Můj život v jeho tlapkách

AUTOR: Wendy Hilling
ORIGINÁL: My Life in His Paws (Hodder & Stroughton, 2016, Londýn)
PŘEKLAD: Helena Hartlová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2017
POČET STRAN: 264
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Wendy Hillingová trpí vzácnou genetickou vadou označovanou jako nemoc motýlích křídel. Ta způsobuje, že se jí při sebemenším nárazu trhá kůže a naskakují puchýře.

Zlatý retrívr Ted, kterého Wendy spolu s „Psími společníky“ vycvičila, je zřejmě jediným asistenčním psem v Británii, který je oporou osobě postižené touto nemocí. Pomohl jí vrátil sebedůvěru a nezávislost. Wendy se teď na Teda naprosto spoléhá a on už jí zachránil život tolikrát, že to přestala počítat.

Hodnocení

Doma nemám žádného mazlíčka. A ani po něm netoužím. Bydlím v bytě a říkám si, že chovat v bytě psa nebo kočku není zrovna moc fajn, když jak kočka či pes potřebuje prostor na proběhnutí. A protože se o zvířata nezajímám, nestarám se ani o literaturu, kde hlavní hrdinou je zvíře.

Přesto jsem tentokrát udělala výjimku a jsem za to hrozně moc ráda. Když jsem na obálce uviděla krásného zlatého retrívra a k tomu dojemný název knihy, věděla jsem, že si knihu budu chtít přečíst. Není to román v pravém slova smyslu, spíše je to biografická literatura v románové podobě.

Knihu napsala Wendy Hilling, žena, která od narození trpí nemocí motýlích křídel. Jednoduše řečeno je to onemocnění kůže. Kůže se při každém ťuknutí, odření či při napětí trhá a špatně se hojí. Pro člověka s tímto onemocněním jsou běžné činnosti jako je oblékání či otevírání dveří něco, co sami nezvládnou. Můžou využít asistenčních psů, kteří jsou k tomu speciálně vycvičení.

Wendy je velmi statečná žena, která se snaží dokázat, že když něco chce, jde to. I za cenu bolesti. Už odmala měla ráda zvířata, především koně a psy, konkrétně zlaté retrívry. Brzy zjistila, že její psí přítel jí dokáže pomoci v každodenních věcech, a tak do výchovy svého prvního společníka Montyho dala vše, co se dozvěděla. Po Montym přišel Teddy, úžasný a chytrý pes, kterého by si přál snad každý.

Tentokrát však výchova byla mnohem přísnější - Teddy se měl stát oficiálním psím společníkem, takže na jeho výchovu dohlížela psí asociace. Ted vrátil Wendy sebevědomí, přestala se stranit lidí a začala si více důvěřovat.

Kniha se mi ohromně líbila, měla jsem z ní příjemný pocit a právě ono přátelství mezi člověkem a psem příběhu dodalo na autentičnosti.

Wendy je vážně nemocná, ale i přes toto onemocnění se jí narodily dvě děti. Co mě trochu mrzí, je skutečnost, že se autorka mohla na téma těhotenství s EB rozepsat. Mne jako ženu samozřejmě zajímá, jak rodila, jaká byla péče o miminko, když sama musela na sebe dávat pozor a další podobné věci, které zdravý člověk ani nezaznamená.

I přes tuto drobnost se mi kniha dobře četla. Byla krásně dojemná, čišela z ní láska a oddanost i pořádný kus odvahy a schopnost nevzdávat se.

Pokud by se chtěl čtenář o nemoci motýlích křídel dozvědět o něco více, v závěru knihy najde kontakty například na organizaci, která se nemocí zabývá, i kontakt na psí společníky. A nejen to, je zde i kontakt na české pobočky.

Myslím si, že je důležité tyto věci vědět, tak i já sem přidám tyto odkazy:

DEBRA - organizace zabývající se nemocí motýlích křídel

POMOCNÉ TLAPKY - organizace, která pomáhá vychovat asistenční psy

Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví

Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Dům doktora Fišera

AUTOR:  Petra Braunová

ILUSTRÁTOR: Petra Lemonnier

NAKLADATELSTVÍ: Albatros
ROK: 2017

POČET STRAN: 152

ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:


Anotace

Podivín doktor Fišer do svého domu obehnaného plotem s ostnatým drátem nikoho nepouští. Když se Petrův otec zmíní, že pro doktora pracuje, probudí v synovi zvědavost. V domě na kopci prý bydlí nějaký kluk. Nikdo ho ale nezná, do školy nechodí, nehraje florbal… Petrovi se podaří s pomocí kamarádky Kristýny a dokonalé lsti vniknout do domu. Co objeví, je šokující, a co bude následovat, ještě mnohem víc! Napínavý příběh, který vám nedovolí odejít! 

Hodnocení

Nejnovější kniha Petry Braunové přivádí čtenáře na stopu klonování lidí. Dost neobvyklé téma v našich končinách a po přečtení můžu říct, že se autorka tohoto tématu zhostila více než dobře.

Hlavní hrdinou je Petr. Chodí do školy, žije v rodině, kde se všichni mají rádi. Kolem něj se dějí obyčejné věci. Jednoho dne však jeho tatínek získal zakázku v domě doktora Fišera. Dům doktora Fišera je tajemný - je obehnaný zdí a skrývá řadu tajemství. Jak je možné, že v domě táta objevil boty nějakého kluka? A jak to, že ten kluk nechodí do školy? V Petrově rodině je najednou zvláštní ticho, rodiče jsou rozhádaní a Petr netuší, co se děje. Rozhodne se vypátrat, co se vlastně v domě doktora Fišera skrývá.

Petra Braunová tuto knihu představila na letošním Světě knih. Mluvila o ní jako o psychothrilleru pro děti a já s ní musím souhlasit. Zatím jsem nečetla podobnou dětskou knihu jako je tato. Byla tajemná, strašidelná a dobrodružná. Do poslední chvíle jsem netušila, jak to celé doopravdy skončí.

Jsou zde totiž ukázány dva aspekty - komu má Petr věřit? Patrikovi (tomu klukovi od doktora Fišera), který tvrdí, že je klon a Petr ho musí zachránit, nebo doktorovi Fišerovi, který vysvětluje, že je Patrik hodně nemocný a mívá často záchvaty zuřivosti, velké výkyvy nálad a halucinace? Komu věřit? Bláznivému klukovi nebo serioznímu vědci? Do posledních řádků čtenář neví, na kterou stranu se dát. Pokud se čtenář chce dozvědět celou pravdu, musí si knihu přečíst sám.

Příběh je určen pro starší děti, tipla bych vhodné pro děti od páté třídy. Za prvé je to dáno samotným námětem, za druhé jednolitým textem, který je čas od času přerušen ilustracemi.

Autorkou těchto ilustrací je Petra Lemonnier, která žije ve Francii. Obrázky jsou naprosto kouzelné, vyvedené v černobílé barvě, které ještě více podtrhují text a příjemně ho také doplňují.

Za sebe knihu můžu doporučit. Knihy Petry Braunové se úžasně čtou, takže vím, že její knihy jsou sázkou na jistotu.

O autorce

Petra Braunová působila několik let ve francouzských a belgických rodinách jako au-pair. Své bohaté zkušenosti z tohoto období pak zúročila v knížce Česká služka aneb Byla jsem au-pair. Literatura je její koníček už od dětství, často přispívá články do různých časopisů. Se svými dětmi Olivečkem, Marií a Johanou žije v Praze. Díky jim je neustále v kontaktu s dětským světem neutuchající fantazie a lotrovin, který je nevyčerpatelnou inspirací pro její literární tvorbu.

Zdroj: databáze knih

Napsáno pro Databázi knih

Dlouhé noci v cizím světě

AUTOR: Annie DeWitt
ORIGINÁL: White Nights in the Split Town City (Tyrant Books, 2016, New York)
PŘEKLAD: Blanka Chocová
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2017
POČET STRAN: 184
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:

Anotace

Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně na pastvinách umírají na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní.

Hodnocení

Název i obálka této knihy slibovaly velké věci, snové, poetické. Opak byl však pravdou. Nic poetického ani snového se mi nedostalo.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Jean, která žije se svými rodiči a sestrou v domě někde v americkém městečku. Za sousedy mají stárnoucího muže, nemocnou Jeho Helenu a zaostalého syna. Mezi další postavy patří rodina, jejichž děti patří mezi vyvrhele. Mezi ně patří Fender, který je Jeanin vrstevník. Zdá se, že Fender je ze svých sourozenců ten chytřejší.

Postavy se mezi sebou prolínají, dochází k různým setkáním a dialogům. Přiznám se, že ne vždy jsem pochopila, o čem je řeč. Navíc mi přišlo, že je tam postav opravdu moc, unikaly mi vztahy mezi nimi a nejednou jsem se přistihla, jak si říkám, kde se tam ty postavy vzaly?

Jean prochází rodinnou krizí. Matka odchází od rodiny a otec se musí postarat nejen o Jean, ale i o mladší sestru. Jean je v pubertě a má své touhy, které neumí pojmenovat. Myslí si, že některé jsou správné a snaží se je uskutečnit.

V příběhu se odehrály některé události, které byly sice tragické, ale patřily k těm, které knihou trochu zahýbaly a oživily ji. Jinak to byl příběh, který neurazí ani nenadchne. Nejspíše budu za vyvrhele já, protože asi budu jediná, komu se kniha až tak moc nelíbila.

Nesedl mi autorčin styl psaní, vůbec z něj nevyzařovala ona slibovaná poetika ani lyrika. S čím však mohu souhlasit, je že "Román ... je studie nefunkční rodiny, která je rozložená zevnitř a ohrožena okolním světem." Citace dle BookForum.

Opravdu jsem se snažila najít na knize něco pozitivního, ale je toho tak málo. Například mě bavilo číst o koních, líbila se mi babička Olga a Margaret, matčina přítelkyně. Co se ale opravdu moc povedlo, je černobílá obálka knihy, ta se mi hodně líbí a je lepší než originál.

Věřím, že se kniha bude líbit jiným čtenářům, četla jsem několik pozitivních ohlasů, ale mně příběh zkrátka neoslovil.

Obálka

O autorce

Annie DeWitt píše prózu, eseje a kritiky. Má bakalářský titul z Brown University a magisterský ze Školy tvůrčího psaní při Columbia University, kde nyní přednáší. Její texty byly otištěny v časopisech Granta, Believer, Tin House, Guernica, Esquire, NOON (kde také vyšla ukázka z tohoto románu), BOMB, Electric Literature a American Reader. DeWitt je spoluzakladatelkou Gigantic, časopisu krátké prózy. V současné době píše každých čtrnáct dní populárně naučný sloupek o umění, literatuře, filmu, nazvaný "Různá paradigmata."

Napsáno pro nakladatelství Omega

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Dobrovský

Den se mi v rukou přelomil

AUTOR: Bohuslav Hlinka, Jiří Všetečka (fotograf)

NAKLADATELSTVÍ: Práce

ROK: 1990

POČET STRAN: 320
ZDROJ: zapůjčeno



HODNOCENÍ:

Anotace

Autor textu nahlíží na život a dílo Jiřího Wolkra v širších souvislostech, než je tradičně nahlížen, přičemž fotograf zachycuje o Wolkrovi dosud málo známé skutečnosti.

Hodnocení

Myslím, že většina z čtenářů tuto knihu znát nebude. Já ji také neznala, ale zaujal mě název knihy. Co asi tato věta znamená? Po přečtení anotace jsem zjistila, že je to jeden z veršů českého básníka Jiřího Wolkera. A o něm je celá kniha.

Jiří Wolker se narodil v Prostějově 29. března 1900. Jeho život mu byl předurčen - rodiče chtěli, aby vystudoval práva a stal se advokátem. Jiřího to však táhlo úplně jiným směrem. Poezie byla jeho velkou vášní a koníčkem. A nejen ona. Byl všestranně nadaný - uměl hrát na housle i klavír, psal hudební skladby, maloval.

Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je skvěle zpracovaná. Autoři zkompletovali celý Wolkerův život. Paradoxně začínají Jiřího smrtí. Určitě neprozradím nic neznámého, když napíšu, že Wolker umřel velice mladý. Bylo mu necelých 24 let. Zemřel na tuberkulózu, v tehdejší době neléčitelnou nemoc a ve většině případech to byla i nemoc smrtelná. Autoři popisují Tatranskou Poljanku, místo, kde se Wolker léčil, zmiňují léčebné procedury i podmínky, které nebyly zrovna ideální.

Po Wolkerově smrti se autoři věnují jeho dětství, studiu na gymnáziu i na vysoké škole, zaměřují se také na politickou situaci ve Wolkerově okolí a také ženám, které ho obletovaly. Stačilo kývnout a Wolker jich mohl mít na každém prstu minimálně pět.

Co se mi na knize velmi líbilo, byly fotografie, různé dopisy a dokumenty, které mapují Wolkerovu rodinu, místa, kde se léčil či ženy a dívky ve Wolkerově životě.

Velkým plusem pro mě také byly jeho básně. Některé mají dlouhé verše, některé se krásně rýmují. Je z nich cítit nejen láska a krása k životu, ale i smutek a vědomí blízké smrti.

Ač je kniha plná faktů, četla se velice dobře a snadno. Kdo má rád podobné typy životopisů, měl by si knihu přečíst. Stojí vážně za to.

O autorovi

Bohuslav Hlinka byl spisovatelem z povolání. Věnoval se literatuře faktu a encyklopedické literatuře z různých oborů.Na jeho kontě je neméně než patnáct titulů, jež byly přeloženy i do němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny a arabštiny. Velmi se ve svých knihách zabýval problematikou peněz.

Sekaná s malinama

AUTOR: Jaroslava Černá

NAKLADATELSTVÍ: CPress

ROK: 2017

POČET STRAN: 232
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:

Anotace

Mladá, šťastná a bezstarostná Alice píše erotické romány, zatímco na stárnoucí učitelku češtiny Hedviku dopadají s přibývajícím věkem všechny možné problémy a starosti s manželem, trpícím demencí. Alice se stává známou a uznávanou autorkou, Hedvika, korektorka jejích románů, se pod tlakem okolností propadá do zoufalství a každá chyba v textu spisovatelky zvětšuje její nenávist k celému světu. Jejich následné setkání je pak sice náhodné, ale pro obě dvě osudové.

Hodnocení

Od Jaroslavy Černé jsem četla knihu Týden blázna. Byl to naprosto skvělý román, psychologický, trochu esoteriky, trochu romantiky. Když jsem zjistila, že autorka vydává další knihu, věděla jsem, že bych si ji ráda přečetla.

Kniha vypráví o dvou ženách. Alici je něco málo přes třicet. Je šťastně vdaná, stále zamilovaná do svého muže, mezi nimi to stále jiskří. Mají spolu dvě krásné děti. Je vtipná, sympatická, na nic si nehraje, je zkrátka přirozená a svá. Alice je spisovatelka erotických románů, konkrétně jednoho, ale v tuto chvíli již píše druhý, více šťavnatější. Problémem ovšem je, že Alice nehledí na gramatiku, píše tak, jak jí myšlenky napadají, no co, že je tam místo tvrdého y měkké i.

Úkol opravit nesmysly, připadl na Hedviku, bývalou učitelku češtiny v důchodu. Na rozdíl od Alice je však hodně konzervativní, nemá smysl pro humor, vůbec s ní není žádná legrace. Ono taky moc důvodů k smíchu nemá. Stará se o hodně staršího manžela, který trpí stařeckou demencí, která může vyústit v Alzheimera. Je to s ním čím dál těžší a Hedvika pomalu ztrácí trpělivost. Je čím dál víc naštvanější.

Její zlost pramení i z příběhu, který musí opravovat a číst. Jak může někdo psát takové erotické bláboly? Copak se ta ženská vůbec nestydí? Vždyť to, co píše, snad není ani možné ani reálné! A jak to někdo může číst? Čím víc chyb v textu nachází, tím víc je rozezlenější.

Možná se někomu může zdát, že příběh bude odpočinkový, u kterého se zasmějete. Částečně to tak je, například když musí důchodkyně číst erotické romány, ale na druhou stranu vážná Milošova nemoc rozhodně moc smíchu do knihy nepřidala. A paní Hedvika měla můj obdiv, že to zvládala (i když to bylo nesmírně těžké).

Snažila jsem se, abych spisovatelku Alici neměla ráda stejně jako Hedvika, ale nešlo to. Alice je úplně normální ženská, se kterou bych si nejspíše rozuměla. Už jenom proto, že jsme si věkově blízké.

Ač je v anotaci psáno, že je to lehce erotická kniha a erotice je věnována větší část knihy, erotická až tak není. Nejspíš to nedává smysl, ale kdo si knihu přečte, pochopí. Stejně tak čtenář pochopí i název knihy. 

Pokud bych měla srovnat knihu Týden blázna a Sekanou s malinama, tak tato vychází o fous hůř. Přesto se kniha dobře četla, občas byla úsměvná, občas vážná. Věřte, že se u knihy budete dobře bavit.

O autorce

Jaroslava Černá z Teplic nad Bečvou vykládá karty, dělá okultní praktiky reiki a i-ťing, astropsychologii, různé druhy masáží, a pomáhá tím lidem. Tajemnými věcmi mezi nebem a zemí se zabývá celý život. Mystika se také objevuje v románech, které píše.

Napsáno pro Databázi knih.

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

Neviditelná zranění

AUTOR: Věra Fojtová

NAKLADATELSTVÍ: Moba

ROK: 2016

POČET STRAN: 248
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:

Anotace

Neviditelná zranění jsou příběhem dvou mladých lidí, do jejichž osudu krutě zasáhla válka.

Rút je šestnáctiletá dívka, která je společně se svojí matkou zařazena do transportu a místo toho, aby chodila do tanečních a prožívala své první lásky, prožije rok života v Terezíně, kde se setkává s Ervínem, dvaadvacetiletým mladíkem a milovníkem žen. Zde se jejich osudy rozdělí a Rút prožívá další válečné útrapy. Po válce se oba setkávají, ale Ervín už je jiný. Jen on totiž zná své strašlivé tajemství… 

Hodnocení

Při procházení mezi knihovnickými regály jsem zabrousila k české autorce Věře Fojtové. Od této spisovatelky jsem četla detektivky se sympatickým kapitánem Koubou, historický příběh a naposledy psychologický román, který mě navodil do pochmurné nálady. Přesto má autorčin styl psaní jisté kouzlo, a tak jsem si domů vzala knihu Neviditelná zranění. Nevěděla jsem, do čeho vlastně jdu, jen v rychlosti přečtená anotace značila, že to nebude moc veselý příběh. A taky že ne. 

Příběh je rozdělen do dvou částí. Tu první vypráví šestnáctiletá Rút. Píše se rok 1941 a všichni Židé museli začít povinně nosit židovskou hvězdu. Rút ani její maminka s tetou moc nadšené nejsou. Ale kdyby tušily, co bude následovat dál, připadalo by jim to jen jako malé zlo. Nejprve je do koncentračního tábora odvedena teta, o něco později i Rút a maminka. Co všechno musela zažít Rút se nedá snadno popsat. Hlad, bolest, zima, nemoci. To všechno musely protrpět ženy, které se ocitly ve všech táborech jak pracovních, tak i koncentračních. Nikdo neměl slitování ani pochopení. Pokud jste byly slabé, váš problém. Zemřete.

Druhý příběh vypráví Ervín. Ervín se stejně jako Rút dostal do pracovního tábora v Terezíně. Ervín byl před válkou velmi oblíbený a obletovaný všemi dívkami, které ho milovaly a on jim tu radost vždy dopřál. V Terezíně však jeho pověst neznamenala vůbec nic. Jen jeho talent mu snad zachránil život. Byl vynikající pianista a večer co večer hrával důstojníkům. A navíc byl pod ochranou jednoho z nich. Ač Ervín nezažil fyzickou bolest a strádání jako Rút, i Ervín byl pod tlakem, tlakem psychického rázu.

Po skončení války se Rút a Ervín budou muset vyrovnat s neviditelnými zraněními, které utržili. Jak se jim to povede? To už si čtenář musí přečíst sám.

Knihy o válce celkově nerada čtu. Válka patří k období, o kterém lidé moc mluvit nechtějí. Většina lidských osudů byla tragická a mnoho lidí se nevrátilo. O tom, co se dělo v táborech, se čte velmi těžko. Naše generace se o válce dozvídá prostřednictvím právě těchto osudů a existuje spoustu literatury jak faktu, tak i beletristické, ze kterých lze také čerpat. Važme si tedy těch, co prožili a zažili na vlastní kůži krutost života v táborech, zaslouží si to.

Autorka zpracovala dva příběhy, které se zakládají na skutečnosti. Autorka oba příběhy přepracovala tak, aby vznikl román, u kterého se tají dech.

Přiznám se, že knihu jsem četla hodně dlouho. Neustále jsem knihu odkládala a přemýšlela, jestli ji mám dočíst nebo ne. Nakonec jsem ji dočetla a ještě hodně dlouho ve mně dozníval pocit právě dočtené knihy.

O autorce

Věra Fojtová se narodila v roce 1947. Psala básně, ale především se věnuje románům. V její tvorbě najdete jak detektivní žánr, tak i historický a píše i o lidských vztazích.