úterý 28. října 2014

Dívka s devíti parukami

AUTOR: Sophie van der Stap
ORIGINÁL: Meisje met negen pruiken (Prometheus/Bert Bakker, 2006, Nizozemsko)
PŘEKLAD: Helena Hartlová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2014
POČET STRAN: 200
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:


Anotace
Jedenadvacet let - bezstarostný čas večírků, randění, studia a cestování. Aspoň do té doby, než se Sophie v ordinaci božského doktora K dozví, proč se poslední dobou necítí ve své kůži - má rakovinu... Krásné a veselé studentce se přes noc změní život k nepoznání. Naštěstí jsou tu však přátelé i rodina a hlavně nezlomný optimismus a touha žít! 
Aby si Sophie zachovala alespoň část "normálního" života, a zpočátku hlavně proto, aby zakryla ztrátu vlasů, pořizuje si paruky. S každou z nich získává trochu jinou identitu, o něco víc lehkosti, hravosti, bezstarostnosti, stává se jiným člověkem. A všechno si pečlivě zapisuje. Píše o své cestě za uzdravením, o příhodách, které zažívá skryta za svých devět paruk, až postupně vzniká tato kniha.

Něco málo o ději
Když se Sophie dozvěděla, že má rakovinu, zhroutil se jí svět. Byla tak mladá a prognóza zněla přímo hrozivě. Rakovina se jí objevila u plic, na místě, kde se operovat moc nedá.

A i přes počáteční skepsi, začala docházet na chemoterapii a léčit se. Kvůli léčbě jí vypadaly všechny vlasy, obočí i řasy. Aby úplně neztratila své já, začala si kupovat paruky, celkem devět. Každá z nich dostala své jméno a každá z nich byla úplně jiná, jiná povaha, jiný styl oblékání.

V nemoci nebyla úplně sama - měla kolem sebe přátele a rodinu, kteří ji pomáhali a podporovali.

Hodnocení
O Dívce s devíti parukami jsem věděla, ale nějak jsem se k ní moc nehlásila. Přece vůbec nečtu podobný žánr, pravdivým příběhům se vyhýbám, ale nakonec jsem si řekla, že přece nemůžu nemůžu knihu soudit hned podle děje.

Sophie je velká bojovnice. Poté, co zjistila, že má rakovinu, nezanevřela na ni. Věděla, co to je. Její maminka si tím prošla také, takže věděla, co od ní může očekávat. Chemoterapie jí sice pomůže, ale také jí vypadají všechny vlasy a chlupy. Ví, že nemůže po světě chodit s holou hlavou, a tak si pořídí první paruku. Pojmenuje jí Stella. I přesto, že jí vůbec nesedne, tak si  s ní rozumí. Brzy po ní následují další paruky - Daisy, Sue, Blondie, Platina, Oema, Bebé, Pam a Lydie. Devět paruk, devět identit, od kokety po nevinnou dívku, každá jiná, přesto skrývá jen jednu dívku.

Je to příběh také o tom, jak probíhalo Sophiino léčení - chemoterapie, ozařování, důsledky léčby - zvracení,  nechutenství, ztráta váhy, ale přesto má Sophie velkou chuť žít. Má kolem sebe spoustu lidí, kteří ji milují a záleží jim na ní a velmi ji podporují. Sophie se také seznamuje s lidmi, kteří mají rakovinu jako ona, jak oni prožívají svou nemoc.

Ale i přesto, že je obklopená přáteli, chybí jí láska, neustále po ní touží, ale občas má pocit, jako by rakovina byla nakažlivá choroba, přesto se nevzdává naděje, že jednou tu svoji velkou lásku potká.

Sophie svůj příběh popisuje lehce s nadhledem, vtipem, ale také s touhou žít dál a bojovat. A aby nějak ukrátila čas mezi jednotlivými chemoterapiemi, píše. Píše o tom, co ji trápí, co prožívá, o svých bolestech a radostech.

Sophie onemocněla v jednadvaceti letech, zrovna v době studií, v době, kdy mají dívky vážné vztahy, rádi tancují, pijí. Toho se vše musela Sophie vzdát, aby se mohla uzdravit. 

Knihu doporučuji si přečíst všem. Zapomeňte na to, že si Sophie může dovolit kupovat paruky, že si může dovolit drahou léčbu, jezdit taxíkem z Amesterdamu do Rotterdamu. Je to příběh o tom, že existuje naděje přežít.

O autorce
Sophie Van Der Stap v roce 2005 onemocněla vzácným druhem rakoviny. Své zkušenosti s léčbou sepsala do knihy Dívka s devíti parukami. Kniha se v Nizozemsku stala bestsellerem. V roce 2008 vyšla v němčině. V roce 2013 byl podle knihy natočen film Devět paruk.

Obálky
Všechny obálky jsou velmi zajímavé, líbí se mi, že obálky zachycují pravou Sophii.
      
                                         holandské obálky

      
anglická                           litevská                          čínská

Děkuji nakladatelství Mladá fronta za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu si můžete zakoupit v e-shopu Kniha.cz

sobota 25. října 2014

Slunečnice

AUTOR: Klára Mandausová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2014
POČET STRAN: 200
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:



Anotace
Kristina má vytíženého muže, všetečnou dcerku i věčně tápající matku. Zkrátka takovou normální, spokojenou rodinu. A taky práci – vysněnou. V redakci časopisu, se šéfem, který se nepředře, a kolegyní, která si brousí zuby na její místo. A smysl pro humor a tajnou vzpomínku. A kamarádku, která si pro změnu brousí zuby na švédského doktora, a skončí s tenistou. Osud? Možná. Jenže mu to nestačí a obrátí naruby i život Kristiny. Protože vedle muže vytíženého je tu i jeden osudový, a pak další, náhradní. Není toho moc na jednu lehce zmatenou novinářku?

Něco málo o ději
Kristina je vdaná za Pavla, má šestiletou dceru Magdalenu a je novinářka. Dalo by se říct, že je  ve svém životě spokojená a nic jí neschází. Ale i když je šťastná, čas od času si vzpomene na Štěpána, kterého milovala před patnácti lety.

Zničehonic se však najednou spolu setkali, jak dlouho si Kristina v duchu představovala jejich setkání? Mockrát a pak ji setkání přistihlo nepřipravenou. Navážou spolu tam, kde před tolika lety skončili? Ale co když se najednou v Kristinině životě objeví další muž jménem Adam? Co bude s ním? A jak tuto zapeklitou situaci Kristina vyřeší? Pavel, Štěpán nebo Adam? Anebo nikdo?

Hodnocení
Slunečnice mě zaujala hned, jak vyšla. Nebojím se to říct, ale prostě jsem se zamilovala do krásné žluté obálky, která mi bude vždycky připomínat léto. Nebylo to jen obálkou, ale i obsahem, protože děj téhle útlé knihy je více než zajímavý.

Příběh vypráví o Kristině a jejich láskách. Je šťastně vdaná za Pavla, mají spolu hezký vztah i přesto, že je časově vytížený. Kristině čas od času vytane na mysli Štěpán, do kterého byla bláznivě zamilovaná, ale opustil ji a pak všichni muži, které Kristina potkala, byli náhradníci. Kromě Pavla. A pak se najednou Štěpán znovu objevil a Kristina je zmatená. Navíc Pavel začal žárlit, a tak se rozbíhá kolotoč událostí. A když se pak na scéně objeví Adam se zelenýma očima, situace se ještě více zkomplikuje.

Kristina mi byla sympatická od začátku příběhu až do úplného konce. Její vnitřní monology mě nejednou rozesmály a její vtip a ironický nadhled u situací byly trefné. Jen si je vždycky nechávala pro sebe, což je škoda, protože kdyby je řekla nahlas, určitě by se stalo mnoho zajímavých věcí, ale také by si zadělala na spoustu problémů.

Ve Slunečnici nehledejte složitý příběh, ale není to příběh ani banální, který přečtete a hned vrátíte do poličky. Určitě vás také zaujme to, že věty jsou krátké. Stejně krátké jsou i jednotlivé kapitoly, které jsou označeny výstižnými nadpisy.

Slunečnice je příběh, který se mohl stát každé z nás. Není přikrášlen o žádnou velkou romantiku, přesto je to krásný příběh, který nejen pohladí duši, ale i rozesměje.

O autorce
Klára Mandausová je žena, která ráda píše, poslouchá příběhy a dívá se kolem sebe. Psaní ji nejen baví, ale i živí. Začínala jako novinářka v ekonomickém týdeníku, třináct let pokračovala v Mladé frontě Dnes a médiím zůstala věrná dodnes. Pracuje v časopise Marianne. V roce 2010 získala za stránku svých blogů na serveru idnes.cz titul Blogerka roku

Děkuji nakladatelství Mladá fronta za poskytnutí recenzního výtisku.
Knhu můžete zakoupit v e-shopu Kniha.cz

čtvrtek 23. října 2014

Manolito Brejloun

AUTOR: Elvira Lindo
ORIGINÁL: Manolito Gafotas (1994)
PŘEKLADATEL: Eva Šašková
ILUSTRÁTOR: Emilio Urberuaga
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2014
POČET STRAN: 208
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:


Anotace
Hlavním hrdinou knihy je desetiletý chlapec Manolito Brejloun, který žije s rodiči, mladším bratrem a dědečkem v madridské čtvrti Carabanchel Alto. Díky svým svérázným komentářům a naivnímu pohledu na svět prožívá s kamarády nejedno vzrušující dobrodružství, byť část z nich se odehrává jen v jeho představách. Zábavné příběhy, pamětníkům připomínající nesmrtelné Mikulášovy patálie, si okamžitě podmanily celou Evropu.

Něco málo o ději
Manolito je chlapec, která bydlí ve čtvrti Carabancehl s rodiči, dědečkem Nicólasem a malým bratrem, kterému říká Blbeček. Chodí do školy, kde má každý svou přezdívku. Manolito se jmenuje Morano, ale protože nosí brýle, všichni mu říkají Brejloun a už si nikdo nedovolí se mu posmívat.

Spolu s kamarády Ušatcem a frajírkem Džihádem vyvádí spoustu vylomenin, někdy jsou však až životu nebezpečné.

Hodnocení
Manolito je normální chlapec. Co je na něm jiného, je to, že je děsně upovídaný. Kamarádí s Ušatcem Lópezem a frajírkem Džihádem, který patří ke klukům, jež se rádi perou. Všichni bez rozdílu bojují o přízeň Susany  (přítelkyně pro všechny), ale Susana je panovačná a velký generál, takže nakonec jsou rádi, že se Susana soustředí na někoho jiného.

Manolito má tatínka, který jezdí kamionem, pracovně vytíženou maminku, která s oblibou dává Manolitovi vořecha (záhlavec), malého bratra, kterému od narození říká Blbeček a dědečka, který je pro každou špatnost, občas je horší než dítě, a trpí na prostatu.

Kniha není jednolitý příběh, ale skládá se z několika příběhů. Jsou vtipné, některé i s poučením. Manolitův jazyk je hovorovej a nespisovnej a tím, že Manolito nezavře pusu, zjistíte, že čtete ve stejném běsilém tempu jako Manolito, když mluví.

Kniha je  určená spíše chlapcům nebo těm, kdo má rád Mikulášovy patálie, protože španělský Manolito a francouzský Mikuláš mají hodně společného - trochu naivitu, trochu humoru a trochu ironie.

Série o malém Manolitovi čítá osm knih, takže český čtenář se má na co těšit.

O autorovi
Elvira Lindo vystudovala v Madridu žurnalistiku. Později pracovala v rozhlase i televizi jako hlasatelka, herečka a také jako autorka scénářů. Dnes z New Yorku pravidelně spolupracuje s nejvýznamnějším španělským deníkem El País. Svět ji zná hlavně jako autorku dětských příběhů o Manolito Brejlounovi, které byly vydány již ve více než dvaceti zemích a dočkaly se i seriálového a filmového zpracování. Kromě Manolita, dětské série o velmi zlobivé holčičce Olivii a několika dalších příběhů pro malé čtenáře, napsala i pět románů pro dospělé. Zdroj: Databáze knih

Obálky
Tak která se vám líbí nejvíce? Mně tedy asi ta finská.
      
finská                                      anglická                               španělská

Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu si můžete zakoupit přímo v e-shopu nakladatelství.

středa 22. října 2014

Labyrint: Útěk

AUTOR: James Dashner
ORIGINÁL: The Maze Runner (Delacorte Press, 2009, New York)
PŘEKLAD: Petr Kotrle
NAKLADATELSTVÍ: Yoli
ROK: 2014
POČET STRAN: 360
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace
Všechno se změní...
Když se Thomas probudí ve výtahu, nepamatuje si nic než své křestní jméno. Nemá žádné vzpomínky na rodiče ani na domov a netuší, jak se dostal tam, kde je. Jeho paměť je prázdná. 
Není však sám. Když se výtah otevře, Thomas zjistí, že má kolem sebe chlapce, kteří ho uvítají na Place, širokém prostranství uzavřeném vysokými kamennými zdmi.
Placeři, jak si jeho obyvatelé říkají, nevědí, proč nebo jak se tam ocitli. Kam jejich paměť sahá, vědí jen to, že každý den se otevřou kamenné brány do labyrintu, jenž je obklopuje. A stejně tak se každou noc pevně zavřou. Jednou za měsíc přiveze výtah nového chlapce. A nikdo nechce zůstat v labyrintu po setmění.

Něco málo o ději
Plac - místo, kde žijí dospívající chlapci, kteří si říkají Placeři. Jejich jediným posláním je přežít a najít cestu ven z labyrintu. Každý den vybíhají z Placu do Labyrintu, aby v pohybujících se zdech našli východ a každý večer se vrací zpět do bezpečí, kdy se za nimi neprodyšně zavřou vstupní brány, aby je ochránily před nebezpečnými rmuty.

Přichází zde nový chlapec, Thomas, který má vše změnit. Ale Thomas neví jak, nic si nepamatuje, jen občasné záblesky. Druhý den se na Place objeví další nováček. Dívka, která je vůbec první děvčetem vůbec a nese důležitý vzkaz, že ona je úplně poslední.

Podaří se Thomasovi rozluštit záhadu labyrintu a uprchnout?  A jak to s tím vzkazem, že Teresa je úplně poslední?

Hodnocení
Kdo trochu sleduje můj blog a knihy, které čtu, tak ví, že žánr YA, navíc fantasy a postapokalyptické knihy, nečtu. Když ale knižní blogosférou proletěl Labyrint s kladnými ohlasy, řekla jsem si proč ne. Nakonec jsem udělala dobře, protože Labyrint mi sedl se vším všudy.

Labyrint je místo, kde žijí chlapci různého věku. Říkají si Placeři. Všichni mají své úkoly, které plní tak, aby zajistili chod Placu. Nejdůležitějšími jsou však "běžci", kteří každý den vybíhají z Placu do Labyrintu. Jejich posláním je najít východ ven. Bohužel ani po dvou letech se jim to nepodařilo.

Jednoho dne k nim přichází chlapec Thomas. Jako každý nový příchozí si nic nepamatuje, ale jeho mysl si vybavuje různé útržky, že už tady někdy byl a že je pro Placery důležitý. Pro všechny Placery je však velké překvapení, když se druhý den objeví polomrtvá dívka Teresa a vše se začíná komplikovat.

Komunita v Labyrintu je velmi sehraná a soudržná. Ono to ani jinak nejde. K jejich přežití jsou disciplína a pravidla velmi důležitá. Odpovídalo tomu i jednání hlavních postav - Placeři se chovali a uvažovali jako dospělí lidé, neměli žádné puberťácké nápady. Avšak jedna věc, která si hned na začátku všimnete je jejich slang. Na úvodních stránkách se to výrazy jako čón, baža nebo frase jen hemžilo. Většina z nich je snadno rozluštitelná a občas jsem se přistihla, že o některých lidech uvažuji jako o "divných čónech".

Kniha se četla velmi dobře, postavy mi byly sympatické, nebyl tam nikdo, kdo by mi připadal moc záporný, pokud nepočítám podivné a nebezpečné rmuty, kteří byli uměle vytvoření, aby znepříjemňovali Placerům život. 

Příběh byl dobře vystavěný, Dashner stvořil místo, které na oko skýtá zdánlivé bezpečí, pokud se budou dodržovat pravidla a pokud se nic nestane.

I přes situace, které se daly snadno předvídat, je to kniha, která vás chytí už od první stránky a pustí až na posledním řádku. Jsou zde situace, které byste nečekali a překvapí vás. Pokud máte rádi přesně tyto knihy, určitě si ji přečtěte, nebudete zklamáni.

O autorovi
James Dashner je americký autor několika knižních fantasy sérií pro mládež, za něž získal celou řadu ocenění. Série Maze Runner se stala krátce po vydání bestsellerem. Labyrint: Útěk je první díl trilogie (k níž existuje i "čtvrtý" díl, zachycující události předcházející  tomu prvnímu).

Obálky
Těžká volba při vybírání obálek, ale z Goodreads jsem vybrala jen šest. Která se vám líbí nejvíce?
      
anglická                              německá                           polská


      
srbská                                 řecká                                   španělská

Děkuji portálu Databáze knih za poskytnutí recenzního výtisku.

pondělí 20. října 2014

Písničkové pohádky

AUTOR: Eva Bešťáková
ILUSTRÁTOR: Vlasta Baránková
NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub
ROK: 2014
POČET STRAN: 105
ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ:



Anotace
Adámkovi se nechce do školy, ale po probuzení z prapodivného snu se tam ještě rád vypraví. Copak to znamená „domalisi“ a „oralisi“? A zloděj vánočních stromečků jistě nerad vzpomíná na to, co se stalo, když na něj přišel hajný. 
Pohádky známé autorky knížek pro děti se tentokrát inspirovaly nejoblíbenějšími lidovými písničkami.

Hodnocení
Napadlo vás někdy, že byste z písničky udělali pohádku? Evu Bešťákovou to napadlo a ze známých lidových písniček vytvořila příběh. Vymyšlené pohádky jsou velmi zdařilé a některé i poučné, ale hlavně mají šťastný konec.

A jaké písničky byly předělány? Například Adámku náš, Já do lesa nepojedu či Pec nám spadla. Všechny jsou originální, psané čtivým stylem. Navíc jsou příběhy doplněny krásnými ilustracemi od Vlasty Baránkové, jež krásnou formou ilustrují daný děj.

Možná lehká nevýhoda či malá výtka na pohádky je jejich délka. Pro malého čtenáře jsou na hranici, kdy se ještě udrží jejich pozornost, protože některé z nich jsou dlouhé. Přesto i přes délku je zachován logický příběh, ve kterém se neztratíte.

Pec nám spadla
Mých oblíbených pohádek je více, ale zmíním jen jednu pohádku a to Pec nám spadla. Je o líném Honzovi, který rád ležel na peci, máma mu posluhovala jak mohla, ale najednou se pec pod peciválem rozbořila. Máma z toho byla nešťastná, ale jen lamentovala a Honza se odhodlal a poprvé po dlouhé době vyšel z chalupy hledat pecaře. U pecařů mu však oznámili, že pecař není doma, že je tam jen mladý, ale ten pecařinu vůbec neumí. A tak se máma vydala hledat další pomoc, ale všude jí odmítli, že každý řemeslník umí dělat své řemeslo. A že si mají pec opravit sami. Jak to nakonec dopadlo? Budete si muset pohádku už přečíst sami.

O autorce
Eva Bešťáková vystudovala FF UK v Praze, pracovala jako pedagožka, poté jako redaktorka v Kruhu, knihovnice. Přispívala do různých dětských časopisů, rovněž tak do časopisů pro dospělé čtenáře.

Děkuji portálu Databáze knih za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 17. října 2014

Tři oříšky pro Popelku

AUTOR: Miroslav Graclík, Václav Nekvapil
NAKLADATELSTVÍ: Omega
ROK: 2014
POČET STRAN: 383
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:




Anotace
Legendární filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku patří mezi nejpopulárnější československé filmy i když od jeho premiéry uplynulo už více než čtyřicet let.

Romantický příběh udělal z křehké a krásné Libuše Šafránkové už navždy Popelku a z charismatického Pavla Trávníčka prince. Jak nesmrtelný film, který je dodnes populární skoro po celé Evropě a své fanoušky má i mimo kontinent, vznikal?

Něco málo o ději
Bylo nebylo...Na jednom bohatém statku žila macecha s dcerou Dorou a nevlastní dcerou Popelkou, která měla věčně tvář umouněnou od popela. Jednou dostala od Vincka tři lískové oříšky, které mu spadly přímo do klína.

Tyto tři oříšky byly kouzelné a z umouněné Popelky se stala krásná princezna, do které se zamiloval samotný princ ze zámku. Popelka mu však utekla, ale při útěku ztratila střevíček. Princ se rozhodl, že krásnou neznámou dívku najde a rozjede se po jejích stopách.

Happy end? Myslím, že konec každý zná a není potřeba žádná nápověda.

Hodnocení
Pokud někdo z vás nezná pohádku Tři oříšky pro Popelku, tak se právě narodil, protože tento fenomén patří již čtyřicet let ke stálicím české kinematografie. Jak je možné, že právě tato pohádka je tak úspěšná? Nejenom touto otázkou se zabývá dokumentární kniha od dvojice autorů Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila.

Kniha je pomyslně rozdělená do tří částí. V té první se seznámíme s historií Popelky vůbec. Věděli jste, že první filmová Popelka vznikla v roce 1922? A věděli jste, že měl pohádku režírovat někdo jiný? A že se pohádka měla původně natáčet v létě? Dozvíte se řadu informací, o kterých jste netušili, že vůbec existují.

Druhá část je věnována rozhovorům. Václavu Vorlíčkovi je věnována velká část rozhovoru, přece jen on je stvořitelem filmové Popelky a patří mu velká zásluha na tom, že se z Popelky stala filmová lahůdka. Kromě rozhovoru s režisérem se dočtete, co si myslí herci o svých kolezích, jak prožívali filmování, jaké byly nesnáze. Trochu se mi nelíbila otázka, která zazněla v každém rozhovoru, zda Libuše Šafránková měla vztah s Pavlem Trávníčkem. To mi trochu zavánělo bulvárem, který se do této knihy vůbec nehodil.

Třetí část obsahuje profily nejen herců a tvůrců, ale i dabérů, např. profil Petra Svojtka, který dabovala Pavla Trávníčka. Proč byl princ namluvený jiným hercem? To se zde dozvíte také a vysvětlení je více než úsměvné.

Kniha je obohacena o fotografie z natáčení jak v černobílé kvalitě, tak i v barevném provedení. Už jenom prohlížení těchto obrázků navodí sváteční, respektive vánoční atmosféru. Kniha je velmi dobře provedená, dobře se čte a dozvěděla jsem se tak mnoho zajímavých informací.

Pokud máte rádi pohádku Tři oříšky pro Popelku, určitě ji doporučím dál, protože Popelka patří k těm nejkrásnějším filmovým pokladům vůbec a byla natáčená poctivě a s velkým nadšením.

O autorech
Miroslav Graclík je publicista, redaktor, manažer a spisovatel. Byl redaktorem novin Region Valašska a bulvárního časopisu Blesk. Napsal stovky článků a rozhovorů s osobnostmi z hudebního světa. Dělal manažéra zpěvačce Evě Hurychově a herečce Dagmar Patrasové. Produkuje audiokazety a CD různých žánrů. Zdramatizoval a na albech vydal pohádky B. Němcové, K. J. Erbena aj. Do širšího povědomí ho uvedly knihy: Slavičí osudy I. a II. Zdroj: http://autogramy.blgz.cz/

Václav Nekvapil je novinář, zabývá se zpravodajskou publicistikou a fotoreportážemi.

Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu si můžete zakoupit přímo v e-shopu nakladatelství.

neděle 12. října 2014

Poslední rituál

AUTOR: Yrsa Sigurdardóttir
ORIGINÁL: Þriðja táknið (Veröld Publishing, 2005, Reykjavík)
PŘEKLAD: Marta Bartošková
NAKLADATELSTVÍ: Metafora
ROK: 2014
POČET STRAN: 424
ZDROJ: e-kniha

HODNOCENÍ:



Anotace
První případ sympatické islandské právničky Tóry
Na místě vraždy zůstalo tělo bez očí... Co skrývá třetí znamení?
V budově univerzitní katedry historie v Reykjavíku je nalezena zohavená mrtvola německého studenta Haralda. Má vypíchnuté oči a jeho tělo je označeno magickou runou. Bohatá rodina zavražděného najme bývalého kriminalistu Matthiase a islandskou právničku Tóru.

Něco málo o ději
Právničce Tóře jednoho dne zavolá Amelia Guntliebová, jejíž syn Harald zemřel na islandské univerzitě. Byl zavražděn a to dost ohavným způsobem - někdo mu vydloubl oči a na tělo vyřezal neznámý symbol.

Rodina Guntliebových se na Tóru obrátila s nadějí, že pomůže najít pravého vraha. Nelíbí se jim totiž, že policie zatkla překupníka drog. Tóře má ve vyšetřování pomoci rodinný přítel a bývalý policista Matthias, který za Tórou přijede z Německa.

Budou se muset seznámit s historií a čarodějnictvím, o které se Harald velmi zajímal. Budou pátrat nejen po Haraldově vrahovi, ale také se dozví řadu historických faktů, které ovlivnily Haraldův život.

Hodnocení
Nakladatelství Metafora se rozhodla podruhé vydat knihu Poslední rituál. Za sebe říkám, že to byl velmi skvělý tah, protože islandská spisovatelka Yrsa píše velmi čtivé romány. Navíc je hlavní hrdinka, právnička Tóra, sympatická.

Poslední rituál je první případ právničky Tóry a musí řešit záhadnou vraždu, která se stala na reykjavické univerzitě. Byl zavražděn německý student a jeho tělo bylo zohaveno. Sice byl zatčen drogový dealer, který byl podezřelý, ale rodině mrtvého Haralda se to vůbec nepozdává a proto oslovují Tóru, aby se na případ podívala. Pošlou za ní Matthiase, jehož sexappeal září široko daleko, ale na Tóru nepůsobí. Zatím. Jejich společné pátrání je protkáno špičkováním a humorem, který je Tóře vlastní.

Spolu řeší záhadu za záhadou. Kdo zavraždil Haralda? Proč jeho tělo bylo zohaveno? Co znamená podivný symbol na jeho těle? Pátrání je zavádí především na univerzitu k podivné partičce studentů. Jsou v čarodějnickém spolku, kteří vyznávají čarodějnické rituály. Kromě univerzity se Tóra a Matthias pouští i mimo Reykjavík a vydávají se na stopu Haraldova výletu do Helly. Co tam dělal? Po čem pátral? Souvisí to nějak s jeho vraždou? Postupně se odhalují různé stopy, které vedou k vypátrání vraha. Část příběhu jsem dokázala rozluštit bez nápovědy, ale vraha jsem nedokázala zjistit.

Kromě detektivní záležitosti řeší Tóra záležitosti rodičovské, problémy se synem Gylfim jí zasáhnou na celý život. To, že Tóra musí řešit i rodinné problémy, mě přišlo velmi lidské. Protože každý řeší své problémy a líbilo se mi, že byly do příběhu vsunuty. Tím mi přišla ještě více sympatičtější a ještě více se přiblížila k běžným ženám. Žádná superhrdinka, jen právnička a máma na plný úvazek.

I přesto, že samotný příběh se mi hodně líbil, trochu jsem se zamotávala do historie a přišlo mi to lehce zmatené. Bylo v něm moc jmen, moc odboček, tak jsem se čas od času ztratila. Je to malá drobnost, která rozhodně nepokazí zážitek ze čtení.

Doporučuji přečíst všem milovníkům severských detektivek a už se těším na další případ.

O autorce
Yrsa Sigurdardóttir vystudovala stavební inženýrství a psaní se věnuje ve svém volném čase. Kromě thrillerů píše také knihy pro děti. Za svou tvorbu získala několik ocenění. V češtině vyšly čtyři romány se sympatickou advokátkou Tórou: Poslední rituálMrazivé světloŽhavý hrob a Led v žilách. 

Obálky
Na Goodreads je řada vydání Posledního rituálu. Nemohla jsem je vybrat všechny, tak jenom šest.

    
anglická                         německá                         polská


    
portugalská                     anglická                        španělská        

Knižní trailer
            

Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 10. října 2014

Čas havranů

AUTOR: Věra Fojtová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2014
POČET STRAN: 256
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:


Anotace
Na pozadí historických událostí pobělohorské doby a násilné rekatolizace, v čase tajných evangelických bohoslužeb, se odvíjí příběh lásky evangelického kazatele Martina Suly a Verunky, dcery zchudlého svobodníka Jury Sívka. Čas havranů však není jen příběhem lásky dvou mladých lidí, je především příběhem lidské touhy po svobodě, spravedlnosti a čistotě slova, je příběhem o věrnosti a zradě.

Něco málo o ději
Ocitáme se v sedmnáctém století na Moravě, přesněji na Valašsku v době, kdy probíhá násilná rekatolizace obyvatel. Vybavení kostelů se nechalo shořet a faráři a kazatelé musí prchnout do lesů a konat tajné bohoslužby, na které se lidé z vesnic tajně scházeli.

A v této nešťastné době se zrodí mladá láska mezi Verunkou a evangelickým knězem Martinem. Vědí, že to nebudou mít lehké a chtějí za pomoci zbojníků uprchnout do Uher. Podaří se jim to?

Souběžně s příběhem Verunky a Martina probíhá příběh čtyř jezuitů, kteří chodí krajem a snaží se obrátit lidi na svou víru. Nejhorlivějším je mladý jezuita Ignác, který by vše řešil násilnou cestou a ne dobrým slovem, o kterém si zbylí jezuitští bratři myslí, že zmůže více. Jak dopadne jejich příběh?

Hodnocení
Hned na začátku se přiznám, že historické knihy moc nečtu, ale anotace a obálka této knihy mě přesvědčila, abych si ji zkusila přečíst.

Příběh je rozdělen do tří částí. V první části se seznámíte s kardinálem, který je zděšený ze situace, která se mu vymkla z rukou. Obyvatelstvo jeho panství je neposlušné a odmítá změnit své náboženské vyznání. I místní fojtové jsou proti němu a kardinál je silně podrážděn, že není po jeho.

Druhá část vypráví o začínající lásce mezi knězem Martinem a chudou dívkou Verunkou. Neměli to zrovna lehké, protože Martin se schovává v lese, aby nebyl zatčen. Přesto se však k němu do hor schází vesničané na tajné bohoslužby.

Poslední část, a dle mého nejzajímavější část, bylo putování čtyř jezuitů, aby mezi lidmi šířili své náboženství. Lidé je zde neviděli rádi a dívali se na ně s nedůvěrou, protože i oni se snažili o náboženskou nápravu obyvatel a to se místním vůbec nelíbilo,

Všechny tři části se mezi sebou prolínají a i přesto, že každá z nich je úplně o něčem jiném. Přesto mají jedno společné - naději a víru. Naději, že se vše v dobré obrátí a že doba násilností a popravování skončí co nejdříve a víru v lásku. Příběh je také o soudržnosti, jednotě a vlastenectví.

I když se mi Čas havranů líbil, přesto by možná stálo za to, aby některé části byly více rozvinuty, například právě putování bratří jezuitů, zvlášť život jezuity Ignáce, který až se zařadil mezi negativní postavu, je pro svou věc hodně zapálený a věří ve svou vlastní víru.

Kniha je spíše odpočinková, a kdo má rád historické romány, určitě si přijde na své.

O autorce
Věra Fojtová se narodila v roce 1947. Psala básně, ale především se věnuje románům. V její tvorbě najdete jak detektivní žánr, tak i historický a píše i o lidských vztazích. 

Děkuji nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.

čtvrtek 9. října 2014

Knižní úlovky, září 2014

Září je za námi a já jsem si teď udělala chvíli čas, abych vám ukázala, jaké knižní přírůstky se objevily v mé knihovně. Nezastírám, že je toho víc než obvykle. Nějak se mi to tu nakupilo, až jsem se upřímně vyděsila.

Ale dost řečí, jdeme na to. První knihu jsem vyhrála. Ano, měla jsem velké štěstí. Knihu napsala Sandra Vebrová, jmenuje se Ducháčkovic rodina a vydalo ji nakladatelství Fragment.

Druhá kniha pro děti je od Evy Bešťákové s ilustracemi Vlasty Baránkové. Tyto Písničkové pohádky vznikly na motivy lidových písniček. Už máme přečteno a brzy čekejte recenzi.

To sem sice až tak moc nepatří, ale proč to sem nedat. Začala jsem chodit na rekvalifikační kurz Daňová evidence a účetnictví. Chodím tak hlavně z toho důvodu, abych neseděla doma a účetnictví si zopakovala, protože ho ze školy pořád znám.

Tahle útlá kniha je plná poezie kroměřížské rodačky. Jmenuje se Pocity Květy Pokorné a paní má moje sympatie, protože je plná energie a elánu a i v důchodě nezahálí.

Konečně! Třetí díl o Bridget Jonesové je na světě! Už se na ni těším, protože první dva díly se mi vážně líbily. Ten poslední se jmenuje Láskou šílená a doufám, že Helen Fieldingová tuto sérii zakončí vítězoslavně.

Jodi Picoultová vydala další knihu. Jmenuje se Vypravěčka a už jen téma samo o sobě je velmi zajímavé. Na čtení se moc těším, protože jsem se nikdy u jejich knih nezklamala.

Přiznám se, že Střed světa od Thomase Van Essena mě upoutala jak anotací a obálkou, ale vždycky zapomenu, o čem to je. Vůbec se o ní nemluví, takže jsem zvědavá, jaké překvapení bude kniha skrývat.

Od Věry Fojtové mám dvě vinařské krimi. Tato je historická kniha z období 17. století, kdy docházelo k násilné rekatolizaci. Čas havranů už mám přečtený a recenzi mám rozepsanou. Jak se mi líbila? To se v ní dočtete.

Myslím, že Ernesta Hemingwaye nemusím vůbec představovat. Určitě jste všichni slyšeli o tom, že nakladatelství Odeon přichystalo vydání všech jeho knih. Rajská zahrada je první, která vychází.

Myslím, že o Labyrintu: Útěk bylo napsáno více než dost. James Dashner ovládl kina i knihkupectví a sklízí jeden úspěch za druhým. Jak se bude líbit mně? Já doufám, že ano.

A to by bylo všechno. Další měsíc bude taky bohatý na knihy. Už jen z toho důvodu, že byla podzimní burza knih v knihovně. Sice jen dvě knihy, ale jsem z nich nadšená. Ale o tom až příště.