Klára Janečková patří ke stálicím naší české literární scény. V letošním srpnu jí vyšla již desátá kniha s názvem Pád do tmy. Před vydáním titulu jsem se v červnu zúčastnila křtu rukopisu. Byli jsme tak prvními čtenáři, kteří mohli knihu spatřit ještě před knižní podobou.
A co všechno se na besedě dělo? Klára Janečková představila nejen Pád do tmy, ale i své předchozí knihy. Spisovatelka knihu psala čtyři roky a dokončila ji v nemocnici, kde strávila řadu týdnů.
Jestli budete mít ve čtvrtek 30. srpna cestu do hlavního Prahy, navštivte Palác knih Luxor na Václavském náměstí. V 17:00 se tu bude konat křest a autogramiáda.
Zkrácená anotace:
Tereza Brašová uteče ve svých osmnácti letech z domova, aby se zbavila svého otčíma, který ji léta sexuálně zneužíval. Bezpečí najde ve slovinských jeskyních, kde začne pracovat jako průvodkyně v největším krasu Evropy a později se proslaví jako záchranářka. Petr Brašov, který mezitím udělal politickou kariéru, Terezu donutí vrátit se do Prahy, aby její popularity využil pro svou mediální kampaň. Netuší však, že právě to se mu stane osudným…
PROLOG
JESKYNĚ POSTOJNÁ
SLOVINSKO
4. července 2015 v 13:00
Jeskyně, pozoruhodný útvar, který lidi odpradávna lákal a vybízel k akci. Podněcoval je riskovat životy, vzbuzoval v nich touhu objevovat neznámé. Adrenalin, vrcholové chvíle v podzemí. Nebezpečí a riziko mající příchuť dobrodružství a zábavy. Jeskyně, labyrint chodeb, štěrbin, uliček a propastí, prosycená barvami. Temné dutiny, ze kterých vyvěrají proudy podzemních vod a neznámá řečiště. Okolo nich suché strohé jeskyně s vymletými holými stěnami či krápníkové útvary s rozesetými jezírky a nádhernými jeskynními dómy.
Jeskyně, podzemní dutina vzniklá přirozenými procesy, obklopená matečnou horninou. Dutina, jejíž rozměry jsou větší než míry člověka, a člověk do ní tudíž může vstoupit.
Podzemí spojuje jediné: „tma“. Černočerná tma, tmavší než temná noc. Tma tmavší než noci za novoluní, kdy se Měsíc nachází mezi Sluncem a Zemí a my ho nevidíme. Tehdy je pohlcen dálkou, v největší vzdálenosti od Země. V kalendáři je vyznačen magickým černým kruhem. Obávaný černý kruh je symbolem jeskyně. Tma připomínající bájná podsvětí obydlená zlými bohy či démony, kteří vládnou říši mrtvých.
Chlad a nepředstavitelné, až paniku vzbuzující ticho, další typické znaky jeskyní. Chlad, jenž hubí všechno živé. Paralyzuje lidské údy, způsobuje neovladatelný třes těla a následně jistou smrt podchlazením. Chlad po tisíciletí zažraný do kamenů, hlíny, stalagmitů a stalagnátů.
Ticho drásající lidské uši navyklé na zpěv ptáků, bublání řek a potoků či šumění stromů ve větru. Není tu slyšet nic, hlasy, smích dětí ani ozvy civilizace.
Tereza Brašová procitla. Otevřela oči, ale nespatřila nic než černo. Neschopná se pohnout, vnímala, jak jí z rány na temeni hlavy, z oděrek na rukou, nohou i zádech prýští krev. Byla pří-jemně teplá, ale v chladu jeskyně rychle tuhla a zanechávala za sebou tmavorudé fleky.
Dívka ležela na štěrkovém povrchu, v útrobách řečiště Pivky, která měla co nevidět kulminovat a zaplavit břehy. Ležela v podivně zkroucené poloze, jako zmačkaná hadrová panenka, na pravém boku. Péřová bunda jí při krkolomném pádu sklouzla z těla a omotala se kolem hlavy, čímž zbrzdila dopad lebky na kamenné dno a dívce zachránila život.
Tereza zasténala. Zkusila rozhýbat ztuhlé a na kost odřené prsty levé dlaně. Zdálky k ní doléhal hluk vody. Musela spadnout hodně hluboko, až k proudu řeky Pivky. Ale hluk odrážející se v jeskyni mohl klamat, řeka mohla být i půl kilometru daleko. Blížila se povodeň, venku už několik dnů v kuse vydatně pršelo, meteorologové varovali před záplavami a úřady vydaly zákaz raftingu a průzkumu jeskyní v terénu blízko řek.
Tereza zmobilizovala síly a mírně zvedla levou ruku. Zápěstí bylo potlučené, ne však zlomené. Také paže i ramenní kloub se zdály být v pořádku. Pokusila se posadit, převalila se z boku na záda a zapojila i pravou ruku, na kterou dopadla, aby se podepřela. Navlhlý terén posetý stovkami drcených kamínků značně prokluzoval. Pravá ruka nesnesitelně bolela. Očividně ji pád poznamenal, byla nejspíš zlomená. Dívka se zapřela a s pomocí zdravé končetiny se s úpěním posadila.
Všudypřítomná tma naháněla hrůzu. Kromě dunění vody se okolím neslo jen ticho. Tereza nahmatala opasek kalhot. Šmátrala po svítilně. Nenašla ji. Zřejmě se při pádu odtrhla a s největší pravděpodobností rozbila. Uvolnila bundu, kterou měla neustále obtočenou kolem hlavy, a pátrala po kapsách. Při bolestivém šacování prokřehlými krvácejícími prsty konečně objevila mobil. Rychle jej vytáhla a mačkala tlačítka. Dotykový smartphone měl rozbitý displej, ale fungoval.
Temnotu rozčíslo modravé světlo odrážející se od displeje. Přes pavučinu rozbitého skla spatřila tapetu moře, kterou si ne¬dávno nastavila. Vyfotila ji sama, když byla na pobřeží a neodolala jasně modravé záři jadranských vln. Z obrázku k ní pronikalo bezpečí a jasná vzpomínka na prchavé štěstí, které u moře zažila. Všechno krásné bylo pryč. Teď je v pasti. Pohřbená zaživa. Na dně jámy odsouzená k smrti.
Není tu však sama. Doprovázely ji dvě ženy, které musí najít. Dvě bezbranné turistky, kterým dělala průvodkyni a zavázala se, že je v bezpečí dopraví zpátky napovrch. Obě mají děti, které na ně doma čekají.
Terezu přemohl pláč, silný, sycený beznadějí situace. Zoufalství vytlačilo na okamžik bolest stranou. Její vzlyky se nesly tmou a nořily se do hukotu řeky.
Posvítila mobilem do stran. Vzápětí je spatřila. Plavovlasá statná čtyřicátnice Ruth ležela půl metru od ní. Obličejem obráceným dolů. Vlasy prosáklé krví. Půvabná tvář byla rozmačkaná k nepoznání.
Štíhlá, energická a speleologií a speleoalpinismem posedlá Sabina ležela přímo na Ruth. Hlavu měla v podivném záklonu, zabořenou do zad kolegyně. Sportovní kalhoty z cordury byly rozervané, holé nohy pokryté ranami. Byla bosá. Batoh s vybavením při pádu ztratila. Nejevila známky života.
„Pomoc!“ vykřikla Tereza hlasem plným paniky. „Nesrečo, nehoda!“ volala slovinsky.
Ozvěna, která nesla její hlas do dálky, utichla. Dívka se svezla na zem. Vnímala chlad útrob propasti a vysílením zavřela oči. V mládí prožila hodně zlého. To z ní udělalo tvrdou, cynickou a emočně plochou bytost. Alespoň tak navenek působila. Vyhrocená situace jí teď strhla obrannou masku a obnažila malou ustrašenou holku, která se bála o život.
Text © Klára Janečková
© Nakladatelství Ikar, 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat