Dlouhé zimní večery 2 - Z pohádky do pohádky

Projekt od Táni.

Třetí téma na dlouhé zimní večery jsou pohádky a když jsem se tak hlouběji zamyslela, zjistila jsem, že tohle téma je aktuálnější více než dost. A proč? Z jednoho prostého důvodu - každý večer čtu jednu až dvě pohádky na dobrou noc svým dětem.

Někdy začátkem tohoto roku jsme začaly chodit do knihovny. Říkala jsem si, že je načase, aby se oběma dcerám rozšířily obzory a aby nebyly závislé jen na knížkách, které máme doma v knihovničce. Nejdříve jsem knihy vybírala já, dcera zkontrolovala jestli ano nebo ne. Teď je to naopak: dcera vybírá a já kontroluji, jestli ano nebo ne. Někdy to dá dost práce jí vysvětlit, že komiksy ještě opravdu nejsou pro ni.

A co se týká pohádek, máme rády klasiku - o Jeníčkovi a Mařence, o Popelce, o Ošklivém káčátku a další a další. Nebráníme se ale i modernějším pohádkám. Ale tady už je hodně silný metr. Jak pohádková knížka neazujme hned, horko těžko to napravuje někde v půli. Ponám to i sama na sobě, že se mi pohádka špatně čte a dcera nedává pozor. Už se mi párkrát stalo, že jsem v pohádce přeskakovala odstavce a nikdo si toho nevšiml.

Nedávno mě hodně zaujala knížka o Malé princezně od slovenského spisovatele Jána Uličianského, který se nechal inspirovat Malým princem. Dceři jsem ji nečetla, protože jsem věděla, že zrovna tohle by se jí moc nelíbilo - nic pohádkového na tom nebylo, ale mně jako dospělákovi se kniha jako pohádka opravdu líbila.

Ale co nás obě moc bavilo, byly pohádky od Ljuby Štíplové - ty byly tak kouzelné, veselé a plné básniček, že jsem je musela opakovat častěji.

A co televizní pohádky? Tak tady bych se mohla také rozvykládat - kdo by nemiloval Tři oříšky pro Popelku, Princeznu se zlatou hvězdou a Pyšnou princeznu? Tohle jsou prostě přesně ty pohádky, na které se můžu dívat pořád a nikdy neomrzí.

Ty novější moc neznám a přiznám se, že poté, co zhlédnu štědrovečerní pohádku, okamžitě na ni zapomínám. Výjimkou jsou ale Kouzla králů, ty mám v živé paměti a jako jediná pohádka se mi zapamatovala.

Pohádky k životu neodmyslitelně patří. Ať je vám pět nebo třicet, pořád si stejně sednete k televizi a koukáte na pohádky, a už dopředu víte, jaká teď zazní hláška a bez pohádek si neumím představit žádné Vánoce.