Střechy Paříže

AUTOR:  Katherine Rundell
ORIGINÁL: Rooftoppers (Faber and Faber, 2013)
PŘEKLAD: Zdeněk Huml
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017
POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Prožijte s malou Sophii noční dobrodružství na pařížských střechách! Když je Sophii rok, přežije jako jedna z mála ztroskotání zámořské lodi. Ujme se jí další přeživší, výstřední svobodný mládenec Charles, a vychová ji jako svou vlastní dceru. Jeho neotřelé výchovné metody (psát po zdech je dovoleno!) se ale nelíbí úřadům, a tak když je Sophii dvanáct, uprchnou společně do Paříže. Sophie je přesvědčená, že právě tam žije její matka. Seznámí se s partou dětí, které žijí výhradně na pařížských střechách a téměř nikdy neschází dolů na ulici. Život na střechách je vzrušující, ale taky nebezpečný. Podaří se Sophii s jejich pomocí matku najít dřív, než bude pozdě?

Hodnocení

Mám ráda knihy pro děti, protože v nich se vždy ukáže spisovatelovo umění zaujmout dětského čtenáře. Při pročítání anotace (a prohlížení obálky) mě zaujala kniha od anglické spisovatelky Katherine Rundell.

Při prvním prolistování knihy mě zarazilo několik věcí - za prvé, kniha nemá obrázky. Je to zvláštní, protože dětské knihy by měly nějaké obrázky mít, protože děti čtou i očima. Druhá věc, která mě překvapila, byla tloušťka knihy. Nestává se často, aby příběhy pro děti měly tolik stránek. 

V příběhu není známo, do které doby je kniha zasazená, ale myslím si, že se odehrává v prvním desetiletí dvacátého století.

Nejprve jsme svědkem potopení zámořské lodi. Téměř nikdo z cestujících nepřežil. Jen miminko, které plavalo v pouzdře na cello, a Charles, který si miminko vzal do opatrování. Holčičku pojmenoval Sophie. Staral se o ni, jak nejlépe mohl, ale jeho volnomyšlenkářská výchova se nelíbila sociální pracovnici paní Elliotové, která za nimi docházela až moc často.  

Sophie vyrůstá, nechodí sice do školy, ale umí jak číst, tak i psát, Charles je skvělý učitel a Sophie ho má moc ráda. Jídlo jedí na knížkách nebo na střeše, malují po zdi. Paní Elliotové došla trpělivost. Soudem bylo nařízeno, že Sophie bude Charlesovi odebrána.

Sophie je nešťastná. Nechce od Charlese odejít. A také tajně sní neustále o tom, že její maminka pořád žije. Nevzdává se naděje a pak nečekaně zjistí z pouzdra na cello adresu. Pařížskou adresu. Sophiina naděje ještě víc vzrostla. S Charlesem na nic nečekají a odjíždí tajně do Paříže. Tam na Sophii čeká velké dobrodružství na střechách domů a také pátrání po matce.

Celý příběh byl zvláštní. Aspoň pro mě. Představte si, že ve městech žijí děti, které nikdy nechodí po ulicích, ale pohybují se po střechách domů. Je jim jedno, jestli je střecha rovná nebo šikmá, jestli je dům vysoký nebo nízký. Běhají po nich tak rychle jako nikdy jiný. Dokážete si to představit? Já moc ne. Nedokázala jsem se vžít do těch dětí, do jejich životů. Jsem realista a v tom, co dělají, vidím nebezpečí - spadnutí, zabití, ublížení na zdraví, také, že ty děti jsou v podstatě děti ulice, které musí trpět hlady, nemají kde spát. Na druhou stranu jsem cítila svobodu, vidět věci z výšek, odvahu a nezávislost na dospělých. 

V momentě, kdy jsem knihu zavřela, jsem měla na jazyku magický realismus. Ano, vím, co magický realismus znamená, že to není zrovna tento případ, ale to, jak děti běhaly po střechách, mi přišlo nereálné, nadpřirozené a magické.

Kniha se četla moc dobře. Kapitoly byly dlouhé tak akorát, písmenka byly menší, ale mezery mezi jednotlivými řádky byly trochu větší. 

Během čtení mě zarazila další věc. Jméno Sophie nebylo skloňováno. Uvedu příklad: Charles si Sophie položil na kraj kolene... Charles Sophie podal červené jablko...V té hudbě bylo něco, co Sophie připadalo důvěrně známé...A další a další. Zpočátku jsem si na to nemohla vůbec zvyknout a toto neskloňování mi přišlo podivné. Můj dotaz mi v nakladatelství zodpověděli a vysvětlili, že jméno Sophie se vyslovuje jako "Sofi" a podle pravidel se jména zakončená ve výslovnosti na "i" nebo "í" neskloňují. Já jméno vyslovovala jako "Sofie", a tak díky této nesrovnalosti došlo k mému podivu.

V tiráži je psáno, že je kniha určená pro děti od devíti let. Nevím, myslím, že je spíše pro starší, řekněme dvanáctileté děti. Ale samozřejmě každé dítě je jiné a třeba se tato kniha bude líbit i těm devítiletým. Rozhodně je knížka zvláštní a možná pro tu zvláštnost by si ji mohl přečíst i dospělý.

Obálky

Hodně se mi líbí poslední dvě obálky. Ač jsou obě téměř stejné, každá z nich má jinou atmosféru. Mým favoritem je obálka poslední. Naše česká obálka je také moc krásná, zvlášť Sophiiny vlasy barvy blesku.

    

O autorce

Katherine Rundell se narodila v roce 1987, vyrůstala v Africe a Evropě. Její první kniha The Girl Savage byla inspirována její láskou k Zimbabwe, zemi, ve které strávila část svého dětství. Pro Střechy Paříže jí bylo inspirací léto v Paříži a tajné procházky po střechách Oxfordské univerzity. Kniha byla v roce 2013 nominována na cenu deníku Guardian. V současnosti Katherine Rundell dělá doktorát a píše knihu pro dospělé.

Napsáno pro Databázi knih