NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK: 2017
ROK: 2017
POČET STRAN: 160
ZDROJ: knihovna
Anotace
Dobrovolnice Anna přijíždí učit angličtinu do lombocké školy, kterou podporuje nezisková organizace z Evropy. Přitom se potýká se svérázným smyslem pro realitu zdejších obyvatel a pár dní předtím ještě s chaosem a kulturními rozdíly na sousedním hinduistickém Bali. Vysněný ráj indonéských ostrovů, jak ho známe z pouťových letáků, je mimo dovolenkářská ghetta natolik jiný, že nastalá absurdita v očích ztraceného Evropana nemůže být větší.
Svižně a vtipně napsaná próza Michaely Štěchové nabízí otázku, jestli v Indonésii může existovat láska, která ostrovy přenáší, a jestli se nakonec rozvojová pomoc ze Západu nedá konzumovat stejně jako cokoliv jiného.
Hodnocení
Tuto útlou knihu jsem zaznamenala v době, kdy vznikla, ale neměla jsem možnost si ji přečíst. Až o rok později jsem ji zahlédla znovu, a to už jsem si ji nesla domů.
Anně je kolem třicet let. Je svobodná a bezdětná, a tak ji nebrání nic v tom, aby odjela do Indonésie na ostrov Lombok učit v pengsongské škole místní děti angličtinu. Pozná nejen obyvatele, ale i zvyklosti a tradice indonéského národa.
Vyprávění je psáno v první osobě ve formě deníku a každá kapitola je označena datem. Takový způsob byl čtivý a zajímavý. Čtenář se z jednotlivých řádků dovídá o způsobu života, který je od toho našeho úplně někde jinde. Dovolenkářský život probíhá v ghettech, ve kterých se vše přizpůsobilo turistům ze západu. Mimo ně však je skutečný život a autorka ho dokázala barvitě vylíčit.
Anna nejdříve strávila část srpna na vedlejším ostrově Bali, kde ji průvodce dělal Made. Autorka zachytila i jeho příběh o nešťastné lásce k dívce z Jakarty Je to příběh lehce naivní a neuvěřitelný, ale láska v takovém věku nejspíš existuje. Na Lomboku je Anniným průvodcem Habieb, místní mladík s velkým zapálením pro věc.
Anna v Lomboku stráví celý měsíc a její záchrana světa je v nedohlednu. Aby její pomoc k něčemu byla, musela by tady strávit mnohem více času. Anna si však Lombok a celkově zdejší kulturu a lidi zamilovala a už plánuje, že by se do Indonésie ráda vrátila.
Co však mohla autorka trochu více pozvednout, bylo učitelování. Sice zmínila některé aspekty, ale mohla více rozepsat, jakým způsobem se děti učily cizí jazyk, jestli udělaly nějaký pokrok, co se učily v jiných předmětech (nutno podotknout, že z Annina pohledu se nejspíš neučily nic)
S Annou také trochu poznáte jak Lombok, tak i Bali, jejich chrámy a památky.
Příběh je velice krátký a určitě se tam nedostaly další věci, které by z knihy učinily ještě lepší román. Kniha byla napsána s lehkostí a vtipem. Mně se kniha líbila díky svižnému psaní. Patří mezi ty, které si rádi vezmete k vodě nebo jen tak někam k odpočinku.
O autorce
Michaela Štěchová vystudovala Český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V současnosti žije v Německu a pracuje s předškolními dětmi. Zajímá ji čeština jako cizí jazyk, současná česká próza, vícejazyčná výchova a interkulturní pedagogika. Zdroj:web autorky
Anotace
Svižně a vtipně napsaná próza Michaely Štěchové nabízí otázku, jestli v Indonésii může existovat láska, která ostrovy přenáší, a jestli se nakonec rozvojová pomoc ze Západu nedá konzumovat stejně jako cokoliv jiného.
Hodnocení
Tuto útlou knihu jsem zaznamenala v době, kdy vznikla, ale neměla jsem možnost si ji přečíst. Až o rok později jsem ji zahlédla znovu, a to už jsem si ji nesla domů.
Anně je kolem třicet let. Je svobodná a bezdětná, a tak ji nebrání nic v tom, aby odjela do Indonésie na ostrov Lombok učit v pengsongské škole místní děti angličtinu. Pozná nejen obyvatele, ale i zvyklosti a tradice indonéského národa.
Vyprávění je psáno v první osobě ve formě deníku a každá kapitola je označena datem. Takový způsob byl čtivý a zajímavý. Čtenář se z jednotlivých řádků dovídá o způsobu života, který je od toho našeho úplně někde jinde. Dovolenkářský život probíhá v ghettech, ve kterých se vše přizpůsobilo turistům ze západu. Mimo ně však je skutečný život a autorka ho dokázala barvitě vylíčit.
Stejným gayungem se voda nabírá i na čištění zubů, i na splachování, i k opláchnutí příslušných partií po použití záchoda. Indonésané totiž nepoužívají toaletní papír, kdepak – vždy se levačkou poctivě omyjí. Jeden si říká, no to snad ne, to je odporné...Jenomže ten samý názor zjevně zastávají Indonésané zase o toaletním papíru. To my jsme pro ně ta prasata, co si s odpuštěním šmrdlají hovna po zadku. (str. 12)
Anna nejdříve strávila část srpna na vedlejším ostrově Bali, kde ji průvodce dělal Made. Autorka zachytila i jeho příběh o nešťastné lásce k dívce z Jakarty Je to příběh lehce naivní a neuvěřitelný, ale láska v takovém věku nejspíš existuje. Na Lomboku je Anniným průvodcem Habieb, místní mladík s velkým zapálením pro věc.
Anna v Lomboku stráví celý měsíc a její záchrana světa je v nedohlednu. Aby její pomoc k něčemu byla, musela by tady strávit mnohem více času. Anna si však Lombok a celkově zdejší kulturu a lidi zamilovala a už plánuje, že by se do Indonésie ráda vrátila.
Co však mohla autorka trochu více pozvednout, bylo učitelování. Sice zmínila některé aspekty, ale mohla více rozepsat, jakým způsobem se děti učily cizí jazyk, jestli udělaly nějaký pokrok, co se učily v jiných předmětech (nutno podotknout, že z Annina pohledu se nejspíš neučily nic)
S Annou také trochu poznáte jak Lombok, tak i Bali, jejich chrámy a památky.
Příběh je velice krátký a určitě se tam nedostaly další věci, které by z knihy učinily ještě lepší román. Kniha byla napsána s lehkostí a vtipem. Mně se kniha líbila díky svižnému psaní. Patří mezi ty, které si rádi vezmete k vodě nebo jen tak někam k odpočinku.
O autorce
Michaela Štěchová vystudovala Český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V současnosti žije v Německu a pracuje s předškolními dětmi. Zajímá ji čeština jako cizí jazyk, současná česká próza, vícejazyčná výchova a interkulturní pedagogika. Zdroj:web autorky
Žádné komentáře:
Okomentovat