neděle 27. října 2013

Dlouhé zimní večery 2 - Z pohádky do pohádky

Projekt od Táni.

Třetí téma na dlouhé zimní večery jsou pohádky a když jsem se tak hlouběji zamyslela, zjistila jsem, že tohle téma je aktuálnější více než dost. A proč? Z jednoho prostého důvodu - každý večer čtu jednu až dvě pohádky na dobrou noc svým dětem.

Někdy začátkem tohoto roku jsme začaly chodit do knihovny. Říkala jsem si, že je načase, aby se oběma dcerám rozšířily obzory a aby nebyly závislé jen na knížkách, které máme doma v knihovničce. Nejdříve jsem knihy vybírala já, dcera zkontrolovala jestli ano nebo ne. Teď je to naopak: dcera vybírá a já kontroluji, jestli ano nebo ne. Někdy to dá dost práce jí vysvětlit, že komiksy ještě opravdu nejsou pro ni.

A co se týká pohádek, máme rády klasiku - o Jeníčkovi a Mařence, o Popelce, o Ošklivém káčátku a další a další. Nebráníme se ale i modernějším pohádkám. Ale tady už je hodně silný metr. Jak pohádková knížka neazujme hned, horko těžko to napravuje někde v půli. Ponám to i sama na sobě, že se mi pohádka špatně čte a dcera nedává pozor. Už se mi párkrát stalo, že jsem v pohádce přeskakovala odstavce a nikdo si toho nevšiml.

Nedávno mě hodně zaujala knížka o Malé princezně od slovenského spisovatele Jána Uličianského, který se nechal inspirovat Malým princem. Dceři jsem ji nečetla, protože jsem věděla, že zrovna tohle by se jí moc nelíbilo - nic pohádkového na tom nebylo, ale mně jako dospělákovi se kniha jako pohádka opravdu líbila.

Ale co nás obě moc bavilo, byly pohádky od Ljuby Štíplové - ty byly tak kouzelné, veselé a plné básniček, že jsem je musela opakovat častěji.

A co televizní pohádky? Tak tady bych se mohla také rozvykládat - kdo by nemiloval Tři oříšky pro Popelku, Princeznu se zlatou hvězdou a Pyšnou princeznu? Tohle jsou prostě přesně ty pohádky, na které se můžu dívat pořád a nikdy neomrzí.


Ty novější moc neznám a přiznám se, že poté, co zhlédnu štědrovečerní pohádku, okamžitě na ni zapomínám. Výjimkou jsou ale Kouzla králů, ty mám v živé paměti a jako jediná pohádka se mi zapamatovala.

Pohádky k životu neodmyslitelně patří. Ať je vám pět nebo třicet, pořád si stejně sednete k televizi a koukáte na pohádky, a už dopředu víte, jaká teď zazní hláška a bez pohádek si neumím představit žádné Vánoce.


pátek 25. října 2013

Darovanému manželovi na zuby nekoukej

AUTOR: Alena Jakoubková
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2013
POČET STRAN: 247
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:





Anotace:
Sienna nemá v úmyslu se vdát a už vůbec neplánuje mít děti. Když ji však v posteli s milencem nachytá jeho manželka a místo očekávané scény jí svého muže doslova "daruje", žije Sienna s Borkem řadu let v docela spokojeném manželství. Pak ale zjistí, že otěhotněla, a je zoufalá. Kvůli dávnému traumatu se rozhodla zůstat bezdětná, a najednou ji osud vypekl...

Něco málo o ději
Sienna je mladá lékařka, které nadbíhá velmi sympatický muž středního věku - Borek. Oba dva se do sebe zamilovali, ale Borek jí nějak zapomněl říct, že je ženatý. A když je jednou nachytá jeho manželka málem in flagranti, místo toho, aby způsobila žárlivou scénu, Borka Sienně doslova a do písmene věnuje. 

Borek si Siennu vezme a žijí si relativně spokojeně, jen Sienna je smutná z toho, že Borka vůbec nevídá, nemá o ni zájem a víc než doma se zdržuje v laboratoři. A tak bylo jen otázkou času, kdy se v Siennině životě objeví další muž. Tím mužem je Robin a Sienna se do něj zamilovala - tráví spolu veškerý čas a ona má konečně pocit, že je šťastná. Jenže na nevěru Borek přijde a Sienna se musí rozhodnout, komu dá přednost. Prozradím, že Sienna zůstane s Borkem, protože s ním otěhotní. Jenže těhotenství je právě to, co Sienna nepotřebuje...

Hodnocení
Při čtení anotace mě nejdříve napadlo, že to bude jenom další románek pro ženy s klasickým klišé a předvídatelným happyendem. Jak hluboce jsem se spletla!

Když jsem poprvé otevřela tuto knížku a přečetla si pár stránek, zhrozila jsem se a říkala jsem si, aby hlavní hrdinky takhle hloupě neplácaly celý příběh. Opět jsem se spletla! Neplácaly takhle celý příběh.

Sienně je na začátku příběhu sympatických třicet let a už tímto ukazatelem mi začala být velmi blízká a když pak přišly její trápení s láskami, bylo mi jí moc líto a přála jsem jí kousek štěstí, které ji potkalo v podobě milovaného Robina. A když se pak rozhodla vrátit k Borkovi, měla jsem chuť knížku zaklapnout. A pak Sienna zjistila, že čeká dítě a to ji ke štěstí také moc nepomohlo. Kvůli traumatizujícímu zážitku se zařekla, že nikdy nebude mít dítě.

Možná se vám teď bude zdát, že jsem odvykládala celou knížku. Ale to by byla chyba si to myslet, protože tímto příběh nekončí, spíš bych řekla, že právě začal. Když už jsem myslela, že vím, jak bude příběh pokračovat, autorka mě převezla a hlavní postavy nasměrovala úplně jiným směrem a mě čekala samá překvapení.

Sienna na všechno trápení, které ji potkalo, nebyla sama. Byla obklopená skvělými kamarádkami, které ji vždy podporovaly a stály při ní v dobrém i zlém, společně si pořídili (i se svými manželi) a zařídili chalupu v Jižních Čechách, kde všichni trávili společné víkendy. Navíc jsem při čtení knížky měla pořád hlad - Siennina kamarádka Linda byla vynikající kuchařka a celá kniha se hemžila jen samými skvělými názvy jídel.

Pokud vás bude zajímat, jak celý Siennin příběh skončí, kdo bude tím jejím princem z pohádky a jak dopadne její těhotenství, budete si muset knihu přečíst, protože opravdu stojí za to. Kniha je především určená ženám a já ji brala jako moc příjemnou oddechovou četbu, při které se dá nabrat spoustu pozitivní energie a věřit v lepší zítřky.

O autorce
Alena Jakoubková je česká spisovatelka, která píše romány určené ženám. Její první kniha vyšla v roce 1999. Od té doby již napsala řadu románů, které jsou velmi úspěšné.

Napsáno pro nakladatelství Moba.
Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství.

Já se nechtěl stěhovat!

AUTOR: Daniela Krolupperová
ILUSTRÁTOR: Katarína Ilkovičová
NAKLADATELSTVÍ: Mladá fronta
ROK: 2010
POČET STRAN: 75
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace:
Malý Martin se s rodiči o prázdninách po první třídě přestěhoval do velkého města a musel nastoupit do nové školy. Všechno je tu cizí, spolužáci se na něj dívají skrz prsty, a tak je mu jasné, že udělat si nové kamarády nebude jen tak

Něco málo o ději
Martin se s rodiči přestěhoval z malé vesnice do velkého města. Ve Lhotce musel nechat své kamarády i starou školu. V novém městě totiž začal chodit i do nové školy. Měl velký strach - jaká bude paní učitelka? Jací budou jeho spolužáci? Najde si kamarády?

První školní den se mu moc nevydařil, řekněme, že ve třídě je jeden kluk, Vašek, který platí za velkého raubíře. Vašek si rád z dětí utahuje a Martin se stal jeho obětním beránkem - začal se mu posmívat kvůli jeho jménu, protože se Martin jmenuje Vokurka, hodil mu přezůvku do záchodové mísy.

Martin je z toho nešťastný a do školy se mu už pak vůbec nechce chodit.

Změní se to? Najde si přesto kamarády?

Hodnocení
O téhle knize pro děti jsem poprvé slyšela v jednom dětském pořadu a kniha mě zaujala, ale než jsem ji držela v ruce, uběhl nějaký čas, mezitím se mi z čtyřleté slečny stala šestiletá předškolačka, takže ideální čtení pod peřinu.

Martin se musel s rodiči přestěhovat do velkého města a jako každý jiný měl obavy a byl nervozní, jak ho ve škole přijmou. Bohužel, jeho první den ve škole dopadl úplně špatně - byl tam totiž jeden chlapec Vašek, který si hrál na silného jedince a na Martina si zasedl a začal ho trápit. Nikdo se Martina nezastal, protože všechny děti měly z Vaška strach.

A protože je Martin nesmělý a plachý, Vašek toho zneužil a začal ho šikanovat. Naštěstí v tom Martin nezůstane sám.

O dětské šikaně ve školách by se toho daly napsat hromady věcí a pořád by toho bylo málo. Daniela Krolupperová se tohoto tématu zhostila s citlivostí a vylíčila Martinovy problémy s citem tak, aby to sice malé čtenáře nevyděsilo, ale zároveň poučilo.

I když je téma šikany poměrně vážné téma, příběh je psaný s lehkostí, protože přece je to jen knížka pro malé školáky a Martin si určitě získá mnoho čtenářů - u chlapců bude bodovat tím, že je vynikající fotbalista a u děvčat může imponovat například tím, že má svoji oblíbenou plyšovou hračku.

Zpočátku jsem měla strach, co na příběh řekne dcera, protože některé scény byly opravdu nepříjemné a v duchu jsem si říkala, aby ji to nepoznamenalo a nevrtalo v hlavě a aby se pak nebála jít příští rok do školy. Je hrozně důležité dětem vysvětlit, co to vlastně ta šikana je a jak s ní zacházet, případně jak se jí bránit.

Kniha je doplněna krásnými ilustracemi Kataríny Ilkovičové, které potěší nejedno dětské oko.

Tuhle útlou knížečku bych chtěla doporučit všem začínajícím čtenářům, ale i rodičům, aby si knihu přečetli a s dětmi si pak o ni popovídali.

O autorce
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka a spisovatelka. Píše především pro děti a její knihy mají i poučení: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, Sedmilhář Josífek nebo Já se nechtěl stěhovat!

Knihu můžete objednat na stránkách e-shopu Kniha.cz

pondělí 21. října 2013

Vlk samotář

AUTOR: Jodi Picoultová
ORIGINÁL: Lone Wolf (2012, Atria Books, New York)
PŘEKLAD: Ivana Nuhlíčková
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK: 2013
POČET STRAN: 416
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace:
Když vlk v divočině ví, že nadešel jeho čas, že už své smečce není k užitku, rozhodne se vytratit. Zachová si hrdost a zemře tak, jak žil. Lidé takové štěstí nemají. Luke Warren strávil celý život výzkumem života vlků, dokonce s nimi nějakou dobu i žil – rozumí jim lépe než vlastní rodině. Když po vážné dopravní nehodě upadne do komatu, musí o jeho osudu rozhodnout Edward a Cara, jeho již dospělé děti, kteří jsou tak nuceni se znovu konfrontovat s mužem, kvůli němuž Edward utekl z domova – ale který stále zůstává jejich otcem.

Něco málo o ději
Luke Warren je muž, který žil s vlky. Doslova a do písmene - žije s nimi, jí s nimi, spí mezi nimi - prostě se stal členem jejich rodiny - vlci ho přijali mezi sebe. Svému životu s vlky však obětoval rodinný život - opustil svou ženu a dvě děti.

Edward, Lukův syn, se rozhodl, že z domu také odejde a rozjel se do Bangkoku a Cara mu pak vyčítala to, že se rodiče nakonec rozvedli. Později i ona odešla od matky, protože se nemohla dívat na to, jak se podruhé vdala, měla další děti, a odstěhovala se k otci. Otec jí naučil mnoha věcem - poznávat přírodu, seznámit se s vlčí smečkou, kdo je kdo ve vlčí hierarchii.

Tenhle život by mohl fungovat i nadále, nebýt autonehody, po které se Luke dostal do hlubokého kómatu. Edward se vrací z Thajska, aby spolu se sestrou rozhodl o otcově osudu.

Hodnocení
Nejnovější kniha od Jodi Picoult mě zaujala nejprve svou obálkou a názvem. A když jsem zjistila, že to bude velmi zajímavý příběh, kniha byla moje. Jen jsem doufala, že mě nezklame. A nezklamala. Za sebe můžu říct, že tento román byl opravdu dramatický, napínavý a velice čtivý od začátku do konce.

Bylo to způsobené snad vším, co se v knize objevilo. Především to, že knihu vypráví všechny hlavní postavy. Střídají se a všechny svůj příběh vypráví v ich-formě, což knihu velmi oživilo a dodalo jí na napínavosti.

Cara, Edward i Georgie vzpomínají na Lukův život, vracejí se v myšlenkách zpátky do minulosti, vypráví, jak byl život s Lukem těžký. I Luke má v románě své místo - jeho životní láskou byli vlci, kterým zasvětil celý svůj život a neváhal svůj rodinný život vyměnit za život s vlky.

"Kdykoli se od té doby vydali vlci na lov, přinesli mi něco k jídlu. Občas to bylo oválené nebo pomočené. Po lovu se zdržovali poblíž nebo mi dovolili, abych šel s nimi; potom náhle zmizeli. Občas jsem zavyl, a pokud byli v doslechu, odpověděli. Cestou zpátky vyli oni. Ten zvuk mi dokázal podlomit nohy. Bylo to jako telefonát od někoho, koho máter rádi a kdo podstoupil něco nebezpečného. Jako by mi sdělovali: jsme zpátky, jsme v pořádku, víme o tobě.

Uvědomil jsem si, že mám novou rodinu."

V ukázce je řečeno vše, jaké měl pocity, když trávil svůj čas mezi nimi. Neuvědomoval si ale, že tím ublížil své rodině.

Cara je sedmnáctiletá dívka, v jistém ohledu lehce nevyrovnaná. Pohybuje se mezi svým otcem, kterého miluje a mezi bratrem, kterého také miluje, ale současně nenávidí za to, že se rodiče kvůli němu rozvedli. Jejich vztah je hodně napjatý.

Edwardovi je dvacet čtyři a už šest let žije v Bangkoku a živí se tam jako učitel angličtiny. Když mu matka zavolá ohledně otcovi nehody, neváhá a letí domů, aby podpořil svou rodinu. Snaží se chovat rozumně a dospěle, ale Edwardovi jsem moc nevěřila a někdy jsem si přála, aby odjel zpátky do Thajska.

Ale to by pak nevznikl tento nádherný román plný lásky k vlkům, k přírodě. A je tu i stmelení rodiny, i když se to tak na první pohled nezdá.

Důležitým tématem v knize je také dárcovství orgánů - dosti závažné téma, které již autorka použila v knize Je to i můj život a tentokrát se k němu vrátila a více ho rozvedla.

Možná se vám může zdát, že jsem prozradila hodně, ale pokud si pozorně pročtete anotaci na přebalu knihy, dozvíte se, že si autorka díky kontroverzním tématům získala čtenářskou přízeň. Touhle knihou si dokonale získala i mou čtenářskou přízeň. Ke konci knihy jsem potřebovala papírové kapesníky a to i přesto, že jsem si říkala, že to zvládnu bez slz. Je to hodně emotivní příběh, ale jak říká Luke Warren: Víš, v hlavě máš sklenici vody, to je dávka slz na celý život. Pokud je vyplýtváš na nesmysly, nebudeš moct plakat, až to budeš skutečně potřebovat.

A kdo by si knihu měl přečíst? Všichni. Všichni, kteří mají rádi krásné příběhy.

O autorce
Jodi Picoultová napsala 19 románů (do češtiny bylo přeloženo 6 knih), byla oceněna několika významnými oceněními. S manželem a třemi dětmi žije v New Hampshire.

Obálky
V souboji obálek jednoznačně vyhrává první obálka, protože asi nejvíce odpovídá ději. Obálka, která mě docela pobavila, byla z Řecka - bílý vlk na červené posteli? Ale jak se říká, není důležitý obal, ale obsah.

      
                                                             anglické obálky


                                                                     
                                  polská                              řecká

Děkuji portálu Databáze knih a nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku.

neděle 20. října 2013

Rozhovor s...Klára Janečková

Se spisovatelkou Klárou Janečkovou jsem se potkala v kroměřížské knihovně na kurzu tvůrčího psaní. Již na první pohled na mě zapůsobila svou křehkostí, když to tak napíšu - byla mi velmi sympatická, milá a ochotná poradit každému začínajícímu i budoucímu spisovateli.

Životopis v kostce:
Klára Janečková se narodila v roce 1979 a vyrůstala ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem. Její první historický román vyšel v roce 2002 a jmenuje se Ďábelská tvář. Další knihy na sebe nedaly dlouho čekat. Celkem napsala osm knih, v roce 2003 byla Ďábelská tvář oceněna "Prvotinou roku 2002".

Klára Janečková vystudovala psychologii, které se plně věnuje ve školství. Od roku 2010  vede rozvojové skupiny, skupiny zaměřené na změnu chování, semináře pro žáky devátých tříd, individuální sezení. Pravidelně se účastní v rámci projektu "Česko čte dětem" čtení dětem v nemocnicích v Kroměříži.

Celý životopis, knihy, ale i fotografie najdete na stránkách Kláry Janečkové.


Většina z nás měla v dětství nějakou milovanou knížku. Mohla byste mi prozradit, jestli jste ji také měla a jestli se k ní ráda vracíte?
V dětství jsem měla ráda jeden dívčí román o mladé dívce (Podej mi ruku, Radko), se kterou jsem se identifikovala. Ale nyní se k němu nevracím. Kniha, ke které se vracím, je kniha Dáma z Toweru. Příběh Anny Boleynové, druhé ženy Jindřicha VIII. Začíná v době, kdy Anna čeká v Toweru na smrt. Tuto knihu čtu v období, kdy je mi těžko. Vždy po ní sáhnu a hledám v ní sílu. Vrátila jsem se k ní celkem pětkrát a vždy mi pomohla těžkým obdobím proplout. Kniha je už bez obalu, potrhaná, procestovala se mnou půlku světa, ale nedám na ni dopustit :-)

Jste známá česká autorka, ale vaše spisovatelské schopnosti určitě nezačaly prvním románem. Pamatujete se ještě na svoji úplně první povídku či báseň, kterou jste napsala? 
Zcela první práce byla pohádka „O Koblížkovi“. Tu jsem celou přepracovala. To mi bylo tak sedm či osm let. V deseti jsem napsala první povídku. Byla o chlapci, který přežil pád letadla a adoptovali jej nějací lidé. Až vyrostl, našel svou skutečnou rodinu, která pád také přežila. Chlapec se po tragédii prostě ztratil a nikdo nevěděl, kde a s kým žije. Básně jsem psala velmi málo.

Máte během psaní nějaký rituál, který dodržujete?
Vždy si zapálím svíčku, někdy několik. Mám tři kočky, obyčejné tulačky, které jsem si vzala z útulku. Ty jsou vždy kolem mne. Takové múzy. Ke psaní nechybí obří hrnek čaje, bylinkového či zeleného, někdy celá konvice. Potřebuji klid. Což je někdy problém. Nejlépe se mi píše ráno, brzy ráno, když končí noc. Jakoby s úsvitem nepřišel pouze nový den, ale i nový příběh a nová inspirace. 

Kde hledáte inspiraci pro své knihy?
Všude. V mé práci, v cestování, během četby, sledování filmů apod. Každý den je inspirací. Setkávám se s lidmi a jsem velmi vnímavá. Sleduji jejich příběhy, emoce, reakce – učím se a učím. Nikdy nevím, kdy mne někdo jedinečný potká, kdy mne osloví, kdy vznikne nový příběh. Nejvíce mne inspiruje cestování. Naplňuje a přitom dává podněty pro další tvorbu.

Máte oblíbeného spisovatele?
Jednoznačně Erich Maria Remarque, jeho knihy si servíruji coby odměnu, vždy jednu ročně.

Měla jste nebo máte velký spisovatelský vzor?
To jsem nikdy neměla a nemám. Mám ráda historii a obdivuji autorky píšící historické romány. Nyní má můj velký obdiv spisovatelka Sharon Kay Penmanová – za úžasné ságy z období Anglie 12. a 13. století. Skutečná fakta a události. S tou usínám. Její tlusté obří knihy čtu místo sledování televize.

Někdo má rád detektivky, červenou knihovnu nebo společenské romány. Který žánr ráda čtete?
Historické knihy, ale ne červenou knihovnu, ale skutečné příběhy. Potom mám ráda knihy inspirované skutečnou událostí.

A kterou knihu máte teď na nočním stolku?
Nyní čtu kvůli práci knihu „Nová cesta k léčbě šikany“, ale tu vždy před spánkem střídá kniha „A všichni svatí spali II“ od autorky, kterou jsem již jmenovala (Sharon Kay Penmanová).

Na závěr bych se vás chtěla zeptat, jakým způsobem relaxujete po těžkém pracovním dni?
Mám ráda dokumenty, ale i dobrý film. Nejsem na komedie, spíše nějaké drama. A pak ta kniha. A když jsem opravdu hodně unavená, pak příroda. Vezmu psa a vyrazím do lesa, k přehradě, do parku. Jednou za čas vyrazím na shopping a udělám si radost, vždy si koupím i knihu. Pak zpytuji svědomí (kolik jsem utratila) a vrhám se do další práce :-).

Moc děkuji za rozhovor.

Dlouhé zimní večery 2 - Vánoční seznam přání

Projekt od Táni.

Sice jsou Vánoce ještě daleko, ale určitě každý už má nějaký tajný seznam vánočních přání, který si hýčká a tajně doufá, že se přání změní ve skutečnost.

Já si ale tajná přání nedávám - ale přesto, tentokrát jedno tajné přání mám a to veliké. Jenže je opravdu tak tajné, že o něm nemůžu mluvit a ani ho vyslovit nahlas!

Když jsem byla malá, měla jsem hodně přání, ale moc se mi jich nesplnilo. Vždycky jsem pod vánočním stromečkem čekala to, co jsem si přála nejvíc - někdy to byla Barbie, později to byly knížky, a byla jsem smutná, že jsem je nedostala. Když jsem byla starší, tak mě hodně mrzelo, že se pod stromečkem neobjevovaly žádné knihy - bylo to způsobeno i tím, že kupovat knihu naslepo je hodně ošemetné: co se líbí jiným, nemusí se líbit mně.

Teď jsem dospělá a raději si napíšu seznam (a prý že seznam nemám!) a rozdám ho, abych měla jistotu, že dostanu to, co jsem si opravdu přála.

I když jsou Vánoce opravdu daleko, tak vánoční seznam přání mých dětí začíná být hodně, ale opravdu hodně dlouhý - ovlivněné kreslenými seriály požadují: zvířátka z Littlest Pet Shop, poníky z My Little Pony, víly Winx a jak se bude blížit kritické datum 24. prosince, seznam se rozroste o: panenky, které se smějí, pláčou a čůrají, různé obrovské trampolíny, které se do bytu opravdu nevlezou, různá tiskátka, korálky, domečky, oblečky, Lego...uf, zapomněla jsem na něco?

Tak asi tak. Ale jak porostou, budou se jejich seznamy měnit - a věřím, že jednou dospějí do věku, kdy budou chtít jen samé praktické věci jako jsou pánve, hrnce, skleničky, povlečení, oblečení na miminko... Ale k tomuto seznamu mají ještě hodně daleko a doufám, že to bude nejdříve tak za dvacet let.

pondělí 14. října 2013

Liebster Blog Award

Tak Liebster Blog Award doputoval i ke mně. Byla jsem nominována Teriskkem z blogu Knižní zašívárna a Lenkou z blogu Favour at Books. Moc jim oběma děkuju a vážím si toho. 

A jaká jsou pravidla?
1) Řekněte o sobě 10 věcí.
2) Odpovězte na 10 otázek blogerky, která vás nominovala.
3) Vymyslete 10 otázek pro ty, které budete nominovat.
4) Nominujte 5 blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů.
5) Informujte blogery o tom, že jste je nominovali.


Co o sobě prozradím?
 1. Mám dvě krásné dcery.
 2. Za pár dní mi bude 30 let.
 3. Bydlím v hezkém moravském městě v Kroměříži
 4. Miluju sladké v jakékoliv podobě
 5. Zbožňuji utrácení peněz
 6. Ráda "listuji" internetem a hledám knihy, které by se mi líbily.
 7. Nemám trpělivost
 8. Jsem vznětlivé povahy
 9. Miluju vůni knih
10. Bylo těžké vymyslet 10 věcí, které bych o sobě prozradila.


Otázky od Teriskka z Knižní zašívárny:
Podle čeho vybíráš knížku, kterou si přečteš?
   Nejdříve podle obálky, pak následuje anotace. 

Od jakého nakladatelství vlastníš nejvíce knih?
    Nejvíce je to z nakladatelství Ikar.

Na jakou novinku, která vyjde tenhle rok nebo i příští, se nejvíc těšíš?
    V tomhle ohledu moc přehled nemám, takže je vždycky velké překvapení, jaké knížky vyšly.

Kde nejraději čteš?
     Nejraději čtu na pohovce, ale i na posteli to není špatné.

Čtou tvoji spolužáci/kamarádi/někdo z rodiny?
      Takových "čtoucích" kamarádů moc nemám, takže tyto přátele hledám v knižní blogosféře.

Jaký je tvůj nejoblíbenější spisovatel?
      Johannes Mario Simmel - toho jsem hodně čítávala a v budoucnu chystám re-reading.

Kterou knihu jsi naposled přečetl/a a co na ni říkáš?
      Naposledy jsem přečetla knihu Dívka, která sahala po hvězdách od Sarah Addison Allenové a moc se
      mi líbila, je  to taková velmi příjemná romantická oddechová knížka s trochou tajemna.

Kolik knih přečteš průměrně za měsíc?
      Průměrně asi 4 knížky, záleží také na tom, kolik mám času, jak se kniha čte. To pak vůbec nezáleží
      na tom, jestli je tlustá nebo tenká.

Máš nějaký knižní/čtecí zlozvyk? Pokud ano, jaký?
      Jeden takový mám - mám záložku s natahovací gumou, kdy na jednom konci je hlava pejska. Tuto
      záložku si vždycky dávám přes rameno :-)


Otázky od Lenky z Favour at Books
1. Máte nějakou úchylku při čtení?
      Přehazování záložky přes rameno :-)

2. Co v knihách odsuzujete?
       V knihách odsuzuju tiskové a gramatické chyby. Je mi jasné, že redaktoři jsou jen lidé a ne stroje
       a ne všechno lze podchytit.

3. Píšete nebo psali jste si s nějakým autorem?
        Napsala jsem emailů spisovatelům, jejichž knížka mě hodně zaujala a něčím oslovila - Dorothy
        Koomson, Lisa Genova, Jitka Prokšová a Klára Janečková (s Klárou Janečkovou jsem se setkala
        osobně)

4. Jaké bylo nejnezvyklejší místo, kde jste si četli?
         Je to děsně  nehygienické, ale na záchodě. Ta knížka byla tak napínavá, že jsem si ji brala úplně
         všude.

5. Co říkáte na českou blogosféru?
         Knižních blogů je strašně moc, některé jsou známější, některé méně. Různí se i kvalitou. 

6. Inspirujete se zahraničními blogery?
          Zahraniční blogery nesleduju (výjimkou jsou slovenské blogy :-) )

7. Tištěná kniha nebo e-book?
          Jedině tištěná kniha - k té si můžu přivonět a osahat. Ale nebráním se i e-booku.

8. Nakupujete radši v kamenných nebo v internetových obchodech?
           Je to tak půl na půl. Oboje má svoje výhody i nevýhody.

9. Co vás naučilo blogování?
           Naučilo mě víc číst a víc psát.

10. Přiznejte se, kolikrát už jste vynadali svému počítači? :D
          Tak tohle bych na deseti prstech nedokázala spočítat. :-)

Koho nominuji?
Těžká otázka, protože sleduji hodně skvělých blogů, ale vzhledem k tomu, že knižní blogosférou Liebster Blow Award proletělo jako tornádo, posílám otázky těm, kdo tuto nominaci ještě neobdrželi.

10 otázek pro nominované
  1) Jaký je tvůj úplně nejoblíbenější knižní hrdina?
  2) Kde nejraději čteš?
  3) Kdyby ses směla setkat s jedním autorem, který by to byl?
  4) Kterou nejlepší knížku jsi za poslední rok četla a klidně by sis jí přečetla znova?
  5) Je nějaký citát či motto, kterým se řídíš?
  6) Při jaké knize jsi nejvíce brečela nebo jsi měla aspoň slzy v očích?
  7) Máš raději samostatné knihy nebo spíše série?
  8) Jaký žánr čteš nejraději?
  9) Čteš i klasiku? Jestli ano je to povinná četba nebo tě to baví?
10) Kolik máš ve své domácí knihovně nepřečtených knih? 

neděle 13. října 2013

Dlouhé zimní večery 2 - Láska prochází žaludkem

Projekt od Táni.

Myslíte si, že láska opravdu prochází žaludkem? Za sebe říkám ano. Není totiž nad to připravit vašemu milému vynikající jídlo, které je vařeno s láskou a s něhou. A když vás pak obejme, políbí a řekne "bylo to úžasné...", máte pocit úchvatného štěstí. Takže pořekadlo "láska prochází žaludkem" platí oběma směry. No, jen zkuste své lásce nachystat snídani do postele.

Martinina kuchyně
Co se mého vaření týče, jsem velký milovník tohoto kulinářského umění. Mám doma miliony kuchařek, některé jsou mými poklady, na které nedám v žádném případě dopustit a budu je chránit svým vlastním tělem. Jedna z těch pokladů je Velká domácí kuchařka, hodně už toho pamatuje a podle toho také tak vypadá.

Hodně jsem přemýšlela o filmech s tématikou láska x jídlo a vzpomněla jsem si na fil s Penelope Cruz v hlavní roli Chilli, sex a samba. Příběh vypráví o brazilské kuchařce Isabelle, jejíž vášní je láska, sex a jídlo. Když přistihne svého manžela v posteli s jinou ženou, opustí ho a vydá se do San Francisca. Tady si splní svůj velký sen.

Druhý film, na který jsem si vzpomněla a který mi utkvěl v paměti více, se jmenuje Koření života. Zahrála si v ní Catherine Zeta-Jones. Příběh se odehrává v New Yorku a hlavní hrdinka Kate dostane na starost svou neteř Zoe, navíc musí zvládnout hektickou šéfkuchařskou práci. K tomu jim do restaurace zavítá nový kuchař Nick, okouzlující mladý muž. A láska je na světě.

V knižním světě by se dalo také nalézt spoustu krásných knih. Jednou z nich je kniha od mého oblíbeného
autora Johanna Maria Simmela Nemusí být vždycky kaviár. Příběh vypráví o tajném agentovi s vášní pro ženy a jídlo Thomasi Lievenovi, V knize také najdete kromě skvělého příběhu i recepty na lahůdky, ve kterých opravdu  nemusí být kaviár. Tuhle knihu jsem četla opravdu už velice dávno a i přesto, že si z ní nepamatuju už vůbec nic, ten dojem velmi krásné knihy zůstává dodneška. A až najdu čas, jsem rozhodnutá zahájit re-reading všech Simmelových knih.

Před pár dny jsem dočetla knihu Dívka, která sahala po hvězdách od spisovatelky Sarah Addison Allenové. Jedna z hlavních hrdinek Julia je vyhlášená cukrářka. Peče naprosto úžasné dorty, jejichž vůně dokáže omámit všechny, kdo se vyskytnou poblíž. Juliiným životním cílem je přilákat na tuto vůni svou lásku.

A do třetice se mi vybavuje erotická kontroverzní série Padesáti odstínů, kdy se z naivní Anastasie stalo nažhavené tornádo. Jako plus k jejímu dobru bylo to, že uměla jakžtakž dobře vařit. Ale tohle není cílem již zmíněné trilogie.

sobota 12. října 2013

Dívka, která sahala po hvězdách

AUTOR: Sarah Addison Allenová
ORIGINÁL: The Girl Who Chased the Moon (2010, Bantam Books, New York)
PŘEKLAD: Kateřina Stárková
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK: 2013
POČET STRAN: 206
ZDROJ: vlastní

HODNOCENÍ:



Anotace:
Emily Benedictová přijíždí do pitoreskního jižanského městečka Mullaby v Jižní Karolíně v naději, že se dozví víc o životě své matky, obklopeném mnoha hádankami. Ale od chvíle, kdy dívka vstoupí do domu, kde její matka vyrůstala a kde žije její podivuhodný samotářský dědeček, jehož zatím nikdy nepotkala, nestačí se divit. Ostatně celé Mullaby, kde existují rodinná tajemství, za nimiž stojí snad jen kouzla, je poněkud zvláštní místo. Jak jinak si vysvětlit, že zde žije muž tak vysoký, že dohlédne za obzor. A to je jen začátek…

Něco málo o ději
Mullaby je zvláštní místo, kde se dějí podivné věci. Objevují se zde tajemná světélka a žije zde hodný obr. 

A právě k němu přijíždí sedmnáctiletá Emily. Obr Vance je její dědeček a ona se k němu vrací po smrti své matky. Jenže její příchod do Mullaby není vůbec vítán - její matka totiž nebyla vůbec taková jakou si ji Emily pamatuje. Obyvatelé Mullaby se tak na Emily dívají skrz prsty. Naštěstí je tu i Win, ke kterému má podivuhodné pouto, a Julia.

Julia se do Mullaby vrátila po smrti svého otce, aby zaplatila dluhy, které po něm zbyly. Rozhodla se, že tady zůstane dva roky, dá do pořádku otcovu restauraci, zaplatí dluhy a vrátí se zpět do Baltimoru, kde si otevře cukrárnu.  Jenže to by nesměl existovat Sawyer, její první láska ze střední školy...

Hodnocení
Mullaby je malé kouzelné městečko v Severní Karolíně, které má několik vzácností - objevují se zde záhadná světélka, žije tady obr Vance, který je tak vysoký, že vidí až do zítřka a v jeho domě jsou tapety, které se samy od sebe mění podle nálady, kterou zrovna máte.

Tohle všechno musí zjistit Vanceova vnučka Emily, která se stěhuje k dědečkovi. Vůbec netuší, že se tady dějí velmi podivné věci a už vůbec nemá ponětí o tom, proč se s ní lidé nebaví a trousí nelichotivé poznámky. Aby se tady Emily necítila sama, stojí jí po boku Win. Trochu zvláštní kluk (ale co v tomhle městečku není zvláštní?) s dobrým srdcem. Snaží se jí chránit a pomáhá jí se zařadit mezi obyvatele Mullaby. Mezi nimi je však silné pouto, které je drží pohromadě, i když zrovna v tuto chvíli nejsou spolu.

Dalším příběhem je dojímavý příběh Julie. Vystupuje zde jako navrátivší se žena, je jí kolem pětatřiceti let. Nemá vyřešenou minulost a doufá, že z Mullaby odejde dřív než ji její minulost dostihne. Ta minulost se jmenuje Sawyer. Sawyer je její spolužák ze střední, do kterého byla zamilovaná, ale kvůli vážným důvodům se rozešli...Jenže cesty života jsou nevyzpytatelné a v malém městečku jsou tak úzké, že chtě nechtě se Julie musí se Sawyerem setkat a mezi nimi to pořádně jiskří.

"Jestli tě to zajímá, tak jsem přišel sám. Před chvílí jsem potkal Stellu, ale začínala kolem sebe mít příliš velkou společnost. Stella je tak trochu jako kometa, když prolétá kolem, přitahuje k sobě kosmické smetí."
Emily se znovu rozesmála, ale Julia byla zvědavější, než chtěla, a to od té doby, kdy se jí svěřil, že se se Stellou vyspal. Proto se zeptala: "A ty ses nechtěl stát součástí jejího ohonu?"
"Náhle mě přitáhlo jiné nebeské těleso," vysvětloval a podíval se jí do očí.

Oba příběhy byly krásné, dojemné a romantické. Víc se mi však líbil příběh Julie a Sawyera - jsou mi věkově mnohem blíže než Emily s Winem a také řešili závažnější problém.

Celá kniha vás chytne za srdce, pokud máte rádi romantiku, lásku a také jemné tajemno, kterým je celé Mullaby opředeno.

O autorce
Sarah Addison Allenová se narodila v Severní Karolíně. Studovala na Severokarolínské univerzitě v Asheville a studium ukončila bakalářskou zkouškou z literatury. Svou první knihu napsala v roce 2007. Jmenuje se Zahrada kouzel. V roce 2008 vydala knížku s názvem Cukrová královna. Pak následovala Dívka, která sahala po hvězdách, The Peach Keeper (2011) a na rok 2014 chystá knihu s názvem Lost Lake.

Obálky
Jedna kouzelnější než druhá. To bylo první, co mě napadlo při pohledu na krásné obálky.

   
                                               anglické obálky


   italská                              německá                         polská                             portugalská

Děkuji portálu Databáze knih a nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku.

pátek 11. října 2013

Malá princezna

AUTOR: Ján Uličiansky
ILUSTRÁTOR: Miloš Kopták
PŘEKLAD: Anna Novotná
NAKLADATELSTVÍ: Práh
ROK: 2010
POČET STRAN: 84
ZDROJ: knihovna
HODNOCENÍ:



Anotace
Poetický příběh o přátelství a lásce je zároveň poctou Exupéryho Malému princi. Kniha osloví mladší děti i jejich rodiče.

Autor příběhu o setkání spisovatele a malé holčičky, která přijde na svět předčasně a hledá v něm svoje místo, se netají inspirací Exupéryho Malým princem.
Malá princezna putuje devítiposchoďovým domem, ale všude nachází lidi, zahloubané do vlastních životů a vlastních starostí. Podaří se jí nakonec najít svou postýlku a svou mámu? Text doprovázejí velmi kvalitní ilustrace.

Něco málo o ději
Vypravěč našeho příběhu se ve výtahu setkává s těhotnou sousedkou. Je v sedmém měsíci těhotenství, ale cítí, že se miminko předčasně hlásí na svět. Sousedka odjela do nemocnice a vypravěč se vrací zpátky do bytu, když v tom se výtah zastavil a zůstal viset mezi sedmým a osmým patrem. Najednou si uvědomil, že tam není sám - zjistil, že je zde i malé šestileté děvčátko, které se svojí mamince předčasně ztratilo a teď hledá svoji postýlku s nebesy.

Malá princezna, tak se jmenuje, vypravěči našeho příběhu svěřuje svoji dlouhou cestu k mamince, kdy nepozorovaně procházela dveřmi do cizích bytů a seznamovala se s obyvateli domu, jejichž povahy jsou tak rozdílné, jak jen můžou být.

Hodnocení
Četli jste Malého prince od Exupéryho? Přiznám se, že já ne. Sice ji mám doma, ale nějak jsem si na ni nenašla čas. Ale po přečtení této pohádky dám Malému princi velkou šanci. Proč? Protože tenhle příběh vás chytne za srdce.

Kniha je psána pro děti, ale obávám se, že malé děti by ji nepochopily a to mluvím z vlastní zkušenosti. Ale mně jako dospělákovi přišlo najednou všechno banální - starosti i problémy a ze srdce jsem Malé princezně přála, aby svoji "postýlku s nebesy" našla a vrátila se zpátky ke své mamince a tatínkovi.

Námět této knihy byl velmi procítěně napsán - holčička hledá svůj domov a přichází k lidem, kteří v domě bydlí a zjišťuje, jestli zrovna tam nebydlí její maminka. Setkává se tak s různými lidmi, s jejich osudy, trápeními i jejich zálibami - můžete se tak seznámit se starou a opuštěnou paní Učitelkou, s upracovanou a uspěchanou Novinářkou nebo utahanou Trojmámou.

Malá princezna představuje křehkost lidského života a skoro pokaždé jsem měla velmi smutný pocit z toho,
že její volání o pomoc, v tomto případě hledání domova, nebylo skoro vůbec vyslyšeno.

Jako většina pohádek, tak i tato má šťastný konec. Ale i po přečtení tohoto poetického příběhu budete o něm přemýšlet.

V knize je spoustu krásných vět, nad kterými se musím pozastavit a aspoň trošku nad nimi zauvažovat.

Nedílnou součástí knihy jsou velmi povedené, ale také hodně zvláštní ilustrace Miloše Koptáka. Stačí jeden obrázek, který vyjádří  úplně vše, co je v příběhu psáno. Jsou velmi neotřelé a věrně dokreslují příběh o Malé princezně.

O autorovi
Ján Uličiansky sa narodil v roce1955 v Bratislavě. Vystudoval dramaturgii a režii loutkového divadla na DAMU v Praze. Sedm let se profesionálně věnoval režii v Loutkovém divadle v Košicích. Působil jako šéfdramaturg Hlavní redakce pro děti a mládež ve Slovenském rozhlase v Bratislavě a je vysokoškolský profesor. Také působí jako organizátor knižní tvorby pro děti. V roce 2010 se dostal na nominační listinu na Cenu H. Ch. Andersena. Napsal řadu knížek pro děti, do češtiny byla přeložena Malá princezna, Analfabeta Negramotná a Podivuhodné příběhy sedmi moří.

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství Práh.

úterý 8. října 2013

Citujeme knižní hrdiny # 3 - Suzanne Collins


Tenhle projekt vymyslela Radka. Spočívá v tom, že z každé vámi momentálně čtené knihy vyberete citát, jenž vás zaujal, ovlivnil, zalíbil se vám nebo vám jen z neznámého důvodu utkvěl v paměti. 

Pod citát pak napíšete v které knize ho my ostatní najdeme, kdo ho vyslovil a proč je pro vás samotné výjimečný.



Kolektivní vědomí má obvykle krátkou paměť. Jsme vrtkavé, pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe.

Tenhle citát pochází z knihy Hunger Games: Síla vzdoru. Vyslovil ho Plutarch, vrchní tvůrce Hladových her a byla to odpověď na otázku, zda se připravuje na novou válku.

A má pravdu, protože kdyby lidé měli dlouhou paměť, určitě by si pamatovali, jaké následky má válka, kolik obětí boje přináší a hlavně kolik bolesti.

pátek 4. října 2013

Hunger Games: Síla vzdoru

AUTOR: Suzanne Collinsová
ORIGINÁL: The Hunger Games Mockingjay (2010, Scholastic Press, USA)
PŘEKLAD: Zdík Dušek
NAKLADATELSTVÍ: Fragment
ROK: 2011
POČET STRAN: 342
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:


Anotace:
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Proč nejsem mrtvá? Měla bych být. Proti všem očekáváním, přežila Katniss hladové hry dvakrát, ale ani poté nemá klid. V zemi Panem vypuklo postání. Kapitol je naštvaný a chce pomstu. Kdo by měl za nepokoje zaplatit? Katniss. A co je nejhorší? Prezident Snow dal jasně najevo, že v bezpečí není vůbec nikdo… Bude připravovaná revoluce v čele s Katniss úspěšná? Cena může být hodně vysoká... 

Něco málo o ději (!! navazuje na předchozí díly !!)
Čtvrtohry skončily. Povstalci se vzbouřili proti Kapitolu a dlouho plánovaná vzpoura vyvrcholila záchranou Katniss a ostatních živých splátců z Arény. Jen Peetu se podařit nezachránilo a ten skončil v zajetí Kapitolu.

Obyvatelé z Třináctého kraje, o kterém se tvrdilo, že byl vyhlazen, se celá dlouhá léta skrývali hluboko pod zemí a připravovali se na boj. Mají jaderné zbraně, které v případě nebezpečí zničí Kapitol. A právě do Třináctého kraje je Katniss odvezena. Jsou tam i další obyvatelé z Dvanáctého kraje, který Kapitol na výstrahu zničil. Naštěstí je tam i Katnissina rodina, kterou Hurikán zachránil.

Ve Třináctém kraji však vládnou velmi přísná pravidla, kterým se Katniss jen těžko podřizuje. Navíc je Katniss pod velkým tlakem, aby se stala opravdovým symbolem povstání - živým reprodrozdem.

Ale Kapitol se jen tak snadno nevzdává a zaútočí na Třináctý kraj a neustále vysílá rozhovory s Peetou, aby všichni viděli, jak s Peetou manipulují. Lidé z třináctky se rozhodnou Peetu zachránit. Záchrana se podaří, ale Peeta je jiný než ho Katniss a ostatní přátelé znali.

Katniss je rozzuřená a rozhodne se zachránit celý Panem. Podaří se jí to? A co Peeta? Zvládnou se napravit škody, které na něm spáchal bývalý prezident Snow?

Hodnocení
Na třetí díl této dystopické série jsem se opravdu moc těšila. Ale než jsem se k tomuto dílu dostala, uběhl měsíc a některé věci jsem už pozapomněla. Ale to vůbec nevadilo, protože důležité okamžiky byly v tomto díle připomenuty, takže jsem si je rychle osvěžila a děj mě opět vtáhl do sebe.

Nutno ale podotknout, že tento díl byl o něco slabší než předchozí dva. Ale neznamená to, že se mi kniha nelíbila. Ba právě naopak. Líbila se mi a myslím si, že to bylo opravdu důstojné zakončení celé série.

Jak už v předchozím díle, tak i tady je nástup děje o něco pozvolnější. V první třetině knihy se seznamujeme s pravidly Třináctého kraje, které je opravdu hodně válečně zaměřeno. Ale není se tomu moc divit, protože dlouhá léta obyvatelé tohoto kraje žili v utajení a pečlivě vyvíjeli válečné zbraně tak, aby byli schopni zaútočit na Kapitol a po vypuknutí vzpoury také ihned převzali velení. Občas jsem měla pocit, že Katniss přešla z bláta do louže, protože moc Třináctého kraje je opravdu silná a dalo by se říct, že se vyrovná moci Kapitolu.

I v tomto díle Katniss řeší své citové problémy. Na jedné straně má u sebe Hurikána, ale není jí také lhostejný osud Peety, který se stal zajatcem bývalého prezidenta Snowa. A když se Peeta vrátí do Třináctého kraje, už to není on. Katniss je zmatená.

V knize je hodně brutality a přibývají i mrtví, kteří umírají zbytečně. I přesto, že v předchozích dvou dílech je také smrti opravdu dost, tento díl se jimi jen hemží a Collinsová se opravdu před ničím nezastaví, nebere si žádné servítky a při útocích na nevinné lidi nebude milostivá.

Občas byly Katnissiny myšlenkové pochody trochu patetické, ale když si člověk odmyslí tu patetičnost, byl příběh velmi dojemný a já jsem občas žmoulala kapesník v ruce.

Veškeré postavy v tomto závěrečném díle vyzrály. Objevují se nové postavy, ale jsou tu i staří známí, kteří k příběhu neodmyslitelně patří. Tentokrát velký prostor dostal Hurikán, který v předchozích dílech byl, ale v tomto byl opravdu všude.

Peeta, který se v minulém díle stal mým hrdinou, trochu za dějem pokulhával a někdy jsem měla pocit, že bych ho nejraději z příběhu dostala pryč. Ale nešlo to.

Závěrem bych chtěla dodat, že příběh mě citově zásahl, protože jsem emoční člověk a ještě dlouho budu na tuto sérii vzpomínat. I přesto, že někteří čtenáři tento díl odsoudili, pro mě to byl výborný závěr.

O autorce
Suzanne Collinsová se tvorbě pro děti věnuje už od roku 1991, kdy začala psát scénáře k televizním pořadům pro děti, například Clarissa Explains it All nebo Clifford´s Puppy Days. Několik pořadů, na nichž se autorsky podílela, bylo nominováno na prestižní televizní cenu Emmy.
Zdroj: databáze knih

Obálky
Vybrala jsem tři obálky, které znázorňují Katniss. Při srovnání obálek z předchozích dílů mám pocit, že některé se opakují.
    
holandská                         rumunská                          ruská

úterý 1. října 2013

Knižní úlovky, září 2013

Konec měsíce byl ve znamení velkého utrácení. Kromě recenzních výtisků, ze kterých mám opravdu velkou radost, jsem si udělala radost nákupem knih v Brně. 

Nejdříve začnu recenzními výtisky, za které děkuji portálu Databáze knih a také nakladatelství Ikar.

První kniha se jmenuje Dívka, která sahala po hvězdách a napsala ji Sarah Addison Allenová. Je to tenká knížečka a je to o vesnici, kde se dějí hodně zajímavá kouzla. Kromě obsahu má kniha velmi krásnou obálku.

Druhá kniha se jmenuje Vlk samotář od Jodi Picoultové. Od této spisovatelky už mám tři další knihy a na tento poslední román jsem hodně zvědavá, protože dává tušit hodně, že se bude jednat o těžké téma. Stejně jako první kniha, tak i u této obálky se mi tají dech.

A nyní se dostávám k bláznivému nákupu v Brně. V mém oblíbeném nakladatelství Moba jsem si objednala dvě krásné knížky. První se jmenuje Vůně malin a napsala ji Helena Princová.

Druhou knihu napsala Jitka Prokšová s názvem Láska po kapkách a hodně mě zaujal děj. Od paní Prokšové jsem četla již jednu knížku a byla jsem knížkou uchvácená a na tuto se opravdu těším.

Navíc mě velmi milý pán z obchodního obdařil záložkami, propiskami a žetonky, takže až pojedu do Brna znovu, tak mě, Mobáci, můžete očekávat znovu. A nejenom kvůli reklamním předmětům....

Pak jsem zavítala do Levných knih a tam nastala nakupovací mánie. Tentokrát jsem ale pečlivě vybírala, nešla jsem naslepo, jak v předchozích nákupech, takže se mi sešla sbírka moc pěkných knížek.

Nejdříve začnu opět nakladatelstvím Moba, protože i tam se jejich knihy prodávají a kdybych si jich všimla dříve, vyberu si jich více. První se jmenuje Nebezpečné rituály od Alicie Giménez-Bartlett a je to další případ inspektorky Delicado.

Druhá mobácká kniha, která se mi dostala do rukou je ze stejného žánru od Peta Dextera a jmenuje se God´s Pocket. Sice mě anotace přišla hodně zmatečná a moc jsem jí nerozuměla, ale určitě bude hodně zajímavá.

Třetí knihou jsou Dědicové bláznivého Maxmiliána. Napsal ji známý český spisovatel Otomar Dvořák, který příše především historické romány, některé jeho knihy vyšly také v Mobě. Tato vyšla u Knižního klubu.
Dalším historickým kouskem je Šarlatové písmeno od Nathaniela Hawthornea. Už jednou jsem ji kdysi dávno četla, ještě v rámci povinné četby a když jsem ji viděla, hned jsem věděla, že ji musím mít. A pokud jste viděli i film s Demi Moore v hlavní roli, víte, že je to nádherný film.

S růžovou obálkou se hlásí kniha s názvem Díky za vzpomínky od Cecelie Ahernové. Anotace mě hodně zaujala a slibuje pohodové oddechové romantické čtení.

Z nakladatelství Víkend mi v košíku přistál Pokoj milenců od spisovatele Stevena Carrolla. Příběh se odehrávác v poválečném Tokiu a je to romantický příběh japonské dívky a britského důstojníka.

Ze stejného nakladatelství jsem si pořídila i knihu Domilováno od Dory Heldt o tom, jak se ve čtyřiceti letech postavit po rozchodu znovu na nohy.

Předposlední knihou je erotický román od české spisovatelky Denisy Maškové Opus číslo sex.

A poslední a taktéž růžovou knihou je Zahořklá megera od Marie Sveland, která vyšla v nakladatelství Jota. Tu jsem si pořídila ve Vaňkovce u Dobrovského.

Tak a to je vše, přátelé. Snad se vám podařilo se dopracovat až ke zdárnému konci. 

A příští měsíc bude opět nakupovací a pořizovací. Už proto, že první týden v říjnu je Týden knihoven a v té naší bude za prvé burza vyřazených knih a navíc se chystá velmi zajímavá akce - večerní čtení v knihovně. Docela bych se ráda zúčastnila, ale ještě netuším, jestli to bude na sto procent.

A navíc začíná kurz tvůrčího psaní se spisovatelkou Klárou Janečkovou a už se můžete těšit na report z tohoto kurzu.