské oči, neboť dívky se náhle vylouply ze svých kabátů jak meče trav.

Kniha je rozdělena do krátkých kapitol, které se lehce čtou, takže se ani nenadějete a najednou je konec. Vraha jsem si tipla v poslední třetině knihy a výjimečně jsem měla i pravdu, takže pozornému čtenáři důležité indicie neuniknou.

Přečíst knihu za dvě odpoledne nebude žádný problém a kdo má rád oddechové příjemné čtení se sklenkou bílého či červeného, bude jistě nadšený stejně jako já.

O autorce
Věra Fojtová se narodila v roce 1947. Psala básně, ale především se věnuje románům. V její tvorbě najdete jak detektivní žánr, tak i historický a píše i o lidských vztazích. 

Děkuji nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.