Stránky

čtvrtek 12. března 2015

Čtvrtá úroveň

AUTOR: Jitka Prokšová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2015
POČET STRAN: 223
ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:




Anotace
Existují náhody? Není náš život jen skládankou, kdy jednotlivé dílky do sebe zapadají s neuvěřitelnou přesností? A co když jeden kousek náhle chybí? Alexe, který pracuje na soukromé psychiatrické klinice, baví kvantová fyzika. Jednoho dne se nachomýtne k zásadnímu zlomu v chování jedné z pacientek. Jedná se o Kláru, která téměř rok nepromluvila a která u něj náhle hledá pomoc. Společně se pokoušejí najít pravdu - ta však není černobílá, jak se zpočátku zdá. A tak spolu mapují jeden úsek Klářina života, na jehož konci najdou odpověď, proč se kdysi uzavřela do sebe... a proč už nikdy nebude nic jako dřív.

Něco málo o ději
Mezi pacienty v psychiatrické léčebně je Klára. Je tam už rok a zatím nepromluvila ani slovo. Nikdo neví, proč mlčí, jaké ji k tomu vedly důvody.  Alexe, ošetřovatele v léčebně, Klára zaujala. Je jiná než ostatní pacienti, dalo by se říci, že ho Klára hodně přitahuje a zdá se, že i on jí také není lhostejný. Ale nenamlouvá si to jenom?

Klářinou oblíbenou činností je skládání puzzlí. Při jednom takovém skládání se Klářino chování najednou změnilo a k Alexovu velkému překvapení Klára promluvila. Toho večera mu Klára vypráví svůj příběh tak, jak si ho pamatovala až do osudného dne, který ji vzal řeč.

Hodnocení
Nejnovější kniha Jitky Prokšové nás zavádí do psychiatrické léčebny, kde se za jejími zdmi odehrává nejeden smutný příběh. Jeden z příběhů patří i Kláře, ženě, která už rok nepromluvila ani slovo. Nezabírá žádná léčba a lékaři si už neví rady. Přišla však změna - při skládání puzzlí, které Klára milovala, zjistila, že jeden dílek chybí, a Kláře se vrátily všechny vzpomínky a také se jí vrátila schopnost mluvit.

Svůj příběh svěřila Alexovi, ošetřovateli v léčebně, který  měl k ní citově hodně blízko. Ten příběh nebyl veselý, spíš smutný. Vypráví o milostném čtyřúhelníku, o nespokojenosti ve vztazích, o nekomunikaci mezi lidmi a nepochopení druhého.

Klára je vdaná, má dospělého syna. Její manžel Boris patří mezi bohatší občany města. Klára je tak trochu taková šedá myška, která vedle svého muže stárne. Pak ale potká sympatického muže - Daniela. Vedle něj Klára znovu začala žít, poznala, co je to krásné milování, smích, láska. Daniel je však zadaný. Chodí se Silvií, ženou, která je sportovně založená a tvrdošíjně odmítá mít dítě, po kterém Daniel silně touží. Klára, Boris, Daniel, Silvie. Čtyři osudy, které se navzájem protnou a zkříží si cestu. Každý z nich je jiný, každý je ve svém vztahu nespokojený, někdo více či méně, ale otázka je, jestli budou spokojení v novém vztahu? Jestli to nebude z bláta do louže.

Kniha je rozdělená do dvou časových rovin - ta, která se odehrává nyní v léčebně a část, na kterou vzpomíná Klára. V příběhu z minulosti se ve vyprávění postavy střídaly, mohli jste tak sledovat všechny protagonisty. Příběh z léčebny vypráví Alex. Alex má velmi zajímavý koníček, zajímala ho fyzika, vesmír a jeho zákonitosti, a tak si trochu Klářin příběh převádí do veličin a pravděpodobností.

Ač byla kniha čtivá a zajímavá, s postavami jsem se moc nesžila a ani jedna z nich mi nebyla natolik sympatická, abych si některou oblíbila a prožívala s ní její příběh. Ale to neznamená, že se mi to nelíbilo. Byly zde věci, které mě překvapily, zvlášť Klářin příběh, který se na konci uzavřel.

Pro mě to byla oddechová četba s psychologickými prvky, kterou jsem měla přečtenou během několika večerů.

O autorce
Jitka Prokšová žije v Plzni. Vystudovala obor fyzika polymerů na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, kde v roce 2004 získala doktorát. Pracuje jako odborná asistentka na katedře matematiky, fyziky a technické výchovy Západočeské univerzity v Plzni. Ve své tvorbě se zabývá většinou psychologickými problémy, její příběhy vypovídají o proměnách ve vztazích mužů a žen.
www.jitkaproksova.cz

2 komentáře:

  1. Zní to opravdu zajímavě, jen mne trochu polekal fakt, že se ti postavy až tak nelíbily. U mně hodně záleží na sympatii alespoň k jedné postavě, jinak je pro mě kniha utrpení, i kdyby měla myšlenku sebelepší :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mně to také je docela podstatné, aby mi postavy byly sympatické, ale zrovna k těmto jsem si nevytvořila skoro žádný "vztah", spíš to bylo takové neutrální, když to tak řeknu.

      Vymazat