ORIGINÁL: Juniper: The Girl who was born to soon (Little, Brown and Company, 2016, New York)
PŘEKLAD: Romana Hegedüsová
NAKLADATELSTVÍ: BizBooks
ROK: 2017
POČET STRAN: 288
ZDROJ: vlastní
Anotace
Juniper přišla na svět o čtyři měsíce dříve, ve 23. týdnu těhotenství. Vážila 570 gramů, měřila 29 centimetrů, asi jako panenka Barbie. Hlavičku měla menší než tenisový míček. Její kůže byla tak průsvitná, že bylo vidět chvějící se drobné srdce. Juniper se narodila na samé hranici života a smrti a ve vzduchu visela otázka, zda je větším aktem lásky pokusit se ji zachránit, nebo ji nechat jít. Rodiče Junie se rozhodli její život vybojovat, a přinášejí vám tak neuvěřitelný příběh. Ve své vynikající monografii zkoumají, jakou sílu mají při záchraně lidského života vztahy, jakou moc může mít pouto mezi matkou a dítětem a mezi mužem a ženou. Spolu s nimi můžete sledovat jejich cestu od křehkého začátku po zázračné přežití.
Hodnocení
Většina rodičů se na své miminko těší. Těší se, až se narodí, až si ho budou moct pusinkovat, objímat, mazlit se s ním. Ale co ti rodiče, kterým se jejich miminko narodí příliš brzy? Pokud je děťátko malé, ale bez problémů, brzy si ho odnáší domů. Jsou však i rodiče, kterým se miminko narodí opravdu moc malé. Třeba jako Juniper. Narodila se na konci 23. týdne, na hranici životaschopnosti.
Juniper však statečně bojuje, drží se, i když byla několikrát v ohrožení života. Nikdo s nás si nedokáže představit, čím vším si musela ona i její rodiče projít, kolik strachu a bolesti jim způsobil boj o přežití.
Junipeřin příběh vypráví její rodiče Kelley a Tom. Ve vyprávění se střídají po kapitolách. Oba mají jiný úhel pohledu i styl vypravování. Kelley je spíše ta pragmatická a věcná, stará se spíše o technické záležitosti, kdežto Tom je muž, kterého by chtěla mít ráda snad každá ženská. Do nemocnice za Juniper chodí každý den, čte jí Harryho Pottera, zpívá Bruce Springsteena, je u ní dnem i nocí. Kelley u ní také byla nejspíš často, ale přišlo mi, že je také trochu odtažitá. Víc jsem se "těšila" na Tomovu část, na popisování, jak jejich holčička bojuje o život den za dnem. Aspoň mě jejich rozdělení rolí v knize tak připadaly.
Tím, že se ve vyprávění oba střídají, se trochu otupila emoční stránka věci. Oba jsou totiž novináři, kteří ze svých článků odfiltrovávají pocity. Je mi jasné, že porodit nedonošené dítě vyžaduje pořádkou dávku emocí a citů. Ze stránek knihy však na mě také dýchla láska, kterou oba rodiče k Juniper cítili, ale mě se jaksi nedotkla. Jako bych s odstupem četla jen nějaký příběh. Ale ten příběh však vymyšlený není, je skutečný. I přesto se mi rozbušilo srdce, když jsem četla o tom, jak si Kelley mohla Juniper poprvé pochovat.
Tato kniha má za úkol aspoň trochu pomoci těm, kterým se něco podobného přihodilo.
Velký kus práce odvedly také sestry v nemocnici. Jejich péče, porozumění i objektivnost a profesionalita je něco, co se nedá ničím nahradit. Vytvořily pro Juniper a její rodiče na JIRPN druhý domov. Jim patří také velký dík, že nepropadaly panice.
Sama si vůbec neumím představit, co bych v situaci, ve které se Kelley a Tom ocitli, dělala já. Zhroutila bych se? Měl bych miminko ráda? Chtěla bych za ním? Zamilovala bych se do něj, kdybych věděla, že mi může umřít v náručí? Nevím, nevím, nevím. Jsou to otázky, na které neumím odpovědět.
"Držme se miminka," řekla. Miminka, která nemohlo mluvit a které je celou dobu vedlo a ukazovalo jim cestu. (Str. 149)
Stejně jako v Americe i u nás se považuje za gestační týden 24. V České republice vznikla nestátní nezisková organizace Nedoklubko, které pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. "Nedoklubko spolupracuje s odborníky z řad neonatologů, psychologů, dětských neurologů, pediatrů a dalších zdravotníků, čímž propojuje svět mezi odborníky a rodiči, kteří by měli v péči o předčasně narozené děti působit jako jeden tým." (zdroj: Nedoklubko).
Přemýšlím, komu bych knihu doporučila. Zda rodičům donošených dětí nebo těm, kterých se téma silně dotýká. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se podobné věci na světě vůbec neděly a rodily se jen zdravé a šťastné děti. Proto možná použiji okřídlenou větu: doporučuji úplně všem.
Obálky
O autorech
Kelley Benham French vyučuje žurnalistickou praxi na Indianské univerzitě. Bývalá reportérka a editorka pro noviny Tampa Bay Times, finalistka Pulitzerovy ceny za rok 2013 za seriál o Junipeřině přežití "Never Let Go" (Nikdy to nevzdávej).
Thomas French, novinář a nositel Pulitzerovy ceny a Riley Endowed Chair na katedře žurnalistiky na Indianské univerztiě. Je autorem knih Unaswered Cries, South of Heaven a knihy Zoo Story, která se umístila na žebříčku bestsellerů New York Times.
Napsáno pro Databázi knih.
Žádné komentáře:
Okomentovat