Podivné lásky

AUTOR: Jiří Mucha

NAKLADATELSTVÍ: Eminent

ROK: 2004

POČET STRAN: 374

ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:





Anotace:

V pořadí třináctá kniha ze souborného vydání díla Jiřího Muchy v nakladatelství Eminent líčí život českých emigrantů ve Francii na začátku II. světové války a Muchovo první manželství s předčasně zesnulou hudební skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou.

Něco málo o ději (obsahuje spoilery)

Vítězslava Kaprálová se narodila 24. ledna 1915 v Brně do hudební rodiny a rodiče ji tvrdě vedli k hudbě. Vitka ale měla nemocné plíce a několikrát se léčila v lázních. Přestože měla hudební nadání, musela si vstup na konzervatoř vybojovat - chtěla totiž dirigovat a komponovat, přesto se jí to podařilo a v roce 1935 absolvovala klavírním koncertem, který sama dirigovala. V Praze studovala mistrovskou u Vítězslava Nováka. V roce 1937 získala absolutorium za pomoci její Vojenské Symfoniety.

V tomtéž roce zažádala o stipendium v Paříži, které jí bylo uděleno, a tak v říjnu 1937 odjela do Paříže. V prvních dnech jí je oporou Bohuslav Martinů, který je o dvacet pět let starší než ona a je ženatý. Přesto mezi nimi vznikl zvláštní vztah.

V roce 1938 se seznamuje s Rudolfem Kopcem, který ji požádal o ruku. V témže roce Vitce končí stipendium a vrací se domů. Přesto udržuje s Martinů písemný vztah. Oběma je jasné, že pokud se Vitka nevrátí do Paříže, rozejdou se. Vitka ale také udržuje vztah s Kopcem, ale v lednu 1939 odjíždí opět do Francie, kde zažívá tvůrčí i zdravotní krizi. Přesto krize překonává. V březnu je obsazeno Československo a pod vlivem německé nálady je i Kopec a Vitka pochybuje o jejich vztahu. V dubnu potkává Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy. Jiří je začínající spisovatel a novinář, ale v Paříži studuje na Sorbonně medicínu. Jejich vztah je hodně podivný, je to takový vztah nevztah. V červenci Jiří odjíždí narychlo do ČSR, protože mu zemřel otec. Když se vrátil zpět do Paříže, jeho vztah s Vitkou se upevnil, přesto následuje několik rozchodů a usmíření

Na Štědrý den 1939 požádal Jiří Vitku o roku. V lednu však nastupuje do války, ale pod vlivem jistých událostí se s Vitkou v dubnu 1940 vzali. Vitčiny dny však již byly setčeny a manželství s Jiřím trvalo krátkých sedm týdnů. Vítězslava Kaprálová umírá.

Hodnocení

Jiří Mucha pro svou knihu čerpal z dopisů, a tak získal mnoho údajů, které mu chyběly, když se s Vitkou seznámil. Vznikla tak jedinečná publikace, která ukazuje poslední roky života Vítězslavy Kaprálové. A nejen jí. Ukazuje také život ve Francii československých emigrantů a přátel v začátcích válečného období.

Život v Paříži nebyl zrovna růžový a hlavní protagonisté dělali vše pro to, aby se uživili a měli nějaké peníze, přesto studentský život přinášel i bídu a nebýt rodičů, kteří poslali nějaké peníze, bylo by ještě hůře. Také byl často problém s ubytováním, protože buď bylo drahé nebo mladým studentům prostě nevyhovovalo.

Kniha je obohacena dobovými fotografiemi, ilustracemi Rudolfa Kundery, Adolfa Hoffmeistera a Antonína Sládka a také ofocenými doklady či dopisy.

Vitka je mladá ambiciozní dívka poněkud, řekla bych, rozverné povahy a každý, kdo ji potkal, se do ní musel zamilovat. Když jsem četla dopisy Bohuslava Martinů, které Vitce posílal, měla jsem dojem, že je to mladíček, který je šíleně zamilovaný. Zamilovaný byl, ale nebylo mu dvacet, ale skoro padesát let. Ale z jeho dopisů čišela neskonalá láska. A Jiří Mucha byl postavený do špatné pozice - Vitčin vztah k Martinů trval až do jejich svatby.

Kniha je biografický román, příběh je to velice krásný a smutný, tragický osud Vitky nikoho nenechá chladným. Ale přesto se mi kniha zpočátku obtížně četla. Bylo to tím, že čeština z třicátých let nebyla zrovna jednoduchá a lidé jako Martinů psali ještě starou češtinou. Navíc mě moc nesedl autorův styl, protože zdlouhavě popisoval politickou situaci a já se přistihla, že jsem myšlenkami jinde. Ale v momentě, kdy se vrátil k Vitce, najednou mě příběh začal zase bavit a já se těšila na to, jak bude probíhat její milostný vztah k Bohuslavovi Martinů a Jiřímu Muchovi.

Nicméně, knihu doporučím těm, kteří mají rádi životopisy a nebojí se historických vsuvek Původně moje hodnocení bylo na třech hvězdičkách, ale poté, co jsem se dopracovala k závěru, mé hodnocení se změnilo a dávám čtyři hvězdy.

O autorovi:

Jiří Mucha je synem Alfonse Muchy. Přesto malířské sklony nezdědil a dal se na dráhu novináře a spisovatele. Působil jako válečný zpravodaj  a letec, v roce 1951 byl uvězněn za špionáž. Ve svých dílech řeší podobné problémy jako Erich Maria Remarque.

Zdroj: wikipedia

Ukázka:

Když jsme tehdy přišli do rozhlasu a Vitka se poprvé postavila na stupínek, podívala se na ni ta sebranka ostřílených hráčů s pobaveným, u někoho i pohrdlivým úsměvem. Co nám to sem leze? Vzpomněl jsem si mimovolně na zkoušku České filharmonie s jedním známým, ale nevalným anglickým dirigentem. Po půl hodině, když udělali pauzu, řek mu první houslista s konejšivou důvěrností: "Klidně si dirigujte a nás si nevšímejte. My už to zahrajem."

Když Vitka odklepala, zdvihli liknavě nástroje a pohlédli jeden na druhého. A pak to začalo. Neodehráli ani tři takty a jako by byl po nich šlehl bičem. Narovnali se, upřeli na ni oči a už je měla v moci jako krotitel smečku tygrů. Hráli skvěle a ta malá postava na stupínku je rázně zastavovala, stručně vysvětlila, kde byla chyba, kde vyžadovala změnu, a jelo se dál. Pak znou a ještě jednou. Když skončila, řekla "Merci" a celý orchestr začal tleskat. Velkým dirigentům se to po zkoušce stává, ale obvyklé to není.