Svět knih - opět perfektní zážitek

Už hodně dlouho dopředu jsem věděla, že pojedu 12. května 2017 do Prahy na tradiční Svět knih. Na této akci jsem už počtvrté a zatím mě ještě neomrzelo dívat se na knížky, chodit na besedy a setkat se se spisovateli.

Od rána se mi moc nedařilo. Místo abych přijela o čtvrt na deset, přijela jsem s půlhodinovým zpožděním. Důvod byl prostý - RegioJet nejsou České dráhy, tudíž do nich neplatí lístek, který jsem si koupila s předstihem. Naštěstí jel do Prahy přes Olomouc rychlík, takže v Hulíně jsem nasedla na přijíždějící vlak směr Olomouc a pak už jsem jenom vydýchávala svoji hloupost. Avizovaný čas 9:22 nevyšel, zastavili jsme až kolem 9:45 a já už byla vcelku nervozní, protože jsem chtěla v deset už být na besedě s Petrou Braunovou.

Mno, takový běh na Svět knih by mi mohla závidět i moje kamarádka a blogerka Monča Š. 😀 Další věc, kterou jsem moc ovlivnit nemohla, byla fronta u pokladny, takže suma sumárum, na besedu jsem přišla asi deset minut po zahájení.

Vtlačila jsem se dozadu a zaposlouchala se do představování nové knihy Dům doktora Fišera. O čem kniha je? Vlastně pořádně moc nevím, ale bude se týkat klonování. Vyprávění bylo velmi poutavé a já už se nemůžu dočkat, až knihu budu držet v ruce. Původně jsem si knihu chtěla vzít s sebou, ale bohužel mi nepřišla. Tak jsem si koupila Tramvaj plná strašidel a měla jsem i ji s podpisem.

Na další setkání jsem se hodně těšila. Měla jsem domluvené, že se u Albatrosu potkám s Danielou Krolupperovou. Setkání se povedlo a my si chvíli povídaly. Daniela mi prozradila, že plánuje několik knih pro mladší i starší čtenáře, některé by měly vyjít letos na podzim, některé až za rok. Nicméně se už na ně moc těším.

A to už jsem pomalu spěchala na další akci, tentokrát do Střední haly, kde měla být beseda s Corinne Hofmann, autorkou Bílé Masajky. Před několika dny jí vyšla kniha Dívka se žirafím krkem, která předchází románu Bílá Masajka. Na besedu jsem šla spíše ze zvědavosti než s konkrétním cílem. A ač byla paní Hofmann velice sympatická žena a i zmiňované romány byly zajímavé, nenalákalo mě to k tomu, abych si je koupila. Před koncem besedy jsem odcházela, protože bych nestihla další akci, kterou jsem chtěla vidět.

Shodou okolností to bylo setkání s Hanou Hindrákovou, která píše knihy z keňského prostředí. Pro tuto autorku jsem psala článek o knize Dobrovolnice. Autorka byla také moc sympatická, usměvavá a o Keni velice poutavě vyprávěla. Nejvíce mě dostala kniha Děti nikoho.

Naskočila mi husí kůže, když jsem poslouchala o těžkých osudech dětí ulice a naprosto v tuto chvíli jsem věděla, že si knihu musím pořídit.

Tak a to bylo vše, co jsem si naplánovala a co jsem chtěla vidět. Okoukla jsem také prostor před Veletržním palácem, například iglú. V iglú byly malí nakladatelé jako třeba Baobab či Meander. Také jsem se pořád rozhodovala, jestli zajít k vozu Audiotéky, abych si zkusila načíst pár stránek z Poláčka, ale nenašla jsem odvahu, takže jsem tam nakonec nešla.

Ještě bych ráda zmínila, že jsem se setkala s Kateřinou Kokešovou z Portálu, která má na starosti blogery a druhou příjemnou věcí, která se mi stala, byla výhra dvou knih z Omegy Panicové a Černooké Zuzany. Třetí příjemná věc bylo povídání s Helenou z Metafory (jak to dělá, že je čím dál hezčí?).

Trochu nepříjemná a trapná situace nastala ve stánku, kde jsem si kupovala omalovánky. Nevím, jak paní mohlo napadnout, že si chci vzít omalovánky a nezaplatit? 

Ale ani tato maličkost mi nemohla zkazit radost z celého dne. Tak a teď už zbývá jenom ukázat veletržní přírůstky.

Nesměla jsem zapomenout i na děti:

A jako tradičně jsem si pořídila i omalovánky:

Pro mě letos veletrh skončil. Ale příští rok, i kdyby měly trakaře padat, tam pojedu zase.