NAKLADATELSTVÍ: Československý spisovatel
ROK: 1972
POČET STRAN: 128
ZDROJ: vlastní
Anotace
Novela o lidských osudech několika obyvatel zajímavého domu v staré pařížské čtvrti, zejména o tragickém osudu Slováka Daniela Rojka, který nese v sobě pocit odpovědnosti za osudy národa, ale hyne v bezvýchodné rezignaci. V jeho myšlení autor vyslovil i kus své životní filosofie.
Hodnocení
Krásná historická Francie na konci 19. století. Odevšad je cítit vůně starých dob. V této době žije v Paříži student medicíny Severín, který pochází z Čech. Je vzdělaný a chytrý, mluví několika jazyky a jeho kolegové si ho váží.
Rád bloumá pařížskými zákoutími a při svých toulkách objevuje domy, které v něm vyvolávají touhu je poznat blíž. Jeden takový dům se nachází za kostelem Sv. Juliána. Dům je to podivný a velmi starý, svou mysteriózností ho láká a spřádá, kdo v něm asi žije.
Do nemocnice, kde Severín pracuje, byl přijat neznámý muž. Nikdo z personálu mu nerozumí, a tak pošlou pro našeho studenta. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že neznámý mluví slovensky! Jmenoval se Daniel Rojko. A hádejte, kde bydlel! V domě U tonoucí hvězdy. Oba muži se spřátelí a Severín se pak stal častým hostem v onom domě. V domě však nebydlí jen Daniel. Nájemníky jsou tu i tři staré dámy, v dalším bytě pak povětrná ženština. Všichni tito obyvatelé mají svůj pohnutý příběh, často tragický a smutný.
Přiznám se, že i když jsem si Juliuse Zeyera vybrala dobrovolně, rozhodnutí vybrat si klasickou českou literaturu až tak dobrovolné nebylo. Vybírala jsem spíše podle tloušťky. Chtěla jsem jen takovou jednohubku, kterou bych splnila knižní výzvu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že čtení nebylo tak špatné, jak jsem se obávala.
Toto dílko má jen něco málo přes sto stran čistého čtení. Na Zeyerův styl si musíte zvyknout. Psal češtinou, která byla typická pro jeho dobu. Viz úryvek z knihy o pár řádků výše. Pro nás nezvyklý slovosled, lyrické popisy i trochu mystiky dohromady tvoří romaneto, které se zajímavě četlo.
Pro mě je zvláštností, že Zeyer knihu zasadil do Paříže, kde se potkávají Čechoslováci. Avšak po přečtení Zeyerova životopisu je mi jasné, proč. Zeyer hodně cestoval a svým dílem chtěl ukázat svou národní hrdost a vlastenectví. Zeyer patří k novoromantikům, kteří kladli důraz nejen na návrat k romantismu, ale Zeyer zde zviditelnil tragiku všech postav a jejich nelehký úděl.
Musím také zmínit převyprávěný text Thomase de Quinceyho Levana a Matky žalu. Levana je matkou všech dětí. Podle římských bájí byla bohyně, která snášela děti na zem. Levana měla k ruce tři sestry pomocnice, přezdívané jako matky žalu - nejstarší byla Matka slz (Mater lacrimarum), prostřední Matka vzdechů (Mater suspiriorum) a Matka temnoty (Mater tenebrarum). Jsou sice němé, ale promlouvají prostřednictvím člověka a každá z nich má jiný úkol na Zemi.
Jestli můžu knihu doporučit? Nejspíš ano. Určitě ji doporučím těm, kteří mají rádi klasickou literaturu, navíc českou a také těm, kteří si rádi rozšíří literární obzory nejen novinkami, ale i dávnými příběhy, které upoutají i dnes.
O autorovi
Julius Zeyer byl český básník, prozaik a dramatik. Pocházel z pražské měšťanské rodiny, která měla francouzský a židovský původ. Jeho rodným jazykem však byla němčina. Studoval německou reálku a poté techniku v Praze. Studia nedokončil, rozhodl se pro soukromé studium jazyků a literatury. V jeho tvorbě ho ovlivnila česká chůva, kterou považoval za ideální lidovou ženu a která mu vyprávěla staré příběhy.
Zeyer patřil mezi romantiky, i když v té době už literární svět od romantiky upouštěl. Náměty ke své tvorbě nacházel v dávné minulosti různých národů, patřil do nich také Orient. Psal zejména epiku veršovanou, nebo psanou prózou, méně pak lyriku. Snažil se o to, aby čtenář 19. století pochopil jiné kultury a snažil se vcítit do jejich života.
Jeho tvorba má vyváženou formu, je pro čtenáře srozumitelná. Používá v ní dlouhá souvětí, děj je i přes napínavou a někdy dobrodružnou zápletku, vyprávěn s vyrovnaností a klidem. zdroj: Databáze knih
ZDROJ: vlastní
Anotace
Hodnocení
Krásná historická Francie na konci 19. století. Odevšad je cítit vůně starých dob. V této době žije v Paříži student medicíny Severín, který pochází z Čech. Je vzdělaný a chytrý, mluví několika jazyky a jeho kolegové si ho váží.
Rád bloumá pařížskými zákoutími a při svých toulkách objevuje domy, které v něm vyvolávají touhu je poznat blíž. Jeden takový dům se nachází za kostelem Sv. Juliána. Dům je to podivný a velmi starý, svou mysteriózností ho láká a spřádá, kdo v něm asi žije.
Ten dům zajímal mne ze všech nejvíce. Bral jsem si do hlavy a tvrdošíjně jsem byl o tom přesvědčen, že tam bydlí nadmíru zajímaví lidé. Kdykoli jsem vyšel z kostela svatého Juliána, zastavil jsem se před tou budovou mimoděk a prohlížel si ji zvědavě. Jednou, když tam sejmuli zvětralou tabuli nějakého železníka, nejspíše na mizinu přišlého (ta tabule vypadala tak zbědovaně!), uviděl jsem zazděný rozpuklý jakýsi znak, zbytek myslím bývalého portálu. V tom znaku rozeznával jsem určitě heraldicky stylizované vlny a mezi nimi hvězdu. Od té doby pokřtil jsem ten černý dům "U tonoucí hvězdy". (str. 14)
Do nemocnice, kde Severín pracuje, byl přijat neznámý muž. Nikdo z personálu mu nerozumí, a tak pošlou pro našeho studenta. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že neznámý mluví slovensky! Jmenoval se Daniel Rojko. A hádejte, kde bydlel! V domě U tonoucí hvězdy. Oba muži se spřátelí a Severín se pak stal častým hostem v onom domě. V domě však nebydlí jen Daniel. Nájemníky jsou tu i tři staré dámy, v dalším bytě pak povětrná ženština. Všichni tito obyvatelé mají svůj pohnutý příběh, často tragický a smutný.
Přiznám se, že i když jsem si Juliuse Zeyera vybrala dobrovolně, rozhodnutí vybrat si klasickou českou literaturu až tak dobrovolné nebylo. Vybírala jsem spíše podle tloušťky. Chtěla jsem jen takovou jednohubku, kterou bych splnila knižní výzvu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že čtení nebylo tak špatné, jak jsem se obávala.
Toto dílko má jen něco málo přes sto stran čistého čtení. Na Zeyerův styl si musíte zvyknout. Psal češtinou, která byla typická pro jeho dobu. Viz úryvek z knihy o pár řádků výše. Pro nás nezvyklý slovosled, lyrické popisy i trochu mystiky dohromady tvoří romaneto, které se zajímavě četlo.
Pro mě je zvláštností, že Zeyer knihu zasadil do Paříže, kde se potkávají Čechoslováci. Avšak po přečtení Zeyerova životopisu je mi jasné, proč. Zeyer hodně cestoval a svým dílem chtěl ukázat svou národní hrdost a vlastenectví. Zeyer patří k novoromantikům, kteří kladli důraz nejen na návrat k romantismu, ale Zeyer zde zviditelnil tragiku všech postav a jejich nelehký úděl.
Musím také zmínit převyprávěný text Thomase de Quinceyho Levana a Matky žalu. Levana je matkou všech dětí. Podle římských bájí byla bohyně, která snášela děti na zem. Levana měla k ruce tři sestry pomocnice, přezdívané jako matky žalu - nejstarší byla Matka slz (Mater lacrimarum), prostřední Matka vzdechů (Mater suspiriorum) a Matka temnoty (Mater tenebrarum). Jsou sice němé, ale promlouvají prostřednictvím člověka a každá z nich má jiný úkol na Zemi.
Jestli můžu knihu doporučit? Nejspíš ano. Určitě ji doporučím těm, kteří mají rádi klasickou literaturu, navíc českou a také těm, kteří si rádi rozšíří literární obzory nejen novinkami, ale i dávnými příběhy, které upoutají i dnes.
O autorovi
Zeyer patřil mezi romantiky, i když v té době už literární svět od romantiky upouštěl. Náměty ke své tvorbě nacházel v dávné minulosti různých národů, patřil do nich také Orient. Psal zejména epiku veršovanou, nebo psanou prózou, méně pak lyriku. Snažil se o to, aby čtenář 19. století pochopil jiné kultury a snažil se vcítit do jejich života.
Jeho tvorba má vyváženou formu, je pro čtenáře srozumitelná. Používá v ní dlouhá souvětí, děj je i přes napínavou a někdy dobrodružnou zápletku, vyprávěn s vyrovnaností a klidem. zdroj: Databáze knih
Žádné komentáře:
Okomentovat