Rozhovor s Ivanou Chřibkovou: „Anna je bojovnice, trochu praštěná, ale nevzdává se a bojuje fér"

Ivana Chřibková je spisovatelka, která má ve své bibliografii dvě knihy s netypickými názvy - Suchý hadr na dně mořském a Když to tam není, tak to tam nehledej. Obě knihy jsem četla a osobně se mi velmi líbily. Autorka v nich představila Annu, mladou ženu, která vyrůstá na vesnici. Jejím přáním je dostat se do Prahy, najít si tam práci i nové přátele, zkrátka začít nový život.

Ivanu Chřibkovou jsem vyzpovídala a ptala se jí nejen na Annu, ale i na cestování a pracovní plány do budoucna.

Zdroj: web autorky

Jak vznikly originální názvy vašich knih? Není příliš typické je mít tak dlouhé.

Oba názvy knih jsem našla ve svých poznámkách. Zapisuji si věty, které mě nějakým způsobem zaujmou nebo pobaví. Délku jsem příliš neřešila, protože pro mě bylo důležité jejich sdělení. Chtěla jsem, aby vyvolaly otázku, která bude zodpovězena až po přečtení knihy.

Za ‘hadr’ vděčím Tomášovi, mému příteli, a jeho bratrovi, který byl u nás na návštěvě ve Španělsku. Při jejich večerním rozhovoru na terase padla věta: „Táta by ti na to řekl, to je jak suchý hadr na dně mořském, to prostě neexistuje.“ Zapsala jsem si ji 8. září. 2014. Druhý název jsem si poznamenala někdy na konci roku 2013, chybí mi přesné datum. V redakci jsem něco úpěnlivě hledala v šuplících a kolega mi poradil: „Tě tady pozoruju….ale ty pořád nechápeš, že když to tam není, tak to tam nemá cenu hledat.“

Obě knihy mají stejnou hrdinku Annu, která příběhem proplouvá někdy s humorem, někdy i se smutkem na patách. Jak byste Annu charakterizovala?

Chtěla jsem, aby byla hlavní hrdinka uvěřitelná, aby se s ní mohly čtenářky ztotožnit a to se k mé velké radosti, podle reakcí, povedlo. Anna je bojovnice, trochu praštěná, ale nevzdává se a bojuje fér. Je to něco, co na ženách velmi obdivuji.

Na začátku je Anně šest let, na konci druhého dílu jí je pětadvacet. Které její životní období se vám psalo dobře? Byly některé pasáže, které se vám na papír dostávaly hůře?

Ty smutnější pasáže jsem paradoxně napsala nejrychleji. Nejhorší je uchopit a dobře načasovat vtip. Ale to vám asi řekne každý autor, humor je ta nejtěžší disciplína.

Anna pracuje v knihkupectví, což její nejbližší neradi vidí. Taky si myslíte, že to není práce pro ni?

Nebyla to práce pro ni, protože o ní nesnila. Takže byla na cestě, ale ani zdaleka ne u cíle. A jejím nejbližším nevadilo ani tak, co dělá, ale že nedělá to, co si představovali.

Anna má blízko k Bohu, i když je to občas složité. Co vy a víra? Je pro Vás víra také důležitá nebo věříte v nějaké jiné životní hodnoty? 

Částečně ano, protože i já jsem vyrostla v křesťanské rodině. Ale v průběhu života mi přišlo mnohem důležitější začít věřit a spolehnout se v prvé řadě sama na sebe.

Kniha Suchý hadr na dně mořském má také svou audioknižní podobu. Uvažujete i o audioverzi vašeho druhého románu?

Audiokniha Když to tam není… se bude natáčet v průběhu prosince. Hlasem Anny se opět stane Vanda Hybnerová. Myslím, že Vanda je v její roli skvělá. Těším se na natáčení, tentokrát už budu v Praze, takže doufám, že se dostanu do studia a uvidím, jak audiokniha vzniká.

V jednom rozhovoru jsem četla, že chcete napsat scénář. Máte už představu, o čem bude?

Mám a na scénáři momentálně pracuji se svou kamarádkou, spisovatelkou Kateřinou Maďarkovou (pozn.: autorka knihy Justýnka a asistenční jednorožec). Chceme, aby hlavní roli hrál humor. Jsme, myslím, obě zvědavé, co nám z toho vznikne. Zatím můžeme bezpečně říct, že nám z toho vzniklo pár výborných večírků (smích). Ale směr bychom měly a cestu najdeme.

Měla jste možnost poznat Španělsko i Anglii. Co vás na těchto zemích učarovalo? Dokázala byste v některých žít natrvalo nebo patříte k těm, kteří vyrůstají tam, kde jsou jejich kořeny zapuštěny hluboko v zemi?

Španělsko a jeho životní styl velmi ladil mému charakteru. Na Anglii se mi líbila její nezaměnitelná tajemnost a atmosféra. Přestože jsem si uměla představit, že se ze Španělska už nevrátím, táhly mě domů právě ty kořeny. 

Každopádně investice do cestování a zážitků s ním spojených byla ta nejlepší, kterou jsem v životě udělala. Když jsem žila v Praze, neustále jsem něco potřebovala….věci….které se ve chvíli, kdy jsem odjížděla, staly nedůležitými a na obtíž. Na téhle své cestě jsem se naučila přemýšlet jinak a udělalo mě to mnohem klidnější a šťastnější. Jsem zvědavá, jak dlouho mi ta nákupní imunita po návratu do Prahy vydrží (smích).

Na svém blogu jste psala, že jste procestovala osm zemí. Prozradíte, které to byly a která vám nejvíce imponovala?

Španělsko, Portugalsko, Maroko, Anglie, Skotsko, Irsko, Kanada, Spojené státy od Washingtonu k New Yorku a minulý rok jsme taky projeli Kalifornii. Tyto země jsme procestovali v uplynulých čtyřech letech, v době, kdy jsme žili v zahraničí.

Každá země ve mně zanechala úplně jiný dojem. V Maroku najdete přírodu celého světa. Sto kilometrů jedete pouští a potom plynule přejedete do borovicového lesa a v žabkách se brodíte sněhem. Grand Canyon při západu slunce je pohled, ke kterému se v duchu velmi často vracím. Hukot Niagary je přesně takový, jak se o něm zpívá.

Pokud bych měla vybrat jednu, která mi nejvíce imponovala, je to Španělsko. Často se tam s Tomášem vracíme a letos v Andalusii oslavíme s našimi přáteli konec roku.

Jakou zemi byste chtěla ještě poznat?

Seznam je dlouhý. Připravujeme cestu za polární září. Chceme projet Japonsko, Island, Nový Zéland, Vietnam, Čínu...nechci přestat cestovat. Po marcipánových bonbonech je to to nejlepší, co znám.

Zdroj: Bookmedia

Kde se vám nejlépe pracuje? Máte nějaké malé či velké rituály, které při psaní dodržujete?

Nejspíš nebudu nejpříjemnější člověk, když píšu. Podle několika indicií: když začnu psát, ostatní členové rodiny se klidí z místnosti, někdy i z domu. Tomáš se opatrně ptá: „A kdy si tak myslíš, že bys to mohla dokončit? Ne, že bych na tebe nějak tlačil, jen mě zajímá, kdy s tebou znovu bude rozumná řeč?!“ Je to proto, že potřebuji mít na psaní klid. Mám ráda ticho, prázdnou ledničku a uklizený byt, tak dokážu pracovat stoprocentně soustředěně.

Z Vašich knih i z blogových zápisků čiší humor a optimismus, což má velice pozitivní účinek na Vaše čtenáře. Dokáže Vás něco nebo někdo rozhodit?

No jeje, něco i někdo opakovaně. Ale ten humor je zbraň, kterou se snažím používat u sebe a zřejmě proto s ní „bojuji“ i ve svém psaní.

Máte vydány dvě knihy. Plánujete i třetí román? Pokud ano, budete pokračovat se stejnou hrdinkou?

Ano, mám v plánu poslední, závěrečný román o Anně. Dala jsem si ultimátum odevzdat rukopis do konce příštího roku. Tak doufám, že své čtenáře ani sebe nezklamu.